Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 49. den: Hlína – rozhledna Vladimíra Menšíka; Nové Bránice – sklep Na Vyhlídce; Ivančice - vyhlídka Na Oklikách; Padochov – pivovar; Oslavany – vyhlídková věž Náporky, těžní věž Kukla, zámek a Městský zámecký pivovar

I když jsme měli zadní dveře dokořán a boční nedovřené, bylo horko. K ránu bylo ještě 22. V noci bědoval i Ota. Zato ráno není k probuzeni. Vstáváme v půl deváté, venku už je 26 stupňů, občas je někde mráček, ale je hrozné dusno.

Na dnešek máme na programu jen krátké vycházky na různé vyhlídky a rozhledny.

Včera jsme na noc dojeli do blízkosti rozhledny Vladimíra Menšíka, kde jsme byly před 5 lety. To byla zavřená. Dnes by mělo být otevřeno. Proto tam zajiždíme. Nahoru je to 96 schodů, širokých, pohodlných, ale je dusno, špatně se mi dýchá, přesto statečně stoupám. To se musí rozdýchat. V jednotlivých patrech je zajímavé čtení – o Menšíkovi, o zdejším vinařském kraji apod. Tak si aspoň mohu odpočinout.

Výhledy jsou dnes docela mlhavé, ale i tak jsme spokojeni. Jen je divné, že ani nahoře to neprotahuje. Je dusno všude.

K autu se vracíme, je už 29 stupňů, a to je jen krátce po 10. hodině.

Pak jedeme do Dolních Kounic, kde se Ota chce zastavit v infocentru. Já odmítám ve městě vystupovat. Parkujeme ve stínu pod stromy – i tady je však hrozně.

Pokračujeme na jihozápadní okraj obce. Chceme se jít podívat na Sklep na vyhlídce, který však katastrem patří už do Nových Bránic. Až nahoru se nechá dojet autem. Je to zajímavá stavba v mírném svahu Šibeničního vrchu. Je to prakticky celé otevřené, zastřešené, jen zhruba uprostřed je část uzavřená. Tam někde má být i vstup do prostorného klenutého sklepa ze starých cihel, který je samozřejmě k dispozici při zdejších akcích. Bohužel právě z toho uzavřeného prostoru se nechá vyjít i na střechu objektu, odkud musí být nádherný výhled, údajně hlavně na Pálavu. I takhle je vidět pěkně daleko. Včera tady patrně byla nějaká akce, je zde nádobí, skleničky, příbory, ale nikde nikdo.

Když už jsme tady, tak jsme ještě autem popojeli na vyhlídku Šibeniční vrch. Tam sice žádná stavba postavená není, ale je to výš, takže by tam mohl být i hezčí výhled. Nejzajímavější byl pohled na kapli sv. Anny, která je nad Dolními Kounicemi - na kopečku za řekou Jihlavou – z tohoto pohledu to však vypadá, že je na rovině nedaleko od nás. Řeku vidět není.

Pokračujeme do Ivančic. Pohybujeme se v místech, kde jsme byli, ale kde nám něco nového postavili nebo jsme to jakýmsi nedopatřením vynechali. Mezi to patří i vyhlídka Na Oklikách. Píšou, že je to mladší a méně známý protějšek rozhledny Alfonse Muchy, která je na druhém břehu řeky Jihlavy u soutoku s Rokytnou. Obě rozhledny jsou od stejného autora – od Miloše Navrátila. Na tomto místě stál v letech 1911 - 38 dřevěný altán, který v témže roce nahradila tato vyhlídka. Je to malá vysunutá betonová terasa, ve výši 3 m je částečně zastřešená. Skalní útvary pod rozhlednou jsou známé jako Okliky.
Vyhlídku vidíme již cestou z auta. Je na cestě nad řekou, silnicí a tratí. Ota se už těší. Já říkám, že některé vyhlídky jsou zajímavější než rozhledny.

Z hlavní silnice odbočujeme vpravo do Slunečné ulice, kde na prvním možném místě parkujeme. Již pěšky odbočujeme ulicí Nad Klínkem, kudy vede červená značka. Po té pokračujeme. K rozhledně je to cca ¾ km do mírného kopečka a v polostínu. Míjíme zděnou studánku. Voda je stojatá, vypadá čistě, ale asi bych se napila jen v případě, že by mi hrozila smrt žízní. Přepadem vytéká asi jen v době velkého stavu vody. Což dnes nehrozí.

Přicházíme na místo, ohrazené nízkou kamennou zídkou – tady snad stával ten altán. To je však jen moje domněnka. Nic odtud vidět není. Vlastně je – vlevo vidíme naši betonovou minirozhlednu. U té jsme za chvíli. Je vidět hlavně do údolí na meandry Jihlavy, na protější zalesněný masiv Rény a na Ivančice. Zvlášť ten meandr nás fascinuje.
Kdybychom pokračovali po červené dál, došli bychom na železniční stanici Ivančice – letovisko, odkud bychom mohli vlakem dojet do zastávky Ivančice – město. Jenže nemáme tušení, jak to jezdí. Neriskujeme a vracíme se stejnou cestou.

Na trase máme pivovar Padochov, který využívá část prostorů bývalého dolu Františka. Ten byl založen r. 1848. Po válce byl znárodněn a začleněn jako pomocný důl pod nedaleký důl Kukla. Těžba byla ukončena v roce 1991. Firma Pivovar Padochov s.r.o. vznikla v říjnu 2009. Nejdřív prodávala piva ostatních minipivovarů a až do r. 2014 fungovala jako létající pivovar. Od 1. 4. 2015 již vaří pivo ve zdejším vlastním pivovaru a dodávají ho pouze do restaurací, které mají chladící boxy, kde mohou mít pivo uskladněné při teplotě 2 – 6°C. Jen tak je možno zajistit kvalitu jimi vyráběného piva.

Máme štěstí, v pivovaru je otevřeno. Kupujeme 4 petky a dokonce dostáváme stolní kalendář na r. 2023 s českými minipivovary. Je tam prý malá tisková chyba, proto ho neprodávají, ale zájemcům ho věnují. To je příjemné překvapení, protože Ota si kupuje vždy všechny kalendáře pivovarů, na které narazí.

Při výjezdu z areálu jsem se všimla, že mají automat na prodej petek, kde mají ještě černou 13. Mělo by se nechat platit kartou i hotově, návod je jak pro blbý, přesto se mi nepodařilo ho koupit. Nevím, kde byl problém. Přesto odjíždíme spokojeně.

Až včera jsem se všimla, ze v Oslavanech je malá rozhledna – dřevěná vyhlídková věž. Je to skoro při cestě, jedeme tam. Parkujeme u kina a Dělnického domu a ulicí Náporky jdeme kousíček do kopečka. Mezi vilkami je vlevo pár betonových schodů a na otevřených vratech šipka k rozhledně. Nebýt šipky, určitě bychom tam nešli. I takhle máme pocit, že jdeme k někomu domů. Ze schodiště vede odbočka vpravo do domu, k rozhledně se musí jít vlevo po skále s kousky slídy, která na sluníčku vypadá jak stříbrná. Za domkem je už v trávě vidět pěšinka. Stoupáme po ní a za chvíli už vidíme i rozhlednu. Je postavena na bývalém pravěkém hradišti Náporky – na kopci, který je z jedné strany obtékán Ketkovickým potokem a z druhé potokem Balinka. Oba tyto potoky se vlévají do řeky Oslavy, která obtéká kopec ze třetí strany. V 80. letech 19. století zde byly při archeologických průzkumech nalezeny čtyři sídlištní objekty s nálezy keramiky, brousků, kostěných hrotů a dalších předmětů z té doby. Později zde stával větrný mlýn, během 2. sv. války tu byly vyhloubeny zákopy. Věž Náporky byla postavena r. 2018 a je volně přístupná. Je zhruba 6 metrů vysoká, na vyhlídkou plošinu ve 3 metrech vede 11 schodů. Jsou vidět hlavně Oslavany, vč. zámku i bývalé těžní věže Kukla. To vše si chceme za chvilku projít.

Nejdřív jedeme na parkoviště parku Permonium. To je poměrně velký areál, který využívá prostoru bývalého rosicko – oslavanského dolu Kukla. Vznikl pod názvem Nová Šachta už r. 1865 – tehdy měl odvětrávat a odvodňovat důl Františka v nedalekém Padochově, kde jsme dnes navštívili pivovar. R. 1911 - 1913 byla šachta zmodernizována a dodávala uhlí pro elektrárnu v Oslavanech. V této době byla postavena 37 metrů vysoká těžní železobetonová věž, ve které byl umístěn elektrický těžní stroj Koepe, první v Rakousko-Uhersku. Uhlí se zde těžilo až do r. 1973. Další 3 roky se odčerpávala důlní voda. R. 1986 byla šachta zcela uzavřena. R. 2009 se začalo uvažovat o rekonstrukci prostoru a vybudování zábavného parku. Ten byl otevřen 1. května 2012.

Je zde spojena zábava a adrenalinové zážitky s historií. Je zde největší nadzemní bludiště v ČR, které připomíná systém důlních chodeb, důlní jezero, sopka, která je propojena s dvouúrovňovým lanovým centrem, a další atrakce. Děti si zde mohou zahrát i interaktivní hry. V Hornické kantýně je možno si dát občerstvení. Nás tady zajímá věž, ze které je rozhledna. 

Na parkovišti se nám podařilo zabrat jediné volné místo ve stínu. Začíná to dobře. Mají to tady vymakané. Zaplatíme si jen vstup na věž, dostaneme hodinky s čipem, které nás pustí jen na tu věž a nikam jinam. Také nám na čip nahrají i případnou útratu ve zdejších barech.

Samozřejmě začínáme tím, že si kupujeme Oslavanskou jedenáctku – půllitr dohromady. Neplánujeme se tu dlouho zdržet. Na věž, která je vysoká 41 m, se nechá vyjet výtahem, což je příjemné. Díky tomu se nahoru dostanou i vozíčkáři. Kdo chce jít po schodech, musí zdolat 152 schodů. My to zkombinovali. Nahoru jsme vyjeli výtahem. Vyhlídka je uzavřená plošina s mohutnými dělenými okny, kde vždy dvě tabulky se nechají otevřít. I když jsou skoro všechny otevřené, je tu stejně hrozné dusno. Dnes je to snad nejhorší. Už jsme naměřili 34 stupňů. Odpoledne má pršet, ale zatím, se objevují jen nenápadné mraky. Vlastně už od rána.

Na parapetech jsou panoramatické obrázky, víme, že vidíme Oslavany, Padochov, rozhlednu Vladimíra Menšíka i Alfonse Muchy, Pálavu, Ivančice a vzdálené kopečky.

Je tady i obrazovka, kde běží historie těžby a majitelů.

Po točitých schodech scházíme o patro níž, kde je muzeum oslavanských pověstí.

Na terasu už zase sjíždíme výtahem. Tam to konečně trochu protahuje. Tady jsou mimo jiné i čarovná skla, kde je možno si vybrat, zda pro zbytek života upřednostníme moudrost, bohatství nebo dlouhověkost. I tady je to proloženo pověstmi, ale i informacemi o historii. Z dob dávno minulých je tady betonové schodiště, které je zachováno v původním stavu z r. 1913. Pouze bylo zrekonstruováno a z bezpečnostních důvodů opatřeno kovovými nášlapy.

Dole v hale si ještě dávám frapé, u vchodu platíme kartou naši útratu a odjíždíme.

Poslední dnešní zastávku děláme na parkovišti oslavanského zámku, kde je i Městský zámecký pivovar.

Okolo r. 1225 tady byl založen pozdně románský klášter, první ženský cisterciácký klášter na Moravě. Již o 3 roky později byl vysvěcen klášterní kostel. Od poslední čtvrtiny 15. století se počet řádových sester se snižoval, r. 1516 klášter vyhořel. Konvent přibližně ve 30. letech 16. století zcela zanikl.

Ještě v 16. století byl přestavěn a rozšířen na renesanční zámek se dvěma arkádovými křídly. Původně raně gotický kostel byl upraven na zámeckou kapli. Od r. 1833 má i věž. V zámku je Hasičské muzeum a Muzeem hornictví a energetiky.

Zámeckou zahradou obcházíme zámek. Na nádvoří je restaurace, kde prodávají pivo z Městského zámeckého pivovaru, který navázal na tradici původního zámeckého pivovaru. Lze předpokládat, že pivovar byl již v klášteře, ale o tom se záznamy nedochovaly. První písemná zmínka o zdejším pivovaru je z r. 1547. Jeho činnost byla ukončena r. 1863. R. 2003 byl v zámku vybudován minipivovar, vlastníci se střídali. Dnešní Městský zámecký pivovar byl založen r. 2012. Kupujeme si 3 petky. Máme pocit, že už ani jejich lednice v tom horku nefungují. Moc studeně to pivo nevypadá. Podle předpovědi se má do večera ochladit a v noci má být skoro chladno. Tak snad se nám to pivo v noci v trávě vychladí.

Ještě procházím parkem a jdeme se podívat ke kostelu Matky Boží. Jeho románské boční kaple se dochovaly dodnes. Bohužel dovnitř jsme se podívat nemohli. Zašli jsme aspoň na nádvoří zámku a odjíždíme.

Ještě nejsou 3 hodiny, ale my se rozhodli dnešní program ukončit. V tom vedru, kdy už teploměr ukazuje 36 stupňů, se už nedá vůbec nic dělat. Zítra se má ochladit, tak zase snad zvládneme nějaký pěkný výlet.

Vracíme se na dnešní nocležiště mezi Hlínu a Prštice, ale tam momentálně není kousek stínu. Popojíždíme o kousek dál, kde odbočuje nějaká cesta. Závora naštěstí není hned u silnice a je tam stín. Konečně. Tady teprve chystám oběd – studený. Dělám salát. Na teplé jídlo chuť nemáme.

Mraky se stále honí okolo nás, v rádiu povídají, jak všude bouří, ale tady to zatím na déšť nevypadá. Teplota však kupodivu už v 5 hodin klesá pod třicítku a začíná to příjemně profukovat. Pozorujeme, jak se tvoří mraky a čekáme, co z toho bude. Ve stínu je zatím příjemně.

Blíží se 19. hodina, podle předpovědi má i tady začít pořádný liják. Skutečnost je však jiná. Mraky zmizely, ale teplota dál klesá. Už je jen 24 stupňů a fouká silný vítr, který to ochlazuje ještě víc. V autě nemůžeme nechat proti sobě otevřené dveře. Nelétají jen lehké věci, vylétlo mi i triko.

Uklízím lednici, kde po těch několika dnech tropů všechno teče. Máslo, sýr i sádlo. Když jsem to přes den měla v autozásuvce, tak to bylo znát, jenže to mohu nechat v zásuvce max. 2 hodiny, když nejedeme. To bychom zase nenastartovali. Tak dlouho jsme na jaře vybírali 2. baterii se solárním panelem a zjišťovali, jak to vše propojit, až nám tu sadu prodali. Měla přijít v polovině června, ale koncem června ji neměli. Buď ji nedostali ne je zase prodaná? Nevíme.

Všechno vyndavám ven, kde je momentálně chladněji. Nechám to venku i přes noc, tak by se to mělo zchladit. Ale v krabici pod autem, snad nám to voda neodnese. Prostě se nenudím.

My jsme celí zpocení a čekáme na ten liják, snad nás osprchuje. Bylo by to fajn a ještě bychom ušetřili vodu.

Ve 20 hodin je vše zase už jinak. Kam se podíváme, tam je černo. Stále sedíme venku. Najednou zablýsklo a hned zahřmělo. To nemám ráda. Stěhuji se rychle do auta. Zvládám to s prvními kapkami. Jenže moc neprší – zatím. Naštěstí ani to za chvíli není pravda. Prší víc a víc, bouřka naštěstí není už moc blízko. V autě se vysvlékáme, abychom vyběhli, když začne déšť sílit. Povedlo se, krásně nás déšť osprchoval. Dokonce i vlasy mám mokré – a to jsem si je zabalila do ručníku.

Využíváme zvedacích zadních dveřích, kde se utíráme a přebíháme do kabiny. Všechen dnešní pot a prach jsme krásné spláchli. To se bude spát. Stále prší různě silně a hlavně – stále se ochlazuje. V 9 hodin je 16 stupňů. To už tu dlouho nebylo.

V 10 přestalo pršet, je 15 stupňů, honem opouštíme kabinu a jdeme spát. V autě je stále ještě 20, vyvětrat průvanem nejde, to by nám půlka věci ulítla a ve tmě by se špatně hledala. Stále totiž fouká silný vítr. Ale aspoň zadní dveře nedovíráme.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 49. den: Hlína – rozhledna Vladimíra Menšíka; Nové Bránice – sklep Na Vyhlídce; Ivančice - vyhlídka Na Oklikách; Padochov – pivovar; Oslavany – vyhlídková věž Náporky, těžní věž Kukla, zámek a Městský zámecký pivovar na mapě