Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 5. den – cca 13 km dlouhý okruh: Tábor-centrum – Granátová skála – lesopark Pintovka - mlýny na Lužnici - Eleonořin pramen - Domečkovo zátiší - lávka U Harrachovky – NS Pintovka - Jordán – Tábor-centrum

Vstáváme okolo 9. hodiny. Venku svítí sluníčko a je už od rána příjemné teplo. Po snídani vyrážíme na procházku. Včera jsme si prošli Tábor, dnes si prohlédneme okrajovou část města s lesoparkem Pintovka.

Jdeme přes Žižkovo náměstí a Koželužskou ulicí ho opouštíme. Jdeme až na hlavní silnici, kde je už turistické rozcestí Tábor – Na Parkánech. Vydáváme se po zelené turistické značce, po které scházíme okolo sochy sv. Anny téměř až k řece. Shora po schodech přichází městský zelený okruh. A právě v těchto místech u přírodní památky Granátová skála je jedno ze zastavení okruhu.

Já jsem samozřejmě nejdřív lezla od toho zastavení po úzké neschůdné pěšince ke skále, kde jsem nic zvlášť zajímavého nenašla, abych to zajímavé našla o kousek níž při cestě. Větší část skály byla v minulosti použita k výstavbě domů, dokonce i patníků. Dnes je část skály vybroušena, aby granátky vynikly. Dosahují velikosti i lískového oříšku. Ale najdou se i na normální skále. Tak tohle je fakt zajímavé.

My se držíme zelené turistické značky, ale i zeleně značeného městského okruhu. Zatáčíme k mostu. Ještě před ním je pekařství. To jsme uvítali. Snídaně byla slabá, chleba jsme měli málo. Kupujeme si nějakou ořechovou dobrotu a pokračujeme za silničním Čelkovickým mostem vpravo podle řeky. Kus jdeme po silnici, ale je tu chodník, takže je to v pohodě. Při pohledu zpátky Ota samozřejmě zaregistroval bývalý pivovar u hradu Kotnov. I kousek hradní věže je vidět.

U jezu Veselý v ohybu řeky zelená vede dál po silnici, my se držíme řeky Lužnice a jdeme po zeleně značeném okruhu. Na druhém břehu řeky vidíme pěkně omítnutou budovu s funkčním mlýnským kolem. Je to bývalý mlýn Veselých, jeden ze zdejších nejstarších mlýnů. Kdy přesně byl založen se neví, ale psalo se o něm jako o Novém mlýnu již r. 1504. Od r. 1661 ho vlastnil rod Veselých. Během 2. světové války mleli mnoho vagonů obilí na černo. Němci majitele za tuto činnost zatkli a uvěznili. Ale nezlomili ho. Po 2. světové válce mu mlýn znárodnili a vlastnily ho Jihočeské mlýny a pekárny, které ho jakžtakž udržovaly. Po revoluci si tehdejší ředitel myslel, jak mlýn zprivatizuje, ale měl smůlu. Po 40 letech se tehdy malý kluk Vítězslav Veselý do mlýna vrátil. Mouku již nemele, i když mlýn je stále funkční. Zřídil tam malou vodní elektrárnu. Jeho otec se dožil obnovy svého mlýna. Zemřel v devadesáti čtyřech letech.

Na naší straně řeky vstupujeme do lesoparku Pintovka, místa určeného k procházkám i odpočinku. Celkovou idylku trochu narušuje moderní obloukový železobetonový Švehlův most, který byl postaven i s novou silnicí r. 1934.

Ještě před mostem je Eleonořin pramen, u kterého byla postavena výklenková kaple. Pramen má být mírně radioaktivní, měl by příznivě působit na kosti a klouby. Na kopci nad pramenem jsou zatopené štoly, kde se těžilo stříbro. Existuje domněnka, že voda proniká přes rudné žíly a je v ní rozpuštěné koloidní stříbro, které ničí 600 druhů bakterií a virů, zatímco antibiotika pouze cca 30. Rozbor se prý však nedělal.

Na řece jsou jezy, bývala tady spousta mlýnů. Ten největší mlýn Brdlík stával u jezu Pokorný, v místech, kde do řeky vtéká Tismenický potok. První mlýn zde byl postaven r. 1554. R. 1865 už ve zcela nové budově spustil Brdlík strojní americký mlýn. Vladimír Veselý si tento mlýn a jeho majitele pamatuje. Brdlík jezdil do kostela dokonce se čtyřspřežím. Jeho syn byl sólistou v Národním divadle a občas i se svou přítelkyní sólistkou metropolitní opery v New Yorku jezdil na loďce a zpívali si. Mlýn však skončil neslavně. Za 2. světové války v něm mleli piliny na střelný prach a po válce skončili. Jsou vidět bývalé hospodářské budovy přestavěné na byty. Náhon používají vodáci na trénování slalomu.

Pokračujeme dál podle řeky po městském naučném okruhu. Jen ta Lužnice je nějaká špinavá. Cestu podle vody lemují dřevěné sochy, dokonce v jednom úseku jsou i skaliska. Trasa vede podle řeky. V místě, kde naproti vidíme restauraci u Ježka, se však od řeky vzdaluje, ale podle vody vede pěšina dál. Po ní jdeme i my. Vody si chceme užít. K mému překvapení jsem tady našla svou první letošní houbu - pěkně velkého a zdravého hřiba kováře. Byla jsem v takovém šoku, že jsem si ho ani nevyfotila.

U jezu Na Papírně je čistička odpadních vod. Náhon tu není, je tedy jasné, že tady mlýn nebýval.

Posledním známým mlýnem je Benešův mlýn u stejnojmenného jezu. Byl postaven r. 1855 a byl to největší konkurent Veselých. Jenže dopadl špatně. Pan Beneš do mlýna vložil více peněz, než se mu mohlo vrátit, navíc žili bohatým společenským životem, až zkrachovali. O mlýn se pak nikdo nestaral a chátral. Jenže právě Veselému bylo líto, že mlýn chátrá. Rozhodl se stavbu zachránit. Původně tam chtěl udělat sila na obilí, ale nakonec zvedl jez, vyčistil rameno řeky pod mlýnem a vybudoval tam další malou vodní elektrárnu. Má pět kaplanových turbín. Chtěl by tam udělat ještě stylovou restauraci nebo záchytnou noclehárnu pro vodáky. Ví, že z toho nezbohatne, ale těší ho to.

Najednou je doleva šipka, že 30 metrů je to k Domečkovu zátiší. Co to je? Samozřejmě to jdu prozkoumat. Kousek stoupám po lesní pěšince, kde se dozvídám, že toto odpočinkové místo u skály bylo pojmenováno po jednom ze zakládajících členů táborského Klubu českých turistů Janu Domečkovi, který se nejvíce zasloužil o vybudování stezky, po které právě jdeme. R. 1901 byl do skály vytesán památeční nápis a nedaleko postaven i dřevěný altánek. Ten se rozpadl, na toto místo se zapomnělo a samozřejmě postupně zarůstalo.

Až v 90. letech 20. století byla v materiálech KČT objevena zmínka o Domečkovu zátiší, členové se vydali hledat skálu s nápisem. Tu očistili, nápis obnovili, umístili sem lavičky a přesně po 100 letech r. 2001 místo slavnostně odkryli. O dva roky později sem umístili i informační panel, který to vše vysvětluje, a také další dva, které jsou věnovány zdejší stezce a místnímu KČT.
To už jsme téměř na nejvzdálenějším místě. Ještě se jdeme podívat na lávku pro pěší s názvem U Harrachovky. Veřejnosti byla předána v listopadu r. 1920 a o její vybudování se zasloužil velkostatkář Vodňanský, který o rok dříve KČT nabídl na lávku dřevo, ale přál si, aby lávka byla v blízkosti letní restaurace Harrachovka. Lávku neustále ničily povodně, plovoucí kry, neustále byla opravována. Ta současná betonová lávka byla uvedena do provozu v květnu 1941.

Ota už se chystal přes lávku přejít a já se domnívala, že chce jít zpátky po zelené opět přes Klokoty. Až později se přiznal, že mezi stromy zahlédl restauraci Harrachovka a chtěl zjistit, zda náhodou nemají otevřeno. Já se jí nevšimla, škoda. Byla postavena kolem r. 1960 a počátkem 90. let zanikla. R. 1999 byla přestavěna, zmodernizována a funguje celoročně, v létě i jako tábořiště. Byla tedy nejspíš otevřená.

My se jen kousek vrátili na našem břehu. Měly tady být dva vodopády. Hned u lávky asi 3 metry vysoký vodopád U Harrachovky, na místě, kde odbočujeme po červené, mají být dvě dvoumetrové Větrovské kaskády. Jenže dnes je sucho, tečou tam jen úzké pramínky.

Až k rozcestí Vlčí důl jdeme po městském okruhu a ještě po červené turistické značce. Tady ji však opouštíme, zatáčíme vlevo a jdeme pouze po značeném městském okruhu, ke kterému se po chvíli připojuje naučná stezka Pintovka. To je přírodovědná, přes 3 km dlouhá naučná stezka, která vede lesoparkem. Tvoří částečný okruh uvnitř parku. Je na ní 30 zastavení. Kousek po ní jdeme. Její součástí je i přístřešek Lesokoutek – nám to připomínalo domeček pro děti. O kus dál je zastřešená plošinka s vyhlídkou pravděpodobně do nějaké obory. Je to oplocené, ale zrovna tam žádné zvířátko nevidíme. Cesty tady všelijak kličkují a značení mění barvy. Po chvíli se k nám přidává i žlutá turistická značka. V místě, kde nás zase opouští, je dřevěná výklenková kaple sv. Marie.

To už jsme na okraji města. Za silnicí je penzion Pintovka s restaurací. Tu nám včera naši plzeňští sousedé doporučili. Je tady příjemné venkovní posezení, cena za menu je 135,- Kč. Jídlo je dobré, obsluha příjemná. Takže jsme se najedli, napili, odpočinuli a už se vracíme do města. Procházíme parčíkem za penzionem. Vycházíme u hotelu Eleonora – je to v místech, kde jsme ráno viděli u jezu mlýn Veselý s funkčním mlýnským kolem. V parku bylo příjemně, jak jsme vyšli z lesa ven, je vedro. To se nedá nic dělat.

Vracíme se stejnou cestou až k mostu, v ranním pekařství kupujeme chleba.
Ota potřebuje koupit kancelářské papíry. Doma je zapomněl a nemá na co lepit pivní etikety, které z lahví odlepuje. Kvůli tomu musíme až na náměstí Fr. Křižíka. Jdeme tedy kousek po hlavní silnici podle Lužnice a Čelkovickou ulicí šikmo vzhůru. Vycházíme přesně tam, kde potřebujeme. Ota kupuje papíry, ale pak jsme se dohodli, že půjdeme ještě dál, když jsme došli až sem. Za tratí je pivovar Křížek. Ale po hlavní se nám jít nechce.

Procházíme okolo gymnázia Pierra de Coubertin, za kterým je u Jordánu socha Jiřího Hrzána. Tam jsme byli včera. Z této strany je to skutečně impozantní budova v novorenesančním slohu s ornamentální výzdobou a alegorickými obrazy vlastivědy a stavitelství. Bylo otevřeno r. 1862. Byla to první škola, kde se ve všech předmětech vyučovalo česky. Mezi lety 1904 - 1906 se začalo se stavbou druhé budovy směrem k Jordánu.

Chvilku se tu motáme mezi domy.
U střední zemědělské školy už zase přicházíme na hlavní. Je to další obrovská budova v novorenesančním a secesním slohu, která byla postavena v letech 1902-1904. Průčelí je ozdobeno ornamenty a reliéfy významných osobností. Ke škole patří i botanická zahrada za ní – dosahuje až k Jordánu.

Mysleli jsme, že jsme na okraji města, ale ani tady není nouze o zajímavé budovy. Jednou z nich je na opačné straně od hlavní silnice i sokolovna. Je trochu zastrčená – ukončuje jeden blok Tyršovy ulice. Budova je pravděpodobně nově opravena, o to víc vyniká její nádhera. Sokol byl v Táboře založen r. 1883, sokolovnu v kombinaci slohu novorenesančního a secesního si postavili v letech 1904 – 1906. Zdobí ji portréty zakladatelů sokola M. Tyrše a J. Fügnera. 

Procházíme Husovým parkem, který vznikl r. 1871 jako Novoměstský. Když tam bylo r. 1928 odhaleno sousoší mistra Jana Husa od známého českého sochaře Františka Bílka, byl přejmenován na Husův park.

Procházíme nádražím do pivovaru Křížek – je to jeden z nejmenších pivovarů v ČR. Pivo vaří od r. 2018 na zahradě. Je to řadový domek, ani reklama tady není,  jen to, že pivo se tady koupit nedá a kde je možno ho koupit. Aspoň něco, ale to jsem věděla. Zpátky se kus vracíme stejnou cestou a už směřujeme k Jordánu. Mezi tratí a Jordánem je sladovna – dokonce i vidíme, že byla založena r. 1872 jako Vývozní sladovna a obilní tržnice a.s. Po r. 1948 byla znárodněna. I po privatizace činnost sladovny pokračuje – je soukromá, slad vyváží i do zahraničí – do USA, Austrálie, východní Evropy a Asie. Největším českým odběratelem sladu je Budějovický Budvar s.p.

Jdeme okolo Jordánu, ještě jednou se podíváme zdola na sochu Hrzána.

Naši včerejší známí nám doporučili, abychom zašli do Mama's Café & Bistro v Kostnické ulici – je to skoro v centru, že tam točí pivo z Vltavotýnského pivovaru. Našli jsme to snadno, jenže dnes a zítra mají mimořádně zavřeno.

Zkoušíme další možnost – to jsem si poznamenala již doma. Pivo pivovaru Křížek prodávají v baru No Signál ve Svatošově ulici. Je to také v centru jen na druhém straně od náměstí. Jenže ani tady nám štěstí nepřeje. Bar má otevřeno jen v pátek a v sobotu.

Vidíme, že už nic nového neochutnáme. Otu ještě vedu k jedné zajímavé kašně z r. 1796. To musí vidět. Je v Převrátilské ulici a kašna je přístupná ze zahrady i z ulice. Upravena byla r. 1876

Ještě naposledy jdeme do Obýváku. Tam se nám včera líbilo, máme ještě chvilku. Ota však dává už jen jedno, musíme jít zaplatit další parkovné. Už takhle máme malé zpoždění. Ale je to dobré, žádnou pokutou nám ještě nevyhrožují. Z auta bereme na pokoj prázdné nádoby na vodu, ať je naplníme. Vody máme stále nedostatek.

Za zajímavou cenu 41,- Kč prodlužujeme parkovné do zítřka do půl desáté. To už bychom chtěli odjíždět a pokračovat v naší trase.

Doma dáváme večeři, současně zjišťujeme, že jsme nakonec natáhli na skoro 15 km. Naposledy jdeme do Výčepu na Oboru, ale už se dlouho nezdržujeme.

Večer už něco balíme, na ráno necháváme hlavně lednici. Spát jdeme před jedenáctou. A to jsme chtěli jít dřív.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 5. den – cca 13 km dlouhý okruh: Tábor-centrum – Granátová skála – lesopark Pintovka - mlýny na Lužnici - Eleonořin pramen - Domečkovo zátiší - lávka U Harrachovky – NS Pintovka - Jordán – Tábor-centrum na mapě