Jedeme na Posázaví - 10. den – hrad Český Šternberk, NS rytíře Jana Kryštofa, Kácov – prohlídka města a pivovar Hubertus

Večer jsem měla strach, že bude extra zima, ale naštěstí nic nového nás nečekalo. Většinu noci drobně pršelo, k ránu se vše uklidnilo. Ani vítr skoro nefoukal, jen sluníčku se nechtělo vstávat. Ranní mlha se rozplynula, obzory se vyjasnily a my viděli, jaké krásné místo jsme si u kostela sv. Havla na jihovýchodním okraji obce Podveky včera vybrali.

Naše cesta vedla rovnou na hrad Český Šternberk. Tento mohutný hrad mne již delší dobu láká. Chtěli jsme se tam zastavit již před dvěma roky – to jsme přímo okolo projížděli, jenže tehdy nám počasí nepřálo. Byla mlha, pršelo. To nebylo vhodné počasí na prohlídku hradu. Dnes to snad konečně vyjde.

Český Šternberk patří mezi nejvýznamnější hrady na Sázavě. Založil ho r. 1241 Zdeslav z Divišova, který měl v erbu osmicípou zlatou hvězdu. Podle té hrad na skále pojmenoval Sternberg (Stern = hvězda, Berg = hora) a změnil si i svůj přídomek. Je zajímavé a v naší historii skutečně ojedinělé, že 20 generací pánů ze Šternberka hrad téměř osm století vlastnilo a zase vlastní.

R. 1467 byl hrad dobyt a zpustošen. Na přelomu 15. a 16. století byl opraven v pozdně gotickém slohu a byl vylepšen obranný systém. Byla vybudována mohutná kulatá obranná věž a jižní předsunutá bašta. Hrady postupně začaly ztrácet svůj vojenský význam. Přestavba ve stylu raného baroka ve 2. polovině 17. století měla hlavně zajistit zdejším pánům pohodlí. V prostorách hradu vznikly zámecké pokoje, okázalé sály se štukovou výzdobou. Během 18. a 19. století byly provedeny stavební úpravy, které do podoby hradu však zasáhly jen nepatrně. Hradní nádvoří bylo uzavřeno vestavbou menšího zámku, na zbytcích hradeb vznikla vyhlídková terasa. Přes příkop byl postaven klenutý kamenný most, ke kterému vedla široká příjezdová cesta. Z let 1776 - 1779 jsou barokní sochy v okolí hradu. Ve 2. pol 19. století hrad nebyl obýván.
Až poč. 20. století hrabě Jiří ze Šternberka hrad upravil a trvale ho obýval. Vybudoval si tam ústřední topení, zavedl elektriku, vodovod. Téměř prázdné pokoje vybavil stylovým nábytkem i předměty, které během života nasbíral. Jedinou stavební úpravu, kterou provedl, bylo r. 1923 zřízení kaple sv. Jiří v přízemí válcové bašty.
R. 1942 hrad zabavili Němci. Po válce jim byl vrácen, ale jen na krátkou dobu. R. 1949 ho na výrazně delší dobu zabavil československý stát. Až r. 1992 ho Šternberkové získali zpátky a na hradě nyní bydlí. Přesto je možno navštívit 15 zařízených místností a seznámit se tak mimo jiné i se životem tohoto významného rodu.

Pod hradem – při hlavní silnici je placené parkoviště. My jsme zaparkovali na neplaceném parkovišti pod hradem u řeky, odkud je na hrad krásně vidět. Když jsme dorazili na nádvoří, k naší velké radosti jsme zjistili, že prohlídka začíná za 7 minut. Jako průvodkyni jsme měli brigádnici ve středních letech. Bylo na ní vidět, jak jí to baví. Však také přetáhla 10 minut.

O kus výš je Hladomorna - předsunutá bašta, která byla jako součást obranného systému postavena na přelomu 15. a 16. století. Její jižní strana, odkud hrozilo největší nebezpečí při dobývání, má ostrou hranu, tzv. břit. Díky tomu se nepřátelské střely srážely do stran a stavbu tolik neohrožovaly. Po vnitřním točitém schodišti se ke střílnám mohla vynést i lehká děla. Přízemí, do kterého se vstupovalo otvorem v podlaze z 1. patra věže, sloužilo jako prachárna a zásobárna posádky věže, později jako hladomorna. Dnešní přízemní vchod je až z 19. století. Kolem hlavní věže byla mohutná hradba se střílnami ve tvaru podkovy – z té se dochovalo jen torzo. Z věže je nyní rozhledna. Tady jsme měli smůlu. I když dle zveřejněné otevírací doby mělo být otevřeno, byla pokladna stejně jako věž uzamčená. Vysvětlení tu nebylo žádné. Co se dá dělat.

Naštěstí jsme do kopce nešplhali zbytečně. Chtěli jsme si udělat malý okruh, projít si část naučné stezky Rytíře Jana Kryštofa Šice, který zde údajně žil v 1. pol. 17. století, a vrátit se po cyklotrase. Když jsme došli k soše sv. Vendelína, zaujala nás alej, která vedla souběžně s NS, ale umožňovala větší výhledy. Dokonce jsme tam objevili i strom s výbornými zralými třešněmi. Jak je možné, že je nikdo netrhá. Pokračovali jsme, až když jsme se řádně nacpali. Na silnici u Brtnického rybníka a sochy sv. Prokopa jsme se stočili a po cyklotrase se vraceli k autu. V obci Červánky jsme zažili docela velké překvapení. Najednou od silnice vede v listnatém houští vystříhaný tunel volně přístupný. Zvědavost mi nedá - vede do malého sadu, který je oplocen živými nízkým plotem a přístupný z různých stran. Někdo si tu pěkně vyhrál. Ve velké zahradě hned naproti je vysázená dlouhá alej. Tam se však již nesmí.

K autu jsme došli podle Sázavy, vpravo řeka, vlevo skály. Konečně jsme se tady trochu ochladili. Po předcházejících chladných dnech se udělalo horko. I když je Sázava po deštích hodně kalná, hrad se v ní hezky zrcadlí.

Den jsme se rozhodli zakončit v Kácově. První písemná zmínka o původní obci je z r. 1318. Již r. 1412 byla však povýšena na městečko. Asi od pol. 15. století byla ve městě tvrz, ke které od r. 1457 pařil i pivovar. V 16. století byla tvrz renesančně přestavěna, po r. 1635 na jejím místě vznikl barokní zámek, který byl r. 1726 přestavěn do dnešní podoby.

Zdejší pivovar je jeden z nejstarších pivovarů u nás, kde se pivo vařilo až do r. 1957. V té době tu Středočeské pivovary n. p. přestaly pivo vařit. R. 1992 objekt zakoupili dva podnikatelé z Prahy a do r. 1996 zde pivo vařili také pro potřebu svého hotelu v Praze. Po pěti letech nečinnosti - r.  2001 nový majitel vybudoval v tomto historickém objektu pivovar Hubertus a začal tady opět vařit pivo. Neodradily ho ani povodně v letech 2002 a 2006. Se vším se popral. Od r. 2011 začal pivo Hubertus plnit i do skleněných lahví. I když je pivovar v historických objektech, vnitřky budov jsou z 19. století. Jako technická památka jsou vedeny sklepy, které jsou částečně zahloubené do svahu pod náměstím. K pivovaru patří i restaurace, r. 2013 otevřeli v nových prostorách hotel.

Na druhém břehu Sázavy je kemp. Většinou v kempu nespíme, ale občas udělat výjimku se nebráníme. Zvlášť když je to jediná možnost, abychom mohli posedět u točeného piva. Vybrali jsme si šikovné místo v rohu, kde by měl být klid, i kdyby přijeli vodáci. Dva dny tu však nikdo nebyl. Ale to nebylo zrovna ideální počasí.

Pak jsme vyrazili na opožděný oběd do pivovaru a samozřejmě i na dobré pivo. Následovala prohlídka Kácova. Prošli jsme k zámku, který se opravuje – získává novou fasádu, už teď je vidět, jak mu to bude slušet. Interiéry jsou nepřístupné. Hned vedle je z červeného pískovce r. 1730 zhotovené pozdně barokní sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků.

Se zámkem je od r. 1735 dlouhou krytou chodbou (150 metrů dlouhou) spojen kostel Narození Panny Marie. Původně gotický kostel byl jako farní uváděn již r. 1352, prošel přestavbou barokní i empírovou. Věž se zřítila r. 1835 při bouři a poničila i kostelní loď. Hned během dalších dvou let bylo vše znova postaveno.

Na druhé straně silnice stojí dnešní úřad městyse. Původně zde bývala fara, od r. 1624 hospoda. R. 1762 dům vlastnil František Jiřík. Zde se mu 19. 6. 1798 narodil syn Jan Valerián Jirsík (ke změně jména došlo chybným zápisem v matrice), který se později stal budějovickým biskupem. Na zdi dnešní radnice je umístěna pamětní deska, v zasedací síni je i jeho busta. Tam je umístěna i významná památka na zdejší ochotnické divadlo – opona s dobovým zobrazením městečka o rozměrech 550 x 220 cm.

Když jsme se vrátili do kempu, byli jsme rádi, že jsme si zabrali tak šikovné místo. Bylo tu poměrně dost lidí a další vodáci ještě přijížděli. Původně jsem myslela, že se po 10 dnech osprchuji v teplé vodě, jenže u sprch byla fronta – a to to bylo ještě za další poplatek. Žeton jsem si naštěstí předem nekoupila, proto jsem se rozhodla, že trávit část večera stáním ve frontě nemusím. Voda v autě byla docela teplá a tak jsme se zvládli krásně osprchovat pod naší sprchou kryti autem. Ušetřili jsme tak čas i peníze.

Večer jsme už do pivovaru nešli, pivo Hubertus točili i v kempu, takže Ota byl spokojený A já také – dala jsem si výbornou grapefruitovou limonádu. Večer jsem si vyndavala další klíště. Jsou tu nějaká inteligentní. Je to už druhé klíště, které mám u pásku od hodinek. Ale proč se zakousnou do mé ruky, když je lákají hodinky?

Konečně je i večer poměrně teplo. Ještě v půl desáté sedíme jen v mikinách. Je tady i wifina – zjišťuji, že se má oteplovat, ale zítra odpoledne už prý pro změnu zase trochu sprchne. Chceme na výlet, uvidíme, jak to dopadne.

Jedeme na Posázaví - 10. den – hrad Český Šternberk, NS rytíře Jana Kryštofa, Kácov – prohlídka města a pivovar Hubertus na mapě