Jedeme na Posázaví - 15. den zhruba 12 km dlouhý výlet – Smrčná – Stvořidla – po stopách skautů J. Foglara (Rodrigova skála, Zlatonosný potok, Sluneční zátoka) – Ledeč nad Sázavou

I když večer bylo příjemně, k ránu se pěkně ochladilo. Když svítalo, bylo 10 stupňů a já zase vytahovala peřinu. Ale jinak tu bylo fajn, ani vlaky jezdící na druhém břehu Sázavy nás nerušily, a to před každým přejezdem houkají. V noci možná ne tak silně.

V půl deváté nás však vzbudil zvuk sekačky. V areálu, na jehož parkovišti jsme spali, se chystají na prázdniny. Až později jsme se všimli malé nenápadné cedulky, že je to dětský letní tábor.

V klidu jsme se nasnídali a dojeli na parkoviště zimního stadionu, které je blízko hlavního nádraží v Ledči nad Sázavou. Nic jiného jsme nenašli, tak snad nebude problém. Je tu však nezvykle prázdno.

Nějak jsme to uspěchali. Máme víc jak hodinu času. Do infocentra je to 15 minut, jdeme tam posbírat nějaké rozumy, abychom si večer mohli naplánovat prohlídku města. Tady jsem zjistila, že dnes by snad pršet nemělo, snad až zítra. Uvidíme.

V 11,39 odjíždíme do Smrčné. Vlak jede převážně podle Sázavy, vidíme tak i tu část řeky, kterou při cestě pěšky neuvidíme. Jsou tu perfektní peřeje. Kousek před Smrčnou je z vlaku vidět velký žulový Čertův kámen. Pověst o něm jsme si přečetli u přístřešku kousek od zastávky.

Zpátky se vracíme po červené. Cesta vede podle řeky, podle míst známých jako Stvořidla. To je zhruba 4 km dlouhý kamenitý úsek, který je lákadlem především pro vodáky. Kamení zde podle pověsti vysypal čert. Tady je Sázava divoká, plná peřejí, kdy si vodák nemá čas odpočinout a už musí být připraven na další peřej. Dnes však moc vodáků nejede, vlastně jsme viděli jen jednu lodičku. Vody je hodně, ale je hodně kalná, až hnědá. Velké kameny z vody vyčnívají. Kolik jich je však schováno pod hladinou řeky, těžko říct. A ty bohužel dnes nevidí z lodě ani vodáci. A když je zahlédnou, může být pozdě. Navíc je voda tak divoká, že bych nechtěla vidět, když se s nimi loď převrhne. Voda je musí o kameny umlátit.

Pohled na vodu je zajímavý i pro ty, co jdou po pěšině vedle řeky. Jenže i pro ty pěší je to dnes náročné. V lese řádil kůrovec a pak dřevaři. Takže když nepřelézáme kameny, kterých je i na břehu hodně, tak se prodíráme mezi větvemi a kmeny. Shodli jsme se na tom, že nevíme, která cesta je náročnější, zda po vodě či po břehu.

Jsme na trase, kde snad vše připomíná život dětí skautského tábora, který vedl známý skaut a spisovatel dobrodružných knih pro mládež Jaroslav Foglar. Míjíme skalní útvar Rodrigova skála, která je pojmenována podle hrdiny hry Alvarez. Tuto dlouhodobou táborovou hru popisuje J. Foglar ve své knize Devadesátka pokračuje.

Přes louku jsme došli do kempu, který se jmenuje Stvořidla, stejně jako nedaleké vlaková zastávka, ke které vede lanový most. Jsou zde chatky a samozřejmě občerstvení. Točí tu Bernarda, takže to byla skoro povinná zastávka. Mají tu i výbornou citronádu.

Opustili jsme kemp, procházíme menší chatovou osadou, kterou protéká Koutecký potok, který v knize Devadesátka pokračuje J. Foglar nazývá Zlatonosným potokem. I zde se dozvídáme zážitky dětí ze skautského tábora. Tady v lese je šikovná malá lavička, která láká ke svačině. Je tu hezky, a hlavně klid. Lidi na trase téměř nepotkáváme, je to o to lepší.

Na rozcestí Nemocnice v Háji měníme barvu TZ. Pokračujeme po žluté vpravo do Sluneční zátoky. Chceme si to zde v klidu projít, nasát dávno minulou atmosféru a také tam někde na okraji lesa najít pamětní desku na letní tábory Jaroslava Foglara, které právě v těchto místech měly svoji základnu. I když to dle mapy.cz tak nevypadá, je turistický rozcestník Sluneční zátoka právě u této desky, resp. velkého kamene s pamětní plaketou a plastikou J. Folglara. Právě tady na louce v letech 1925 až 1945 s dětmi v létě tábořil.

Procházíme okolo opuštěného tábořiště, kam jsme včera dojeli. Na infocentru jsme zjistili, že je to hlavně školící a rekreační středisko, kde je nutno si pobyt předem objednat. Ani občerstvení tu není pro veřejnost. Dnes je tu trochu živěji, asi se na sezonu teprve chystají. Z důvodu koronavirových opatření je vše zpožděné. Po nám již známé neznačené cestě se vracíme do města. Ještě si čteme poslední povídání o Foglarovi. Na protějším břehu je Ostrovský mlýn, z cesty přes vysoké stromy však není téměř vidět. S jeho majiteli se J. Foglar dobře znal, proto tam skauti měli přes zimu uschované stany a nářadí, v létě je pak zásobovali chlebem, mlékem a dalšími domácími produkty.

Po asi 12 km jsme došli k autu. V cukrárně a kavárně Posázavský Pacifik Café si Ota nechal natočit s sebou Bernarda, já se rozhodla odměnit se dortíkem. Ota byl spokojený, já docela zklamaná. Za tak vysokou cenu jsem čekala lahůdku, ale jedla jsem daleko lepší a za nižší cenu. Byl to v podstatě kus zvrdlého skoro suchého piškotu.

Když jsme autem dojeli na naše včerejší stanoviště u Sázavy a dětského tábora, shodli jsme se, že toho máme dnes docela dost. A to jsme došli docela v pohodě. Ani zabandážované koleno mi nedělalo problémy. Bylo však poměrně horko, možná to způsobila i očekávaná změna. Naštěstí na zítra plánujeme pohodovku.

Jinak vše proběhlo jako včera. Jen při mytí mne dnes nikdo nerušil. K večeři jsem udělala smaženici, letos samozřejmě první. Ta je vždycky nejlepší.

Po večeři vyndavám Otovi klíště, letos čtvrté (nebo páté), čímž mne dohonil. A o kolika ještě nevíme?

Jedeme na Posázaví - 15. den zhruba 12 km dlouhý výlet – Smrčná – Stvořidla – po stopách skautů J. Foglara (Rodrigova skála, Zlatonosný potok, Sluneční zátoka) – Ledeč nad Sázavou na mapě