Jedeme na Posázaví - 4. den - rozhledna Ládví u Kamenice a vyhlídková věž Vlková, zřícenina hradu Zbořený Kostelec, Týnec nad Sázavou – památky města a místní NS

V noci na parkovišti u hřbitova v Jílové u Prahy bylo nezvyklé teplo. Po včerejší noci, kdy jsem spala špatně, se mi spalo výborně, i když asi celou noc pršelo. Venku neustále drobně mrholí, vstávat se nám ještě nechce. Je půl osmé, najednou na nás někdo ťuká. Je to paní v bundě se znakem České republiky - starostka? Těžko říct. A hned spustila - co tam děláme a co ta větev. Jako kdyby neviděla, že na nás spadla. Asi mne trochu znak na bundě zaskočil, že jsem se jí nezeptala, co je ona zač. Jen jsem jí oznámila: "My tady spíme a větev na nás v noci spadla." Když jsem viděla, že jí to moc není po chuti, tak než se stačila nadechnout, doplňuji: „Policajti o tom ví.“ Tím jsem jim asi moc nepomohla, protože se hned divila, že jí nic nehlásili. Abych je trochu zachránila, tak jsem doplnila, že tu byli dost pozdě večer. Utvrdila se v tom, že tam nehodláme zůstat, že ráno odjedeme, nakonec se i omluvila, že nás vzbudila. Ale ani ji nenapadlo, že by nám s větví mohla pomoct.

Čekat, až přestane pršet, se nám už nechce, vstáváme. Nakonec jsme si s větví poradili sami. Trochu, i když pracně, jsem ji nadzvedla a Ota popojel. Za drobného mrholení snídáme, doplňujeme mycí vodu, na hřbitově je i kadibudka. Nakonec nám ta "milá" paní ušetřila práci. Původně jsme chtěli zajet na policii a říct jim, že je tam ta větev, aby na někoho nespadla. Takhle ať se stará sama.

Prvním dnešním cílem je rozhledna Ládví u Kamenice. Je to 45 metrů vysoký železný stožár mobilního operátora. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 25,3 metrů vede 150 točitých schodů. Byla postavena r. 2009, ale veřejnosti byla zpřístupněna až r. 2011. Součástí věže je vodojem pro přilehlé obce. Rozhledna je od 1. 3. do 31. 10. vždy od 9 do 19 hodin volně přístupná. Téměř až k ní se nechá dojet autem. Takže ideální. Je vysoká, ale dnes to nevzdávám a statečně stoupám. Po deštích jsou obzory zamlžené, ale překvapivě je vidět docela daleko. Výhledu na západ brání blízký zalesněný kopec Vlková (521 m). Je vidět hlavně Posázaví a kopce okolo Benešova.

Právě na nedalekém kopci Vlková byla v průběhu 19. století zřízena obora, kde byli chováni daňci a mufloni. V 70. letech 19. století tam majitel vybudoval jednoduchý krytý altán, který r. 1924 nahradil dřevěným loveckým pavilonem s 15 metrů vysokou dřevěnou vyhlídkovou věží. Na prosklenou vyhlídkovou plošinu ve výšce 11 metrů vede 87 schodů. Sloužilo to hlavně hostům majitele, ale nebránil vstupu ani turistům, kteří si mohli klíč vypůjčit v nedaleké hájovně. Výhledy tehdy byly vynikající. Po r. 1948 objekt získala vláda. Ta sem samozřejmě nikoho už nepustila, ani jí stav objektu nezajímal. Chodili sem hlavně na lov. Když objekt po r. 1989 opustili, byl v havarijním stavu. Nový majitel objekt podle dochovaných fotografií a dokumentů zrekonstruoval, ale turistům ho nezpřístupnil. Obora je oplocená a vstup je povolen pouze výjimečně nebo po předchozí domluvě s provozovatelem obory (FMP, a.s.) nebo vlastníkem areálu (státní podnik Lesy ČR). R. 2017 zde prý poprvé proběhl Den otevřených dveří.

Když jsme tady byli, věděli jsme, že se na rozhlednu nedostaneme. Vzhledem k tomu, že rozhledny jsou od sebe 1 km, chtěli jsme se k ní aspoň zajít podívat. Netušili jsme, že se nedostaneme ani do obory. Vstup je zamčený. Takže jsme se asi po 200 metrech zase vrátili k autu.

Už neprší, ale je zataženo. Odpoledne se to má protrhávat, tak třeba je to začátek zlepšení počasí. Zhruba 10 km jižním směrem je to ke zřícenině hradu Zbořený Kostelec – zříceniny mám zase ráda já. Má tam být i vyhlídka, tak to i Ota bere. Značené parkoviště tu není, pár aut může parkovat v zatáčce u okraje silnice kousek od Sázavy. Moc aut se tam nevejde, ale stojí tam jen jedno. Nahoru se musí kousek pěšky. Po nočním dešti je cesta dost rozmáčená, ale tak hrozné to není.

Hrad založil na ostrohu nad pravým břehem řeky Sázavy u soutoku s Kamenickým potokem pravděpodobně v poslední třetině 13. století král Václav II.. První písemná zmínka je až z r. 1342 - v zástavní listině. Majitelé se poměrně rychle střídali. R. 1450 byl dobit vojskem pod velením pana Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. Ten se stal jeho novým majitelem. R. 1456 si z hradu udělal vojenský opěrný bod a nově ho opevnil. Postavil se však proti králi Jiřímu z Poděbrad. Proto ho královské vojsko r. 1467 přepadlo, hrad dobylo a následně ho zbořilo.

V současnosti tady jsou zbytky zdí hradního paláce, část předsunuté strážní věže a zbytky padacího mostu. Jsou však odtud i hezké výhledy na řeku. Tady se mi líbí. Dokonce i Ota je spokojený.

Konečně jsme se dostali k Sázavě, musíme se na ni jít podívat. Dokonce už svítí sluníčko. Když byl hrad v plné kráse, musel být na něj od řeky úžasný pohled. I teď se mi pohled na ty zbytky zdí líbí.

V plánu máme návštěvu Týnce nad Sázavou. Zajíždíme na parkoviště u hřbitova na jihovýchodním okraji města. Je na okraji lesa, je velké a skoro prázdné. Tam nikomu nebudeme překážet. Tady si klidně můžeme udělat oběd. Pak přejíždíme do města. Auto necháváme poblíž Sázavy na parkovišti u prodejny sportovních potřeb. Tady žádné omezení není. Přes silnici je Lídl, tam by omezení mohlo být. Tady také je 2. zastavení naučné stezky Týnec nad Sázavou. Na 5 km je devět zastavení, kde jsou informace z historie, přírodních, kulturních a technických zajímavostí města a jeho okolí. Děti na stezce doprovází čert, který jim dává různé úkoly.

Začátek NS je u autobusového nádraží, kde jsou informace o stezce, ale také o historii města. Osada vznikla na brodu přes řeku. Tudy vedla obchodní stezka do Prahy.

My jsme nejdřív vyrazili k infocentru, aby nám náhodou nezavřeli, než se vrátíme. Je v hotelu na kopečku. Tady je také poslední 9. zastavení NS. Tady se dozvídáme, že velká budova před námi je bývalá manufaktura na výrobu kameniny, která byla postavena r. 1812 - v době, kdy výroba v okolních budovách nestačila zvyšující se produkci. Tady se vyrábělo bílé, modré, zelené i pozlacené a malované kameninové nádobí, které bylo oceněno v letech 1829-1845 řadou čestných cen a uznání na výstavách v Praze i Vídni. Výroba byla ukončena r. 1866, kdy kameninové nádobí přestávalo být v oblibě. R. 1887 nechal nový majitel panství - následník trůnu František Ferdinand d´Este, budovu upravit na hotel. I když v mezidobí zchátral, nyní už zase funguje jako hotel a společenské centrum města. Od r. 2007 tu je infocentrum.

Ani nekoukáme, kudy vede NS. Jdeme ke kamenné věži, která nás od začátku přitahuje. Od infocentra je to kousek. Věž je pozůstatkem románského hradu. Podle archeologických nálezů zde bylo osídlení již v době halštatské v době zhruba 700 př. n. l.. To zde žil keltský kmen Bojů. V 11. století zde byla postavena kamenná rotunda, která je vlastně nejstarší památkou. U ní byla dřevěná věž a až později byla nahrazena kamennou hranolovou věží. Kolem r. 1300 byl přistavěn gotický palác. R. 1654 vyhořel, ale to už byl částečně zchátralý. Ještě r. 1762 byl však opraven a jeho prostory se využívaly k výrobě týnecké kameniny. Po r. 1866 tu byly byty. Dnes rotunda s věží patří náboženské obci Církve československé husitské a sousední domek Městu Týnci, které v něm provozuje muzeum. Součástí prohlídky je možnost podívat se i do věže, to vše za 30,- Kč. Na prohlídku muzea jsme čas neměli, ale výstup na tak starou věž nás lákal. Dostáváme se až do nejvyššího patra, kde jsou i popisky. Okénka se nechají otevřít, tak se i hezky fotí. Kromě výhledů do dálky nás zaujal i nedaleký kostel a bohatě sgrafity zdobený dům.

Tam taky vedou naše další kroky. Teď nevím, zda u kostela nebo u věže je společné 4. zastavení NS. Gotický kostel sv. Šimona a Judy byl postaven před r. 1350. Katoličtí faráři byli v době husitských válek vystřídání kališníky. Od r. 1623 do r. 1721 kostel neměl svého faráře. Od r. 1722 zde byli opět katoličtí faráři, z toho roku je i vpravo přes silnici stojící budova katolické fary. R. 1755 byl kostel přestavěn do barokní podoby. Až r. 1765 byla dřevěná věž nahrazena zděnou.

Hned vedle vstupu do kostela bývala škola. Na jejím místě si r. 1899 postavil zdejší mlynář a místní zastupitel Jindřich Micky svůj dům s bohatou pseudorenesanční sgrafitovou výzdobou s motivem sv. Václava a Panny Marie nad vchodem a s loveckými výjevy po stranách. V době od 20. let do konce 90. let 20. století tu své sídlo měla pošta. V restituci byl dům vrácen původnímu majiteli, ale od té doby vystřídal několik majitelů. Název Mickův dům podle původního majitele si zachoval. 

Třetí zastavení u řeky jsme vynechali, ale to snad zvládneme při zpáteční cestě. Pokračujeme k 5. zastavení. Značení je sice pěkné, ale občas nás to překvapuje. Dojdeme na silnici, kde se dozvídáme, že tabule č. 5 je rovně do lesa, ale že se pak máme vrátit a pokračovat po silnici. V lese nic nebylo, až podle mapy vidím, že NS pokračuje za silnicí kus po žluté. Proč bychom se měli vracet, nechápeme. Pokračujeme po cestě podle mapy. Až když odbočujeme ze žluté, konečně objevujeme to 5. zastavení Mokřad.

Procházíme okolo rybníka na silnici, kde nás šipka opět posílá po hlavní silnici k 6. zastavení Památný dub s tím, že se pak opět máme vrátit. Památné stromy se nám líbí, ale provoz na silnici nás od této prohlídky odrazuje. Má to být 30 metrů vysoký dub, který byl vysazen zhruba před 300 lety.

Pokračujeme za silnicí. Cesta je však čím dál horší. Že je bláto, to nevadí, ale jdeme vysokou trávou. To jsem zvědava, kolik klíšťat ulovíme. Šipky nám dávají směr, tak aspoň to je dobrý. Když nás směřují přes oplocenou pastvinu, váháme. Od té doby, co nás honili býci, máme z pastvin respekt. Je však malá a prázdná. Na ní se dostávám dobře. Vrátka tu sice nejsou, ale přelézáme jen dva dráty. Ale dostat se z ní pryč, to mi dalo zabrat. Tam jsou dráty tři. Ještě že to moc nekope. Jinak bych tu už nebyla. 

Na nejvyšším místě NS je 7. zastavení Cihelna. Odtud je i částečný rozhled na krajinu Posázaví. Dříve se zde získávaly suroviny pro výrobu cihel.

Nakonec se dostáváme zpátky do města. NS mimo město nás zklamala. Občas byl hezký pohled na lesní palouky nebo na městečka, ale jinak nic moc. Nejzajímavější jsou tabule v centru. V Lipové ulici – na cestě k infocentru je 8. zastavení Janečkova vila. Jen mne překvapuje její umístění, protože mám pocit, že odtud právě ta vila vidět není. Zaujala nás však už když jsme přecházeli od auta po mostě. Ing. František Janeček je známý vynálezce, podnikatel a zbrojař, který si tu r. 1925 koupil tzv. Korbelův vrch. Na něm si r. 1928 postavil dvoupatrovou vilu s kruhovým půdorysem. Měl tam bazén i sluneční lázně a v otevírací střeše hvězdářský dalekohled. Po r. 1948 se museli vystěhovat. Když jim chátrající vilu po listopadu 1989 vrátili, prodali ji a nový majitel ji opravil a nově zařídil.

Ještě jsme zašli se podívat na tabuli č. 3 Mlýn a řeka. Kromě zajímavostí o Sázavě je zde k vidění i mlýn, původem zřejmě středověký, který patřil k hradu. Písemné zmínky o něm jsou z r. 1544, kdy zde byla i pila. R. 1880 ho nový majitel nechal zbourat a postavil nový. Používal se až do 30. let 20. století. V dražbě ho získala rodina Dolejšova , která o něj přišla při znárodnění. Mlýn značně chátral a nezbourali ho jen kvůli nevyjasněným vlastnickým vztahům a následné žádosti rodiny o restituci. Ta jej však nezískala. Nový vlastník dům snad opraví a nějakým způsobem ho využije.

Jako poslední jsme si přečetli 2. zastavení Most. Ten první – dřevěný - zde stál již od pol. 17. století. R. 1776 ho strhla povodeň. Až do r. 1920 tady fungoval jen přívoz. Nový most v letech 1919-1920 postavila firma Kapsa a Müller z Prahy. Protože to byl 1. most postavený po získání samostatnosti, byl pojmenován podle prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka. I když díky politickému vývoji o svůj název přišel, dnes se tak opět jmenuje.

Počasí je zatím nádherné, svítí sluníčko, je teplo. Podle plánu přejíždíme na parkoviště u rybníku Potočiny, který je na Konopišťském potoce. Tam by se mohlo i koupat a snad i přespat. Nějak jsem si nevšimla, že za malým rybníčkem je penzion. Chvíli váháme, zda máme u potoka zůstat, ale nevíme, kam bychom přejeli. Těsně u penzionu nejsme, tak to snad nevadí. Otu samozřejmě láká blízkost výčepu.

Trochu se ochladilo, na koupání to není. Jdeme tedy na pivo. Ještě ani Ota nedopil to první, zatáhlo se a dalo do deště. No to máme radost. Ale neprší na nás, jsme v nějakém folií omotaném přístřešku, ale nedá se říct, že sem nefouká. Jsme tu však sami, všichni místní jsou pod deštníky u vchodu do výčepu. Uvnitř není kupodivu nikdo.

Ota má naštěstí v batůžku deštník, takže není problém si dojít pro pivo, ale hlavně do auta pro zimní bundy a podprdelník. Déšť trochu povolil, tak jsem to raději v autě upravila, abychom pak snadno mohli jít spát. Nakonec jsem donesla k večeři i chleba a slaninu - k pivu je to výborné a jsme tak stranou všeho dění, že to ani nevadí.

Po dvouhodinovém dešti se to od západu vybírá, přestává pršet a vylézá i sluníčko. Je však tak nízko, že to už neohřeje. Zima mi je i v teplé bundě.

V půl desáté jdeme spát, zatímco místní se přesunuli do hospody. Tam to stále mohutně žije. Naštěstí jsme dostatečně daleko, že nás neruší. Tak snad nás v noci nevzbudí, až budou odcházet. Jak bude zítra, to uvidíme ráno.

Jedeme na Posázaví - 4. den - rozhledna Ládví u Kamenice a vyhlídková věž Vlková, zřícenina hradu Zbořený Kostelec, Týnec nad Sázavou – památky města a místní NS na mapě