Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 13. den: rozhledna Vodojem Bohumín; cca 15 km dlouhý okruh: Starý Bohumín – přírodní park a naučná stezka Hraniční meandry Odry – Kopytov - soutok Odry a Olše

I když večer bylo teplo, v noci se ochlazovalo a ráno bylo v autě necelých 17 stupňů. Ale spalo se tu skvěle. Ani hukot vody nás nerušil. Vstáváme v půl osmé. To ještě svítilo sluníčko. Než jsme se najedli, zatáhlo se to.
Po prohlídce zajímavostí Ostravy se dnes chystáme do přírody. Snad nebude pršet celý den.
Jedeme do Bohumína, kde je na vodojemu rozhledna. V itineráři mám poznámku, že je otevřeno jen od 7,30 do 10. Nevím, co je na tom pravdy, ale snažíme se tam být včas. Bylo to však asi zbytečné. Klíče vydávají v recepci penzionu. Překvapilo nás, že se neplatí vstupné, nechtějí ani zálohu na klíč.

Vodojem byl postaven r. 1934. R. 1997 ztratil statut vodohospodářské stavby. R. 2002 nevyužitý 39 m vysoký vodojem zakoupila bohumínská radnice. R. 2006 tady otevřeli penzion Ve věži. Budova má osm pater, uvnitř je možno použít výtah, který vede středem kruhové stavby o průměru 8,5 m. V přízemí je recepce, kde je i infocentrum, a zázemí pro personál. V dalších šesti patrech jsou vždy dva dvoulůžkové pokoje s možností přistýlky. Každý pokoj má vlastní sociální zařízení se sprchovacím koutem a WC, na pokoji je televize a wifi připojení. Jeden pokoj je dokonce bezbariérový. V posledním patře je vyhlídková restaurace s kapacitou 20 míst. O té jsme neměli ani tušení. Ale asi ráno bylo stejně zavřeno. V předposledním patře je kruhová vyhlídka s výhledem na tři světové strany. Je vidět Bohumín, Polsko, elektrárna Dětmarovice a Beskydy. Samozřejmě za jasného počasí, což se nám nepovedlo. Obzory jsou hodně zamlžené. Sotva vidíme město. Sluníčko však proráží mraky i mlhu, možná nakonec dnes bude hezky. Na vyhlídku je možno jet výtahem (toho jsme využili my) nebo vystoupat 187 schodů, které jsou v bočním proskleném tubusu. Již tedy cestou je možno se rozhlížet do okolí.

V těsném sousedství penzionu je mimo jiné i aquacentrum. Všichni hosté mají po dobu ubytování vstup do bazénu zdarma, stejně jako fitko v aquacentru a v létě nedaleký Adventure golf. Pro ubytované je možnost parkování zdarma na vyhrazených místech.

Už se však chystáme na výlet. Popojíždíme kousek na západ do Starého Bohumína, který se rozkládá na hranici s Polskem. Parkujeme na náměstí Svobody. Jdu koupit nějaké pečivo a na cestu nějaký sladký doping.

Prohlídkou města se zdržovat nechceme, přesto nemůžeme přehlédnou zajímavé zdejší budovy.

Náměstí spolu s obcí bylo založeno ve 13. století během německé kolonizace. V 15. století bylo prý na náměstí 57 velkoměšťanských domů. Dnes jich je tady výrazně méně, ale náměstí je pěkně upravené, je zde i několik informační tabulí, které se věnují historii obce a jejím památkám. Naši pozornost upoutal krásně opravený dům, ve kterém je dnes hotel Pod Zeleným stromem, restaurace a malé infocentrum. Je to bývalý Národní dům, který byl postaven v letech 1906 – 1907. Na opačném konci této západní strany náměstí je radnice z r. 1900 s vysokým průčelím v původní podobě, ve které jsou vidět prvky nastupující secese. Vedle je krásně opravený městský dům, který byl postaven v letech 1900 – 1901.

Mimo náměstí jsme zahlédli kostel Narození Panny Marie, ale k němu nejdeme. Už se nechceme ničím zdržovat. Jen se musím ještě zmínit, že 22. prosince 1902 odtud prvně vyjela úzkorozchodná tramvaj do Bohumína po trati dlouhé 3,8 km. Nejprve byla tažena koňmi, později parní lokomotivou a nakonec byla trať elektrifikovaná. Provoz byl ukončen 30. září 1973.

Náměstí opouštíme po červené a po naučné stezce Hraniční meandry Odry. Ta začíná u kapličky sv. Kříže (Pustyňa) z r. 1733, měří 8 km a vede podél meandrů řeky Odry k soutoku Odry s Olší. 8 informačních tabulí je věnováno památkám ve Starém Bohumíně, přírodě v okolí řeky a osadě Kopytov. Chceme si ji projít téměř celou. Část trasy vede přírodní památkou Hraniční meandry Odry – ta zahrnuje hlavně asi 7 km dlouhý úsek meandrující Odry, její slepá ramena s tůněmi a přilehlý lužní les. Žije zde řada obojživelníků a plno druhů ptactva. Kudy půjdeme zpátky od soutoku, to se rozhodneme na místě. Čeká nás tedy skoro 15 km, ale je to téměř po rovině.

Korytem Odry, kde je nyní hranice s Polskem, se zřejmě před tisíci lety procházeli mamuti. Řeka občas vyplaví stoličku mamuta nebo jeho obratel. U silničního mostu, který vede do Polska do obce Chalupki, ještě před řekou odbočujeme vpravo.

Hned za městem vstupujeme do poměrně hustého lužního lesa, který bývá dost často zaplavovaný. Proto tady vede povalový chodníček. Ota sice říká, že u Přerova jsou lužní lesy hezčí, ale i tak je spokojen.

Odbočka vlevo (po červené i NS) nás zavedla k meandru Odry. Teď je to klidná úzká říčka, ale na jaře je asi pěkně divoká. Břeh je hodně podemletý. Také tu jsou vidět naplaveniny, které velká voda přinesla.

Lesem obcházíme Malé a Velké Kališovo jezero, která vznikla díky těžbě štěrku. Tu tady zahájil r. 1936 zdejší sedlák Josef Kalisch. Od r. 1975 je v severní části Velkého jezera upravená pláž a tábořiště s chatami a s restaurací. Ta je nyní zavřená. Snad při návratu budeme mít štěstí.

Na okraji Šunychlu, což je část Bohumína, přicházíme na silnici. Teď nás čeká cesta po asfaltce. Sluníčko se mezitím prosadilo a pěkně hřeje. Tedy víc než je vhodné. Jenže nám nezbývá nic jiného než pokračovat.

Jsme na rozcestí Kopytov – stružka, bus, odkud vede 500 m dlouhá odbočka k Schulzovu statku. Dalších 100 m je to k meandru Odry. Cesta vede podle Bohumínské stružky. O té jsem se zmiňovala již včera, když jsme spali u Vrbické stružky.

Ke statku se jdeme podívat. Schulzův statek stál na nejsevernějším výběžku Starého Bohumína. Zmínky o něm jsou již z r. 1717. Dnes tam po něm zbyly zbytky zdí, ale i ty jsou hodně zarostlé. Až sem je cesta poměrně slušně vidět, dál už nepokračuje. Mačetu s sebou nemáme. K meandrům Odry proto nejdeme.

Z rozcestí Schulzův statek jsme chtěli jít po neznačené pěšině vpravo k Odře. Měli bychom vyjít v místech, kde na protějším polském břehu stojí rozhledna. Jenže i tady bychom tu mačetu potřebovali. Vzdáváme to a vracíme se na silnici.

Najednou se Ota ohýbá a v ruce má obří pýchavku. Pak že houby nerostou. Je trochu červivá, ale i tak zbývá obrovský kus bílé zdravé houby. Jenže co teď s ní, když nás čeká ještě kus cesty k cíli. Nakonec trháme lopuchy a ukrýváme ji do stínu pod křoví nedaleko místa, kudy se budeme vracet. Tam jí bude dobře.

Všude jsou cedule, že státní hranice probíhají hraničním vodním tokem. Ze silnice vede další odbočka NS vlevo k bývalému Kopytovskému přístavu. Byl vybudován u 40 m dlouhé ocelí zpevněné hrany. Byl provozován jen v letech 1975 a 1976, kdy zde vyplulo celkem 7 lodí. Ta poslední byla na jaře 1976, ale ani tehdy na jaře tu nebylo dost vody. Stav řeky se musel zvýšit připuštěním z přehrad. Tím byl ukončen provoz v tomto přístavu. Jen ta vyztužená hrana na břehu je viditelná.

Ve stínu je tady přístřešek, kde dáváme náš sladký doping. Je to výborná tyčinka z listového těsta plněná tvarohovým krémem, konce jsou máčené v čokoládě. To je dobrota.

Po silnici přicházíme do osady Kopytov, kterou z jihozápadu obtéká Odra a ze severu Olše. Řeky samozřejmě zvyšují pravděpodobnost povodní. Však také na budově hasičské zbrojnice jsou dvě cedulky, jaké úrovně dosáhla voda r. 1997 a 2010.
Úžasná událost se tady stala r. 2004, kdy byl najednou u koryta řeky objeven hraniční kámen z doby Marie Terezie.

Procházíme obcí po úzké silničce. Poslední odbočku vlevo k turistickému přístřešku Na Vyhlídce mineme s tím, že se tam zastavíme při zpáteční cestě a tam si pak dáme oběd. Po rozpálené silničce po červené jdeme až na rozcestí U soutoku Odry a Olše. K vlastnímu soutoku, kde je nejnižší místo Slezska, se jde podle Olše – cca 500 m po cyklotrase. Před námi už v Polsku vidíme silniční most.

Na soutoku je to upravené, je tu lavička, další posezení je na kopečku nad soutokem. Stolečky nám nahrazuji postavené špalky. Je tu klid, stín a moc se nám tu libí. Tady se najíme.

Díváme se na čisťoučkou Olši, když najednou vidíme ledňáčka. Myslela jsem, že je větší, ale je krásný. Když stoji na kameni směrem k nám, tak je vidět jen červenající náprsenku, ale jak se otočí nebo vzlétne, to je prostě krása. A nám se tady předvádí ze všech stran. Vzlétne, třepotá se ve vzduchu kousek nad vodou, pak se střemhlav vrhne do vody, něco uloví, odletí s tím, snad do hnízda. Za chvilku je zpátky a předvádí to samé, ale nakonec odletí z našeho zorného pole. Tak tomu říkám zážitek.

Chystáme se na zpáteční cestu. Vidíme, že podle Olše vede cyklotrasa až do osady Kopytov. Sice tak vynecháme tu jednu odbočku k přístřešku Na Vyhlídce, kde je určitě jedno zastavení NS, ale určitě to bude příjemnější cesta než po rozpálené silnici. Zatímco Odra meandruje, Olše je rovná, až před koncem obce odbočuje vlevo. My jdeme do obce a smiřujeme se s tím, ze nás čeká zase cesta po silnici.

Vyzvedáváme ukrytou pýchavku a už se těšíme do restaurace v Šunychlu. Točí tu jen Ostravar. Ota dává dvanáctku, já řezanou 10 s 13 černou Barborou. Shodli jsme se na tom, ze moje řezané je lepší.

Teď už nás čeká nám známá příjemná cesta lesem až do Starého Bohumína. Výlet se vydařil, jsme spokojení, ale také pěkně zpocení. A ten ledňáček – to byl suprový bonus. V autě jsme se shodli, že se vrátíme na naše nocležiště, které jsme ráno opustili. Tam je klid a nechá se tam v pohodě umýt.

Naštěstí tu je prázdno a naše místečko je volné. Já se opět myji ve škopku ve vodě ze Stružky. Ota se diví, že jsem tam nevlezla. Předvádí mi, jak je to jednoduché. Nejdřív se zabořil do bláta, samozřejmě to vše zkarbloval a nakonec byl rád, že tam nenechal pantofel, který si nechal kvůli kamenům. Předvedl mi to perfektně. Nakonec jsme se tomu zasmáli oba.

Po osvěžení mne čeká další šichta. Kus pýchavky krájím na sušení, druhý kus dusím na omáčku, už jednou jsem něco takového dělala, tak snad si to pamatuji. Zítra musíme koupit kysanou smetanu a knedlík. Pak ještě dělám večeři.

Je 6 hodin, jsme najedení, mám už vše hotovo, ale zase jsem zpocená. Začíná se zatahovat. Uklízím nepotřebné věci a jdu se znovu opláchnout. Tady je to skvělé. Vůbec nemusím vodou šetřit.

Chvíli se zdá, že déšť spadne jinde, stále sedíme venku a plánujeme trasu na zítra. Původně jsme si chtěli ještě prohlédnout Starý Bohumín, ale jen okolo nám. Svobody, kde jsme dnes parkovali. Jenže ráno v infocentru na rozhledně jsme získali brožuru Naučná stezka po stavbách z červených cihel v Bohumíně, vč. bližších informací k těmto stavbám. Tyto stavby se nám líbí, vypadají fakt pěkně. Něco si projdeme, někam zajedeme, tak plánujeme pořadí, v jakém je navštívíme. Samozřejmě dáváme i pivo. Podařilo se nám dopít zásoby, tak zítra snad někde nějakou dobrotu seženeme.

V 8 začíná bouřit, chvilku se zdá, že je to daleko, ale pak na chvilku sprchlo. Ale fakt jen na chvíli a ještě trochu. Snad ani ten vzduch to neosvěžilo. Venku je stále 25. Ještě někde v dálce blýská, tady tu a tam spadne kapka vody. A to jsme se těšili na déšť.

Jdeme spát v půl 10, je však hrozne horko. Dveře necháváme jen pootevřené, ať nám dovnitř nenaprší. Ota lehl a usnul, já zabrat nemohu. Do toho mne začala pálit žáha. Tak to tu dlouho nebylo. Ještě po půlnoci jsem vzhůru, stále si říkám, zda ještě sprchne. Když otevřu dveře dokořán, abych vyvětrala, žasnu. Je jasno, všude je spousta hvězdiček. Chvíli se kochám. Dveře necháváme otevřené a po chvíli konečně usínám.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 13. den: rozhledna Vodojem Bohumín; cca 15 km dlouhý okruh: Starý Bohumín – přírodní park a naučná stezka Hraniční meandry Odry – Kopytov - soutok Odry a Olše na mapě