Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 22. den – Moravskoslezské Beskydy: okruh cca 10 km: Dolní Lomná-Polana – NS Krajinou dávných horalů - Sedlo pod Malou Kykulou – Kozubová (chata, rozhledna, vrchol) - U Kamenitého – Polana; Jablunkovský průsmyk

Mysleli jsme, jak od vody půjde chlad. Večer to tak vypadalo. V noci bylo teplo, v autě bylo mezi 18 a 19. Dokonce se v noci oteplovalo. A to vždy platilo sv. Anna – chladna z rána. Vše se prostě mění a nic neplatí. Ani to včerejší počasí nevydrželo. Zase to je šedivé, ale úplně černé to není. Co se z toho vyklube, uvidíme.

Ráno začínáme koupelí. Mně se to včera líbilo, Ota to odflákl, tak se nechce nechat zahanbit. Je to vynikající ranní osvěžení. Dokonce jsme zalezli pod jez a měli jsme to s masáží. Včera, když jsem tam byla sama, jsem se bála.

Po snídani odjíždíme – nejdřív přes silnici doplnit vodu. Pak pokračujeme směr Dolní Lomná na rozcestí Polana, kde parkujeme. V plánu máme 10 km dlouhý okruh přes rozhlednu Kozubová.

Polana je rekreační resort s možností ubytování a s krásným výhledem do beskydského údolí, který je dnes hodně zamlžený. Jako restaurace pro veřejnost to tady asi nefunguje. Tudy prochází naučná stezka Krajinou dávných horalů. Celá je 3,6 km dlouhá a na 7 informačních tabulích seznamuje s životem zdejších horalů přibližně v době na přelomu 18. a 19. století. My po ní a po modré turistické značce jdeme jen kousek. Přesto si zvládáme na cestě přečíst dvě hezky zpravovaná zastavení.

Jsme v Beskydech, takže cesta chvilku vypadá rovně, ale převážně stále stoupáme. Naučná stezka odbočuje vpravo a jde přes Malou Kykulu (789 m), my se držíme modré a jdeme jen přes rozcestí Sedlo pod Malou Kykulou. Tady NS stezka končí a tady je její poslední zastavení.

Pokračujeme po zelené turistické trase a současně po Cyrilometodějské stezce přes rozcestí Kozubová – salaš až k rozhledně Kozubová. Celá cesta je do kopce, většinou hodně prudkého, jen občas trochu mírnější, aby se člověk trochu vzpamatoval. Já jdu většinou cik cak, abych to vůbec zvládla. Čím víc stoupáme, tím se dostáváme víc do mraků a méně toho vidíme.

Když přicházíme k chatě, na chvilinku se vyjasňuje. My se samozřejmě radujeme, už si plánujeme, že než se občerstvíme, bude jasno.

Myslela jsem, že tady je nějaká stará turistická chata, ale opak je pravdou. Bývala tady - dřevěná – dokonce od r. 1929. R. 1951 byla chata znárodněna a hospodařil tu státní podnik Restaurace a jídelny. Ale jen do r. 1973. Dne 9. února vyhořela. Hasicí přístroje na ten požár nebyly moc platné, hasičské vozy se sem ve sněhu špatně dostávaly. Chata z větší poloviny vyhořela. Vlastníka v tom momentu přestala zajímat a zbytky chaty úplně zchátraly. Až r. 1989 tady byla postavena nová zděná chata, která s tou starou nemá vůbec nic společného, ale turistům slouží. Je tady možnost se najíst i přespat.

V chatě je otevřeno a teplo. Ochutnáváme bramborový placek se škvarky a smetanou, zdejší specialitu. To si nemůžeme nechat ujít. Tady točí pivo z pivovaru Koníček, které jsme už ochutnali na horské chatě Čantoryje. Tady mají však dvanáctku Kozubáka – ať je to stylové.

Já dávám jen malé, Ota samozřejmě jedno před obědem a jedno po jídle. Přišli jsme akorát. To byla restaurace prázdná, během 10 minut je narváno a prodlužují se i čekací doby. Kde se tady v tom nečase najednou vzalo tolik lidí?

Tady v kopcích je kupodivu wifina a dokonce bez hesla. Ani se mi tomu nechce věřit. Koukám hlavně na počasí. Nejblíž je Jablunkov – tam se zítra chystáme. Předpověď moc dobře nevypadá. Teď tam má na chvíli vykouknout sluníčko, ve čtyři pršet, pak zase sluníčko, v noci mlha. Zítra dopoledne by mělo být slušně, ale ve dvě už má zase pršet. Až v pátek má být slunečno a konečně bez deště. To jsou vyhlídky. Uvidíme, jaká bude skutečnost.

Když jsme vyšli zhruba po hodině ven, vypadá to hrozně. Nejen že není sluníčko, ale venku není vidět skoro nic. Jsme v hustých mracích. Přesto pokračujeme na rozhlednu. Bez klíče – ten se vyzvedává tady na chatě. Kdo by se sem těch 300 m s ním vracel, když stejně není nic vidět.

Ještěže mám s sebou tablet s mapou. Značky vidět nejsou a kdybych nekoukala do tabletu, přešli bychom i tu rozhlednu. Není totiž při hlavní cestě – z té se k ní musí kousek odbočit.

Kamenná rozhledna Kozubová z godulského pískovce, která je součástí kaple sv. Anny, byla postavena v letech 1936 - 37. R. 1968 byly původní dřevěné schody nahrazeny železným schodištěm. I v dalších letech byly prováděny různé menší i větší opravy. Od r. 2017 je zde venkovní posezení. Do kaple vedou nové vstupní dubové dveře, které jsou zakryté zdobenou železnou mříží. Byly vykáceny i stromy, aby byl lepší výhled. Kaple je v majetku církve, která ji dříve zpřístupňovala pouze v době konání církevních akcí. R. 2006 došlo k dohodě mezi církví a provozovatelem hotelu na Kozubové, kde je možné nyní požádat o klíč. Stavba je vysoká 18 m, na vyhlídkovou plošinu ve výši 15 m vede 62 schodů. Výhled je pouze severním a východním směrem na česko-slovensko-polské pohraničí - je vidět Velká Čantoryje, obec Bystřice nad Olší. Výhledu ostatním směrem brání vzrostlé stromy.

Jak se mraky převalují, chvílemi nevidíme vůbec nic, chvilkami vidíme tmavou siluetu kaple. Jediná příjemná skutečnost je, že neprší. Ale i tak je tady všude spousta vody. Pokračujeme podle plánu – po žluté na vrchol Kozubová (981 m). Tím jsme se dostali na nejvyšší dnešní bod a již nás čeká jen klesání. To nejprudší je až k rozcestí U Kamenitého. Kupodivu mraky se na jednom místě roztrhaly a trochu v dálce vidíme beskydské kopečky. Před námi je turistická chata Kamenitý, která je součástí staré stejnojmenné osady. Ale tam už nejdeme. V těchto mracích toho stejně moc neuvidíme.

Prudce odbočujeme vlevo po neznačené cestě a plynule a hlavně poměrně pozvolna klesáme. Je to delší, ale příjemnější cesta. Najednou se počasí vybralo, chvilkami jdeme dokonce po sluníčku, dokonce už cestou vidíme i nějaké kopečky. Hned je to příjemnější. Každý byť mlhavý výhled hlasitě vítáme.

Na posledním krátkém úseku jsme se připojili opět na naučnou stezku Krajinou dávných horalů. Je tu dokonce i 2. zastavení této NS.

Přicházíme k autu. I tady jsou lepší výhledy, než jsme měli ráno. Jsme celí zpocení. Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude vrátit se na dnešní tábořiště a tam se vykoupat. Vody máme sice dost, ale v říčce je to určitě lepší.

Jak jsme rozpařeni, voda se zdá studenější, ale je to příjemné. Jsme jak noví lidé. Ota se dnes dokonce myje podruhé, a to se často nevidí.

Řádně osvěženi odjíždíme do Mostů u Jablunkova, odkud zítra chceme vyrazit na další výlet. Na spaní jsem vytypovala kopec na rozcestí Jablunkovský průsmyk, kde by měl být výhled a snad i rovina.

Nejhorší je tam vyjet. Žádná značka neupozorňovala na takřka nesjízdnou komunikaci. Jedeme do prudkého kamenitého kopce, který je navíc hodně vymletý. Před jedním skoro schodem se Ota lekl a zpomalil a už se nerozjel. Pěkně hrabal a smýkal se. I když couvnul o kus zpátky, hrabal dál. Nakonec odcouval další kus, onen skoro schod v mezích možností objel a vyjel. Trochu s problémy, ale vyjel. Nahoře jsme byli však odměněni. Objevili jsme perfektní místo s krásnými výhledy, i když dnes stále trochu zamlženými. Ale na nás svítí sluníčko.

Na rozcestí Jablunkovský průsmyk se buduje tábořiště. Jsou tu určena místa pro zaparkování, je tu totem, ohniště, přístřešek, další polokruhový přístřešek se buduje. Je tu dokonce i kadibudka. Prostě paráda. Parkujeme kousek nad rozcestím, otočeni směrem ke kopcům a jsme na sluníčku. Sušíme ručníky, boty, propocená trička. Bohužel sluníčko brzy zalezlo, ale líbí se nám tu.

"Silnice" s cyklotrasou pokračuje dál – z kopce. Zdá se, že dolů bychom se tudy dostali pohodlněji. Večeříme a relaxujeme, pijeme druhé pivo z minipivovaru pod Kyčmolem, polotmavou 13. Je lepší než včerejší 11.

Od severu se to už 2x zatahovalo, ale vždy ty černé mraky zmizeli. Dnes je dokonce 19 stupňů. Kdyby nebyl studený vítr, bylo by příjemné sedět venku až do tmy. Takhle se stěhujeme do kabiny a pozorujeme, jak se snáší soumrak a rozsvěcují se světla v údolí. Tady je fakt nádherně.

Jdeme spát v devět, venku se z různých stran blýská, ale zatím neprší. Stále je poměrně teplo. Necháváme pootevřené zadní dveře, těmi nám dovnitř většinou nenaprší.

Ještě ani Ota neusnul, přehnala se krátká přeháňka. A je klid.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 22. den – Moravskoslezské Beskydy: okruh cca 10 km: Dolní Lomná-Polana – NS Krajinou dávných horalů - Sedlo pod Malou Kykulou – Kozubová (chata, rozhledna, vrchol) - U Kamenitého – Polana; Jablunkovský průsmyk na mapě