Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 25. den – CHKO Beskydy - Velké Karlovice (filmový Protivín): Karlovský minipivovar Pod pralesem, okruh cca 6 km: Velká Hanzlůvka – rozhledna Miloňová; dřevěný kostel Panny Marie Sněžné, Karlovské fojtství; Čarták

Spalo se tu pěkně, i když by mohlo být trochu chladněji. V autě bylo celou noc přes 20 stupňů. Konečně vstáváme do sluníčka. Již od rána pěkně hřeje. Skoro až moc.

Na snídani sjíždíme na Bumbálku, kde jsme už včera večeřeli. Snídat na parkovišti hotelu s restaurací se nám nezdá zrovna vhodné.

Než jsme se nasnídali, zatahuje se to, dokonce ze dvou stran. Tlak jde asi dolů. Spala jsem dobře, ale cítím se hrozně. Dávám si kávu a doufám, že se mi můj nízký tlak trochu srovná.

Stejně jako včera z Mostů u Jablunkova si to i dnes zkracujeme přes Slovensko. Tentokrát jen kousek. Přes Makovský průsmyk se vracíme do Čech.

První zastávku děláme ve Velkých Karlovicích, kde je Karlovský minipivovar Pod pralesem. Je to historicky 1. pivovar na tomto území. Byl vybudován r. 2014 ve stylové roubené chalupě z 19. století, kde je mimo jiné penzion i restaurace. A protože nedaleko je původní tajemný prales Razula, pojmenovali svá piva po zde žijících skřítcích - Mazel, Šibal a Skřítek. Je otevřeno denně od 10 do 21 hodin. Právě otevírají. Ota kupuje nějaké pivo, dnes mi je úplně jedno jaké. Beru si Guaranu a doufám, že mne postaví na nohy.

Kousek za pivovarem vidíme dřevěnou kapličku sv. Floriána. Marně k ní hledáme cestu. Vypadá to, že je soukromá.

Na křižovatce se zastavujeme v obchodě. Potřebujeme hlavně chleba a nějakou zeleninu. Ráno jsem na to zapomněla. Je to známkou toho, že se konečně začínám cítit trochu lépe. Už vím, co je třeba udělat.

V obci přejíždíme na parkoviště Velká Hanzlůvka, odkud chceme vyrazit na rozhlednu. Parkoviště je malé, pět aut už tady parkuje, pro nás tu naštěstí jedno místečko zbylo.

Značený okruh s příjemnějším klesáním měří 6,2 km. Ještě před půl hodinou jsem tvrdila, že dnes nikam nepůjdu. Už jsem se však trochu vzpamatovala. Na cestu si ještě dávám lok slivovice a vyrážíme po zeleném místním značení.

Naštěstí nástup je poměrně pozvolný - to zvládám. Až z rozcestí Nad Lanternou zelená poměrně prudce stoupá - nakonec jsem zvládla i tento prudký, skoro 2 km dlouhý výstup. Občas je proložen rovinkou. Nahoru jsem dokonce došla relativně v pohodě. Ani nezastavuji a bez přestávky stoupám na rozhlednu. Hlavní důvod je i ten, že právě shora sešla početná skupina a obsadila jediné zdejší posezení.

Tato originální dřevěná šestipatrová rozhledna Miloňová se šindelovou střechou byla postavena r. 2012 na stejnojmenném kopci (846m). Železobetonové základy byly obloženy kameny. Věž je vysoká 24 m. Na zastřešenou vyhlídkovou plošinu ve výši 24 m vede 7 betonových a 77 dřevěných pohodlných schodů. Až do 5. patra to jsou schody lomené, mezi kterými je kousek plošinky, kde se nechá si trochu vydechnout. Až na tu poslední plošinu vedou schody přímé a prudké. Dnes je výhled konečně pěkný, nahoře popsaný. Vidíme i místa, která jsme navštívili – rozhlednu Čarták, Trojačku, vrch Vysoký, pod jehož vrcholem jsme skončili, když jsme šli k pramenu Rožnovské Bečvy, Machovský průsmyk, kterým jsme dnes projížděli. Je vidět i Radhošť, kde jsme byli asi před 15 lety a kam se letos opět chystáme. Díváme se do údolí Vsetínské Bečvy, které je orámováno Vsackými Beskydy a Javorníky. Myslím, že výhled se bude brzy zhoršovat. Jedním směrem jsou stromy už poměrně vysoké, že téměř zakrývají horizont.

Ota se nahoře ještě zdržel, já si jdu již dolů posadit na uvolněné místo. Je tu docela živo, přichází už další návštěvníci. Jen nechápu, proč lidi vylezou na rozhlednu, hned telefonují a hulákají na celé lesy. Mne nezajímá, co si má vzít doma manžel k obědu, ani jestli kamarádka už dorazila k moři. Když konečně všichni odešli, to je božský klid. 

Od rozhledny pokračujeme dál - po červeném místním značení. Je to sice trochu delší, ale mírnější. Já se konečně cítím skvěle a také si to užívám. Až na malé výjimky je to hodně pohodlné klesání.

Zdá se, ze někde pořádně sprchlo, najednou se na chvíli výrazně ochladilo. I tady spadlo pár kapek, ale to skoro nestojí za řeč. Za chvíli už je zase teplo a dusno a stále zataženo.

Na parkovišti u auta ohříváme oběd. Je to tady šikovné místo, dál je zákaz vjezdu, takže provoz je zde minimální. Sousední auta už odjela, takže nebráníme ani dalším v zaparkování. Nechalo by se tady i spát. Dokonce i potůček tady teče. Na spaní je však ještě brzy. Potůček na umytí jsme však využili. Vždy se cítíme líp po přírodní koupeli, než po mytí pod kohoutkem nebo ve škopku. Možná i proto, že tady vodou šetřit nemusíme.

Patřičně osvěžení jedeme zpátky do centra obce Velké Karlovice, kde je dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné. Byl postaven r. 1754 ve tvaru kříže – uprostřed je zvonička. Původní oltář byl nahrazen r. 1894. Skleněné lustry kostelu r. 1892 daroval žid Salomon Reich, majitel několika skláren na Valašsku.

Velké Karlovice si jako Protějov zahrály v českém televizním seriálu Doktor Martin. V infocentru jsme dostali i jakýsi malý plánek, kde byla zakreslena filmová místa. Paní však příliš ochotná nebyla se s námi na to téma bavit. Hned vedle kostela byl dům, kde bydle doktor Martin, interiér však byl focen ve studiu. V dnešním infocentru byla lékárna. Tuším, že v muzeu byla policejní stanice. Zahrála si tam i hospoda. Plánek jsem samozřejmě ztratila a víc si toho nepamatuji. Ani jsem to vše nevyfotila, protože v obci byla nějaká akce a já nerada fotím davy. Jsou tu hezké roubenky a tak jsem se snažila vždy vystihnout fotookamžik bez lidí.

Ale aspoň jsem zde ochutnala pravé valašské frgály. Tedy aspoň to tam psali, že jsou pravé.

Ještě popojíždíme kousek dál po hlavní směr Karolinka – na první odbočce vpravo je za Vsetínskou Bečvou soukromý statek Karlovské fojtství. Je to honosný dřevěný dvorec z r. 1793 a je to prý jedna z nejhezčích staveb ve Velkých Karlovicích. Jsme zvědavi, proto tam jedeme. Je to skutečně velký patrový obytný roubený dům s pavlačí, je tam stodola a další hospodářské budovy a pravděpodobně i původní vrata. Když byla r. 1848 zrušena robota, byl i zrušen i úřad fojta. R. 1876 odkoupil bývalé fojtství František Borák, vnuk posledního fojta z nedaleké Soláně. Této rodině patří objekt fojtství pořád. Objekt je samozřejmě nepřístupný, ale od cesty je toho vidět dost.

Kdybychom pokračovali ještě dál do Karolinky, je tam prý neobvykle rozsáhlý soubor původních dřevěných staveb, které byly postaveny rodem Orságů v 18. století a později. Otovi se tam už nechce a je pravda, že roubených domků je tady všude tolik, že nám to stačí.

Vracíme se do centra obce a pokračujeme na sever do hor. Doufáme, že na parkovišti Čarták by se mohlo přespat. Jsme v CHKO Beskydy, moc si nemůžeme vybírat. Není to ideální, silnice je hned vedle, mezi parkovištěm a silnicí nejsou ani stromy, ale snad provoz večer utichne. Uvidíme. Zajímavé je, že toto parkoviště není placené, zatím co nedaleké parkoviště Soláň – Čarták je zpoplatněné.

Ještě v pozdním odpoledni jsme se zašli podívat do nedalekého informačního centra Zvonice, které je u hotelu Čarták. Je sobota večer a je tady spousta lidí a také aut. Ani na parkoviště hotelu se nevejdou a stojí, kde se dá. O to je zajímavější, že na našem parkovišti parkuje jen jedno auto. Piva i jídla máme v autě dost, vracíme se. Snad tady zítra bude méně lidí, abychom si to mohli lépe prohlédnout. Dokonce jsme objevili úzkou pěšinku, že nemusíme jít po hlavní silnici.

Je příjemné teplo až do večera, jen to trošku fouká.

Posloucháme rádio, dokonce jsme zde naladili Český rozhlas Dvojku, kde je od devíti hodinka s Koptou. To je vždy příjemná sobotní hodinka.

Spát jdeme tedy až v 10, venku je 21 stupňů a blýská se. To tady už dlouho nebylo. Necháváme mezerku u zadních zvedacích dveřích, ať to trochu větrá. Snad nás auta ze silnice rušit nebudou.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 25. den – CHKO Beskydy - Velké Karlovice (filmový Protivín): Karlovský minipivovar Pod pralesem, okruh cca 6 km: Velká Hanzlůvka – rozhledna Miloňová; dřevěný kostel Panny Marie Sněžné, Karlovské fojtství; Čarták na mapě