Jedeme na Šumavu

Ota se letošní léto rozhodl, že zjistí, jak to bude vypadat, když konečně bude v důchodu. Sice už 3 roky bere důchod, nejdřív se děsně těšil, ale dlouho doma nevydržel. Po dvou měsících s podnikáním pokračoval. Sice ve volnějším tempu, ale pokračoval. Jenže všichni kamarádi už do práce nechodí a jsou spokojení. Tak dává 2. pokus. Uvidíme, jak douho to vydrží. Zatím si užívá volna a jak jsme chvilku doma, už zase někam chce jet.

Ještě jsme nebyli doma týden, už zase plánoval, kam musíme jet. Samozřejmě upřednostňuje rozhledny, které miluje. Hned mi jich na Šumavě vypsal celou řadu. Máme však volno jen 4 - 5 dnů. V pondělí dopoledne má ještě nějaké povinnosti, v sobotu jeden můj vnouček slaví 1. narozeniny. Takže to už musíme být zase doma. Jeho rozhledny jsem doplnila o nějaké výlety. Vždyť nemusíme navštívit hned všechny. I když Ota by to nejraději udělal. Nepohrdl by jen nějakým pivovarem. Ale nakonec s mým plánem souhlasil.

Odjíždíme v pondělí po obědě. Ještě jedeme nakoupit a hlavně obstarat i nějaký dárek pro toho našeho ročního caparta. Trochu jsme se zdrželi, ale na dnešek nic moc naplánováno nemáme.

První zastávku máme v Kašperských Horách, kde je na náměstí Kašperskohorský pivovar. Tácky mají bohužel jen keramické, kupujeme na večer aspoň pivo. Vybrali jsme tři litrovky, samozřejmě různé. To stačí. Já dám od každého malé, Ota s radostí dopije zbytek.

Pokračujeme přes Rejštejn a Horskou Kvildu na Jezerní slať. Na parkovišti nás trochu vyděsila cedule, že parkovat se zde může jen asi od 8 do 22 (přesně si tento čas nepamatuju). Pro nás bylo důležité, že v noci se tam být nesmí. Bude to takhle i na dalších parkovištích? Uvidíme.

Když jsme odjížděli z Plzně, bylo 32 stupňů, v autě taky bylo horko, tady v 1075 m.n.m. je 25. a lehce to profukuje. Zpočátku se nám tu zdá i chladno. Ale přivykáme této příjemné teplotě rychle. Otu zajímá jen rozhledna a výhled z ní. Překvapuje mne to, ale nemá cenu to řešit. Nejsem tu prvně, ale mám to tady ráda. Jdu se projít sama, abych pak zjistila, že jsem toho skoro víc neviděla.

Pokračujeme dalších zhruba 10 km na parkoviště u lyžařského areálu Zadov – Churáňov. Jsou tam dvě, zdálo se, že by se aspoň na jednom nechalo přespat. Jaká bude skutečnost, to poznáme na místě. Nakonec volíme to větší (č. 1), i když ideální také není. Ale aspoň tam ze silnice není moc vidět.  Hlavní však je, že je tam jen značka Parkoviště bez dalšího omezení. Víc to neřešíme. Těžko bychom tady něco lepšího hledali. Na velké ploše jsme sami, ale to nám nevadí.

Jdeme se podívat do nedalekého Horského hotelu Dobrá chata - chceme zjistit, co tam točí. Na Šumavě často točí Klostermanna z pivovaru  Strakonice. Jenže tady ho nemají. Ota dává Prazdroj, já Birella s pomelem a grepem. Pak se přesouváne už k autu.

Zpočátku je tu tepleji než na Jezerní slati, ale rychle to klesá. Než jsme se umyli, povečeřeli a vypili první litr, kleslo to na dvacet. Takže žádné horko už není. Stačili jsme vypít ještě jednu petku, ale už se stmívalo a hlavně ochlazovalo, že jsme siestu ukončili a šli spát.

Spalo se tu nádherně. Ota už večer vytáhl peřinu, mně se to zdálo zbytečné. Ale k ránu mi bylo trochu chladno. Přihodila jsem další deku a spali jsme skoro do devíti. Ani jsme tomu nechtěli věřit.

Po snídani vyrážíme na výlet. Naplánovala jsem cca 15 km dlouhý okruh, během kterého navštívíme i rozhlednu Churáňov. Takže Ota je spokojen, rozhledna bude. Výletu v této krásné krajině se také nebrání, dokonce se i těší. To jen musí chvilku bědovat, co rozhleden bychom mohli za tu dobu objet.

Vrátili jsme se víc než spokojení. Původně jsme chtěli popojet, ale nakonec jsme plán trochu změnili. Je tu příjemně, nechá se posedět i ve stínu. Otevřeli jsme si poslední včerejší litrovku, která v chladící tašce vydržela příjemně studená. Já se pak pustila do vaření večeře. Cestou jsme měli jen svačinku, máme docela hlad. Mezitím sušíme a větráme propocené boty a ponožky.

Až když jsme to vše zvládli a umyli nádobí, přejíždíme k Soumarskému mostu, odkud zítra vyrazíme na další výlet. U vlakové zastávky je velké parkoviště. Tam by snad také žádné omezení být nemělo. A nedaleko teče Teplá Vltava, tak se snad půjde i vykoupat.

Štěstí se na nás usmálo. Je tam sice ještě docela aut, ale jedno pro nás šikovné místo bylo už teď volné. Já bych nejraději šla rovnou k řece, ale podléhám nátlaku - jdeme se podívat kousek zpátky do Soumarské hospody. Ještěže mne přesvědčil. Za půl hodiny zavírali. Než nám natočili petku Klostermanna, tak jedno pivo v něm zasyčelo.

Petku jsme uložili pod deky, aby pivo nezteplalo a už jsme spěchali k vodě. Trochu mne zklamalo, že se ve vodě nedá plavat. Jednak tu nebylo moc vody, ale hlavně tu byl hrozný proud. Ale položit se do vody, držet se kamenů a nechat se oplachovat prudkou vodou, to bylo super. Navíc jsme tady hned u řeky, tj. kousek od našeho parkoviště objevili Toiku. Ta se ráno bude hodit.

U auta jsme poseděli u piva až do tmy. Oproti včerejšku je dnes výrazně tepleji. A předpověď hlásí další oteplování.

Spalo se opět dobře, asi ani vlak nás nerušil. Nebo žádný nejel? Těžko říct. Hned ráno už to však vypadá na pěkný pařák.

Dnešní trasa je skutečně krátká a pohodová, samozřejmě přes další rozhlednu. Ale samozřejmě opět trochu oklikou. Bude to sotva 9 km a jen s malým převýšením. Už se těšíme na koupání v cíli, už mi ani nebude vadit, že si nemohu zaplavat. Podle zkoumání mapy se zdá, že by koupačka mohla být i na trase. Uvidíme, jak to tam bude vypadat.

Nakonec dopadlo vše jinak. Vyrazili jsme správně po žluté Zlaté stezce. Jdeme po nějaké pěšině a konstatujeme, že je nějaká nová. Po chvíli však zjišťujeme, že jdeme pěkně, ale nějak nám chybí značka. Najednou zjistíme, že jsme na zelené, po které jsme se chtěli vracet. Na mapě marně hledáme, jak jsme se sem dostali. Asi je to tak nová cesta, že se ještě na mapy.cz nedostala (dnes už je tam zakreslená nová cyklotrasa). Chvíli přemýšlíme, zda se vrátit a vyrazit znovu po správné cestě, ale nakonec jsme se rozhodli si udělat osmičku. Půjdeme po zelené v protisměru naší plánované trasy, až narazíme na žlutou a po té do místa, kde jsme sešli na tuto novu cestu a po té se sem vrátíme a konečně budeme pokračovat k rozhledně. Jenže to jsme celí my. Na dalším rozcestí jsme plán celý překopali a zamířili do Volar, kde je pivovar.

Kdyby nebylo tak hrozné vedro, byla by to perfektní vycházka. Žádné velké převýšení. Ale i tak to šlo. Ve Volarech jsme si dali oběd a samozřejmě ochutnali jejich pivo. Ani nevím, zda mohu napsat, jak jsem tam zaperlila. Objednala jsem si konopnou dvanáctku, ale proti Otově světlé jedenáctce byla hrozně teplá. Paní pokrčila rameny s tím, že jim říká, že to nechladí, ale že jí nevěří. Jenže to se fakt pít nedalo. Nakonec jsem si do toho nechala přinést led. Hned to bylo lepší. Ale pivaři asi nade mnou kroutí hlavou. Jenže já nejsem pivař, tohle pivo jsem chtěla ochutnat a teplé bylo hrozné. Navrch jsem si dala jejich domácí citrusovou limonádu, Ota vyškemral i etikety.

Z Volar jsme pokračovali volným tempem, hlavně já. Nemám ráda taková horka. Ota z toho moc nadšený nebyl, ale nic s tím nenadělal. Vždy někde ve stínu na mne počkal.

Když jsme se při zpáteční cestě přiblížili k řece, už jsem vyhlížela, kde by se do ní nechalo vlézt. Nakonec jsme našli pěknou tůňku, kde se nechalo i plavat. Za celou cestu jsme nepotkali živáčka, tak jsme to riskli a hupli tam bez plavek. Díky proudu to bylo jak na trenažéru. Jak jsme si však stoupli, už na nás nalétávali ovádi. Trochu jsme si zablbli, pak raději rychle trochu utřeli a zmizeli. Naštěstí ovádi zůstali u vody. Měli jsme štěstí, jen o kousek dál u mostu jsme potkali nějaké lidi.

Po koupeli nám bylo fajn, prošli jsme si Soumarské rašeliniště, vyšli na rozhlednu. K autu už to pak bylo jen kousek. Jen místo plánovaných 9 km nám to vyšlo na 15,5 km, ale naštěstí tam velké převýšení dnes nebylo.

U auta jsme se moc nezdrželi. Celé parkoviště bylo rozpálené a zaplavené sluncem. Na večeři byl ještě čas. Hned jsme se přemístili do stínu Soumarské hospody na vynikajícího Klostermanna. Nakonec nás hlad vyhnal. Mám z čeho uvařit, tak nemusíme jíst v hospodě. Na večer jsme si ještě koupili petku, ať nestrádáme.

Po večeři jsme ještě zašli k řece se do proudu trochu osvěžit. Je stále vedro, řeka se nám proto zdá studenější než včera, ale osvěžení to bylo opět vynikající.

Pak už jsme jen seděli u auta, doplňovali tekutiny a hlavně hledali na zítra nějakou možnost koupání. Máme sice naplánovaný 11 km dlouhý okruh přes rozhlednu Libín, ale s převýšením 500 metrů. V těchto stoupajících vedrech se nám to zdá už moc. Musíme to zkrátit. Také proto, že na zítra hlásí i pro Jihočeský kraj varování, že teploty mají dosahovat až 36 stupňů.

I když večer bylo dlouho teplo, k ránu se nezvykle ochladilo. Už ráno je však vidět, že bude opět pěkný pařák. Snídáme ve stínu stromů.

Držíme se včerejšího plánu. Jedeme do Volar a stáčíme se už k severu, abychom se pomalu vraceli domů. U Křišťanovic je rybník. V turistickém atlase je označen ke koupání, na mapy.cz však tato značka není. Kde je pravda? Zajíždíme se tam podívat, odpoledne by bylo fajn se jet vykoupat. Vypadá to, že přes Hlásnou Lhotu by se nechalo dojet až k hrázi. Jenže z konce obce dál může jen zásobování nebo ubytovaní v kempu. Pro nás by to znamenalo skoro 2 km pěšky. Pro tento moment to vzdáváme a pokračujeme na parkoviště Sedýlko pod rozhlednou Libín. Teploměr už ukazuje 29 stupňů.

K rozhledně je to necelé 2 km do mírného kopce. Dnes jdeme skutečně jen na rozhlednu a zpátky. V lese to jde, ale na sluníčku je nesnesitelně. U rozhledny je naštěstí občerstvení, Ota dává pivo, já Birella s pomelem. Sedíme ve stínu, tady je nám fajn. Poměrně chladno je i v kamenné věži.

Po návratu k autu nemáme na jídlo ani pomyšlení. Jedeme zkusit příjezd ke Křišťanovickému rybníku z druhé strany - od Křišťanovic. Z rozhledny se nám rybník líbil, uvidíme, jak to dopadne. Ani z této vsi se nesmí k rybníku dojet. Je tu však velké parkoviště, z větší části už plné. Vypadá to slibně. K vodě je to cca 300 metrů, je zde občerstvení, točí tu Prazdroj a asi i Kozla, nabízí mimo jiné i pizzu, kterou tu dokonce sami dělají. Nechá se posedět ve stínu, rybník je rašeliništní, takže tmavší, voda úžasná. Na povrchu teplá, dole studená. Přesně na to jsme zvyklí i z Plzně, kde je podobný rybník Kameňák.

Já jsem přeplavala k hrázi, kde je recepce kempu a další občerstvení. Tady točí pivo Rebel. V kempu by nám vyšla noc asi jen na 115,- Kč, ale zdá se mi tam dost plno. Tady určitě večer klid nebude. Teploměr ve stínu jim ukazuje 32 stupňů. Zpátky už jsem se vrátila po břehu. Ota si mezitím dal jedno pivo.

Nikam nepospícháme, ale když lidi přicházejí z práce, začíná tu být dost plno. Navíc konečně dostáváme hlad. Chceme do pivovaru do Prachatic, kde si chceme na večer koupit pivo. Tam se i najíme. Prachatice jsou nádherné, ale horko je úmorné. Nejdřív jsme zašli na náměstí do infocentra, aby nám tam nezavřeli a pak hned na oběd, či spíše už na večeři. Pochutnali jsme si, ochutnala jsem dokonce i jedno jejich točené. Ota má bohužel smůlu, dlouho se tu zdržovat nechceme. Však si to večer vynahradí. S sebou jsme koupili čtyři litrovky. Ota dokonce získal i několik etiket. Ještě jsme si obešli skutečně hezké centrum, ale pak jsme rychle jsme opustili město. Na prohlídku by to chtělo celý den, ale ne v takovém horku.

Je už pět hodin odpoledne. Další plány na dnešek už nemáme. Ani místo na spaní nehledáme. Vracíme se na parkoviště Sedýlko pod Libínem. Tam se nám to zdálo na přespání vhodné. Silnice tam končí, rozhledna je od 20 do 8 zavřená, takže by tam večer mohl být klid. Je to i trochu výš, skoro 1000 metrů nad mořem, tak by tam nemuselo být takové horko.

Naše očekávání se naplnilo. Je tu jen 30 stupňů, lehce to profukuje a parkují tady už jen dvě auta. Je tady i přístřešek, teď už ve stínu, tak tu budeme mít večer i příjemné posezení i prima místo ráno na snídani. Po bližším prozkoumání jsme se však raději rozložili v lese. Je až neskutečné, co po sobě jsou lidé schopni zanechat.

Okolo osmé všichni odjeli a my už konečně mohli poslouchat jen hlasy přírody. Najednou zbystřím. Z lesa slyším divný zvuk, připomíná to funění udýchaného psa, možná také funění divočáků. Ty jsem sice nikdy neslyšela, ale tak to nějak může znít. Ota samozřejmě nic neslyší. Zvuk se občas z dálky opakuje, já jsem samozřejmě nesvá. Nemám ráda zvuky, které neznám. Najednou se zvuk blíží, zesiluje a mění se. Najednou je slyšet shora. Po chvíli vidím nad námi velkého černého ptáka, jehož mávání křídly tento zvuk vydává. Po chvíli je jich tu víc. Nikdy by mne nenapadlo, že pták může dělat takový kravál. Kupodivu mne nenapadlo, že by se na nás mohli vrhnout a to jsem před mnoha lety viděla hororový film Ptáci. Chvíli nad planinou kroužili a odletěli. A konečně byl klid. Jen bohužel nevím, co to bylo za ptáky. Zapomněli se mi představit.

Přesto i tady bylo večer teplo. Nakonec jsme usnuli s bočními dveřmi dokořán.

Dveře jsme k ránu zavřeli, ať nás neruší probouzející se příroda. Bylo však stále teplo. Když jsme vstávali okolo osmé hodiny, bylo už dusno, i když celé parkoviště bylo ještě ve stínu. Dokonce už tam bylo jedno auto. Ani jsme ho neslyšeli přijíždět. Než jsme se nasnídali, pár aut ještě přijelo, několik jsme jich potkali cestou. Naštěstí už jedeme pryč. Teď tam bude docela plno.

Na dnešek už moc turistiky naplánováno nemáme. Měli bychom tedy vše pohodlně zvládnout a večer být doma.

Otu zajímají už jen dvě rozhledny. Pěšky je to k nim kousek. Začínáme rozhlednou Mařský vrch. Jedeme nejkratší cestou – po okreskách, ale cestou se kocháme. Je tu nádherně. Krásně zvlněná krajina. Mezi obcemi Lštění a Štítkov jsou odbočky vzhůru k rozhledně. U první modré je parkoviště. Cesta vede lesem mírně do kopečka, trháme si maliny. Závěr nám zpříjemňuje křížová cesta. Rozhledna je zajímavá, nízká, ale výhledy pěkné a daleké. I v tom horku se to nechá docela dobře zvládnout.

Po dalších okreskách pokračujeme do Hoslovic. Různě se klikatí, okolí je nádherné. Naštěstí i provoz je nepatrný, tak se i řidič může kochat. Tady je rozhledna, ale také mlýn. Na rozhlednu to daleko není, ani moc do kopce to není, ale většina cesty je přes rozpálené pole. Nějak to nemohu udýchat. Sotva jsem došla k rozhledně. A to jsem cestou na kameni odpočívala. Dokonce jsem přemýšlela, zda vůbec na tu rozhlednu polezu, když jsem viděla tu výšku. Ale nakonec mi to nedalo. Šplhám vzhůru, snad na každém druhém patře odpočívám a nadávám si, zda to mám zapotřebí. Ale zvládla jsem to a když jsem se nahoře vydýchala, byla jsem kruhovým výhledem skutečně nadšená. Nakonec i Ota se přiznal, že mu výstup dal zabrat.

Ještě tady plánujeme prohlédnout si starý dřevěný vodní mlýn. Na mapě je u něj zakreslené parkoviště. Jenže se tam běžně autem nesmí. Po tom, jak zničení jsme došli k rozhledně, jsme chvíli přemýšleli, zda to nevzdáme. Pro změnu do kopce se budeme vracet. Zvědavost však zvítězila. Z kopce to bylo fajn. U mlýna na nás čekalo překvapení. Tady jsme prvně objevili světlého Klostermanna. Vždy jsme pili jen polotmavého a ten nám chutná. Samozřejmě jsme museli udělat změnu a zjistili jsme, že ten světlý nám snad chutnal ještě víc. Na prohlídku jsme vyrazili až po občerstvení. Prohlídka byla zajímavá. Byli jsme rádi, že jsme to nevzdali.

Cesta k autu už byla horší, ale určitě ne tak strašná jako na rozhlednu. Po té, co jsme ochutnali světlého Klostermanna, rozhodli jsme se jet domů přes Strakonice a zastavit se v podnikové pivovarské prodejně. Světlého měli dokonce v akci, tak jsme si koupili nějakou zásobičku, k tomu ještě vzorek polotmavého a další dva nám neznámé speciály.

Teď jsme už jen přemýšleli, kde se najíme. Chtěla jsem dělat šopský salát, ale už se nám nechtělo nikam sjíždět z hlavní silnice, navíc je hrozné vedro. Už jsme ani nehledali cestou možnost s koupáním. Už jsme chtěli domů. Zastavili jsme se tedy v Katovicích v restauraci U Vondrášků, kde se nechá najíst dobře za dobré ceny a pak už jsme bez zastavení jeli domů.

Ve večerních zprávách jsme zjistili, že je dobře, že už jsme doma. Právě na další dva dny hlásí nejen ochlazení (to bychom uvítali), ale také deště, kroupy a vichr, hlavně na jihu naší republiky. Takže kdybychom se tam zdrželi, asi by nás to pěkně spláchlo.

Jedeme na Šumavu na mapě