Jedeme znovu na severovýchod - 17. den - Zlaté Hory - nádraží, sanatorium Edel, park Alžběty Vitzové a jeho okolí

I když jsem byla unavená, v noci jsem se pořád budila. V pokoji bylo dusno, i když okno bylo otevřené dokořán.

Čekala jsem, kdy začne pršet. Asi ve dvě se přihnala děsná bouře, hřmělo snad ze všech stran a s malými přestávkami asi 2 hodiny. Při tom jsem taky spát nemohla. Pořádně jsem zabrala až k ránu.

Jenže místo ochlazení je ráno venku jak v prádelně. Dnes jsme tu poslední den, bereme ho odpočinkově. Do auta doplňujeme vodu, na pokoji dobíjím, co je ještě možno dobít. Když se to zatáhlo, jdeme ještě do města. Chceme se zajít podívat do čtvrtě zajímavých vil, kterou jsme se včera vraceli ze zamlženého výletu. Ota chce ještě vidět zdejší nádraží.

Z centra odcházíme Sokolskou ulicí. Po levé straně je Park Alžběty Vitzové. V pol. 19. století se všeobecně u nás začaly budovat parky. Tady ve městě podle záznamu z katastru r. 1836 byly čtyři. Tento park byl městským veřejným parkem. Byl vybudován v místě, kde se ve středověku těžilo zlato.

Když byl r. 1879 založen prakticky nedaleko vodoléčebný ústav, byly zdejší pozemky rozděleny na parcely a byly zde postaveny vily, které mne včera zaujaly. Byly postaveny ve švýcarském stylu s německou renesancí. R. 1897 došlo i k úpravě parku, byly zde vysazeny okrasné stromy. O rok později, při příležitosti padesátileté vlády císaře Františka Josefa, dostal císařovo jméno. Roku 1905, k příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera, byl park rozšířen a přejmenován na Schillerův. Po 1. sv. válce park postupně zanikl.

Roku 1928 byl v severním cípu parku při příležitosti 150. výročí narození Friedricha Ludwiga Jahna, propagátora tělovýchovy v německém prostředí, postaven Jáhnův pomník. Dnes tam jeho medailon už není, zbyl jen nic neříkající kamenný podstavec. Na opačný konec parku byl  přiveden pramen a pojmenován pramen Franze Schuberta. Tam dnes voda neteče. V té době byly postaveny další vily i na východní straně parku.

V parku býval dřevěný domek, který využívali skauti, později místní pionýři.

V r. 1997, při příležitosti 200. výročí narození skladatele Franze Schuberta, dostal park dnešní jméno Park Alžběty Vitzové. Tak se jmenovala matka tohoto hudebního skladatele, která se tady ve Zlatých Horách narodila. Rostou zde listnaté i jehličnaté stromy - javor, lípa, kaštan, akát, třešeň ptačí, borovice i modřín. V letech 2016 – 2018 zde bylo vybudované i malé dětské hřiště. Park je v noci osvětlen.

Ještě jsme se zašli podívat k sanatoriu Edel. Podle prvního vojenské mapování Slezska z r. 1763 bývalo na tomto místě popraviště. Vodoléčebné lázně zde vybudoval Dr. Karl Anjel r. 1882. R. 1887 se zde léčil i hudební skladatel Leoš Janáček. R. 1889 ho převzal jiný majitel a přejmenoval na Schweinburgovo lesní sanatorium. Léčili se zde nemoci dýchacích cest a neurologické potíže. Nejvýznamnějším pacientem byl Franz Kafka, který zde pobýval v letech 1905 - 190. Dnes je tam dětská léčebna.

Po červené značce jsme došli až k nádraží, které je na západním okraji města. Zdejší trať byla vytyčena r. 1894, provoz byl zahájen r. 1896. Tomu ještě předcházelo vybudování příjezdové cesty, protože nádraží tehdy stálo za městem. Dnes je provoz na trati značně omezen. Vlak jezdí jen v sobotu a v neděli do Mikulovic nebo Jeseníku, a to snad jen 1x denně. Budova nádraží chátrala. Byl založen spolek pro jeho ochranu, který nádraží opravuje a chce mu dát původní podobu..

Neprší, je zataženo, horko a dusno. Ota jde na pivo, já dávám ledovou kávu. Ani v tom horku nemáme moc hladu, skoro nic nejíme. Však večer bude zase vydatná večeře. Najednou dostávám SMS - anglicky psanou z polského čísla. Nejdřív to ignoruji, ale pak si to přece jen přečtu. Již delší dobu se pohybujeme blízko polských hranic - dostávám varování, že mají přijít další bouřky, krupobití a vítr. Upravujeme program na další dny, hlavně hledáme, kde bude bezpečné spaní, aby na nás v noci nespadl strom. Podle předpovědi je nám jasné, že si horka ještě užijeme.

Po večeři vyhlížíme déšť. Jsme přesvědčeni, že jedině pak se vzduch trochu zpříjemní. Díváme se na zprávy, ale až pozdě večer na internetu zjišťuji, co se stalo na jižní Moravě, především na Hodonínsku a Břeclavsku. Tam to všechno spadlo - padaly tam obrovské kroupy, prošlo i silné tornádo, které část obcí srovnalo se zemí. Jsou tam ranění, nezvěstní a určitě i mrtví. Tak něco takového je lepší nezažít. To je fakt lepší to nedýchatelné dusno. Jedna z nejvíc zasažených obcí je Moravská Nová Ves - zrovna tam jezdil děda léta pro meruňky. K tomu už není co dodat. To je hrozná katastrofa.
Trochu smutně se chystáme na zítřejší odjezd.  

Jedeme znovu na severovýchod - 17. den - Zlaté Hory - nádraží, sanatorium Edel, park Alžběty Vitzové a jeho okolí na mapě