Jedeme znovu na severovýchod - 3. den - cca 17 km dlouhý okruh na polské Stolové hory: Machov - Pasterka - skalní město Hejšovina - Karlów - skalní město Bludné skály - Machov

Večer i v noci na parkovišti v Machově bylo chladněji, což by mělo být na spaní bezvadné. Ota spal jak zabitý, ale já spala špatně. Že by se blížila změna počasí? V 8 nás opět vzbudilo horko. Je jasno, nic nenaznačuje, že by měla být nějaká změna. Předpovídají však bouřky. Než jsme se nasnídali, objevily se první mraky. Nevadí, vyrážíme.

Z parkoviště jdeme po silnici vlevo, jdeme okolo hezkých domků i upravených zahrádek. Rozcestník je jen kousek za hotelem a restaurací U Lidmanů - modrá značka nás posílá dál po silnici, já však vím, že bychom už měli odbočit vlevo. Kontroluji to na tabletu a kousek se vracíme. U hotelu je pěšinka, která vede nahoru na louku. Ta nás na tu naši ztracenou modrou bezpečně dovedla. No, začíná to dobře.

Jsou tu pěkné louky. Jak stoupáme, otevírají se i výhledy na kopečky za Machovem. I další značení je občas všelijaké, ale je to tím, že se tady kácí. Cesta je široká, rozježděná. Naštěstí už delší dobu nepršelo, takže tu není bláto a uprostřed je vyšlapaná relativně slušná pěšinka.

Blížíme se k hranici, připadáme si jako pašeráci. Cesta se ztrácí, značku taky nevidíme. Jdeme tam, kde tušíme hranici. Najednou jsme na cestičce, která vede podle hranice. Ze zvědavosti se kousek vracíme, abychom zjistili, kudy jsme měli přijít, ale cesta k nám nevede. Nepokračuje ani do Polska. Když jsme prošli úzkým pohraničním pásem lesíka do Polska, konečně vidíme pěšinku. Přes louku je to k ní nejblíž.

Konečně jsme zase na značené cestě. Pokračujeme po modré a také po zelené, která přišla z Polska. Je tu krásně, jsou tu nádherná louky, ale také vidíme, jak se to zatahuje. Obcí Pasterka procházíme po silnici, ale provoz tu prakticky není. Je dopoledne, je klid. Míjíme kostel sv. Jana Křtitele. Za obcí odbočujeme vlevo, tentokrát po zelené a žluté. Už vidíme polské Stolové hory s nejvyšším vrcholem Szczeliniec Wielki (919 m), u nás známým pod názvem Velká Hejšovina, kam máme namířeno. Na protáhlém temeni hory je skalní město s mnoha pískovcovými skalními útvary. Jak to vidím, těším se ještě víc. Jenže, jak se blížíme k parkovišti, začíná bouřit. Vypadá to, že je to ještě daleko. Na nejbližší rozcestí na úpatí skal nás čeká cca 0,5 km prudkého stoupání po kamenech. Váhavě vyrážíme. Najednou zahřmí nad námi. To už odmítám pokračovat. Vracíme se asi 20 m, to už lije. Ti Poláci však na parkovišti mají lavičky, ale přístřešky asi neznají. Jediné, kam se můžeme schovat, je Toika. Neváháme a už jsme uvnitř. Je nejvyšší čas. K dešti se přidaly víc jak centimetrové kroupy. Bubnuje to parádně. Po 15 minutách se bouřka vzdaluje a už moc neprší. Opouštíme náš úkryt. Silně se ochladilo, po cestě tečou potoky vody. Vyrážíme podruhé. Je to pěkné náročné, tekoucí voda nám cestu ztěžuje. Aspoň nám není horko.

Já mám ještě jeden problém. V úterý ráno mi na chodidle vypalovali bradavici a to tak zuřivě, že ještě dnes mne to bolí. Včera jsem zjistila, že nejméně to bolí v sandálech. Naštěstí jsou trekové s protiskluzovou podrážkou. Jdu na boso, ale teď už mě nohy zebou. Už stoupáme mezi skalami, občas po schodech na vrchol, bouřka se opět blíží a začíná pršet. My jen doufáme, že jsme vzali správný směr - k turistické chatě, která byla na vrcholu postavena r. 1846 v tyrolském stylu. Konečně jsme nahoře. Jsme zpocení, tady to fouká. Ukryti pod slunečníky se oblékáme, já vytahuji i ponožky, které jsem si naštěstí s sebou vzala. Jak dlouho budou suché, těžko říct. Ale snad se dřív zahřeji.

Chata je otevřená, jenže zloté s sebou nemáme. Naštěstí vezmou i koruny. Za hříšných 140,- Kč kupujeme čaj (pro mne) a pivo (pro Otu). Chtěla jsem sice grog, ale to nepochopili, co to je. Rum samozřejmě neznají. Cestou to vypadalo, že budeme mít hezké výhledy, nyní jsme rádi, že aspoň něco vidíme. Hlavní je, že na nás neprší.

Postupně se vyjasňuje, výhledy se zlepšují, ale jiným směrem, než kterým půjdeme. Přemýšlíme, zda pokračovat. Vynechat tyto Stolové hory se nám však nechce. Zdá se, že přestává. Ještě jsme nedošli na vyhlídku u chaty, zase to zesiluje. Stále ještě váháme, naposledy u kasy. Naštěstí berou platební karty - je rozhodnuto. Jako senioři to máme za polovic, tj. za 6 zlotých. Kurz neznáme, ale to je vedlejší. Opět trochu přestává. Po prvních metrech vidíme, že jsme udělali dobře. Nádherné a obrovské skály, na nich vyhlídky, každou chvíli změna, těžko říct, co je hezčího. Mám deštník, tak aspoň mohu fotit, aniž bych zničila foťák. Proto ho s sebou nosím. Ještě jednou zahřmělo, déšť ustává, my jsme nadšení. Jen je všude hrozná spousta vody. Maji to tady dobře udělané. Chodníky jsou z pevného dřeva, kovové zábradlí cestu vymezuje. Sejít z cesty nejde. Po mokrých kamenech musíme jít opatrně, klouže to.

Nejvyšší je 12 metrů vysoká skála, zvaná Fotel Pradziada (Dědovo křeslo). Od r. 1825 je vyhlídka na skále zpřístupněna po schodech, dříve dřevěných, dnes kovových. I když víme, že toho moc neuvidíme, stoupáme na vyhlídku. Výhledy jsou však zajímavé. Mraky, které se válí mezi vrcholy, jsou taky úžasné. Každé počasí má svoje kouzlo. Jen v těch sandálech mám trochu problém chodit ve vodě, i když podrážka je poměrně vyšší - jako u ostatních sportovních bot. Ponožky jsou samozřejmě už zase mokré a nohy mne zebou. To však nebrání tomu, abych si to užívala. Na jednom poměrně dlouhém úseku je led, tady ani kroupy ještě neroztály. Je tu hrozně zima, ale jít rychle nejde. Klouže to, ani hůlky nelze zabodnout. Chtělo by to mačky. Některé úseky jsou úzké, že se sotva prosoukáme, jinde se musí po čtyřech. Někde jsou řetězy. Jsme mokří a špinaví, ale spokojení. Na konci jsou ještě vyhlídky. Najednou skal ubývá, ale čeká nás hrozné klesání. Jsou tu však udělané schody, ale je jich snad milion. Než jsme sešli, obloha se vyjasnila, je azuro, svítí sluníčko a dokonce hřeje. Scházíme k obci Karlów. Na jejím okraji jsou lavičky, dokonce už i suché. Konečně dáváme svačinu a sušíme se. Však už máme pořádný hlad. Ale dřív to nešlo.

V obci opět narážíme na zmatky se značením. Najednou nám šipky tvrdí, že máme odbočit na Bludné skály, tuším po modré. Podle mapy máme odbočit o chvíli později po červené. Držíme se mapy a odbočujeme. Podle směrovek tudy vede cyklo do Machova, o červené tu nic nepíšou. Nenecháváme se odradit a jdeme po této silnici. Auta tu nejezdí, je tu asfalt a hlavně sucho. Ten nám sice po chvíli uteče vlevo, ale i tak je ta cesta slušná. Občas zahlédneme zajímavý kámen, skálu.  Najednou se objevuje červená značka a odbočuje vlevo do skal, v dálce už zase zahřmí. Teď už nás skutečně nic neodradí. Občas se kocháme výhledy. Jsme na rozcestí na začátku Bludných skal, dalšího skalního města.

Doporučený je okruh vpravo po červené okolo kasy a druhou zajímavější cestou zpět. Jenže my chceme jen tam. Samozřejmě jdeme tou zajímavější, ale v protisměru. Potkáváme dvě rodiny, kterým sice překážíme, ale problém s nimi nemáme. Skály jsou úplně jiné, cesty jsou opět zpevněné dřevěnými povalovými chodníčky. Průchody jsou užší a je jich víc. I tady je moc hezky. Jen vyhlídka je až na konci. Neustále žasneme nad tím, co dovede příroda vytvořit. Končíme u kasy, kupujeme si lístky. Jinak to bohužel nejde. Na parkoviště k autu to máme asi 4 km, ale pěkného klesání. Však jsme Machov viděli z poslední vyhlídky hluboko pod námi.

Klesáme po schodech, po kamenech, jsme spokojení. Téměř od hranic do Machova jdeme po části okružní NS Machov, která seznamuje s historií a zajímavostmi Machova a jeho okolí i s místní přírodou. Tyto poslední 2 km jdeme mokrou trávou, suché ponožky jsou už zase mokré. Na cestě je vyhlídka U Jeřábu s krásným výhledem na Bludné skály a další kopečky a hory, které jsou popsané na panoramatické fotografii.

Do města přicházíme okolo skokanského areálu Hůrka, který je jediným v Královéhradeckém kraji. Má tu být 6 skokanských můstků, my vidíme tři. Zda jsou to ty tři můstky, které jsou certifikované i na letní provoz, to nevím. První skokánek si místní nadšenci postavili v létě 1948. Byl 6 metrů vysoký. V areálu se pořádají celorepublikové závody včetně mistrovství republiky.

O chvilku později jsme už ve včerejší hospůdce, kde nás vítají jak staré známé. Jenže už téměř zavírají. Přišli jsme tedy na poslední chvíli. Ota stačil jedno pivo, 3 nese s sebou v petce. Ještě jsme stačili zjistit, že i tady se průtrž a kroupy přehnala, celé venkovní posezení bylo pod vodou.

Překvapilo mne, že jsem dnes trasu skoro 18 km dlouhou s převýšením 670 metrů zvládla poměrně dobře. To bylo asi těmi skalami. Ty mne nezničí. Ani kolena mne při klesání tak moc nebolela. Bývalo to horší. O to víc jsem nadšená. A že jsme zmokli? To přece občas jinak nejde. Tak se to zase usuší.

U auta honem pouštíme rádio Žurnál, Krejčíková stále hraje o postup do finále. Během toho chystám večeři a ještě se myji. Vše vyšlo perfektně. Krejčíková vyhrála, najedli jsme se - i když skoro až v 9 hodin. vypili pivo a šli spát. Ochlazuje se rychleji než včera. Teplota klesá k 12 stupňům. Už se však těšíme na zítřejší výlet na Božanovský Špičák.

Jedeme znovu na severovýchod - 3. den - cca 17 km dlouhý okruh na polské Stolové hory: Machov - Pasterka - skalní město Hejšovina - Karlów - skalní město Bludné skály - Machov na mapě