Jedeme znovu na severovýchod - 31. den - trasa cca 11 km: Kouty nad Desnou - Medvědí hora (Rozhledna u Tetřeví chaty) - vodní nádrž Dlouhé stráně

Ve dvě nás vzbudil mohutný liják. V dálce bouří. Jsme přesvědčeni, že bouřka přejde a bude klid. Jenže bouřka přešla, lije dál a hodně. Nejdřív jsem myslela, že se v tom usnout nedá, ale občas jsem zdřímla. Až v šest déšť slábne, teď pro změnu slyšíme i Malínský potok. Ale místo zurčícího potůčku slyšíme hukot mohutného toku. Naštěstí z naší strany je břeh vysoký, nemusíme se bát, že nás to spláchne. Ještě slabě prší, ale konečně pořádně usínáme. Budíme se v půl desáté . Potok má barvu světlého kafe, je vidět, že vody byl určitě dvojnásobek. Už se však zase hladina snižuje. Však také jeho tok není dlouhý - pramení kdesi na svazích Kamenného vrchu, kde jsme včera byli. Už však svítí sluníčko a je docela teplo.

Vaříme si čaj do termosky a jedeme do nejbližšího krámu koupit chleba a něco k snídani. Včera jsme vše dojedli. V autě na parkovišti snídáme.

Teď nás čeká skoro 30 km dlouhý přejezd do Koutů nad Desnou a výlet k vodní nádrží Dlouhé stráně. Tam jsme byli v lednu - před sedmi lety. Tehdy bylo mlhavo, že jsme neviděli ani břeh na druhé straně. Dnes to snad bude lepší.

Parkujeme na největším parkovišti na mapě označeném jako Parkoviště 1 Skiareál Kouty nad Desnou. Prve jsme jeli na Medvědí horu lanovkou, dnes jdeme pěšky. Lanovka pro důchodce stojí 320,- Kč (zpáteční 340,- Kč), ale máme čas, nemusíme spěchat, jdeme pěšky, i když na 3,5 km je převýšení cca 500 m. Zase si to užijeme trochu jinak. Však má vše své výhody. Já tvrdím, že pro změnu pojedu k vodní nádrži  autobusem. Ota na mne kouká, jako když jsem se zbláznila. Tvrdí, že tam nic nejede. Já však věřím internetu, kde to psali. Nehádám se s ním, uvidíme nahoře.

Jdeme přes infocentrum a přes most, kde začíná červená značka. Procházíme dětskou expozicí Koutecký les, ale tentokrát se tím nezdržujeme. Jen zjišťujeme, že tam nic nového není. Prakticky hned za mostem stoupáme. Je jako v prádelně, dusno, horko. Zpočátku si myslím, že to snad vzdám. Ani bych se nemusela vracet - k zastávce lanovky bych prošla přes sjezdovku. Ale nakonec jsem to rozdýchala. Jdu pomalu, ale vytrvale. Však Ota nejde o moc rychleji. Cestou se zastavuji, kochám se a fotím.

Konečně jsme u konečné lanovky a také u rozhledny. Je tady i občerstvení. To kupodivu dnes Otu nezajímá, vidí jen rozhlednu. Vstupné se neplatí, ani na mne nečeká. Ví, že tam časem také dorazím. Já se samozřejmě nejdřív kochám zdola, až pak jdu nahoru.

Rozhlednu u Tetřeví chaty zde postavil z vlastních zdrojů státní podnik Lesy ČR z Programu 2020 – zajištění cílů veřejného zájmu. Rozhledna má ocelovou nosnou konstrukcí na betonovém základu 4,1 x 4,1 metry. Je obložena dřevem. Zajímavý je systémem průhledů a balkonů. Rozhledna byla zkolaudována 23. října 2014, slavnostně otevřena na jaře 2015 a hned získala čestné uznání v kategorii "Stavby občanské vybavenosti a úpravy veřejných prostor" v rámci 6. ročníku soutěže Stavba roku 2014 Olomouckého kraje. Rozhledna je vysoká 18 metrů. Na zastřešenou vyhlídkovou plošinu vede 96 nízkých, skutečně pohodlných ocelových schodů. Takový výstup na rozhlednu se mi líbí. Za hezkého počasí je vidět na přilehlou oblast Hrubého Jeseníku (např. vrch Keprník, oblast Červenohorského sedla) a Hanušovické vrchoviny. Výhledu na jih a východ brání vzrostlé stromy. My tak daleké výhledy nemáme, ale i tak jsme spokojeni. Jen bychom uvítali, kdyby zde byla panoramata popsána. Ale co bychom chtěli zadarmo.

Až když jsme se vrátili, jdeme se občerstvit. Ota dává samozřejmě pivo, já nealko černý citron. To první jen zasyčelo, dáváme druhé a k tomu párek v rohlíku. S sebou jsme si vzali jen pití, vždyť tady je řada možností na občerstvení. Výběr jsme však čekali větší.

Mezitím přemýšlíme, co dál. Já chci ještě nahoru na Dlouhé stráně, ale pěšky už to nedám. Nakonec jedeme autobusem, skutečně tady jezdí - každých půl hodiny za 80,- Kč. Jedeme tím předposledním a doufáme, že nahoře už moc lidí nebude. Občerstvení nahoře míjíme, obcházíme západní část vodní nádrže a kocháme se. Tady je výhled dokonce popsaný. Jeseník je v mracích, Praděd je nádherně vidět. V zimě jsme toho tady nahoře pro samé mraky moc neviděli. Dokonce jsme neviděli ani druhý břeh vodní nádrže. Dnes si to užíváme i přes to povětří, které tady panuje. Ale aspoň tu není horko. 

Na jižní straně vodní nádrže je nejvyšší bod (1353 m), tady je i vyhlídkové místo, ale panoramatickou tabuli asi odnesl vítr. Je tu jen stojan.

Od vyhlídky jdeme po červené zpátky přes rozcestí Mravenečník - sedlo. Je tu krásně. Vzpomínáme si, jak to tady krásně vypadalo i v zimě, když bylo vše namrzlé. Míjíme rozhlednu a dal klesáme.

Cestou nahoru jsme aspoň občas šli ve stínu, teď v 5 hodin odpoledne je sluníčko všude. Je to úmorné. Celkem klesáme skoro 8 km, někdy prudce, někdy mírně. Chodím cik cal, aby kolena tolik netrpěla. Ota je stále kus přede mnou. Tomu se jde dobře, i když si také často stěžuje na kolena. Dnes je v pohodě. Ale také jsem to zvládla, víc zničená horkem.
Mám však problém. Udělal se mi na boku palce puchýř, a to v botách, ve kterých jsem toho bez problémů nachodila hodně. To jsem však zjistila, až když jsem se zula. Není velký, tak to snad bude v pohodě. Asi to bylo tím dlouhým klesáním a vedrem.

Parkujeme kousek od říčky Desná, už se těším na koupel. Ota chvíli váhá, je tu docela dost lidí, ale když vidí, že od potoku přichází pán s ručníkem přes rameno, je po váhání. Jen plavky si tentokrát bereme. Tentokrát jsem si do vody lehla i já. Začínám si na tu ledovou vodu zvykat. Je to úžasné. Všechna únava ze mne spadla. Vylezla jsem jako nový člověk.

Na parkovišti stojí i jeden karavan a vypadá, že tady budou nocovat. Popojíždíme tedy trochu na kraj parkoviště s tím, že tu také zůstaneme. Má to i tu výhodu - je tady restaurace. Řádně zcivilizovaní jdeme na večeři. Ota dává pivo, bohužel před lety zde točili pivo Gustav, které nám moc chutná. Tentokrát ho v nabídce nemají. Ota dává Prazdroj, já jejich hořkou bylinnou limonádu - je to pivo Keprník se zázvorovým tonikem. Už nevím, co bych pila. Ale hlavní je, že to není sladké a ještě mi to chutná. Nejsem žádný pivař a Prazdroj nechci. Gustava bych si však dala.

V devět zavírají, akorát jsme dopili, platíme, odcházíme. Už když jsme šli na večeři, vypadalo to na déšť. Však také mám s sebou deštník. V půl deváté se zvedl vítr, ale pak zase utichl. Jak jsme vyšli, začíná poprchávat. K autu to máme kousek, ale vytahuji deštník, abych ochránila tablet a foťák. Ota se směje, proč. Jen to dořekl, leje.. K autu dobíhá celý mokrý. Je přesvědčen, že to hned nepřestane, otevírá boční dveře i dveře spolujezdce, abych mohla přestěhovat nutné věci dopředu a mohli jsme jít spát. Myslel to dobře, ale nedomyslel. Abych mu udělala radost, nenadávám a přenáším tašku. Ota nade mnou drží deštník a výsledek? Mám mokrá záda, mokrou sedačku a mokrou postel. Jen ty věci v té tašce nezmokly. Během chvilky je po dešti. Je stále zataženo a stále ještě v dálce bouří. Bohužel, vůbec se neochladilo. Je stále horko.

Jdeme spát. Riskujeme, že nám naprší dovnitř (mokřejší to snad ani být už nemůže) a necháváme odvážně nedovřené dveře.

Doufáme, že zítra bude líp. Chceme jet na Dalimilovu rozhlednu, která se právě zítra slavnostně otevírá.

Jedeme znovu na severovýchod - 31. den - trasa cca 11 km: Kouty nad Desnou - Medvědí hora (Rozhledna u Tetřeví chaty) - vodní nádrž Dlouhé stráně na mapě