Středa 14. 7. 2021 - dopoledne
Celou noc byl klid, teplo a nepršelo. V 5 hodin zavírám dveře, ať nás nic neruší. V 7 hodin se venku zvedl vítr - samozřejmě mne to vzbudilo. Dvakrát spadlo pár varovných kapek a v dáli bouří. Za chvíli to začalo. Liják, kroupy, naštěstí malé a bouřka přímo nad námi. Do tohoto počasí se nám vstávat nechce. Naštěstí do auta nám neprší.
Nakonec v 9 hodin už vstávám, už mne ležet nebaví a máme hlad. Využívám výhody zvedacích zadních dveří, kam naštěstí neprší. Jeden se tam pěkně schová i s vařičem. Ota je spokojený, že ještě nemusí vstávat.
Během snídaně asi třikrát přestalo pršet a třikrát zase začalo. Obloha má barvu olova, vypadá to na celodenní déšť. Po půl jedenácté odjíždíme, samozřejmě v dešti .
Míříme na severozápad. Projíždíme obcí Zderaz, kde mají být unikátní pískovcové sklepy. Ještě na poč. 19. století se používaly k uskladňování potravin i k celoročnímu bydlení. Po celý rok tam byla konstantní teplota, bohužel i vysoká vlhkost. Přesně se neví, kdy byly vysekány. Snad to mohlo být v době 30-ti leté války, kdy byly používány jako úkryty pro úrodu a majetek před vojskem. Až později byly některé z nich využity pro bydlení nebo v nich lidé měli dílny. Původně jich tu bylo 40, dochovalo se jich 27. Některé z nich byly postupem času ještě zasypány. Tři skalní místnosti je možno si i dnes prohlédnout.
Jak jsou někde skály, musím to vidět. Tohle nejsou zrovna skály, které bych mohla prolézat, ale to mi nevadí. Musím tam. Parkujeme nedaleko na travnatém parkovišti. Zase už prší. Otu to nechává chladným, zůstává v autě. Já jdu na průzkum. Chvíli nevím, kterým směrem se vydat. Šipka ukazuje poměrně neurčitým směrem. Až pohledem do tabletu se orientuji. Je to kousek. Nejdřív vidím historický rumpál - vedle jsou otevřené dveře do skály. Tady je muzeum. Uvnitř jsou fotografie sklepních bytů i s povídáním. I když je na stropě světlo, dokonce i vypínač jsem našla, rozsvítit nelze.
V tom největším skalním obydlí je světlo na čidlo. Jsem spokojená. Právě to je skalní obydlí s obytnou částí a s chlévem. Uvnitř je replika dobových hliněných kamen. Místnost je vybavena nábytkem a předměty denní potřeby podle dochovaných historických záznamů. Menší přilehlá místnost sloužila jako chlév. U vchodu z venkovní strany obydlí mají být patrné záseky na sloupky a trámy sušárny ovoce. To jsem nevěděla, ani jsem to v tom dešti moc zvenku nezkoumala.
Posledním otevřeným sklepem (aspoň víc jsem jich tu nenašla) je tzv. sklípek skřítka Zderadáka, Krkonoše mají svého Krakonoše, Orlické hory Rampušáka, ve Zderazi mají skřítka Zderadáka - menšího mužíčka, který dobrým lidem pomáhá a zlým tropí všelijaké zlomyslnosti a žerty. Pomáhal chudým skalákům v lomu, proto má zástěru a boty, jaké nosili zdejší kameníci. Je to prý potomek zemana Zderada, který obec založil.
Nedaleko při silnici je v malém zděném domku muzeum, nazvané Zderazský domeček. Tam se zájemce něco dozví o historii obce a o její tradici. Jsou zde historické mapy obce, znak a prapor a mnoho dalšího. Ale to nelákalo ani jednoho. Okolo projíždíme bez zastavení. Je tu i několik původních chaloupek z 19. srtoletí nebo z 1. pol. 20. století.
Jen o pár km dál na západ je
rozhledna Borůvka. Stojí hned u silnice. Je u ní malé parkoviště. Tuto rozhlednu, stejně jako
Toulovcovu rozhlednu a rozhlednu Terezku postavili v rámci Sdružení obcí Toulovcovy Maštale, aby sem přilákali víc turistů. Jenže by bylo vhodné, aby tu byl někdo, kdo ji otevře. Podle otevírací doby by tomu tak mělo být. Nevím, zda déšť je důvodem, aby byla zavřená. Bouřka už je dávno pryč, dokonce už neprší a svítí sluníčko. Asi to sem mají daleko.
I tato rozhledna je kombinací dřeva a kovových prvků. Slavnostně byla otevřena 4. června 2005. Celkem 12 obvodových smrkových klád vytváří hyperbolu - tím má rozhledna netradiční vzhled. Své jméno dostala podle nedalekého údolí Na Borůvčí. Je 18,5 metrů vysoká, na vyhlídkovou plošinu ve výši 15 metrů vede 75 točitých kovových schodů. Za pěkného počasí je vidět hrad Rychmburk, Skuteč, Železné hory, Chrudim a Pardubice, při obzvlášť dobré viditelnosti i Orlické hory a Praděd. My bychom dnes asi moc dobrý výhled neměli. A asi bych nahoře zase měla strach, že mne to odfoukne. Opět slyšíme, jak vítr v rozhledně hvízdá.
Pokračujeme ještě dál na sever do obce Luže, původně středověkého města, které je od r. 1995 městskou památkovou zónou. Bylo založeno na pravém břehu řeky Novohradky - na okraji jižní části úrodné labské nížiny. Na jihu města se začínají zvedat lesy Českomoravské vrchoviny. Osídlení zde existovalo již na poč. 12.století. První písemná zmínka je z r. 1349. Městečko bylo střediskem řemesel, obchodu a hlavně zemědělství.
Podařilo se nám zdarma zaparkovat na parkovišti v Hamzově ulici. Byl to docela problém najít volné místečko, i když parkovacích míst je tady dost. Naše první kroky vedou na vrch Chlumek, kde je poutní chrám Panny Marie Pomocné nebo také Panny Marie Pomocnice křesťanů. Tam také je 2. zastavení naučně vlastivědné stezky. Již v letech 1667–1669 tady nechala hraběnka Marie Maxmiliana Hýzrlová postavit poutní kapli s ambitem a s osmi kaplemi, kam umístila rodinnou památku - obraz Panny Marie Pomocné neboli tzv. Pasovské, kterou považovala za svojí hlavní nebeskou ochranitelku. Přicházelo sem mnohou poutníků, proto hraběnka nechala r. 1689 tuto malou kapli zbourat a začala budovat velký poutní chrám. Jeho dokončení r. 1696 se však nedožila. Její tělo bylo po dokončení stavby přeneseno do hrobky, která byla umístěna před hlavním oltářem s rodovým obrazem Panny Marie Pomocné. V rámci Programu záchrany architektonického dědictví byla kaple v letech 1995 – 2014 zrestaurována. Je to nádherný chrám se čtyřmi výklenkovými kapličkami. Jsou však uzavřené, vidět dovnitř není.
Pak už se jdeme podívat na zříceninu hradu, který se založením města souvísí. Počasí se mezitím umoudřilo, občas se to zamodrá, i když ne trvale. Hlavně že neprší.
Mysleli jsme, že projdeme Hamzovým parkem a arboretem, který byl i s Hamzovo léčebnou tuberkulózy založen r. 1901. Je tam řada cizokrajných dřevin ze čtyř světadílů. Od r. 2016 je prý povýšen na botanickou zahradu s volným vstupem - skutečnost je jiná, vstup tam umožněn není vůbec. Nebo jsme vchod špatně hledali. I to je možné.
Ke hradu jsme nakonec šli podle plotu parku. Díky tomu jsme neminuli výklenkovou kapličku sv. Jana Nepomuckého. Sochu tady postavili členové jezuitského řádu r. 1746, kaplička se šindelovou střechou ji kryje od r. 1761. V předvečer svátku a ve svátek sv. Jana Nepomuckého se zde konávaly pobožnosti, na které přicházela procesí. Tady jsme zjistili, že cestě, po které jsme sem přišli od poutního kostela, se dodnes říká Andělská cesta.
To už vidíme zříceninu hradu Košumberk. Byl založen na kopci čedičového původu nad říčkou Novohradka ve 2. pol. 13. století. Podle dendrologického průzkumu, zde bylo použito dřevo poražené po r. 1255. Přesněji nelze zjistit, kdy byl goticky přestavěn. Byl obehnán hradbami s baštami a čtyřhrannou věží. Po požáru r. 1573 byl přestavěn renesančně - tehdy byl přistavěn i velký zámek. R. 1684 se stal majetkem jezuitů, kteří zde postavili kostel a zřídili si zde rezidenci.
Od konce 18. století je opuštěný a chátral. Poslední majitel ho r. 1921 věnoval městu, které ho zakonzervovalo. Je zde vidět část zdí paláce, brána, torzo věže, zbytky opevnění a renesanční budova purkrabství, kde je hradní muzeum - odtud se chodí na prohlídky s průvodcem. Toho jsme využili, protože právě začínala. Něco jsme se dozvěděli, něco si prošli s průvodcem, ostatní sami. Dokonce tady prodávají pivo Vlasta 12, které pro Luž vaří nějaký soukromník z Vysočiny. Jenže Ota nechal peníze v autě, já mám jen kartu. Protože tohle pivo můžeme ochutnat jen zde, jdeme k autu a přejíždíme sem. Parkujeme u bývalého zámeckého pivovaru. Ten zde byl postaven pravděpodobně při gotické přestavbě hradu. Od r. 1556 až do r. 1949 se zde pivo vařilo. Vedle pivovaru byla restaurace Pod linduší. Tady je i památný klen o výšce 16 metrů. R. 1999 objekty bývalého pivovaru prý zakoupili noví majitelé, rekonstruují je a snad se zde opět začne vařit košumberské pivo. Nějakou větší stavební činnost jsme zde však nezaregistrovali.
Do chráněné památkové zóny patří ještě náměstí s radnicí a synagoga. Náměstím jsme projeli, z auta si ho prohlédli, ale zaparkovat se tu nedalo. Je tady pár zajímavých domů. Radnice z r. 1542 koncem 16. století téměř vyhořela, ale byla obnovena. Poslední stavební úpravy jsou z 20. století. Až na malé výjimky mi moc historicky nepřipadá.
To už se mi víc líbil nedaleko od náměstí kostel sv. Bartoloměje s 34 metrů vysokou hranolovou věží s dřevěným horním patrem, okolo kterého jsme také projeli. Původně gotická stavba z r. 1350. byla také mnohokrát opravována.
Zastavili jsme až u synagogy, která je také kousek od náměstí, ale na opačné západní straně. Židé zde žili již od 2.pol. 16. století. Synagoga byla postavena r. 1780 uprostřed ghetta. Poslední stavební úpravy jsou ze 30. let 20. století. Bohoslužby tu byly až do r. 1940. Pak tady byla sušárna surových kůží, sklad. Od 90. let 20. století ji opět vlastní židovská obec. Dochoval se původní inventář a vnitřní výmalba. Dnes se využívá pro kulturní účely.
Poslední aktualizace: 29.3.2024
Jedeme znovu na severovýchod - 37. den - dopoledne: Zderaz - unikátní pískovcová obydlí; Hluboká - rozhledna Borůvka; Luže - městská památková zóna, poutní kostel a zřícenina hradu Košumberk na mapě
Kvalita příspěvku:
1
turista zde byl a hodnotil
5,00
Diskuse a komentáře k Jedeme znovu na severovýchod - 37. den - dopoledne: Zderaz - unikátní pískovcová obydlí; Hluboká - rozhledna Borůvka; Luže - městská památková zóna, poutní kostel a zřícenina hradu Košumberk
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!