Jedeme znovu na severovýchod - 9. den - cca 13 km dlouhý okruh okolo pramenů: Jeseník - větší část NS Živé vody - Medvědí kámen s vyhlídkou na NS Krajem Rychlebských hor - část NS Stezka Vincenze Priessnitze s Priessnitzovou sprchou - Jeseník

Jsou to hrozné teplotní výkyvy. Včera jsem spala pod peřinou, dnes mi bylo horko i pod tenkou dekou. Až k ránu klesla teplota na 18 stupňů. Tady ve Skorošicích na parkovišti u muzea byl však klid a to je to hlavní.

Již včera jsme zrušili celodenní 19 km dlouhý výlet po části NS Krajem Rychlebských hor z Vápenné na Lví horu a vrch Studený s vyhlídkou s převýšením 750 m. Vždy nám to vyjde na víc a v tomhle horku by mne to zničilo. Sice mi to je líto, těšila jsem se na to, ale občas se stane, že vyhraje rozum. I když to nebývá moc často.

Navíc Ota už chce změnit oblast. Od rána se mračí. Má pocit, že jsme tady už moc dlouho. Je pravda, že včera moje nadšení u Nýznerovských vodopádů nesdílel. Má asi rozhlednový absťák nebo nevstával tou správnou nohou.

Ve Vápenné se tedy zastavujeme jen u obchodu, kde doplňujeme zásoby, vč. lahvového piva. Jedeme do Lázní Jeseník, kde sice není pořádná rozhledna, ale už vloni jsme tam plánovali tuto procházku. Lákalo to i Otu projít se okolo pramenů, i když i to je víc moje přání. Má však slíbenou minimálně jednu pěknou vyhlídku. Navíc při současných vedrech je to skoro ideální výlet. Nemusíme s sebou brát moc pití, vždy si někde něco napustíme.

Cestou se jen zastavujeme podívat, zda a kdy je otevřena Jeskyně na Pomezí. Tam bychom se také rádi podívali, ale dnes se nechceme zdržovat. Tak snad zítra.

V Jeseníku, resp. v Lázních Jeseník se nechá parkovat jen na placeném parkovišti. Výrazně levnější je to kdesi uprostřed mezi městem a lázněmi, jenže bychom museli minimálně kilometr jít pěšky do kopce a navíc po silnici s poměrně velkým provozem. Ani jedno nás neláká. Je pravda, že jsme netušili že ten finanční rozdíl bude tak velký. Ale stejně se zpátky nevracíme. Parkujeme tedy na velkém centrálním parkovišti u historické budovy Priessnitzova sanatoria, které samozřejmě obcházíme, abychom si ho pořádně prohlédli. Je to největší stavba lázeňského areálu, která byla pojmenována po zakladateli lázní, Vinzenzi Priessnitzovi, zdejšímu rodákovi. Byla vybudována na kopci nad městem v letech 1908 - 1910, i když k dokončení celé stavby došlo až v letech 1928 - 1929.

Jdeme okolo Vily na Kolonádě, další historické lázeňské budovy. Zahlédneme slavnou Ripperovu promenádu - alej - 1160 metrů dlouhý okruh, který slouží převážně pro lázeňské hosty, ale kde se občas konají různé závody. Z našeho pohledu je na jejím začátku Český pramen a Český pomník se sochou antické bohyně zdraví Hygie z r. 1874. Zahlédneme ještě i hezký altánek - malý hudební pavilon, ale už spěcháme ven z města. Je tu zbytečně moc lidí, ale to jsme čekali.

U infocentra se vydáváme do kopečka po červené turistické trase k rozcestí Jižní svahy. Jak stoupáme nad město, tak se nám již otevírají daleké výhledy, i když jsou po ránu zamlžené. Snad se to během dne zlepší. Je tady spousta zajímavých míst, nelze projít všechno, vybíráme si tedy ta pro nás zajímavější. Vydáváme se vpravo stále po červené. Tudy vede i Svatojakubská poutní cesta do Santiago de Compostela. Kousek jdeme po Stezce V. Priessnitze, která spojuje celou řadu pramenů i památníků, které zde nechali postavit převážně jeho pacienti - zástupci 13 národností z celého světa. Od r. 1836 do 40. let 20. století bylo postaveno 88 pramenů a pomníčků. Je to celosvětový unikát. Po 2. světové válce byla řada památníků zničena nebo se na ně zapomnělo a chátraly. K rekonstrukci došlo na konci 90. let 20. století. Na NS bylo vybudováno 9 zastavení.

My toho chceme projít víc, proto z rozcestí U Mnicha na rozcestí Enhuberův pomník to zkracujeme po červené trase. Vynecháváme tak pomník Nassauský kámen, který nechal postavit Adolf, vévoda z Nassau v letech 1871 - 1872, i několik pramenů. U mramorového pomníku na místě hrobu majora c. k. rakouské armády Friedricha Edelmanna von Enhubera z r. 1848 se na NS zase napojujeme. K Hydropatickým skalám však už musím. Také proto, že nevím, co to znamená. Jsou to malé skalky, kde býval děkovný nápis Vincentu Priessnitzovi, který objevil účinky vodoléčby - hydropatie. Odtud ten název.

Míjíme pěkně opravený křížek u hrobu Franze Nadlera, důstojníka rakouské armády, který zde r. 1858 spáchal sebevraždu. Stezka někdy vede lesem, proto je ohraničena kameny. Je to tu skutečně pěkně upravené. Zabloudit se nedá.

Konečně přicházíme k našemu prvnímu pramenu, kde je VII. zastavení NS. Tady se dozvídáme, jak často nesmyslně byly prameny přejmenovány jen proto, že měli německé nápisy. Tento původně Bömische-Quelle (v překladu Český pramen) byl postaven r. 1942. Češi nápis odtesali a r. 1946 ho přejmenovali na Jitřní pramen - přejmenovací komise prý odtud vyrazila ráno.

Tady trochu váháme, kudy se vydat - NS vede vpravo k rozcestí a také rovně. Až na tabletu jsme zjistili, že tady se křižují dvě NS, tady na sebe v podstatě navazují. Naučná stezka Živé vody tvoří okruh dlouhý 6,3 km, na kterém je na 10 informačních tabulí a 12 dřevěných plastik pohádkových bytostí. Ten si nyní z větší části projdeme. Druhá je Stezka Vincenze Priessnitze, která je 5,7 km dlouhá a je naní 9 informačních tabulí. Po té se potom vrátíme k autu. 
O kousek dál u Priessnitzova pramene jsem se málem zmrzačila a ještě zničila, co šlo. Ota se jde napít, já to chci rychle vyfotit bez něj. To se mi samozřejmě nepodařilo, byla jsem moc blízko. Nevadí, není spěch. Úspěšně couvám. Když už jen čekám na vhodný okamžik, chci udělat krok, aby se mi lépe stálo, ale samozřejmě nekoukám pod nohy, kde je spousta kamenů - a už se řítím k zemi. V ruce mám hůlky a foťák s vysunutým objektivem. Ten samozřejmě kus odletěl. Je však šikovný. Na zem dopadl displejem, který to přežil jen s nepatrným škrábanečkem v horní části. Trošku horší je to se mnou, oběma koleny jsem dopadla na kameny. Jedno je rozbité (škrábaneček je rozhodně větší než na foťáku), druhé naražené. Výsledek je ale docela dobrý - chodit mohu. Zkouším léčivost zdejších pramenů - u každého budu kolena chladit. Konečně si čtu, že tuto kamennou pyramidu nad pramenem nechal postavit r. 1842 sám Vincenz Priessnitz na památku 200 let staré tragické události jeho rodu, která se stala za třicetileté války.

Každý pramen tady má asi svůj příběh. Sourozenecký pramen postavili r. 1852 Priessnitzovy děti po otcově úmrtí.

Na NS je několik tzv. Priessnitzových sprch. Základem zdejší léčby bylo vlastně otužování - pravidelné sprchování a máčení různých částí těla ve studené vodě. Na to jsme se těšili - v tom dnešním horku to bude určitě skvělé. Jenže ta první - nad Petrovým pramenem byla takřka bez vody. Tekl tu jen skutečně malý pramínek. Snad některá z těch dalších bude lepší.

Nyní jsme rádi, že jsme nespoléhali jen na prameny a vždy si u tekoucího pramene vodu doplnili. Najednou tu jsou prameny bez vody. Voda neteče ze Šárky, ale ani ze Zlatého pramene. Ten je však na zelené turistické trase, nějak jsme asi odbočku NS přehlédli. Tyto dvě trasy jsou jen kousek od sebe, tak to zase tak moc nevadí.

Jen trošku teče voda z pramene Sjednocení, který má i zajímavý tvar - bohužel nějak se jim bortí. Tento pramen se původně jmenoval Lousin - nechal ho postavit hrabě Nieman z Porýní, který se zde seznámil s Louisou, dcerou hraběte Nostice, kterou si pak vzal za ženu. Bohužel i tento "německý" název po r. 1945 vadil.

Voda neteče ani ze Schindlerova pramene - už začínáme mít obavy, zda tady v oblasti mnoha pramenů nakonec neumřeme žízní. Tento pramen, postavený r. 1863, si dokonce zachoval svůj původní název, dokonce i s původním nápisem. Byl postaven r. 1863. Lékař Josef Schindler byl nástupcem zemřelého Vincenze Priessnitze. Jemu vděčíme za to, že lázně byly zachovány.

Přicházíme na rozcestí Nad Schindlerovým pramenem. Po zelené odbočujeme vpravo na skalní vyhlídku Medvědí kámen, tam je ještě Thyllova vyhlídka. Kdyby bylo jasno, byly by výhledy naprosto jedinečné. Také však vidíme, jak se to zatahuje. Oba jsme však spokojeni, já mám skály, Ota výhledy. Nějaký ten mrak nám nevadí.

Vracíme se na rozcestí Nad Schindlerovým pramenem. Původně jsme to chtěli stočit po NS Živé vody a pak po neznačené cestě dojít na Studniční vrch, kde jsou další dvě skály a údajně i vyhlídka. Blízko by měl být i pomník Jelení koupel. Tam prý Vincenz Priessnitz pozoroval srnu, která si ve vodě namáčela zraněnou nohu. Tam si prý uvědomil zázračnou moc vodoléčby.

Jenže cesta z modré trasy na NS vůbec nebyla schůdná. Nebyla prošlapaná, přes cestu byly popadané stromy. Shodli jsme se na tom, že nám stačí, že víme, co tam je a kde je to místo, které bylo impulsem pro založení lázní. Na Studničním vrchu vidíme vysílač, ani to nevypadá, že by z vyhlídky toho bylo moc vidět. Navíc vidíme, že v dálce prší. Odbočku rušíme a pokračujeme po modré, tzv. Německé stezce na rozcestí Ripperův kámen. Na kameni je nápis z r. 1890. Johan Ripper byl zetěm Vincenta Priessnitze. Zasloužil se o rozvoj lázní a propagoval zdejší turistiku - založil Moravsko-slezský sudetský horský spolek. Tady je i přístřešek, takže ideální místo se na chvíli posadit a dát si svačinu. Je docela teplo, ale slibované tropy vypadají jinak. To nám vyhovuje. Dokonce se trochu ještě ochladilo. I to vítáme. Doufáme, že jak trochu klesneme, že z pramenů už poteče voda. Ta naše už dávno došla, začínáme mít žízeň.

Pokračujeme po červené a současně po NS Živé vody. Po chvilce jsme prošli okolo bohužel vyschlého Finského pramene, který tady postavili finští občané r. 1845. Voda netekla ani z Mecklenburského pramene s hezkým mramorovým pomníkem z r. 1869. Franz von Mecklenburg byl přítelem Johanna Rippera, zetě Vinzenze Priessnitze. V Jeseníku postavil několik lázeňských budov, ale také evangelický kostel. Přesto i tento pramen byl po válce přejmenován na Severský pramen.

Na žízeň jsme na chvíli zapomněli na vyhlídce U Sokolího vrchu. Obzory jsou stále zamlžené, přesto je vidět poměrně daleko. Naštěstí ochlazení je trvalejšího rázu a trochu to fouká.

Konečně slyšíme tekoucí vodu. Jen kousek od cesty je Čeňkův pramen, pojmenovaný po synovi V. Priessnitze.

Při pokračování po červené a NS jsem pěkně zazmatkovala. Podle mapy má být vpravo od cesty další Priessnitzova sprcha u Diamantového pramene. Jenže já ji hledám vlevo, kde je lesní chata. Tak mne to zmátlo, že jsem věřila tomu, že sprcha je uvnitř domku, je však zamčená. Tekoucí vodu jsme neslyšeli, proto jsme to neřešili.

Míjíme rozcestí Nad Večerním pramenem a pokračujeme v přímém směru. Večerní pramen je o kousek dál. Byl vybudován r. 1846. Na malé skalce je mramorová deska - ta tam byla umístěna r. 1901.

Už jsme na rozcestí Jitřní pramen, který vyvěrá kousek vpravo - tam jsme byli ráno. Nyní pokračujeme po žluté na druhou stranu a přecházíme na Stezku V. Priessnitze. Žlutá značka končí na rozcestí Smrkový a Vilémův pramen - tyto prameny jsou odtud o kousek níž. Jsou prakticky u sebe - mezi nimi je pouze několik schodů. Byly vybudovány v 1. pol. 19. století. Ten levý - při pohledu od polokruhového posezení byl r. 1867 pojmenován Princ Wilhelm Quelle - pravděpodobně měl připomínat korunovaci Viléma I. na Pruského krále.

Pokračujeme po NS, kterou až k Rumunskému pramenu doprovází modrá značka. Tento pramen s pomníkem ze supíkovického mramoru je skutečně elegantní. V letech 1888 - 1890 ho nechal postavit podle návrhu ředitele odborné kamenické školy v Supíkovicích Eduarda Zelenky rumunský král Karol I, který se zde r. 1888 léčil. Stavba patří nejen k nejkrásnějším, ale také k nejcennějším v celém lázeňském areálu.

Po NS scházíme k Balneoparku s názvem Gyulova kaskáda, který se nachází u pramene Anna (Gyula). V r. 1871 se zde léčil maďarský šlechtic Gyula von Beothe s vážnými zraněními po pádu z koně. Jeho sestra, snad právě Anna, se zde doléčovala po prodělané malárii. Otec léčbu nedokončil, o pár dnů později doma zemřel. Jeho sestra zde r. 1874 nechala upravit pramen i jeho okolí - byl zde přírodní amfiteátr, pořádaly se zde lesní koncerty, hrála se divadelní představení. Dnes už původní altán nestojí, po kompletní rekonstrukci prostoru zde byl vybudován balneopark - můžete se naboso projít po různých površích i ve studené vodě. Právě tento bazének je dnes prázdný - opravuje se. Můžete si zahrát na Dendrofon nebo skokem do písku porovnat své schopnosti s některými zvířátky.

Jen o kousek dál je Bezručův pramen, vybudovaný r. 1846. Deska s českým nápisem je z r. 1961. Kamenná sedátka lákají za horkých dnů k posezení.

Od Bezručova pramene se nechá po zelené odbočit vpravo a dostat se tak na silničku vedoucí do lázní. NS odbočuje vlevo, vede přes mokřady po dřevěném povalovém chodníčku okolo odpočívadla Svornost na malé prostranství, kde jsou vedle sebe tři prameny - Adélin, Flóřin a Adolfův pramen. V jejich blízkosti stála jedna z deseti Priessnitzových sprch v přírodě. Od 40. let minulého století to tady nikdo neopravoval. Až v letech 2001 - 2004 se prameny dočkaly obnovy. R. 2003 zde byla nově vybudována Priessnitzova sprcha. Nemohli jsme si vybrat lepší. Je tady kouzelné místo. Dokonce i počasí se umoudřilo, sluníčko vylezlo a je horko. Je skutečně nejvyšší čas se tady svlažit. Ota se běžně sprchuje studenou vodou, jak to vidí, ožívá. Ani mu nevadí, že nemá ručník, i když uvítal, že ho mám já. Mne podceňuje - nevěří, že tam vlezu. Ota se tam vrhá naráz, já podle zde uvedeného návodu: navlhčit si prsa a hlavu, osprchovat ruce, nohy a pak celé tělo. Voda nemá padat na hlavu přímo, ruce mají být nad hlavou sepjaty. Sprchování má trvat krátce, max. 2 minuty. To jsme samozřejmě neměřili, ale bylo to skvělé. I když je uvnitř místo na převlečení, my si to užíváme a běháme nazí venku na sluníčku. Cestou jsme prakticky nikoho nepotkali, tak proč by měl někdo na nás koukat tady.

Tím jsme prakticky zakončili výlet okolo pramenů. K autu se vracíme nejkratší cestou po cyklotrase. Naučnou stezku už vynecháváme. Už jsme těch pramenů viděli tolik, že nám to stačí. Vlevo od nás je netradiční lesní hřiště Háj víly Ozdravy. Jeho součástí je domeček hejkala Zurčaly, kde má prý být správce a informační středisko. Je však prázdný. O kousek dál je kamenná Obří výhledna se zajímavým tepaným zábradlím, podobné je i nad protékajícím potůčkem. Kdesi uvnitř mají být ještě Nádrže zádrže, kde si děti mohou pohrát s vodou, a lesní lázeňský labyrint. Tam jsme však už nešli. Už jsme té vody viděli a vypili dost. Kousek ve svahu pod námi je ještě poslední Priesnitzova sprcha - dokonce zdvojená. Jenže to je nejblíž celému areálu a je tam dokonce fronta. Tam bychom si to tak užívat nemohli.

Shodli jsme se na tom, že večer v autě budeme svítit. Celý den pijeme radioaktivní vodu, dýcháme léčivý radioaktivní vzduch a sprchujeme se radioaktivní vodou. Bylo to však úžasné. Zvlášť ten závěr. Dokonce ani Otovi nevadilo, že ani dnes tam nebyla žádná rozhledna. Na té Obří výhledně už byl vloni.

Už tak úžasné nebylo, když jsme šli platit parkovné. 7 hodin a více - to je celodenní parkovné za 350,- Kč. S tím jsme však počítali. Kdybychom si pospíšili, mohli bychom to mít asi o 40,- Kč levnější - stálo by to však za to? Všechno, co teklo, jsme museli ochutnat, všechny informační tabule jsme si museli přečíst. Další velké množství pramenů a památníků jsme však vynechali. I tak jsme jich viděli víc než dost.

Jsme spokojení, umytí, pro dnešek nám to stačí.
Kamarád nám doporučil zajet za Horní Lipovou, kde je lesní bar a kde je to úžasné. Dokonce se tam prý nechá zajet autem, takže by se nechalo tam asi i přespat. To by byl dnes naprosto ideální nocleh. Vracíme se přes Lipová - lázně, které r. 1837 založil Priesnitzův konkurent Johann Schroth. Na konci obce se ještě nechá projet opraveným viaduktem. Za ním je rovná přírodní plocha určená k parkování. Dál se nesmí. Takže k lesnímu baru se autem nedostaneme. A jít pěšky do kopce 2 km - to se nám taky už nechce. Naštěstí se tady nechá přespat.

Ráno koupené pivo ve skle není zrovna studené, Ota by raději točené. Vracíme se do vsi, v penzionu Kovárna je otevřeno i pro veřejnost. Kupujeme do petky 3 piva a vracíme se zpátky udělat si večeři. Než byla hotová, 2 piva jsme vypili. Jen to zasyčelo. Zbývající jedno pivo je pro nás prý málo. Ota mne láká zajít na pivo - je to dobrý kilometr. Já odmítám. Už se mi vůbec nikam nechce jít. To, co zbylo v petce mi úplně stačí. A i kdyby nezbylo, stejně bych nešla.

Docela rychle se ochlazuje, ještě že jsem nikam nešla. U auta na sebe vrstvím oblečení. Ještě není osm a už je 18 stupňů. Ota přišel po 8. hodině - spokojený, tam prý stále svítilo sluníčko. Já jsem fakt nějaká zničená. Ještě není 9, už spím.

Jedeme znovu na severovýchod - 9. den - cca 13 km dlouhý okruh okolo pramenů: Jeseník - větší část NS Živé vody - Medvědí kámen s vyhlídkou na NS Krajem Rychlebských hor - část NS Stezka Vincenze Priessnitze s Priessnitzovou sprchou - Jeseník na mapě