Expresní autobus národní společnosti Egged (mimochodem po Greyhoundu největší autobusový podnik světa) mě vyhodil na nádraží vNové čtvrti Jeruzaléma. Ta se nijak zvlášť neliší od Tel Avivu, kde jsem před padesáti minutami nastoupil - uniformní betonové novostavby, satelitní antény, široké ulice a klimatizované obchody. Nechce se mi platit pro můj skrblický rozpočet předražený lístek na MHD (v přepočtu 40 Kč), a tak se dál čtyři kilometry radši vláčím pěšky.

Do Starého města přicházím krátce před půlnocí. Při hledání doporučeného hostelu jsem zabloudil vpotemnělých úzkých uličkách a nevím kudy ven. Za rohem slyším pokřikovat Araby. Přicházím před rozzuřené mladíky házející kameny na někoho za mnou. Otočím se a vidím izraelské vojáky, kteří na ně míří samopaly zdruhé strany. Intifáda jako ztelevize, ale přišel jsem mezi ně trochu nevhod. Jeden ozbrojenec mi kyne svou em-šestnáctkou, abych se koukal ztratit. Nechci dostat gumovým projektylem do hlavy, takže rychle mizím vkamenném bludišti.

RAMADÁN

Když to o půl hodiny později vyprávím recepčnímu vAl-Arab Hostelu, ničemu se moc nediví: „Včera tu Žid ubodal Araba. Nebo to bylo obráceně? Tady se to mele pořád, nebýt vojáků, už tu snad nestál ani tenhle hostel." Srážky mezi Araby a Židy se vtomto období stupňují také kvůli tomu, že nedávno začal postní měsíc ramadán. Dodržování půstu o ramadánu je jedním ztzv. pěti pilířů islámu, spolu spovinností muslimů vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky, pěti modlitbami denně, dobročinností a vlastního vyznávání kréda, že bůh je jediný a Mohammed je jeho prorok.

Právě oramadánu se prý započalo zjevení koránu a o deset let později ve stejném měsíci Mohammed přesídlil do Mekky. Na připomínku těchto dvou významných událostí se všichni kromě těhotných žen, nemocných a těch, kteří jsou ve válce nebo na neodkladné cestě během ramadánu postí. Vprůběhu tohoto devátého měsíce islámského kalendáře nesmějí od východu do západu slunce jíst, pít, kouřit ani souložit. Muslimský kalendář je lunární, a tak se ramadán pohybuje postupně po celém roce. Největší utrpení zažívají lidé vlétě, kdy slunce pálí nejsilněji a dny jsou nejdelší.

Člověk by řekl, že pro většinu muslimů musí být tento měsíc nejútrpnějším obdobím vroce. Ramadán má nicméně kromě náboženského i další význam. Půst lidem připomíná jejich slabost a závislost. Navíc je učí sebekázni a posiluje soucit. Jen hladový člověk přece ví, co je hlad.

STARÉ MĚSTO

Staré město Jeruzaléma se vpátek zaplňuje věřícími zcelé Palestiny. Společné modlitby o ramadánovém pátku jsou totiž povinností, kterou neopomene snad žádný muslim. Skalní dóm vmuslimské čtvrti, jedna znejsvatějších mešit muslimského světa a hlavní dominanta města, je k těmto účelům ideálním místem. Davy poutníků oblečených do svých nejlepších šatů se valí od Damašské brány úzkými uličkami ke zlaté kupoli svatyně. Projít opačným směrem je zhola nemožné. Zářící kupole dómu byla kdysi zhotovena zryzího zlata, ale kalif Suleiman ho nechal roztavit, aby jím zaplatil své dluhy. Dnes ji pokrývá slitina hliníku a zlata (80 kg 24karátového lístkového). Vnitřek je zdoben propracovanými mozaikami, které v 8. století vytvořili syrští křesťanští umělci. Chrám byl postaven vletech 687 - 691 kalifem Omarem jako nejstarší mešita islámského světa. Je vystaven na skále, zníž prý prorok Mohamed spolu sarchandělem Gabrielem vystoupil do nebe.

Na jih od Skalního dómu stojí větší mešita Al-Aksa směděnou kupolí. I když její venkovní výzdoba je daleko prostší, stavba byla stejně nákladná a náročná jako u její zářící sousedky. Malby na stropě jsou darem egyptského krále Farúka, sloupy věnoval Mussolini a podlahu pokrývají perské koberce. Al-Aksa proslula svou krvavou historií. Roku 1951 zde byl zavražděn jordánský král Abdullah. O dvacet let později se mešitu pokusil zapálit křesťanský fanatik a před deseti lety uvnitř na věřící začal samopalem střílet izraelský voják. Zkrvavené šaty jeho obětí jsou vystaveny vnedalekém Islámském muzeu.

Nad pořádkem ve svatém městě bdí stovky ozbrojených izraelských vojáků a policistů. Posvátný měsíc je zhlediska bezpečnosti nejkritičtějším obdobím vroce. Vznětlivému Arabovi, který celý den nejí a nepije, stačí sebemenší podnět ktomu, aby se kdykoli pustil do krvavé rvačky. Takových konfliktů jsem byl svědkem téměř denně. Bohužel, nezřídka končí i zbytečnou smrtí, často kvůli nepodstatným maličkostem.

Staré město je srdcem svatého Jeruzaléma a bezpochyby nejsvatějším místem světa - pro židy, muslimy i křesťany. 40 000 lidí rozdílných vyznání je tu uzavřeno za městskými hradbami se sedmi branami na ploše jednoho čtverečního kilometru. Labyrint více než sta uliček a tisíce obchodů je rozdělen do čtyř čtvrtí - největší muslimské, nejmenší arménské, křesťanské a židovské, která ještě před šestidenní válkou vroce 1967 patřila Jordánsku. Poznat hranice jednotlivých čtvrtí je často možné jen podle vojenských hlídek, které se snaží držet znesvářené strany od sebe.

ZEĎ NÁŘKŮ

Západní zeď (hebrejsky Kotel Hamáravi) je pro Židy nejuctívanějším místem jejich náboženského světa. Je jediným zbytkem židovského Herodova chrámu, který Římané roku 70 před Kristem podruhé zbořili. Dodnes se sem sjíždí pobožní Židé, aby se pomodlili a oplakávali zničení původního chrámu a neméně i dávnou slávu Izraele. Židovské slzy daly tomuto místu jméno „zeď nářků." Zeď slouží jako tradiční synagoga; mužům je vyhrazena levá, severní část, včetně kryté modlitebny se svatými knihami, ženy se modlí vpravé, znatelně menší části. Říká se, že muži si svou část vybrali proto, že skýtá více stínu před horkým sluncem. Podle staré tradice věřící napíší modlitby na kousky papíru a zastrčí do spár mezi kameny ve zdi. Mnoho těchto věřících, především Jemenitů (židé, kteří do Izraele přišli vtomto století zJemenu), se při modlení kývá ze předu dozadu. Symbolicky si tak vynahrazují to, že vminulosti nemohli jezdit na velbloudu, aby jejich hlava nečněla výš než hlava muslima.

Vroce 1948 zabrali Staré město i se Zdí Jordánci a židé tak na dlouhých devatenáct let ztratili přístup ke svému svatému místu. Když izraelští vojáci roku 1967 získali Jeruzalém zpět, srovnali se zemí arabské budovy stojící kolem Západní zdi. Vytvořili tak rozlehlé náměstí, na kterém se teď příležitostně konají vojenské přehlídky.

Nejlepším dobou knávštěvě zdi (přístup kní je 24 hodin denně) je bezpochyby začátek Šabatu, tj. pátek odpoledne při západu slunce. To se u ní sejdou pobožní židé zcelého světa, horlivě se modlí, zpívají a především ti mladší pak tančí horu, rituální tanec, při němž se všichni drží vkruhu kolem ramen a kdokoli se může připojit. Se začátkem šabatu také přichází začátek zákazu fotografování, který si zvláště ortodoxní židé velice hlídají.

VIA DOLOROSA

Via Dolorosa, poutní „cesta utrpení", kterou šel Ježíš vstříc své smrti na kříži (alespoň podle Bible), od soudní budovy Pilátovy až kpopravčí hoře Kalvárii, prochází jak křesťanskou čtvrtí, tak muslimskou. Křesťané se tak dostávají do bezprostředního kontaktu sarabskými muslimy. Jejich tiché modlitby se často mísí shlasitým zpěvem muezzínů zokolo stojících Minaretů. Na to, aby mezi nimi nedocházelo ke konfliktům, dohlíží jako všude ve městě uniformovaní vojáci a policisté. Zdá se však, že vztahy mezi těmito dvěma skupinami jsou daleko lepší než všeobecná židovsko-arabská nenávist.

Pobožní křesťané, většinou američtí a evropští turisté, se tak mohou bezstarostně procházet vKristových šlépějích. Na celé trase Via Dolorosy je čtrnáct zastavení a na každém znich stojí kostely, kláštery a kaple, všechny připomínající jednu znejvýznamnějších událostí křesťanské historie. Tradiční procesí vedou každý pátek ve tři odpoledne Františkánští mniši. Mnoho věřících cestou postupuje i skřížem na zádech, především o Velikonocích jsou místní uličky doslova přecpány kprasknutí novodobými mučedníky. Pět ze čtrnácti zastavení je vchrámu Božího hrobu, zřejmě nejsvatějším místě křesťanského světa. Tady byl údajně také Ježíš pochován Josefem z Arimatie. Původní stavbu zničilo zemětřesení, současná podoba chrámu pochází zroku 1927. U vchodu do jeho hrobu se denně tlačí dlouhé fronty pobožných poutníků, trpělivě čekajících, až je mnich vpustí na chvilku dovnitř malé hrobky.

Mezi mnoha křesťanskými skupinami často panují větší neshody. Tak například koptové během jednoho náboženského konfliktu vyhnali zrozlehlého kláštera etiopské mnichy. Ti se poté usadili na střeše chrámu Božího hrobu, kde si postavili skromný klášter Deir as-Sultan a malé cely, vkterých přebývají. Snědí mniši oblečení do tmavých vlněných přehozů a černých čapek jsou většinou tiší a přívětiví, málokdy však ze svého útočiště scházejí dolů do města.

Obrovská koncentrace tolika svatých míst, která věřící během krátké doby spatří, občas způsobuje vznik tzv. „jeruzalémského syndromu." Jde zpravidla o mladé, hluboce věřící lidi, kteří najednou nabydou přesvědčení, že jsou jednou zbiblických postav. Podle toho se pak snaží jednat, což často nemívá dobré následky. Známý je případ kanadského žida, který uvěřil, že je nadlidskou silou obdarovaný Samson a snažil se to dokázat pokusem proskočit zdí svého hotelového pokoje, což se mu nepodařilo. Většina takto postižených lidí končí na psychiatrické klinice Kefar Šaul vzápadním Jeruzalémě, než je tato víra přejde. Jde průměrně o padesát věřících ročně, většinou návštěvníků ze severní Ameriky a západní Evropy.

ORTODOXNÍ ŽIDÉ

Židovská čtvrť ve starém městě byla téměř celá srovnána se zemí a musela být kompletně přestavěna poté, co Jeruzalém vroce 1967 znovu ovládli Izraelci. Až na několik málo synagog a archeologických vykopávek zdob Římanů tady není nic zajímavého kvidění.

Skutečně židovskou čtvrtí je Mea Šearim vnové části města, vybudovaná roku 1875. Mea Šearim vhebrejštině znamená „sto bran". Původně totiž čtvrť měla své vlastní obranné zdi, údajně se sto branami, které se každou noc kvůli zlodějům zamykali. Jde o poslední tzv. štetl, židovské ghetto, zachované vpodobě východoevropských ghet vdobě před holocaustem. Jeho obyvatelé se oblékají do šatů, jaké se nosili ve východní Evropě v 18. století. Převážně se zabývají náboženským studiem a jejich život financují komunity ortodoxních židů vzahraničí.

Zdejší domy tvoří několik jednotlivých skupin. Všechny domy každého takového komplexu jsou směřují do středu ostatních budov, kde stojí větší budova sloužící jako náboženské vzdělávací středisko, synagoga a místo veřejných shromáždění.

Nejkonzervativnějšími a nejortodoxnějšími židy jsou chasidité, kteří žijí podle mystické interpretace judaismu. Jejich sekta vznikla v 17. století ve východní Evropě, vedená rabínem Bál Šem Tovem. Snadno se poznají podle dlouhých černých kabátů, bílých košil, černých klobouků (o šabatu vyměněných za široké kožešinové „streimely"), plnovousu a pejzů. Méně ortodoxní židé nosí jarmulku (nebo kipu), malou čepičku, zakrývající vrchní část hlavy, která má vyjadřovat pokoru před bohem. Tu musí nosit i cizinci, pokud vstupují do synagog či ke Zdi nářků. Ortodoxní ji mají pod svými černými klobouky.

Na každé ulici visí hebrejsky a anglicky psané tabule upozorňující návštěvníky na striktní pravidla chování a oblékání. Zakázány jsou šortky, tílka a vůbec krátké rukávy pro ženy, dotýkání se osob druhého pohlaví, povoleno není ani držet svého partnera za ruku. Naprostá většina ortodoxních židů přímo nesnáší, když se je kdokoli snaží vyfotografovat. Jak uvidí foťák, většinou si před obličej dají klobouk nebo zlostně naznačují, že aby je dotyčný nefotil. Slyšel jsem i o případech, kdy žid po neodbytném fotografovi ve vzteku hodil kámen. Proto zMea Šearim mám jen několik fotek a téměř všechny vznikly diskrétně exponovány od boku, bez toho, že bych se díval do hledáčku.

TRAGÉDIE U DAMAŠSKÉ BRÁNY

Poslední večer vJeruzalémě znovu procházím okolím Damašské brány, hlavního vstupu do muslimské čtvrti. Přes den ji obléhají drobní prodavači čerstvých chlebových placek, levných triček a modlitebních rohoží, jejichž „arbá šekel, arbá šekel!" (čtyři šekely) doléhá až do našeho hostelu.

Po setmění se malé krámky zavřou a prodavači zmizí. O ramadánu jsou však úzké uličky i tak přeplněné věřícími, vracejícími se zmodliteb do východního Jeruzaléma i dál do Palestiny. Ve stejnou dobu se však také změsta vyváží nahromaděný odpad na valnících tažených malými traktůrky. Zrovna když jsem se vracel do arabské čtvrti, jeden valník se pod náporem spěchajících lidí převrhl a pod ním zůstal ležet mladý Arab. Ostatní muži se rychle snažili těžký valník zvednout a zraněného vytáhnout. To se jim podařilo až po několika minutách. Bezvládné tělo pak obstoupilo pět izraelských vojáků, kteří se snažili zatlačit dav ostatních Arabů snažících se alespoň na okamžik zahlédnout přidušeného mladíka. Všichni však poslušně ustoupili, když přispěchal lékař, rovněž oblečený do uniformy izraelské armády. Doktor se pokoušel zraněného oživit, ten se ale jen na chvilku zachvěl, něco slabě vykřikl, a pak se přestal hýbat úplně. Ošetřující voják cosi vzrušeně přikázal svým kolegům, ti ho však nevnímali, znovu měli co dělat, aby vbezpečné vzdálenosti udrželi rozvášněné Araby. Sbleskem dělám jednu fotku celé scény a hned nato mizím vúzkých uličkách. Nevím, jestli se mladého Araba nakonec podařilo zachránit, ale je jasné, že večerní příhoda brzy zanikne ve stínu dalších, větších i méně důležitých událostí, které denně hýbou svatým Jeruzalémem.