Jihočeské putování od Českobudějovických rybníků II. (Kratochvíle, Netolice, Dobčice, Holašovice, Plastovice a Zliv)

Druhá část našeho putování byla zaměřena na místa, která jsme naposledy navštívili relativně nedávno - tedy alespoň někteří z nás. Rybníky, selské baroko i téměř letní počasí v nabídce zůstaly v míře vrchovaté, jen tu hradní gotiku nahradila zámecká renesance. Čekala nás první – i poslední – „noční“ jízda a také jsme konečně navštívili Třemi sestrami proslavené Mydlovary, což mi připomnělo, že se mi právě toto CD s bonusovým DVD nedávno jaksi záhadně „ztratilo“ …

Ráno jsem si nejprve na chvíli zajel pořídit pár fotografií k rybníku Blatec a následně se připojil k ostatním, abychom se společně vydali k zámku Kratochvíle. V tu chvíli jsme ještě netušili, že někteří z nás (a nebylo to nijak nízké procentuelní zastoupení) se už během našeho jihočeského pobytu na kolo již neposadí. Začínala neděle 26. září a o dnech příštích se ještě nepřemýšlelo.

Takto jsme nejprve lízli okraj Netolic a následně zakotvili u zámku Kratochvíle. Půvabná renesanční stavba ve stylu italských vil bývala letním loveckým sídlem a její historie se začíná psát na počátku 15. století. Tehdy se ovšem jednalo o tvrz s hospodářským dvorem. Svou renesanční podobu pak Kratochvíle získává v letech 1583 až 1589 a jsou pod ní podepsáni zejména architekt Baldassare Maggi, štukatér Antonio Melana a malíř Georg Widman. A za zmínku jistě stojí také jména některých majitelů, mezi nimiž „září“ zejména Jakub Krčín z Jelčan, Petr Vok nebo císař Rudolf II. Vzhledem k lokalitě, pochopitelně, nechybí ani Eggenbergové a Schwarzenbergové.

Náš jedenáctičlenný soubor si čestně zakoupil vstupenky a vydal se na prohlídku zámecké zahrady, které dominuje nepřehlédnutelná vodní plocha. Pak už jen jedno pivo (někteří stihli i oběd) v zámecké restauraci a pokračovat dále. Do městečka Netolice (2.600 obyvatel) to byl opravdu jen kousek, navíc po příjemné nové cyklostezce.

Netolice jsou MPZ a patří k nejstarším jihočeským městům. V muzeu, bohužel, pauzírovali, a tak jsme se museli spokojit s prohlídkou zdejšího Mírového náměstí. Já si k tomu ještě přidal kostel Nanebevzetí Panny Marie (původně gotická stavba byla po požáru přebudována do podoby raně barokní) a vzápětí vyrazil za ostatními. O chvíli později už jsme ovšem stáli znovu, protože bylo nutno si pohrát s „hejnem“ evidentně přátelsky naladěných koní.  

Pokračujeme dál přes hory, doly a malé vísky, aby se naší další zastávkou staly až Dobčice. Zdejší vesnická památková zóna je takovým předkrmem nedalekých „unescových“ Holašovic (já osobně mám tyto menší a méně „profláklé“ ukázky selského baroka stejně tak nějak raději). Jen náves je zde menší, svažitější a završuje ji tvrz s Muzeem II. světové války. No a pak už se někteří konečně dočkali toho prostoru v barvách UNESCO. Přiznejme si ale rovnou, že nad unikátním selským barokem stejně zvítězila snaha „ukořistit kus žvance“. Ceny se zde v jednotlivých podnicích dost liší a i když mi slečna při placení přirazila k polévce asi 15 Kč (dala prostě jinou položku), ani mi to nevadilo a přimhouřil jsem očko …

Světově ctěnou náves jsme – paradoxně úřevážně ti, kteří jsme zde byli poněkolikáté – nakonec stejně poctivě obešli a zavítali i do zdejšího „íčka“ a k holašovickému Stonehenge. Celkově ale musím zopakovat, že se mi mnohé jihočeské vesničky líbí podstatně více a že bych celé zdejší UNESCO klidně vyměnil za nějaký pěkný gotický kostelík s původní freskovou výzdobou. I ty tady jsou poměrně početně zastoupeny, ale byl jsem členem kolektivu (a neměl jsem nikde nic dopředu domluveno), takže zase někdy jindy.     

Z Holašovic se jelo poměrně svižně, takže jsem musel oželet i pár staveb, u kterých bych se jinak jistě chvíli zdržel (byly tam i ty s románskými základy) a stihl si vyfotit snad jen zajímavá sloupková boží muka z roku 1630 na návsi v Radošovicích. A navíc nás čekala nepříjemnost, kterou nelze nazvat jinak než „suchá etapa“. Vrcholem všeho byly Malé Chrášťany (doufám, že se nepletu), které jsou jinak vískou velmi sympatickou až pohlednou, což platí i pro některé zdejší obyvatelky. V hospodě se však prý nalévá jen v pátek a v neděli tam nacvičovali místní ochotníci. Svým způsobem smutný kraj …

Kupodivu jsme neuspěli ani v nedalekých Plastovicích. A to se, prosím, jedná o vesnickou památkovou rezervaci, ve které se odehrává děj Klostermannova románu Mlhy na Blatech. Obec proslavila i poprava odbojného zbudovského rychtáře Jakuba Kubaty nebo místní rodák, cyklista Jan Veselý, který dokázal vyhrát i kdysi slavný Závod míru. Dnes zde ale žije jen asi stovka obyvatel a ti zřejmě - na rozdíl od nás - netrpí žízní.

I v našem středu se ovšem našla skupinka nežíznících (byly to samé ženy a Pepa, kterému to ovšem jedna žena doporučila), kteří se vzápětí vydali do Dívčic. Zbytek (tedy 4 muži a 2 ty něžnější) se rozhodl, že zajedeme alespoň na jedno točené do třiapůltisícového městečka Zliv ležícího mezi třemi rybníky, z nichž největší je Bezdrev. A kupodivu to s tou hospodou nebylo až tak jednoduché ani tady …

Cesta do Zlivi nebyla nakonec nijak příjemná, protože většinou vedla po panelce kolem železniční tratě. Zajímavým zpestřením byl naopak pomník rychtáře Kubaty, který byl mezi Plastovicemi, Zbudovem a Zliví postaven podle návrhu Václava Suchomela v roce 1904 a nedaleký Kubatův popravčí kámen. Pak ještě přišel zlivský barokní kamenný most se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1724, chvíle čekání u železničního přejezdu a potom davy lidí na nějaké městské slavnosti připomínající něco mezi Matějskou poutí a vietnamskou tržnicí. Nakonec se nám ale podařilo „urvat“ jeden stůl na Sokolovně, kam nás poslala nějaká dobrá místní žena.

Nastával pomalu večer a celkem rychle se šeřilo. A tak jsme museli vyrazit dál. Možná bychom to ještě stihli se zbytky přirozeného světla, ale do cesty se nám ještě postavili Mydlovary. Pobrukujíc si některé Fanánkovy hity jsme na to jedno prostě zasednout museli. V modrozelených barvách by se sice sedělo dobře, ale nikdy bychom si, pochopitelně, nedovolili usednout na kolo ani lehce opiveni. A tak jsme nasadili světla a tempem přímo vražedným se v naprosté tmě přiřítili do Dívčic.

Následoval tradiční program shrnující a oslavující průběh právě končící neděle. A při této činnosti jsme vstoupili i do následujícího týdne. A mohli jsme si konečně začít užívat dovolené na zotavenou …