Jihočeské putování od Českobudějovických rybníků IV. (Třeboň a Telč)

Závěrečná část jihočeského cestopisu sice „pouze“ popisuje naši cestu domů, ale i tak bude popisem míst natolik zajímavých, že by zaplnila menší encyklopedii nebo několik dílů Toulavé kamery. V podstatě se jednalo o důkaz pravdivosti slov Petra Fialy z kapely Mňága a žďorp, který tvrdí, že „i cesta může být cíl“ …

Nastalo úterý 28. září, celá země slavila dějinnou vraždu (někteří možná i tu českou státnost) a počasí nám opět ukazovalo již od božího rána svou velmi přívětivou tvář. Po „budíčku“ jsme uklidili, předali ubikaci a na cestu obdrželi výborné švestičky ze zahrádky paní domácí. Nezačínalo to vůbec špatně … a to ještě před námi byly dvě plánované zastávky, na které jsem se vysloveně těšil. Třeboň i Telč jsem sice už párkrát navštívil, ale stalo se tak přece jen o nějaký ten rok zpátky. A navíc se tato dvě krásná města dají vidět opakovaně kdykoliv a vždy to bude zážitek s objevem něčeho nového, zajímavého.

Poznávací část dne jsme zahájili v rybníkářské Třeboni. Toto jihočeské osmitisícové lázeňské město je současně rezervací památkovou i přírodní a musí potěšit snad úplně každého, kdo má kladný vztah ke gotice, renesanci, rybám i Matce Přírodě. Takže minimálně já jsem si zde nepokrytě lebedil.

Auto s přívěsem plným kol jsme odstavili u Komenského sadů a následně se vydali kolem zajímavé školní budovy a sochy sv. Jana Nepomuckého na Sokolské ulici do historického jádra města. Prošli jsme Budějovickou bránou na Husovu ulici, klášterního mariánského kostela si zatím raději nevšímali, odbočili do ulice Březinovy a vzápětí skončili na Masarykově náměstí. Celou dobu platilo, že co objekt, to velmi cenná a chráněná historická památka. Vždyť jenom na zmíněném náměstí najdeme kromě desítek krásných měšťanských domů např. Starou radnici s vyhlídkovou věží, mariánský morový sloup nebo kamennou kašnu. Na okrajích náměstí se navíc nachází jeden z největších zámeckých areálů u nás a Hradecká brána.

Prošli jsme náměstí, zašli do informačního centra a potom se rozdělili. Někdo šel do cukrárny na kafe a zákusek, někdo raději k Bílému koníčkovi na kvasničák (mimochodem, byl vážně tak vynikající, že se ani odcházet nechtělo). Když jsme se pak stejnou cestou vraceli zpět, všimli jsme si, že augustiniánský kostel Panny Marie královny a sv. Jiljí má otevřené dveře. A do této perly gotické architektury se opravdu vyplatí i pouhé nahlédnutí přes mříž. A tak jsme se s Bobem od ostatních na chvíli oddělili.

V první chvíli to vypadalo jen na tu mříž, ale najednou se zjevil nějaký dobrý muž, zacinkaly klíče a my byli – bez jakýchkoliv omezení – vpuštěni do chrámového interiéru. Bylo mi zde tak po několika letech opět umožněno pohlédnout na spanilé tváře opukové třeboňské Madony z roku 1400 (z nepochopitelných důvodů jsem si ji ani nenafotil a jen s obdivem hleděl). K tomu fresková výzdoba v křížové chodbě … a opět se mi nechtělo nikam odcházet. Ale museli jsme za ostatními, kteří už na nás čekali.

A pak se jelo na Telč. Ta už leží na Moravě a žije zde jen něco přes 5.000 obyvatel. Městská renesance obklopená rybníky zůstává,  jen naše ochrana kulturního dědictví zde byla nahrazena tou vyšší, jež se zove UNESCO. Zaparkovali jsme nad sportovním areálem, odkud jsme se po svých – a patřičnou zdelkou (to jsou ty součty odvěsen vůči přeponě) - vydali do centra města. Prošli jsme Horní (Velkou) bránou, minuli kostel sv. Ducha s vyhlídkovou věží a byli na místě.

Hned na úvod telčské části tohoto cestopisu musím poctivě přiznat, že o moc víc, než je náměstí Zachariáše z Hradce, jsme zde ale neviděli. Na druhou stranu to docela stačí, protože jen na tomto centrálním „plácku“ najdeme více než šest desítek památkově chráněných objektů, včetně zámeckého komplexu (tam se v době naší návštěvy silně rekonstruovalo) a radnice (tam taky). Většinu však, pochopitelně, tvoří měšťanské domy s podloubím.

Člověk si tady přijde jako v jedné staré písni Jirky Schelingera, kde „můj zrak bloudí z jedné na druhou“ – v tomto případě jsou ovšem myšleny ony kulturní památky. Na druhou stranu je však potřeba přiznat, že zraky některých mých souputníků se i v Telči upíraly k jedinému cíli; a tím bylo urvat co nejdříve pořádný „kus žvance“. Naštěstí se zde až tak moc ztratit nelze a nakonec všichni zakotvíme na zahrádce restaurace U Černého orla, jejíž název mi ihned připomněl – kdysi slavnou, oblíbenou a hojně navštěvovanou – pivnici v Uničově. Oběd byl dobrý a ještě jsme od něj různě vyskakovali, např. za účelem nákupu turistických vizitek. V informačním centru nás ovšem poslali k soukromému prodejci suvenýrů, který měl výběr opravdu pestrý a poctivě dodržoval cenu 12 Kč za kus (kdo opakovaně zažil loupežníky, kteří tyto vizitky prodávají za 15 až 20 kaček, dobře ví, o čem teď mluvím). 

Po obědě jsme si dali rozchod. Každý se vydal za tím svým, přičemž naše památkomilovná miniskupinka vyrazila kolem barokního kostela Jména Ježíš na Kyptovo náměstí s gotickým kostelem sv. Jakuba Staršího. Jestliže nám v jižních Čechách štěstí přálo a do většiny „důležitých“ kostelů jsme alespoň nahlédli přes mříž, tak moravská Vysočina nám v tomto ohledu moc nepřála a své svatostánky nechala hermeticky uzavřené.

A tak jsme se vydali - stejnou cestou a s krátkou zastávkou v Telčském domě - zpět. Jen ty dvě odvěsny nahradila rychlejší přepona s místném hřbitovem a kostelem sv. Anny. Od auta jsme pak chvíli pozorovali rozhlednu Oslednice a následně se dohodli, že její návštěva rozhodně nebude špatným zakončením svátečního dne. Rozhledna je v základě ocelovou věží mobilního operátora z roku 1999, která byla o rok později zpřístupněna veřejnosti. Nachází se v nadmořské výšce 557 metrů a na její vyhlídkovou plošinu ve výšce 31 m vede 176 schodů. Rozhledna nabízí výhled nejen na město Telč pod ní, ale např. také na vrchol Javořice, věž hradu Roštejn a při dobré viditelnosti prý i Alpy.

A to bylo opravdu vše. Pokračovali jsme dál „jižní cestou“ a kolem Brna i Olomouce dojeli do Šumperka. Domů jsme sice dorazili o chvilku později než jsme původně předpokládali, ale v pořádku a dobré náladě- A protože náš spolehlivý řidič se svou půvabnou chotí bydlí ve vedlejším vchodě (a i někteří další měli po cestě žízeň), následovala ještě nedlouhá tiskovka na Koupáku. Shodli jsme se na tom, že to byl velice vydařený prodloužený víkend. No a příště už snad vyjde i to Třeboňsko …