Jihočeský maraton 4 závěr. část

Bus mě za nepříliš vlídného počasí vysazuje asi kilometr od Landštejna. Prohlédl jsem si a zaznamenal hrad zespodu. Následně se k němu přibližuji po silnici. Je pozdní odpoledne a je už zavřeno. Mám však dosti času seznámit se s trasou následujícího dne. Počasí se stále horší. Vše je nasáklé vodou a další přibývá.

Po pár hodinách hledání vhodného místa na bivak, se rozhoduji okupovat „budku“ autobusové zastávky. Vítr sílí a déšť neustává. Vařím rychlou polévku, pro trochu tepla. Skládám se na úzkou lavičku. Snažím se usnout. Ačkoli unaven, spánek nepřichází. Párkrát jsem „zabral“, ale vždy jen na chvilku. V každém případě je to lepší, jak v tom mokrém a studeném fičáku venku.

Rozlámaný vítám nové ráno. Noc byla dlouhá. Ještě netuším, že den bude nesrovnatelně delší.

Prohlídka hradu je úměrná rozsahu. Hlavní mohutný trakt lemují hradby, sklepy, zákoutí … Impozantní jsou zbytky obytných prostor i širý kraj, do něhož je Landštejn zasazen. (husté lesy, nedaleká přehrada). Při odchodu si na cestu nechávám v hradním občerstvení, udělat langoš. V „plné polní“ nechávám hrad za zády a směřuji do Starého města pod L. Tam, podle mých informací, mám mít autobusové spojení. Jsem však nemile překvapen. Od místních obyvatel se dozvídám, že nic nejede. Bus mě měl převést do Slavonic. Tam hodinu počkat a přejet do Dačic. Nynější situace však vypadá následovně. Ujít navíc 8,5 km. Nic příjemného. Ale ujít to za hodinu a sedm minut, nemožné. Na druhou stranu výzva. Nasazuji vysoké tempo a směřuji do „malé Telče“, jak jsou Slavonice přezdívané. Bohužel na průzkum města nezbude čas. Cestou zkouším stopovat. (už jsem zažil kraje, kde jsou lidé vstřícní k trempíkovi. Tento k nim zřejmě nepatří.) Stupňuji intenzitu chůze. (vědět to dopředu, dalo by se ušetřit mnoho minut. Klidně i půl hodina.)

Víte co je nejsmutnější a přesto k velkému úsměvu po tak dlouhém a náročném úprku? Koncová světla vlaku. Stačili dvě minutky. Za celý vandr mi nevyšel jediný spoj. Ztrácím tím dvě hodiny času. Záhy přicházím na to, že ztracený čas velice chybí. Dačický zámek totiž nabízí mnoho doplňujících atrakcí, o které přicházím. I tak je tu moc pěkně. Nečekal bych jak zajímavé sídlo to je.

Ve vlaku, přibližující mě k domovu, se chci ponořit do náruče spánku. Prožitky jsou však všudypřítomné. … Pět minut před půlnocí vystupuji z vlaku. Žihle je nejbližší stanice, kam nyní jede vlak. Plán byl, že v blízkém lesíku rozbalím spacák a počkám na vlak jedoucí mým směrem po šesté hodině ranní. Touha být už doma, posouvá mé kroky od onoho bivakovacího místa. Ukrajuji metr po metru. Čelovku zapínám jen pokud slyším auto, abych byl viděn. Cestu celkem znám. Ale nikdy jsem jí nešel v kuse, nad ránem, s plným batohem. Další supr zážitek. Další adrenalin. Dalších 20 km navíc.

Z každé cesty co se vracím, je pro mě majákem a zároveň prvním vítajícím, náš kostel. Mám toho hromadu za sebou. Před sebou rychlou sprchu. Ještě nežli tělo zaujímá horizontální pozici, nevím o světě. Už ani jediná myšlenka, nemá šanci rozvinutí…. Čiko