JIHOVÝCHODNÍ ASIE 2013 I. - INDONESIE - Jakarta,Lombok

30.12.2012

Hlavním otazníkem dnešního dne jsou víza na prví pohled jen víceméně formalita po přistání zaplatíte 20 USD a na měsíc je Indonésie vaše ,ale jednou z mála podmínek obdržení víza je odletová letenka nebo popř. lodní lístek na opuštění Indonésie tuto podmínku my jsme nesplňovali a dobře jsme to věděli…neb jsme na tuto skutečnost byli upozorněni při našem prvním pokusu víza získat na Indonéském velvyslanectví v Praze. Takže loterie….jejíž vyústěním mohlo být a také jsme s tím počítali, že by jsme úplně překopali plány a nakonec se Indonésie vůbec nemusela konat…,abych to příliš nedramatizoval tak po zaplacení dvaceti dolarů jsem uslyšel ten nezaměnitelný zvuk úderu razítka do pasu…. Indonésie je naše…

Po přistání přichází klimatizační knockout v podobě vlhkého a horkého ovzduší. Pro cestujícího Evropana který svými cestovatelskými kroky jen nesměle opouštěl rodnou evropskou hroudu je naprosto nemožné se na fenomén tropické vlhkosti připravit, je to neproniknutelná horká masa která se bezpečně postará o věčně trvající pocit uvězněnosti v nějaké horké plazmě ze které není úniku, nikdy nedosáhnete pocitu sucha a jediným řešením tohoto vlhkého inferna je se mu úplně podat v podobě sprchy či koupele… Obzvlášť náročná je vlhkost ve městské obludě rozměru Jakarty je to megapole z přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR. V Jakartě se k pocitu vlhkého horka přidává ještě další Jakartský potažmo Indonézský fenomén a to hustá Doprava, výfukové plyny se koncentrují v malých výškách což má za následek neustálý pocit nánosu husté mastnoty na druhou stranu to má výhodu, že i přes velmi hustou Dopravu nejsou ve vzduchu příliš cítit výfukové plyny. No myslím, že k záležitosti vlhkosti vzduchu a teploty v tropech by to mohlo stačit

Letiště Soekarno Hatta působí příjemným dojmem tropické oázy přesto, že je velmi moderní nemá žádné vznosné sklobetonové vysoké budovy, ale jen max. 1 patro vysoké stavby architektonicky vyvedené v domorodém stylu které jsou doslova utopeny v perfektně udržované zeleni.

Po opuštění letiště přichází klasický orientační prvošok, již několikrát zažitý pocit krátkodobé bezmoci a ztracení se v neznámém prostředí, ale po rozkoukání jdeme do akce… První úkol je dostat se do centra Jakarty, taxikáře s díky odmítáme prvotně nás zajímají levnější druhy dopravy… v případě Jakarty je jedinou možností autobus. Přes několik dotazů jsme se probojovali až ke stanovišti autobusů společnosti DAMRI za 25,000 indonézských rupií jezdí každých 15 minut směr centrum Jakarty někdy se stane, že se řidiči zdá autobus dostatečně nevytížen tak se jednoduše jeden či dva intervaly prostě vynechají a jede se, až se bus odpovídajícím způsobem zaplní. Ještě před odjezdem našeho autobusu jsme si rozměnili USD za rupie, bohužel jsme rozměnili jen 20 dolarů, neuvědomili jsme si, že se blíží silvestr a s pozdější směnou bude malinko problém… Náš bus míří do centrální části GAMBIR u kterého se nachází nepřehlédnutelný monument národního památníku, my jsme potřebovali vystoupit v části města zvané SLIPI která se nacházela cca 5km od centra. Autobus v této části města naštěstí stavěl, ale ještě poměrně pěkný kousek od našeho cíle penzionu ONIX který se nacházel v ulici PEJOMPONGAN . Autobus nás vyprskl mezi mrakodrapy a my jsme s poměrně nedokonalou mapou ztraceni v hloubi velkoměsta. Dotazujeme se chlápků zevlujících pod mostem obložených skútry, jakžtakž nás nasměrují a informaci dokončují nabídkou na svezení. Nějaké přátelské svezení tady absolutně nečekejte, zastaví vám tady kdeco, na co si mávnete, ale placení se nevyhnete. Ještě plni ideálů jak zvládneme Jakartu levou zadní odmítáme, chlapi nevěřícně kroutí hlavou… hned po chvíli jsme pochopili, v Jakartě je něco jako chodec nechráněnou zvláštností. Nabíráme dobrý směr cca po dvou kilometrech bloudících epizod jsme se dostali do ulice PEJOMPONGAN, ale o našem hotýlku tu nikdo nic neví, sice se tváří jako, že ano a snaha se jim upřít nedá, ale jejich informace jsou buď nesrozumitelné, nebo povrchně nejasné. Jasně působila jen informace od mladé holky která nás posílala jasným směrem cca 1,5km daleko. Stmívá se tady poměrně brzo a malinko nás děsila představa, že první noc strávíme v nějakém okolním slumu… Tak tedy vyrážíme jasně udaným směrem, k našemu udivení se asi po dvou stech metrech objevuje cedulka s nápisem ONIX residens. Toto ubytování jsme měli jako jediné z celého pobytu zajištěné předem z důvodu aklimatizace a časového posunu jsme se rozhodli, že po příletu nechceme nechat nic náhodě a pojedeme na jistotu. Pokoj sice obrázkům z internetu moc neodpovídal, ale byl celkem čistý z vlastním WC teplou sprchou a telkou k nasátí místního folkloru, menší nedostatky jsme s grácií přehlídli. Menší šok v podobě pokoje bez oken se později ukázal jako výhoda tedy okno měl, ale dovnitř budovy onou výhodou byla izolace od vnějšího jakartského hluku. Cena 280kč za noc +snídaně při troše skromnosti řekněme, že cena odpovídala. Po náročném dni jsme se krásně vyspali, i když klimatizace plnila jen funkci větráku a v pokoji bylo celkem velké vedro…

Silvestr

Dnešní den je jasně ve znamení Jakarty máme na tohoto giganta jen jeden den, což je pekelně málo i na města menších rozměrů. Bohužel nám při plánování cesty unikl jeden malý detail dnes je pondělí a jak bývalo v nedávných dobách zvykem i u nás je poměrně zásadně omezen provoz všech možných atrakcí, pamětihodností, muzeí… No nic, vše by se stejně stihnou nedalo a náš „náhradní „plán je i tak dost ambiciózní. Alfou a omegou cest po městě rozměru Jakarty je Doprava, myslím že na toto téma bych byl schopen napsat celou jednu knihu toto téma je opravdu nevyčerpatelné… velmi stručně-je to maso…na první pohled totální chaos autobusů, bem, vlaků, tuk-tuků, motorek…,ale na druhý pohled je celkem jasné že ten „chaos“ má poměrně pevný řád. Dostatečným důkazem onoho řádu budiž sice krátkodobá, ale i tak zkušenost, za tři dny našeho pobytu jsme nezaznamenali ani náznak dopravní zácpy…. V chaosu budiž řád… Jelikož nejvíce zvládnutým druhem Dopravy jsou vlaky zvolili jsme i zde jako páteřní přepravu železnici-vřele doporučuji. Snažit se během dvou až třídenního pobytu přijít na kloub systému autobusové Dopravy je utopie a taxi, tuk-tuky či bema sice nejsou na naše poměry drahé, ale čeká vás na začátku poměrně tvrdý nához ceny a pak dosti zdlouhavé a zdržující smlouvání směřující k oné kýžené přijatelné ceně. Takže v Jakartě pro začátečníky jasně vlak. V příměstské Dopravě jezdí dva druhy a vlastně nikdy nevíte na který narazíte, první varianta jsou vozy příměstská Doprava ala Tokio, klimatizované, u každých dveří schéma stanic které nápadně připomíná plánek pražského metra… druhou variantou je příměstská Doprava ala Bombaj jednoduše řečeno dobytčáky, orientace v těchto vlacích, o jejichž úrovni jasně vypovídá moje označení doporučuji neustále se ptát ( mladší lidi většinou umí anglicky a jsou velmi ochotní)+doporučuji foto mapky. Docela často se přestupuje a orientace na přestupních nádražích není zrovna jednoduchá, ale vždycky dobře zafungoval dotaz u uniformované osoby a těch je v Jakartě daleko víc než turistů takže problém někoho najít opravdu nebude…

Naše první kroky vedly k památníku „Národní monument“ který se nachází nedaleko centra v jakémsi centrálparku je to obrovský asi 130metrů vysoký obelisk a opravdu působí monumentálně. Okolo něj to žije, rodiny kempují, probíhá čilý obchodní ruch, spousta suvenýrů, oblečení, jídla… Odsud jsme se nechali odvézt Tuk-Tukem (malá motorová tříkolka)do staré části Jakarty jménem KUTA tady to bylo opravdu nádherná, stará holandská Batavia spousta obchůdků a na rozdíl od zbytku Jakarty poklidná a přátelská atmosféra. Po několika hodinách strávených v Kutě jsme se vydali celkem znaveni na místní nádraží a směrem do našeho hotýlku.

Dnešní den měl malinko zvláštní punc a to punc silvestrovský, mylně jsem se domníval, že když je 95% obyvatel Indonesie muslimského vyznání silvestr pro ně moc znamenat nebude, ale import našich západních „hodnot“ a tradic dosti značně pokročil což jak jsem byl daleko víc udiven se týkalo i vánoc a druhým faktorem proč si tyto západní oslavy indonéžané rádi přivlastnili je obliba jakýchkoliv oslav a to se týkalo většiny zemí jihovýchodní Asie. My jsme se totálně znaveni rozhodli rozlučku s rokem 2012 taktně ignorovat. Na balkoně našeho hotýlku jsme dali krásně vychlazené Balihai a těšili jsme se na to, co nám nejbližší měsíce následujícího roku přinesou…

1.ledna 2013

Nový rok začínáme přesunem na LOMBOK. Při včerejších toulkách Jakartou jsme se stavěli na zkoušku v kanceláři místní letecké společnosti LION Air a nezávazně jsme se zeptali na cenu letenky na Lombok cena 1200 kč se nám zdála přijatelnou variantou 24 hodinového cestování v autobuse. Takže brzo ráno jsme vstávali a po šesté hodně jsme se vydali nahánět taxi na „vlakobusák“ GAMBIR kde je hlavní stanoviště pro autobusy společnosti Damri směr Soekarno Hatta. Asi po půlhodinové jízdě jsme na letišti, tady standartní odbavení , letištní poplatek 40,000 IR který jsme se snažili taktně přejít jsme nakonec zaplatili neb sít checkpointú je neprostupná

S mírným zpožděním jsme vyrazili směr Lombok. Hladké přistání a po třičtvrtěhodině jsme na Lomboku, hned po přistání klasická naháněčka taxikářů. Z jedním z nich jsme se domluvili na „slevě“ za 100,000 IR do Kuty kam jsme mířili.

Celkově se připravte na, jak jsem si to pracovně nazval ,,zážitkovou a dopravní mafii,,…. I v tak vyhlášených turistických centrech jako jsou Bali a Lombok se můžete za velmi slušnou cenu, velmi kvalitně ubytovat a za neskutečné ceny velmi dobře najíst, ale ceny Dopravy jsou vskutku ¨mafiánské¨. Pokud se pokusíte proniknout do tajů místní Dopravy tak na Bali a Lomboku jsou potřeba hlavně železné nervy, prvotně se setkáte s nepochopením ne-li z opovržením že vy ¨bohatí¨ cizinci ze západu nejste ochotni zaplatit ty šílené ceny za Dopravu. Při ceně 7 kč za litr benzinu jde o opravdu o dosti přemrštěné částky. O rozšířenosti tohoto byznisu svědčí i fakt, že na Bali a Lomboku jsou přibližně na třetinu rozděleny co se do početnosti týče obchody ze zbožím smíšeným ,restaurace a občerstvovny a právě ofici zajištující Dopravu a výlety pro turisty.

Asi po 20ti minutách jsme byli z lombockého letiště v Kutě. Ubytování jsme si omrkli na wikytravel ,měli jsme dva tipy cena v obou byla stejná 100,000 IR , náhodnou volbou jsme zvolili homestay Dyah cena byla bezesmouvání ještě o 20,000 menší takže noc se snídaní vyšla jednoho na 80 kč, snídaně byla sice každý dne stejná ,ale pro mě naprosto kouzelná ¨banana pnicake¨s kokosovým sirupem prostě banánová palačinka jak to maj cestovatelé rádi ktomu ještě jako bonus káva čaj po celý den zdarma.

Po příjezdu k ubytování jsem byl malinko nesvůj, blátivá příjezdová cesta a na prví pohled nevábná díra, ale zdání klame a v tomto případě dost. Velmi příjemné ubytování v klasických řadovkách, upravená zahrada z velmi dobře známými druhy rostlin z našich obýváků a téměř samozřejmostí se stali v Indonesii příjmení a usměvavý lidé.

Po standartním vykuklení batohů jsme vyrazili na obchůzku pláže,byla to síla,toto měla být podle našeho LP na Lomboku panenská a klidná pláž. Všední den a tady hlava na hlavě 99% místních a jen hrstka turistů tedy bělochů…

Pláž jsme si celou prošli až na její nejvzdálenější část ta už byla naštěstí liduprázdná. Celou naší procházku po cca dvoukilometrové pláži doprovázel pozdrav který je tady naprostým fenoménem,je naprosto nemožné mu uniknout ¨haloo mister¨ bílá tvář tento pozdrav téměř automaticky vylouhovává z hlasivek převážně indonézské mládeže, v Indonesii nemá nikdo nic jisté ale pozdrav ¨haloo mister¨se tane vaší každodenní jistotou. Druhým fenoménem kterému se zřejmě těžko vyhnete je žádost o foto s vámi ,Indonéžané jsou bílou barvou pleti naprosto okouzleni,občas mi připadalo že hlavním životním cílem hlavně mladších děvčat je být alespoň malinko bělejší, takže i přesto že jste pro ně naprosto cizí žádostem o foto se určitě nevyhnete.

Protože jsme velmi blízko rovníku poměrně brzo se stmívá, nás tma dohnala ještě na pláži ,hladový jsme neodolali vábení jednoho z mnoha restbarů na pláži, protože jsme jen velmi pomalu hledali odvahu k objevování místní kuchyně dali jsme si klasickou pizzu Margaritu. Na Margaritu jsme si sice trošičku počkali, ale byla velmi dobrá a ani trošičku divočejší složení nám neskazilo celkově dobrý dojem . Celkově platí že tady si na jídlo ¨malinko¨ počkáte ,např. 30 minut čekání na velmi jednoduché jídlo nebylo výjimkou onu výjimku představují takzvané warungy, pouliční vývařovny kde naopak dostanete najíst prakticky ihned.

Po večeři jsme se vydali do našeho homestaye, náš pokoj byl celkem skromně vybaven, ale příjemné byli čisté a voňavé ručníky které bych v ubytování této cenové kategorie asi nečekal, na wc spousta toaletního papíru, nutno dodat wc evropského stylu to bych taky zrovna nečekal. Sprcha se studenou vodou, ona teplá by se dala v tomto počasí považovat spíše za zločin než za známku luxusu a to vše opakuji za příjemných 80 kč. Nad postelí visel větrák který byl i na nejmenší stupeň dosti vydatný, ale bez něj by to tady bylo peklo na zemi.

Takže de se natáhnout moskytiera a čeká nás první noc Lombocká…

2.ledna

Po ránu nádherné počasí, snídaně ve stínu palem prostě tropická dokonalost. Řekli jsme si,že budeme vstávat trošku dříve ať zase není všude přelidněno jako včera, předsevzetí jsme si příliš k srdci nevzali a pěkně jsme si pospali. K našemu překvapení jsme našli pláž liduprostou teprve v tento moment si člověk může vychutnat tu nádheru zálivu u Kuty, opravdu jedinečné místo… Dnes jsme si nezávazně naplánovali průzkum pobřeží západním směrem. Pláž sice liduprostá zato pejsci se nám malinko shlukují nebyl to dobrý pocit…rychle jsem se sháněl po nějakém klacku. Psi jsou tady sice docela vpohodě a lidí se víceméně bojí (asi vědí proč), ale na liduprázdné pláži vám na dobrém pocitu příliš nepřidá při pohledu na stahující se smyčku smečky… Klacek zafungoval dokonale ze „sevření“ jsme unikli za útes už psi nešli. Po pár stech metrech cesty po pláži jsme si na chvíli sedli uvelebili se na hladkém kamenu a užívali jsme si „dočasného vlastnictví“ pláže…když tu nejednou se kdesi zespod kamenu ozvalo“ kokonut, kokonut…“, žeby neplánované občerstvení a opravdu asi sedmiletý klučíček s kokosem a mačetou v ruce, že ho chci ,svůj první čerství kokos života na rozpálené pláží bylo jasné. Proběhl velmi rychlí business „How mutch-twenty-no-fifteen-no maximal ten-yes…“a přesně mířený sek do kokosu. Voda z kokosáku mi nepřijde nijak závratně vynikajíci, ale to osvěžení a čerstvost zaručená tlustou neproniknutelnou slupkou na kterou platí jen přesně mířené záseky mačetou to je prostě maximální dokonalost. Po dokonalém osvěžení pokračujeme v našem průzkumu krásné členité pláže. Přecházíme okolo resortu který je evidentně pro movitější klientelu, pokračujeme dále až k řece která nám zahradila cestu, most který bohužel- kdysi- umožnoval její snadné překonání už byl těsně před zhroucením proto jsme jeho služeb nevyužili. Po chvíli hledání jsme našli vhodný brod. Hned za řekou se nad mořem tyčila menší hora či spíše kopec, neodolali jsme, po krátkém výstupu se nám naskytl neskutečný výhled na záliv u Kuty, nádherné místo. Na druhé straně se nám ukázalo místo kam míří většina těch surfařů kteří téměř bezezbytku tvoří sestavu našeho homestaye, poměrně malé místo, ale vlny se na něm ukázkově lámali a naši italští, američtí a holandští sousedé toho hojně využívali. Při pohledu na tu pohodu dole na vlnách jsem jim malinko záviděl, škoda že jsem k tomuto sportu nikdy ani nepřičichl. Po sestupu z hory jsme se šli na chlapce drtící vlny podívat zblízka-paráda… Po překonání dalšího skalního ostrohu jsme uviděli krásnou pláž ze smaragdově zbarvenou čistou vodou, tak tomu už se opravdu odolat nedá, první koupel ve vlnách Indického oceánu byla nepřekonatelná, naprosto dokonalá… Po takovém osvěžení jsme se vydali po silnici směr „domov“ sice jsme nevědeli kde přesně jsme, ale mělo by stačit držet se pobřeží a neměli by jsme jakkoliv zbloudit a bylo tomu tak, asi po třičtvrtě hodinovém pochodu jsme dorazili do našeho DIAH homestaye ,dali jsme sprchu, hodku „přemýšlení“ pod moskytierou a pak jsme zamířili do pěkné restauračky na pobřeží na své první pravé indonézské NASHI-GORENG, je to základní jídlo zdejší kuchyně jehož základ tvoří smažená rýže se zeleninou, volské oko a několik špejlí s grilovaným masem přelité satay omáčkou. Večeře opravdu výborná a vydatná, číšník nám hezky česky poděkoval a my jsme překvapeni jeho výbornou češtinou zamířili v mírném údivu a dobrém rozpoložení do našeho homestaye. Jak bývá naším dobrým zvykem při prvním dlouhodobějším pobytu na slunci jsme tohoto vládce vesmíru podcenili a řádně se nenamazali, takže místo vedne krémem jsme se mazali večer panthenolem a vývarem z heřmánku, no co dodat snad něco o nepoučitelnosti…

3.ledna

Dnes máme v plánu okouknout si pěkně rozsáhlé uzemí na Lomboku a přesto se nebude jednat o nějak zvláště fyzicky náročnou výpravu… V průvodci jsme se dočetli, že se dají na Lomboku pronajmout motorky za 10,000 IR na den, tedy asi za 100Kč se od rána do večera prohánět po ostrově navíc při ceně benzínu kolem 8kč za litr opravdu pohoda. Chlapci z našeho homestaye nám rozehnali naše obavy z velkého provozu na silnici a vysvětlil nám, že o svátcích a nedelích se tady všichni vydají na projížďku, převážně na motorkách a v tyto dny je i na málo obydleném Lomboku šílený provoz. Uklidněni vysvětlením a všedním dnem jsme osedlali Hondu a Yamahu a vyrazili po pobřežní cestě na jihozápad ostrova. Okružní cesta kolem ostrova + několik spojek je ve výborném stavu, jsou to sice docela úzké silnice, ale na jízdu na motorce naprosto ideální. Ikdyž malinko pršelo vůbec to nevadilo poklidná jízda krásně exotickou krajinou, na tacháči 40 max. 50 minimální provoz mi dovolil i kochání se krajinou, ikdyž jsem se musel starat o jízdu motorky, když jsme dojeli k velikému zálivu který by se musel dalekosáhle objíždět rozhodli jsme se pro návrat. Když jsme se předchozí večer rozhodli, že si motorky půjčíme měli jsme malinko obavy z levostranného provozu, ale až na pár menších zaváhání jsme i tak málo zkušení řidiči jako my neměli větších problémů.

Po návratu do našeho bungalovu jsme si dali sprchu, polední odpočinek a natěšení jsme zamířili zpátky do sedel tentokrát směr východ a populární místní pláž Mawi, přes městečko Kuta jsme se probluodili na tu správnou silničku směr Mawi.

Kuta sama o sobě je malá nevýznamná vesnička ze které tvoří městečko několik zařízení pro turisty.

Začátek cesty na Mawi působil optimisticky, ale dál byla cesta divočejší a divočejší, výmoly majestátních rozměrů střídali jakési ostrovy asfaltu, když se do toho všeho přidal stav silnic po silném dešti a tak 15% stoupání kde se motorky stavěli na zadní byl z toho opravdu zážitek nevšední. Já jsem jízdě v tomto terénu přišel celkem záhy na chuť, ale Helen měla ve tváři naprosto odzbrojující a všeříkající výraz, nemělo cenu ji přemlouvat, otočili jsme to i ten sjezd do Kuty stál opravdu zato i motorky dostali opravdu řádně zabrat. Po návratu jsme sjeli „domů“ na kafe a pak ještě, samozřejmě na motorce na večeři. Heli vybrala na pláži pěknou hospůdku kde jsme se dobře najedli a vstřebali dojmy z proježděného dne v sedlech našich japonských motoořů. Při pobytu na Lomboku je půjčení si motorky téměř svatou povinností každého cestovatele uvažovali jsme i o kole, ale i jako zarytí cyklisté musíme uznat, že tady motorka jasně zvítězila, na nasátí krás ostrova a i kapku toho adrenalinu dokonalá záležitost a příznivým aspektem je i cena jak zapůjčení tak benzínu. Večer před spaním jsme ještě řešili zítřejší přepravu do našeho dalšího cíle kterým bylo další přímořské městečko SENGGIGI které se nachází v severozápadní části ostrova nedaleko kouzelných ostrůvků GILII a sopky gunnung RINJANY. Nabízená cena za přepravu v turistických oficech byla něco kolem 170,000 IR za osobu což je naprosto vydřidušská suma. Druhou variantou byla místní Doprava, tedy bema toť malé náklaďáčky pro cca 8 osob celková cena až do SENGGIGI by byla něco koem 40,000 IR, ale 4 přestupy a nejistota, že se do malého bema z velkou krosnou vůbec dostanete a navíc neznalost přestupních míst nás nakonec přivedli k rozhodnutí zkombinovat drahé a levné, tedy soukromé a veřejné. Chlapy z našeho homestaye nám nabídli odvoz, samozřejmě pekelně drahý, musel jsme tvrdě smlouvat, abychom se dostali alespoň na přijatelných 100,000 IR na osobu na letiště do PRAYI ze kterého, jak jsme zjistili při našem příletu jezdili autobusy společnosti DAMRI přímo do SENGGIGI za 25,000 IR

4.ledna

Ráno stylové rozloučení s Kutou výbornou banánovou palačinkou, rychlý odvoz na letiště do Prayi. Tam jsme skoro hodinu čekali na náš Damri bus směr Senggigi. Cesta byla poměrně dlouhá, sice v malém, ale poloprázdném autobuse pěkně utíkala. Pohlede na okolní krásnou exotickou krajinu, rýžová pole ,malé i větší vesničky i dlouhá cesta utekla poměrně rychle.

Do Senggigi jsme dojeli sami. S ubytováním nám tentokrát pomohl náš věrný průvodce Southeast Asia od LP 2011…Hotel ELLEN – působil na první pohled dosti nevzhledně, spíše vlastně nepůsobil víceméně nijak neb byl vklíněn do zadního traktu jednoho z domů na hlavní ulici, vedla k němu jen nesympatická, temná ulička, ale hotýlek sám o sobě působil naopak velmi sympaticky, utopen v krásných zahradách. Pokoje klasického střihu postel, skřínka, stolek+židle, koupelna+záchod a nezbytný větrák zavěšený pod stropem…. To vše za 11Okč za osobu a noc včetně snídaně, tu tvořili již obligátní palačinky +káva ,čaj. Po zabydlení jsme šli jen tak zhruba omrknout okolí. I přesto, že se nacházíme asi 150m od pláže je to k ní poměrně daleko, překážku tvoří znět obchůdků, restaurací a hlavně hotelových komplexů. Cestou na pláž jsme si koupil svůj první a asi poslední sárong v životě (sárong=velký pruh látky který se v této části Asie používá jako zavynovací sukně pro pány) cestou jsme ještě omrkli pár stánků z místními a musím podotknout, že velmi vkusnými suvenýry. Tento den jsme ještě měli v plánu prozkoumat možnost treku na mt.RINJANI Lombockou posvátnou horu, vzhledem k tomu, že jsme tady v době počínajícího období deštů a nejsme na to dostatečně vybaveni jsme smířeni s nutností vzít si průvodce. Ceny na jaké jsme byli předem připraveni působyly dosti astronomicky, ale někdy je nezbytné a i nakonec výhodné boj s turistickou mafianskou klikou prohrát, protože bezpečnost v nebezpečném období a na nebezpečném území není radno podceňovat. Ale hned první nabídka kterou jsme zaregistrovali po výstupu z autobusu nám přišla vzhledem k obvyklým cenám docela přijatelná 1,200,000 IR Cena uváděná v průvodci cca 5000kč za třídení trek by náš backapckrovský rozpočet dosti výrazně nabourala, ale tady nabízená cena 2400 kč stála jistě za zamyšlení, cena obsahuje dva noclehy, celodení stravu, tarnsport Senggigi a zpět a samozřejmě guida(průvodce), jako bonus chlapík přidal dnešní přespání u něj v hotelu pro dnešní noc zdarma, což nás nakonec zlomilo a řekli jsme si, že to dáme. Protože šlo o větší částku museli jsme do směnárny, cestu k ní byl ješte jeden seriozneji vypadající traveloffice tak jsme se tak nazávazně stavěli na „ověření informací“ a udělali jsme dobře, byla to certifikovaná cestovní kancelář a na první pohled působila o dost profesionálněji, chlapík nám zdělil, že ví o praktikách místních rádoby cestovních agentur, vyberou peníze a pak což se v období deštů může běžně stát, pro nepřízeň počasí vám ráno řeknou, že se výlet ruší a peníze už samozřejmě neuvidíte, samozřejmě za to může vyšší moc… Další info bylo, že na Rinjani se sice chodí, ale jen na první stanoviště jako jednodenní výlet a v lednu a únoru je další část Hory uzavřená pro vysoké nebezpečí. Na začátku dovolené, dostatečně nezakilmatizováni jsme se rozhodli, ikdyž se slzou v oku, výlet na tuto krasavici odmítnout. V Senggigi jsme strávili celkem tři dny a, přestože je Rinjani doslova nadosah ani na moment nevykoukla z mlžného oparu… Při odjezdu z Lomboku jsme ji z houpajícího se trajektu poočku sledoval jestli alespoň nemrkne…nemrkla…

5.ledna

V noci pěkně pršelo ostatně jako každý den jako přes kopírák, odpoledne půlhodinovky a v noci vydaný slejvák, nu jsme tu v období deštů, ale jinak velmi příjemné klima kolem 27 st. přez den 20 st. v noci naprosto ideální, s Heli jsme se shodli, že nápad a trochu risk jst sem v období deštů byla naprostá výhra, být tady v sezoně a nechat poledníkové slunce ať rozškvaří naši výpravu zaživa by asi nebyla trefa do černého. Dnes jsme měli v plánu poměrně nenáročný pohodový výšlap po pláži k asi 8km vzdálenému hinduistickému klášteru který byl umístěn na skalním výběžku efekně vybíhajícím do moře. Pohodová cesta u chrámu zápis do „knihy návštěv“, zaplatili jsme symbolický bakšiš, babča nám okolo pasů zavázala žluté šerpy a jdeme si užívat hindu pohodičky. Při vstupu do chrámu mě sice malinko vyděsil velký hákový kříž, jehož duchovní význam je sice veskrze sympatický, ale co zněj udělali nacisté všichni dobře víme a než si obzvláště evropan na tuto neshodu zvykne párkrát to v něm jistě vyvolá mírný neklid.

Cestou na templ jsme se při odpočinku na pláži dali do řeči z jedním lombočanem, tedy spíše hellen, má angličtina je tzv.traveltip takže se bez problému o sebe postarám, ale na nějaký přátelský pokec to asi nebude, ta krásná možnost dát se téměř kdekoli na světě do nezávazného pokecu je mi zatím odepřena, ale pokusím se tím něco udělat Při nezvykle nevtíravém rozhovoru nám Lombočan nabídl, že by jsme se mohli jít zítra podívat k němu do vesnice ,dát si kávu…a, že nám ukáže své dvě děti a prostě nám ukáže jak žije, nu proč ne, sraz jsme domluvili na zítřejší jedenáctou hodinu a rozloučili jsme se.

Tento den se už nic zaznamenáníhodného nestalo, večeře ve warungu a večerní pohodička na terase u Ellen…

6.ledna

Dnešní srazík s „ kámošem z pláže“ je domluven až na jedenáctou takže ráno probíhá v poklidném tempu k snídani obligátní „pincejk“, kafíčko…až jsme v tom maňána tempu málem zapomněli, že máme něco domluveno. Trošku se špatným svědomím jsme na domluvené místo dorazili 10 minut po jedenácté, ale chlapík nikde, říkali jsme si, že už to asi vzdal, ale pak jsem si vzpomněl na můj předcestovní sběr informací a zásadní poučku o indonésanech „čas je tady naprosto nedůležitá veličina“ čas je tady opravdu hodně plastická a relativní veličina ani bych se nedivil kdyby Einstein načerpával své inspirace o teoriích relativit času někde pod palmou na Lomboku Chvíli jsme zevlovali na pláži, pozorovali surfaře jak „krotí vlny“ a nakonec …přišel, ruka dala ruku jde se na ethnovýlet…

Vesnice měla být asi 40minut chůze od pláže, ale v parném počasí mi výšlap po poměrně frekventované silnici připadal spíše na 40km, ale dočkali jsme se najednou zničeho nic ucukneme prudce doleva a během okamžiku se ocitáme v naprosto jiné světě, jdeme junglí po uzké hliněné cestě v prudkém srázu pod námi divoká řeka, cestička se dokonce na chvíli úplně ztratila, konečně oblíbené exponované místečko , už ji vidím vesničku utopenou v jungli, jen asi dva kilometry od pláže a turistických resortů, ale dokonale izolovaná, nepřístupná až zpětně jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím jak se jmenuje … Vesnička naplnila mé očekávání a ikdyž Lombok rozhodně ,zatím, není klasickou profláknutou, turistickou destinaci tak tohle je úplně něco jiného než na pobřeží, naprosto jiný svět. Juďák, jak jsme si ho familiárně přejmenovali nám celou cestu vyprávěl jak to na Lomboku chodí, že on je jakýmsi bezdomovcem, přistěhovalcem bez papírů. Ikdyž se Indonesie z evropského pohledu asi nedá považovat za bohatou zemi má docela slušně vypracovaný systém školství i jakýsi sociální systém takže úplná chudoba tady není tak palčivým problémem, tedy pokud máte ty potřebné papíry což je právě problém našeho lombočana takže vlastně oficiálně neexistují, jeich hmotná existenece zřejmě není dostatečným důkazem. On do školy nechodil, psát neumí ikdyž prý pomoci mobilního telefonu jakžtakž čte a dokáže ikdyž pomalu i něco málo napsat. Protože jeho děti se do celkového počtu 230 000 000 indonesanů jaksi nevejdou do školy taky chodit nebudou ato je asi jediná jejich životní jistota ikdyž ve třech letech a půl roce to ty dva chalapáky asi moc netrápí, určitým handicapem se to do budoucnosti stane. Jeho manželka samozřejmě také bez oficiálních papírů o pořádndnou oficální práci nezavadí, do rodinného rozpočtu přispívá rýží kterou dostavá za podomní praní prádla. Jeho vyprávění jsme bral tak trochu z odstupem a říkla jsme si, že to s tou jejich chudobou nebude tak horké jak říká, ale bylo…a pěkně horké. Tvrdil nám, že bydlí v nájmu za 200,000 IR měsíčně včetně elektřiny pěkný nájem věru, ale nebrali by jste věřte mi, realita byla tvrdá, zděná bouda 4 na 4 metry, střecha vlnitý plech...

Před domem polorozbořené falé, výbava domu koutek na vaření a matrace na spaní toť vše, řekl bych, že jsme narazili na dno, ale kupodivu si nikdo nestežuej maximálně tak konstatuje stav věci, ale vždy s širokým ůsměvem. Přijímám pozvání na lombockou kávu je automaticky přeslazená, ale jinak výborná, Helen neodolala nabídce na kokosový ořech.

Žili jsme v mylném domnění, že kdo to umí může si kokosák utrhnout kdo chce je jich tu přece spousty, rostou všude asi jako u nás jabloně, vylézt si pro kokos nějakých osm i deset metrů je sice problém, ale mají to tady tak stovky let tak na to určitě nějaký grif mají, ale chyba lávky ikydž už to umíte a vydáte se do výšin není rozhodně vyhráno, všechy kokosy tady totiž někomu patří kokosy jsou buď na soukromém nebo státním pozemku a utrhnou kokos státní nebo soukromý je prostě krádež a za tu se tady automaticky chodí do vězení. Takže chcete-li něco utrhnout vždy vám to musí někdo dovolit.

Potřebné povolení bylo vyjednáno pak přišel akrobatický výkon, dva čerstvé kokosy dopadají na zem. Po osvěžení a procházce vesnicí jsme se vydali zpět tentokrát již ne po silnici, ale po pláži, sice delší distanc, ale o mnoho záživnější a zábavnějšší. Juďák nás ještě kus cesty doprovázel. Protože jeho hlavní a vlestně jedinou obživou byla výroba a prodej zaplétaných náramků koupili jsme jich pěkný ranec. Po návratu jsme zašli do jednoho z mnoha místních warungů na výbornou a vydatnou polévku a po večerní siestě jsme ulehli.

7.ledna

Dnes jsme si naplánovali výlet na lombockou legendu ostrovy Gilli, jsou to tři malé ostrovní perly na severozápadě ostrova asi jeden kilometr od pobřeží a pak po asi stech metrech od sebe tvoří je ostrovy AIR nejblíže pobřeží pak MENO a nakonec TRAWANGAN.

Protože jsme si klasicky přispali bem zrovna moc nejezdilo nakonec nás lapil jeden soukromý jezdec, usmluvali jsme slušnou cenu 40,000 IR do přístavu BANGSAL odkud jezdí fery na ostrovy. Pokud by jste chtěli stejně jako my na Air tak poslední public fery jede v 11 hodin což jsme o třičtvrtě hodiny prošvihli, pokusili jsme se vyjednat si svezení na některé ze zásobovacích lodí, ale po boji jsme se dostali na minimál 100,000 IR což je proti ceně za public fery 8,000 IR dost no fery cena, nakonec vyhrál TRAWANGAN, lodě na něj ještě jezdili a hlavně poslední se vracela v 17 hod. což nám přesně vyhovovalo. Kupujeme si v pokladně lístky za 10,000 IR a v poklidném přístavu čekáme na naši loď. Babka v pokladně nám řekla, že se pojede až si lístek zakoupí alespoň 25 cestujících a, že se čeká maximálně hodinu…asi po třiceti minutách čekání se ozvalo hlášení, dav se zvedá tak jdeme s ním v naději, že dav míří tam co my, raději na jednu babču směřuji kontrolní dotaz TRAWANGAN???...odkejvnuto , jede se. Na malé úzké lodi se tísnilo asi třicet lidí+tříčlenná posádka. Mezi bočními lavicemi byli vyskládány lahve z vodou pak z benzínem a nakonec plynové bomby, slušná kombinace. Asi po třiceti minutách plavby přirážíme k Trawanganské pláži. Náš hlavní cíl zde je jasný a vesměs ho mají všichni stejný, ostrovy Gilli jsou vyhlášenou šnorchlařskou oblastí. Šnorchlování jsem nikdy v životě neprovozoval tak jsem byl velice zvědav jaké, že to bude… na pláži jsme si za dvacku půjčili šnorchlovací set a jde se na to – pěknej hnus…., od mého nepříjemného zážitku z Ohridského jezera mám z vody asi trošku přehnaný každopádně respekt… Hned po ponoření se mé tělo absolutně splašilo, jaktože může dýchat pod vodou a odmítalo tomu uvěřit, okamžitě se mi rozbušilo srdce, dech se zrychlil, navíc podivný úhel pohledu takže šnorchlování a já asi moc velký kamarádi nebudem a nemám nějak v plánu stím něco dělat takže set s klidným srdcem, předávám Helen a ta si ho užívá dositosti takže jsme se tímto nepříjemným zážitkem celkem automaticky etabloval do role hlídače našich věcí na pláži. Malé rozptýlení mi poskytovalo pozorování želv v místním záchranářském centru. Když už Helču přestalo šnorchlování bavit vydali jsme se na obchůzku ostrova. Je tady sice trochu dráž, ale od ostrova bez vlastních zdrojů se to dalo celkem očekávat. Jinak co do atmosféry na ostrově je odost poklidnější a uvolněnejší, tolerantnější než na Lomboku. Veselé poutače, pohodoví lidé a hodně na efektu přidává skutečnost, že na Trawanganu je zakázaná veškerá motorová Doprava, ono ikdyž jsou Indonézané opravdu líný chodit u něčeho co je velké dva krát tři kilometry se auto asi fakt nevyplatí takže tu potkáte hodně krásně vyvedených barevných kol, atipické koňské povozy s vozíky připomínajícími uřízlou zadní část trabanta na oji. Úsměv na tvářích vyluhovala i raggae muzika a poutače s nabídkou veselých houbiček V 16:30 si zakupujeme lístky zpět na Lombok a kupodivu přesně v 17:00 vyplouváme. Cestou z přístavu do centra městečka si bereme jeden z místních povozů, vozka operativně dává echo taxikářům, že „bohatí pracháči ze západu“ jedou do Senggigi. Jeden z řidičů bema nás sleduje a posunky smlouváme o cenu bema, nakonec ho uposunkujeme na 50,000 IR víme dobře, že je to moc, ale je večer a to už klasická bema která jezdí za cenu kolem 15,000 IR by už bylo velice těžké odchytit. Ale nakonec jízda v soukromé klimatizované toyotě za 50 kč na 20 km nemůže být považována za přehnanou. Na večeři jdeme do jednoho z mnoha místních warungů a je to trefa do černého výborný výběr, indonézská polévka opravdu skvělé jídlo. Večer se už jdeme jen projít na pláži, výhodou tohoto období je, že je tady celkem poskromnu turistů takže pláž máme prakticky jen pro sebe. Zítra už nás čeká Bali které je občas vyjevováno jako jeden z pozemských rájů jestli tomu tak bude uvidíme již hodně brzo….

8.ledna

Po snídani zabalit a jde se lovit bemo, pokud budete první kdo bemo chytí nemáte moc šancí jet za tzv.bemo price, z bema se mávnutím kouzelného proutku stává taxi, smluvit cenu předem je tady absolutní nutnost úplně u všeho Dopravy obzvláště, pak už je na vaší šikovnosti co z tou cenou uděláte, my jsme si vyválčili cenu 40,000 IR což je asi 40 kč na jednoho za si 20km do Mataramu hlavního města Lomboku, kde jsme měli v plánu přestoupit na místním bemo terminálu v městské části Mandalika na další bemo do přístavu LEMBAR ze kterého jezí fery lodě na Bali. Chlapík nás sice dovezl do Matarmu, ale zdaleka ne na Mandaliiku, vyprskl nás někde uprostřed velkého města kde ani místní moc nevědeli kde se Mandalika nachází tedy přesněji řečeno vědeli to všichni naprosto přesně, ale každý nás posílal někam jinam navíc na rozdíl od Senggigi tady nikdo nemluvil anglicky. Takže utopeni ve „velkoměstě“ bereme zavděk bemem které tady čistě nááááhodou stojí, bylo nám jasné, že napopud echa které mu poslal náš řidič. Tvrdě vysmouváváme 30,000 IR. Do Lembaru jedme dalších asi 20 km. V bemu se střídá celá plejáda různých spolucestujících hlavní zákaznice jsou babky jedoucí na nebo z různých trhů s obrovskými koši nás nakonec vystrčí až na zadní sedadla ,ale vůbec nám to nevadí cesta je celkem zábavná a hlavně trvala si jen pů hodky za tak krátkou dobu se dá vydržet téměř vše…

Na bráně v Lembaru si v pokladně která se v bahasa řekne „loket“ kupujeme lodní lístky na Bali stojí 36,000 IR a nastupujeme na fery do ráje. Vstupujeme na poměrně velkou loď.

Vstup je poněkud dramatický, proplétáme se pod kamiony v nákladovém prostoru, podle přístupové cesty jsem tipoval malinko humus, ale opak byl pravdou… loď vcelku čistá, nastavitelná polstrovaná sedadla, ani nebylo přeplněno dokonce nám cestu zpříjemnila nějaká místní pop star docela dobrým koncertem já jsme ho povětšinou prospal, neb jsem neodolal silné droze kinedrilu který mně vždycky bezpečně zdemoluje. Po asi pěti hoďinách celkem poklidné plavby jsme uviděli břehy balijské tedy oni jsou vidět povětšinu plavby, ale teď se na ně už dá takříkajíc sáhnout. Loď se začíná točit a precizně přirážíme k molu v přístavu PADANG BAI .

Poklidné tak trochu ospalé městečko v zálivu. Jsme rozhodnuti tady minimálně jeden den zůstat. Na ubytování máme několik tipů z našeho průvodce, ale nakonec se necháváme na pláži zlákat nabídkou na prohlídku jednoho home staye, majitel dává slevu, místo vypadá celkem dobře tak bereme…zatím na jednu noc.

Už jsme definitivně na Bali a tady už nevládle Alláh tedy alespoň ne majoritně tady je to ostrůvek hinduismu v muslimském moři indonezském a v Padang Bai je to vidět, na střeše každého domu nebo na zahradách jsou větší či menší oltáře ,před každým domem zakopáváme o obětinky které mají pohostit dobré bůžky od nichž se očekává ochrana domu před jejími zlímy protějšky, atmosféra je zde opravdu velmi rozdílná od Lomboku veškeré dojmy umocnuje vůně vonných tyčinek kterými jsou oltáře, které jsou většinou vytesány z tmavého lávového kamene obsypány. Po zabydlení jdeme omrknout nějaké místo na najedení nakonec vybíráme warung umístěný na úbočí kopce ze kterého je nádherný výhled na celou Padagbajskou zátoku. Po jídle jdeme ještě omrknout malou zátoku na druhé strane jednoho z výběžků který tvoří padangbajskou zátoku, místo se jmenuje „Modrá zátoka“ nebýt trochu divočejšího moře které lidstvu neůnavně vrecelo poměrně slušnou porci odpadků tak to byl opravdu malý Ráj na zemi. Kousek od centera městečka nádherné panenské místo ač jsme k Bali přistupoval z jakýmsi skrytým despektem už teď jsem cítil, že by se mi tady nakonec mohlo zalíbyt.

Už při jídle jsem si všiml čtyřčlené skupinky lidí ve středních letech a celkem s jistotou jsem je tipoval na rusy kterých jezdí na Bali poměrně dost, ještě že jsem se nevsadil, byli to naši první češi…,10 dní jsme odolávali, ale dostali nás… Do řeči jsme se nedali na obou skupinách bylo vidět, že steskem a nutkáním po kontaktu s krajany příliš netrpí. Poté jsme se již přesunuli do našeho přechodného bydliště, hotýlek se nazíval PARTA INN no ještě jedno písmeno na začátku navíc a musel bych ubytování s díky odmítnout Ubytování přišlo cca na 120 kč+ snídaně kterou jsme si mohli vybrat z několika nabízených možností, samozřejmostí byla káva a čaj a pozorností ovocný salátek...

Pokračování na : https://www.turistika.cz/cestopisy/jihovychodni-asie-2013-ii-indonesie-bali