JIHOVÝCHODNÍ ASIE 2013 IV.- MALAJSIE- SINGAPUR, Johor, Melaka, Kuala Lumpur
pokračování z : https://www.turistika.cz/cestopisy/jihovychodni-asie-2013-iii-indonesie-java
27.ledna
Dnes opuštíme Indonésii a míříme na Maljský poloostrov. Klasický transport day. Ráno další klasika Helča nestíhá
Plán, že na letiště dorazíme nalevno autobusem se pomalinku hroutí. Spoléháme na to, že pokud se dostaneme do většího skluzu zachrání nás taxi, ale je to spíše zbožné přáni, neb Džogdža jak už jsme psal je mezi Indonézskými městy vyjímkou a taxiky zrovna nepřekypuje a mimo centrum je potkáte velmi zřídka. Při odchodu z hostelu je jasné, že řešit autobus by bylo asi za hranou. Doufáme v taxi a máme štěstí, je šest ráno což je pro většinu indonéžanů půlnoc, nám se podařil malý zázrak, hned po východu ze dveří jsem v dálce zahlédl blížící se taxi, neváháme a máváme. Cena je proti autobusu samozřejmně mnohonásobná, ale na letiště dojíždíme v pohodě a s dostatečným časovým předstihem. Yogiakartské letiště je provinční, malé, příjemné a je zaměřeno hlavně na vnitrostátní lety, přídomek mezinárodní má jen díky dvěma letům denně do Kuala Lumpur a jednomu do Singapuru. Při odbavení nás malinko překvapí odletová taxa 100 000 IR. Dle zdělění pracovnice Air Asie měla být cena letenky včetně všech polatků a tax, ale tento poplatek si účtuje Indonézská správa letišť, problém byl hlavně v tom, že už jsme se zbavili téměř všech indonézských rupii. Pokoušíme se zaplatit v USD, ale po přepočtu zjištujeme, že se jeho cena vyšplhá až na 150 000 IR. Poslední šancí je směnárna, ráno v 6:45 s tím moc nepočítáme, ale přecijem jedna je otevřena od sedmi hodin. Poté už se po standartním odbavení přesouváme na palubu Airbusu. Obsazennost 100%, místa pro rostlého evropana minimum. Hned po odlepení od země se stáčíme okolo dominantní Merapi, sopky která postává nad Džogdžou jako její velký ochránce, ale ve skutečnosti je spíše její spící hrozbou. Helen evidnetně není ve své kůži a dosti lituje, že nevyužila pobyt v Džogdže na konečné vyřešení rýmičkové otázky. Při sestupu nad Singapurem ji evidenteně začali dost bolet uši, naštěstí se po přistání vše ustálilo, alespoň do přijatelného stavu. Asi v 10:30 přistáváme na Singapurském letišti ČANGI. Během letu jsme řešili zda vyrazit či nevyrazit do města. Vzhledem k tomu jak se H.cítila během letu jsme se rozhodli omezit návštěvu Singapuru jen na letiště a přilehlá území. Letiště ČANGI je vlastně takovým malým odrazem celého Singapuru je to nefalšované Švýcarsko východní Asie, malý ostrůvek blahobytu, všechno je zde přemoderní, přečisté perfektně fungující všichni se mohou přetrhnout, aby vám pomohli. Na druhou stranu si nemohu pomoci ta dokonalost na mne působila dosti sterilně a nelákavě. Nakonec jsme se rozhodli pro rychlý přesun do Malajského JOHOR BARU, hlavního města jednoho ze třinácti Maljských států JOHORU. Tam je v plánu sehnat rychle ubytování,samozřejmně levnější než v Singapuru. Autobus do Johoru odjíždí přímo z letiště ve 12:30 Tak tedy usedáme do moderního klimatizovaného autobusu a za 7 SID (1 singapur dolar- 25 kč) vyrážíme směr Malajsie. Při jízdě přez město není celkem nic vidět, prostě perfektní, upravené a na první pohled dokonalé lidské sídliště. Po asi třicetiminutové jízdě přijíždíme k Singapurské celnici, kontrola je banální, mrk, razítko do pasu-automatika, jen nás malinko zarazilo, že si musíme z autobusu vyndat batohy, pak jsme pochoipili, že je to proto, že kdyby při celní a pasové kontrole vznikl nějaký problém tak autobus na vás čekat nebude, tedy přesněji bude, ale jen 15 minut. Poté pokračujeme na Malajskou kontrolu tady určitě na Čechy zvyklí nejsou, vyhledávají nás v různých tabulkách, telefonují po všech čertech prostě nevědí zda potřebujeme víza či ne. Samozřejmně, že nepotřebujeme drazí celníci, občané ČR mají stejně jako v Singapuru povolen bezvízový pobyt na 90 dní. Asi po deseti minutách si chlapci vše vyjasnili a dali nám ten očekávaný úder do pasu kterým nás oficiálně přijali na půdu „Spojených států Malajských“. Přivýtání v podobě města Johor Baru opravdu nebylo dobrou první zkušenností. Představa, že tady máme zakotvit mně naprosto děsila, ale H.na tom nebyla dobře a potřebujeme si odpočinout. JOHOR je třetí největší město Malajsie což jsme se dočetl až později, očekával jsme malé provinční městečko a ona se vynořila energii beroucí obluda s markodrapy. Nejprve problém s dopravou, nikdo nám nedokázal pořádně poradit, když jsme konečně nalezli ten správný bus do centra tak zase nastal problém s placením, protože jsme neměli přesnou částku v malajské měně ringitech. Nakonec se povedlo a dostali jsme se z pohraničníhoi terminálu do centra měst. V centru hrůza a děs, aklimatizační šok z nového státu a zrovna v Johoru navíc prakticky jediném městě v Malajsii kde mají vážné problémi s kriminalitou. Helen se zapřením souhlasí, že tady by ten relax na vyléčení by opravdu nebyl to pravé.
Takže rovnou míříme do našeho dalšího plánovaného cíle tím byla věhlasná MELAKA. Prvotně se musíme dostat z centra Johoru. Zjistili jsme, že autobusy do Melaky jezdí z autobusového nádraží jménem LÁRKIN. Když se nám po dalekosáhlém pátrání podařilo najít bankomat a měli jsme dostatek místní měny nemohli jsme chytit ten správný bus. Okolo naší zastávky sice projelo několik autobusů s nápisem Lárkin, ale žádný né a né zastavit, na naše dotazy ohledně fungování místní doparvy jsme dostávali hodně nejasné a protichůdné informace v ještě najasnější malajské angličtině, ptát se indů nemá podla našich zkušenností valného významu, ještě větší jistota núspěchu je u starších číňanů a věste, že obojího je v Malajsii oparvdu dostatek. Nakonec se pomoci dočkáme, jednoduchým mávnutím je autobus zastaven a mi můžeme zamířit do Lárkinu. Platíme u řidiče, chybí nám 30 centů, řidič mává rukou…,žeby to tady nakonec tak staršné nebylo… Po příjezdu na Lárkin šok pokračuje …je to nevzhledný, obrovský, špinavý úl který hučí už z dálky. Naháněči všech autobusových společností se navzájem překřikují, éterem nejčastěji zní KEJELKEJELKEJELKEJEL, toť zkratka malajského hlavního města KUALA LUMPUR. My si obcházíme několik okýnek a ptáme se na ceny a časy odjezdů do Melaky, vesměs všichni hovoří anglicky takže domluva je v pohodě i ceny jsou velmi podobné. Když si dáte tu práci a obejdete si je všechny dá se 5-10% ušetřit. Nám jede nejbližší autobus cca za hodinu a půl tak je využíváme na pozorování malajského živlu… Jízdenky se u meziměstských spojů kupují předem i my máme tu svou jž v kapse, chlapík ktreý nám ji prodával si nás shání jako ovce. Náš bus už přijíždí, mají to perfektně zpočítané, při nástupu zjištujeme, že na nás už zbívají poslední dvě volá místa samozřejmně, že ne vedle sebe…já fasuju místo vedle největšího buřta z busu … no nic se nedá dělat, alespoň mi nebude ve vyhlášených malajských mrazobusech taková zima až na mně přitiskne své plnotučné tělo. Dle nastudovaných informací jsme měli zjištěno, že komfort v malajských autobusech se měří intenzitou puštěné klimatizace a opravdu, každý kdo ji má její služby plně využívá, takže je naprosto běžné, že z 35 stupňů venku vstoupíte do busu kde je max 16-17 st. Všichni jsou zabaleni v šátkách, mikynách, svetrch-kýchají, smrkají, ale řidič je hrdý a spokojený, že známka komfortu ato klimatizace běží na plný pecky a to, že má celý autobus rampouchy u nosu ho naprosto nezajímá.
Ceny jízdného jsou v Malajsii asi o 30% vyšší než v Indonésii a asi o 10% nižší než u nás, ale někde se budete opravdu divit jak málo tady zaplatíte za dlouhou vzdálenost a hodně za krátkou, jednoduchá rovnice kolik kilomterů ujedeš tolik zaplatíš tady prostě neplatí. Už za tmy, cca po čtyřech hodinách jízdy, přijíždíme do Melaky. Autobusové nádraží je situováno poměrně daleko centra, jak tady bývá dobrým zvykem. Takže musíme opět přestoupit, autobus č. 17 jede prakticky ihned a evidentně na něj nečekáme sami. I díky absolutnímu presu se do něj nakonec dostáváme. Asi 140 cm vysoký a 45 kg vážící průvodčí je asi jedná osoba v celé Malajsii která bude technicky vzato schopna autobus projít a prodat nějaké jízdenky. Po patnácti minutové jízdě zastavujeme přímo v centru staré koloniálí Melaky, přímo v její nejznámější části-staré portugalské čtvrti s domy v tipické cihlové barvě.
Je kolem deváté hodiny večer a už nemáme mic sil na obdiv krás tohoto bezesporu krásného města. Jdeme rovnou do Chinatownu kde má být největší shluk možného ubytování. Od zastávky je to jen sto metrů přez most a jsme v „malé Číně“ hned asi po dvoustech metrech oběvujeme první možnost ubytování Voayage gest house, pokoj sice skromný, ale čistý a levný a navíc přímo pod střechou s božským balkonem na kterém byla opravdu radost pobývat, výhled na starou Melaku v ceně, bereme… Cestou do gesthousu jsem si všiml neobvyklého ruchu v hlavní ulici. Heli padla rovnou do postela, ale já neodolal vábení pouličního reje. Úžasé, tady to žije, nejrozmanitější jídla, sladkosti, spousta suvenýrů od opravdu zajímavých až po nevkusný čínský kýče. Ulicemi se proháněli klasičtí čínští draci na tyčích, spousta lampionů směsice vůní a zápachů tohle je Čína…jedna z oslav předvěstících příchod nového čínského roku.
Prošel jsme si celou hlavní ulici i několik přilehlých uliček a ikdyž se mi moc nechtělo pomalu jsem mířil na hostel příjemně znaven, ale s dobrou náladou. Večer se ještě odměnuji místním pivem TIGER za velmi baculatou cenu 14 ringitů dneska si ho prostě zasloužím (kdyby si to někdo chtěl přepočítat tak mu ušetřím práci, pivko stálo bratru 88kč) takže první, malajský tiger nad Malackými střechamy a jde se spát.
28.ledna
Program pro H. je dnes a vlastně i zítra naprosto jasný nekompromisně se vyléčit takže postel a možná teráska s výhledem na Melacké střechy. Pro mne také jasno, v rámci našeho ubytování je půjčení kol zdarma tak neváhám a využívám.Dle plánku v hale zjištuji kde se nachází bike depo. Celkem v pohodě ho najdu, asi 5 minut čekám jestli se dostaví někdo komu bych ohlásil, že si kolo půjčuji, nikdo nikde tak si kolo prostě vezmu a jdu, vlastně si ho tady může vzít a jít kdokoliv… Zůstal tady na mne poslední model ála paní sládková s apartním košíkem ne řidítkách. Jedu, Chinatown, centrum staré Melaky, okraj malé Indie. Zjištuji, že jsme zavítali do opravdu úchvatného města, nečekal jsme to a ještě několikrát pochválím naše rozhodnutí rychle opustit Johor.
Co se týče jízdy na kole na levostranný provoz už jsme si zvykl, malou komplikací bylo, že je tady a v centru obvzlášte jednosměrný provoz takže tady nejde jen tak se bezstarostně projíždět ulicemy a až mě to přestane bavit se prostě otočit a jet zpět.
Melaka na mne působí jako dokonalé město, ale ne snad tím, že by byla dokonale vyšperkovaná jako např. Singapur, ale svou souhrou architektury, geniální urabanistikou a atmosférou dávné historie a nevtíravou a energii neberoucí novo výstavbou prostě téměř dokonalé město. Pokud jde ve městě mít pocit, že jsme v ráji, mohlo by se vám to klidně stát v Melace. Snad jediná vada na kráse…v ráji by takhle pekelně drahý pivo být nemělo…
Pod pojmem městský ráj si představuji přesně to co charakterizuje Melaku… Nesmí chybět řeka- nechybí, je krásná, čistá a lze se po ní za slušný peníz projet na lodi. Nesmí samozřejmě chybět památky- dokonalý mix starého Portugalska s odleskem nejzářivější doby Holandské koloniální éry a samozřejmě poslední „nájemník“ Velká Británie zde taktéž zanechala výrazné stopy. Dále by nemělo chybět nějaké zajímavé muzeum- ty tady opravdu nechybí, nebál bych se Malekau označit za město muzeí. Jistě nevynechám např. filatelistické, nebo muzeum Obchodního a válečného námořnictva. K dokonalosti by mohlo přispět i moře a i když to není typické plážové město moře nechybí. A nakonec se něčeho dobrého najíst, míst kde se to dá celkem snadno splnit jsou tady desítky. Chutě se odráží od etnického složení Malajsie Čína, Indie a samozřejmě malajci, pro ty kdo nemají chuť nebo se bojí(k jejich škodě)objevovat jsou tady i restaurace s klasickým western stylem. Někdo k pocitu dokonalého města potřebuje nákup, samozřejmě spousta moderních nákupních center kde se dá za velmi příjemné peníze zakoupit hlavně oblečení. A co je na tom všem nejlepší, že jak staré koloniální Portugalsko ze 16tého století tak i supermoderní nákupní centra to vše najdete do okruhu tisíce metrů od pomyslného středobodu Melaky Hodinové věže, nejlepší na tom je, že když stojíte ve staré Melace ani nemáte tušení kde, že se skrývá ta nová moderní a naopak v té moderní nemusíte mít výčitky, že hyzdí tu starou Melaku, protože prostě nehyzdí.
Při pomalé jízdě melackými uličkami objevuju spousty zajímavostí. Objíždím trhy, stánky starých číňanů s téměř až bizardními věcmi. Obzváště mne zaujalo nad dveřmi jednoho obchodu visící stádo kachen a to kachen sušených prostě celá kachna v téměř dokonalém kruhu naprosto kompletní včetně hlavy a nohou a prostě sušená…
Při cyklotoulkách mi malinko vyhládlo, na tržnici mne zaujal chlápek který ve svém stánku vytvářel jakési variace na palačinku s ořechy, medem a snad kukuřicí…neodolávám dlouho a zkouším, silná placka z čehosi pocukrovaná,spousta ořechů a skutečně kukuřice to vše polité jakýmsi medovým roztokem ,palačinka je smažená jen z jedné strany. Zbodnul jsem ji hned u stánku a hned objednávám ještě jednu pro mého maroda. Palačinka mi malinko rozdráždila žaludek, dostal jsem chuť na pořádné jídlo. Volba mezi Indii a Čínou byla celkem jasná Indie vítězí. Opět mně zaujala restaurace tipu –naber si sám- Tentokrát jsem maníkovi od obsluhy řekl za jakou cenu chci jído a jen tak zhruba jsme mu ukázal o co, že mám zájem, k pití jsme si objednal geniální indický nápoj lasii. Po dlouhé době nebudu mít jako přílohu rýži ale klasickou indickou placku a je to ono geniální pokrm , v kuchyni jasně vítězí Indie. Sice asi méně pestré než Čína,ale jinak její jasné a přímočaré pikantní chutě to je přesně to co hledám.
Po obědě vyrážím na vizitu, H. vypadá dobře prostě v tomhle městě se všem a všemu dobře daří… po dobrém obědě jsme trochu zarelaxoval protáhlo se to až do večeře. Večer jsme šli z Helen na malou procházku Chinatownem. I když jsem nebyl příliš nakloněn tomu aby H. opušťela postel přeci jen jsem chápal, že když máte pod okny tak krásné a pulzující městečko není snadní strávit celý den v posteli.
29.ledna
Program pro H. je dnes jasný a bohužel stejně nezábavný jako včera- postel a čajíčky…
Protože palačinky z tržnice slavily úspěch dostal jsem hned po ránu úkol donést jich šest ať má Helenka to marodění trochu příjemnější…několikrát jsme se ujisti,l že to H. myslí vážně a když jsem byl ujištěn, že ano vyrazil jsem pro ten obří náklad. Jen pro představu tyto palačinky byly o něco malinko menší než naše palačinky, ale tak tři na sobě!!! Ještě daleko nevěřícněji než já koukal děda na tržnici, na mojí jasnou objednávku „pleace six“ vůbec nebyl ochoten reagovat, že by nerozuměl? přidávám prsty ty nezklamou nikdy a nikde na světe, děda se s nechápavým úsměvem ptá okolních mladších trhovců co, že to chci a až teprve po té co se ujistil u kolegů začíná nesměle lívance ládovat do novin, pro vysvětlení jsem dodal, že mám doma “hungry wife“ což rozesmálo půlku tržnice, takovýho blázna tady asi dlouho neměli. Po předání kalorické bomby jsme měl jasný program sice sám, ale v Melace se to dá zvládnout docela dobře a navíc můj dnešní hlavní program návštěva muzeí filatelie a vojenského a obchodního námořnictva by pro H. asi nebylo tím nejzajímavějším co by chtěla v Melace dělat. Muzeum filatelie (vstup 5MYR) bylo malé, útulné před vstupem zout boty jak je to tady v mnoha budovách běžné a jde se na prohlídku , mám to tady všechno pro sebe. I přesto, že je tady sezona v plném proudu a Melaka je opravdu vyhlášený turistický cíl nikdo tady není. Dají se tady vidět exponáty týkající se pošty např. uniformy, různá telekomunikační zařízení ostatní výstroj, ale hlavně známky všech Malajských států. Po dávce filatelie mířím rovnou do námořního muzea (vstup 10MYR) tomu říkám opravdová paráda. V námořnickém muzeu potkávám jediného člověka a to se jedná o opravdu povedenou expozici rozdělenou na tři části a jedna je zajímavější než druhá… První část se nachází v replice staré portugalské nákladní lodi čekal jsem, že loď bude ukazovat jak to tady námořníci v 17tém století měli zařízené a jak tady žili to sice bylo, ale jen velmi povrchně i tak se jednalo o velice povedenou expozici hlavně kluci jistě ocení spousty modelů nádherných lodí. V druhé části je výstava týkající se hlavně osobního námořnictví je zde i něco z astronomie např. výstava meteoritů, ukázky skafandrů atd. dále je zde část věnující se mořské fauně a floře a jejich ochraně. Třetí část nacházející se jen přes ulici mně konkrétně zajímala nejvíce. Moderní, převážně vojenské námořnictvo. Pro suchozemce jako jsme například já je to jen velmi málo vídaná záležitost hlavně modely vojenských válečných lodí, ale i všemožné uniformy, medaile námořní děla, kulomety a hlavně originál námořního vojenského vrtulníku a to nejlepší nakonec také originál námořního torpédoborce více jak půl hodiny jsme si prolézal podpalubí a prozkoumával její vybavení, loď byla sice v malinko požehnaném stavu, ale i tak to byl opravdu zážitek.
Pak klasika oběd i Indů tentokrát i s Helčou kterou jsem vytáhl z její karantény nad melackými střechami.
Po obědě hezky relax a klídek. Tento den byl co do zážitků zajímavý hlavně ve své první polovině, druhá půlka už patřila jen odpočinku a užívání si střech Melaky.
30.ledna
Helen se po dvou dnech poctivého vylehávání udělalo znatelně lépe tak honem, honem omrknout to o čem slyšela zatím jen z vyprávění…
Den jsme začali vyhledáváním infocentra které bylo dosti umně uschované, potřebovli jsme poštu, internet a když už jsme byli tady tak nějaký ten tip na směrování našich dalších objevitelských kroků měli jsme jasno jen v tom, že se máme pohybovat směrem sever, ale jinak jsme neměli ani tucha kam to bude nakonec jsme se rozhodli pro CAMERONSKOU VYSOČINU. V Íčku seděla dvě rozkošná děvčata která měla nacvičený hlavně úsměv, ale přesné a jasné informace srozumitelnou řečí nám dal až šéf infa a dokonce se s námi vydal na ulici, aby nám co možná nejpřesněji ukázal kde najdeme poštu a internet. Na internetu (na začátku Malé Indie sněrem od centra) a na poště (ve staré portugalské budově v centru) jsme vše potřebné vyřídili. Jedna zajímavost, i přesto, že Malajsie rozhodně nebyla nejlevnější zemí kterou jsme na našich cestách navštívili tak cena poštovného z Malajsie do Čech 4 kč mně dostala, jen dodám, že všechny pohledy poslané z Malajsie za tuto krásnou cenu také dorazili ke svým adresátům.
Po zbytek dne jsme jen v pohodě a bez plánovaně bloudili uličkami této Malajské perly. Mrkli jsme i do obchodního centra, pokoupili jsme něco zásob do hor, protože jsme neměli sebemenší tušení jaké to tam bude co se zásobování týče.
Večer jsme se cestou do homestye stavěli na nábřeží v jedné příjemné hospůdce na jednoho vychlazeného malajského pivního tygra, vlastníkem hospůdky byl starý novozélanďan který se zde již před lety usadil také podlehl kouzlu staré Melaky jako my, my sice stěhování nechystáme, ale pocit, že tady bych klidně mohl žít moc často nemívám. Poté už míříme na pokoj připravit se na zítřejší přesun do Cameron Haighland.
31.ledna
Ráno klasická balicí procedura, jak se už pomalu stává také klasikou malinko opožděná oproti optimistickým předpokladům. Na městský autobus který nás má zavézt na autobusové nádraží nastupujeme na stejném místě kde jsme z něj před čtyřmi dny vystupovali. Díky převážně jednosměrnému provozu nás autobus celkem vydatně povozil po Melace, zabrousil i do novějších čtvrtí,samozřejmě již né tak zajímavých jako stará Melaka.
Na autobusáku vše probíhá velmi rychle, naše první kroky povedou do hlavního města Malajsie KUALA LUMPURU. Sehnat spoj do hlavního města nebývá většinou problém nikde na světe a tady to je stejně tak, přijedeme z centra a hned za dvacet minut jede první spoj. Heli si ještě před nástupem kupuje teplejší šátek který se jí bude ve vyhlášených malajských frost busech jistě hodit.
V Kuale máme poměrně málo času potřebujeme nějaké informace ohledně letenek a chceme se pokusit stihnout, alepsoň místní vlajkovou loď známá mrakodrapová dvojčata PETRONAS TOWERS.
K.L. je klasické pulsující velkoměsto, ale působilo na mě i přes záplavu výškových budov a spousty lidí celkem poklidným dojmem. Kancelář China airlines nacházíme celkem v pohodě, informujeme se na co je potřeba a pak už míříme na“nadzemku“ a směr Petronas. Najít je, je celkem snadné, ale musíte trefit výstup z nadzemního metra jinak se hledání docela zkomplikuje. Procházíme širokou ulicí plnou palem a krásných budov, sice vysokých, ale ne nijak vybočujících z evropských standartů a najednou je ve skle výškové budovy vidět odraz jednoho z „dvojčat“, už jsme blízko. Je to nádhera, já osobně považuji Petronas twr. za jedenu ze tří nejúžasnějších staveb moderního světa. Uděláme pár povinných fotografii a už mířím zpět na autobus.
Jízda z K.L. do Cameron highlands byla opravdu zážitková, v ceně jízdenky byla nefalšovaná ledová šou, řidič mrazil o sto šest, cesta z K.L. do Cameronu byla poměrně dlouhá takže jsme si „užívali“tohoto ledového představení až, až… Následkem této jízdy v mrazobuse bylo to, že nemoc či spíše nachlazení které Helen sotva opustilo našlo úrodnou půdu na mě… Takže díky malajští řidiči dálkových autobusů, vaše pověst a sláva bude šířena dál a dál, i v zemích Českých… Na druhou stranu musím uznat, že úroveň malajských autobusů všeobecně je na velmi vysoké úrovni, v řadě většinou jen tři sedačky, takže tím pádem velká, pohodlná a samozřejmě nastavitelná sedadla, navíc tyto koráby jezdí po nádherných, širokých cestách díky čemuž se v nich dá docela dobře spát, takže škoda mrazománie malajských řidičů mohla to být čistá jedna…
Člověk si v těchto korábech malajských silnic může s klidem a bez výčitek, že by mu něco zajímavého uteklo dát dvacet, protože se dá s klidem říct, že malajská krajina je z velké většiny prostě nezajímavá, snad polovinu rozlohy celé Malajsie(zatím se netýká Bornea) zaujímají palmové plantáže. Palmy se zde pěstují na palmový olej a i když palma je pro středoevropana jistě zajímavou a exotickou rostlinou tak stovky a stovky kilometrů v řadách vysázených stejně velkých palem svou exotiku velmi rychle ztrácí…
Večer kolem deváté dorážíme do městečka TANAH RATA v Cameronu. Malé ospalé městečko, typicky podhorské. Nastává klasická procedúra rozkoukávání se.Je už hluboká tma a po deváté večerní takže prvotní cíl- najít kde složíme hlavy. Vcházíme do prvního hotelu na hlavní ulici, cena je přes limit, ale hotel je součástí jakéhosi místního trevelholdingu pana Kanga, recepční když vidí, že jeho hotel nás příliš nezaujal nás odesílá do míst kde bude pro nás trochu příznivější cenová hladina. Dorážíme na poslední chvíli, babča v recepci už balí a míří domů je kolem 22 hod, ale dva noclehuchtiví čeští tuláci ji ještě na moment zastavují. Nabídka je jasná - 12 dorm (společná noclehárna) nebo 15 MYR. dvoulůžák. Je jasné, že dát 20 kč navíc a spát sami je pro nás jednoduchá volba. Umakartový pokojík byl maximálně skromný, ale cestovatelům z celého světa evidentně vyhovuje, protože je tady docela obsazeno. Dodávám, že ikdyž jsme tady co se komfortu ubytování týče na samém dně a to díky skromnosti i cenovém, naši spolunocležníci nepocházejí ze zrovna nejchudších zemí světa švédové, francouzi, němci, kanaďané…takže spíše naopak pocházejí z té nejbohatší části zeměkoule.
Když si prohlížím knihu hostů hledám kdo ze slovanských národů má nejvíce toulavou krev, překvapivě nejvíce čechů pak se občas mihnou slovinci, poláci a k mému překvapení začínají k beckpakrovskému řemeslu přičichávat i rusové. Po zabydlení si uděláme čínskou instantní a protože celé Cameron highlands už spí není jiné volby jdeme také…
Pokračuje na :
https://www.turistika.cz/cestopisy/jihovychodni-asie-2013-v-malajsie-cameron-highlands-pangkor-isl
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Muar
Půjčovna aut