JIHOVÝCHODNÍ ASIE 2013 VII. - THAJSKO,KAMBODŽA - Kanchanamburi, Bangkok, Battambang
15.února 2013
Jízda nočním vlakem se dala docela v pohodě zvládnout, o pohodlí se ve třetí třídě samozřejmě moc mluvit nedá, ale fakt, že cestujeme v pozdních nočních hodinách se postaral o dost velkou únavu takže spíme tak nějak navzdory pohodlí.
Po výstupu v Pchetchaburi jsme chvilku tápali co s námi dál… O společnost se nám starají hejna neodbytných komárů která nás nenechala ani chvilku vydechnout. Z napůl prospané noci jsme spíše unavení. Pak nás napadlo, že by jsme se mohli posunout ještě trochu na sever, Heli měla vybrané ještě tři cíle kam by jsme se mohli v této oblasti podívat, nakonec jsme tak nějak náhodou vybrali město KANCHANAMBURI. Byl jsem celkem otupělej z náročného cestování a už mi bylo docela jedno kam se hneme tak jsem ani nemrkl do průvodce co, že nás tam vlastně čeká… zakupujeme jízdenku, ale překvapivě jen do města NAKHON PATHON z nějakého neznámého důvodu nám jízdenku až do Kanchanamburi prodat nechtějí, prý až v v Pathonu. Později jsme samozřejmě zjistili co se za tím skrývá za vychytávku. Vlak vyjížděl přesně v pět ráno a byl to jediný vlak který jsme viděli alespoň na okamžik jet bez zpoždění, asi za hodinu a půl jsme byli v Nakhon Pathonu. Po výstupu jdu hned zjistit vlak do Kancha, jede až za dvě a půl hodiny. Byli jsme díky únavě totálně apatičtí, tak nám to bylo tak nějak jedno. Šel jsem jen tak zlehka obhlédnout okolí nádraží jestli se v tak brzkých ranních hodinách dá sehnat alespoň káva, dala a vůbec to nebyl problém. Při procházce okolo nádraží jsme si všiml, že za řekou asi půl kilometru od nádraží se nachází jakási záhadná stavba, byla to úžasná, obrovská budhistická stůpa která v husté, ranní, pachem nahlcené mlhovině, kterou se nesměle prodírali první ranní paprsky, vypadala opravdu mysteriozně.
Náš vlak přijel asi deset minut před svým odjezdem což dávalo zdánlivou naději, že by mohl včas odjet. V Thajsku jsme jeli celkem 8 vlaky, nikdy jsme se nedostali pod 40 minut zpoždění. Náš vlak přijel do Pathonu včas odjížděl s hodinou….. I přesto, že vlak byl celkem slušně naplněný nikoho ani nenapadlo nahánět nádražáky, ptát se, buzerovat je, prostě kdyby to ject mohlo, tak to jede…
Cesta do Kanchanamburi probíhala nevlídnou, vyprahlou krajinou kterou jen občas rozveselil barevný budhistický klášter. Po příjezdu na nádraží mi bylo hned jasno, že tady to nebude ledajaké místo se sloní farmou která Helen zaujala v průvodci a víc jsme neřešili…. Už počet turistů, restaurací a barů napovídal, že tady půjde o trochu větší turistické hnízdo. Díky celkové únavě z náročné cesty jsem se stěží postarali o to jak se sem dostat a ostatní nás zatím příliš nezajímalo, snad z výjimkou postele.
Ubytování nebylo problém, hned po východu z nádraží nás chytil drožkař který nám ukázal na obrázku několik homestayů, všechny vypadali velmi dobře a byli za příjemnou cenu tak bez přemýšlení vyrážíme hned za prvním obrázkem a nelitovali jsme, ratanová chatička u řeky ve které bylo vše co jsme potřebovali ke štěstí a momentálně to byla jen čistá postel.
V podvečer se probouzím a jdu se podívat cože na tomto městečku bylo tak záhadné, bylo jasno celkem záhy, tady stojí most! „MOST PŘES ŘEKU KWAI“ jistě nemusím dalekosáhle představovat. O jeho slávu se postaral oskarový film který paradoxně o tomto mostě, tedy o tomto opravdovém, vypráví jen velmi málo a i slovo okrajově je příliš silné, ale i opravdový příběh tohoto mostu je sám o sobě zajímavý až až, na to aby se na jeho legendě přiživilo celé město. To že se Japonci rozhodli vést tak zvanou „železnici smrti“ z Bangkoku do Rangúnu tudy je s odstupem sedmdesáti let pro toto město velká výhra. Sice sem nejezdí zrovna nájezdy utráceníchtivých turistů, ale i tak toto více méně nezajímavé město těží z historie maximum co může. Vzhledem k tomu, že Kancha láká hlavně na 70 let starou válečnou historii tady nenajdete klasickou sestavu turistů, spíše je vidět, že se tady soustřeďují hlavně starší fandové vojenské historie a převažují chlapi, kdyby Helí vědela kam mě to dovezla….
Večer jsem nevydržel a vydal jsme se na dvoukilometrový pochod za mostem. Při hledání „mostu přes řeku Kwai“ je dobrým vodítkem držet se řeky Kwai….
Okolí mostu bylo obestavěné stánky a, že tady z této historické relikvie těží co se dá je jasné na první pohled. Večer už tady nikdo nebyl a místo vypadalo mýtycky, prošel jsme se po mostě, cestou jsem byl ozařován barevnými neony to mi přišlo jako malinko střelené dělat z tohoto místa poutovou atrakci, ale budiž večer to mělo docela atmosféru. Pak se vracím do našeho ratanového ráje a relaxuju z Helenkou a Singou…
16.únor 2013
Dnes si dáme „histori day“, neb v tomto městě se velmi zajímavá historie psala, tak si ji trochu přečteme.
Ranní snídaňová klasika a pak už natěšeni, tedy hlavně já, míříme do válečného muzea, nachází se jen pár desítek metrů od známého mostu. Muzeum je velmi rozsáhlé, nachází se v několika patrech, několika budov a mimo exposice věnované událostem které se na tomto území děli v době II. Světové války jsou tady i výstavky všeho možného i nemožného týkajícího se thajské historie. Vše se nachází ve vzdušných budovách a celkově je to velmi příjemné bloudění historií Thajska a Siamu a bloudění myslím doslova, neb tady musí zabloudit opravdu každý…, ale i toto dělá Kanchanamburské válečné muzeum zajímavějším než jiná, připadal jsme si jako objevovatel dávné historie dávné země která jako jediná nebyla v jihovýchodní Asii nikdy kolonizována. Za každým rohem čekalo nějaké překvapení. I když nejsem nějaký profesionál tak jsme objevil několik historických nesrovnalostí např. popisek bitvy z americké občanské války na kterém se proháněli vojáci evidentně napoleonských armád, ale aspoň mě ty malinké nedostatky udržovali pořád ve střehu. Strávili jsme tady více než tři hodiny.
Po muzeu nám vyhládlo, tak jsme se vydali na oběd což tady není absolutně žádný problém a za 5 minut sedíme v příjemné restauračce. Zpáteční cestu jsme záměrně vzali přes místní známou šperkařskou tržnici pak už znaveni putováním thajskou historií míříme do našeho ratanového pohodlí na odpolední relax.
V podvečer jsme na radu místního drožkaře šli omrknout místní večerní trh, jako všude i v tomto koutě světa prostě hra vůní, barev, chutí a pohodové atmosféry a opravdový festival nízkých cen, tady shánět večeři to je ryzí radost….
Večerní program je nasnadě jdeme si pro výborné místní pivo Chang, je vychlazené tak akorát, aby nám dělalo dobrého společníka na terase našeho bungalovu kousek od řeky Kwai…
17.únor 2013
Dnes i si dáme „moto day“, již včera večer jsmesi domluvili pronájem motorky. Program jsme více méně okopírovali od místních turistických agentur, ti přeci vědí nejlépe, co tady v okolí stojí za to. Když jsem si před odjezdem jen tak zhruba spočetl kilometry tak mi vyšla pěkná porce. Nejprve vyrážíme po kanchanamburské hlavní třídě směr známé vodopády u přehryd Sinkharin, když už na místo dorazíme, což i díky dobrému značení nebyl vůbec problém, jsme poměrně dost zklamáni, za to, že si půl hoďky zarelaxujemeu krásného vodopádu máme zaplatit 200 bathů, samozřejmě domácí to mají za 20….,asi se budu opakovat, nemám problém zaplatit víc než domácí, ale desetkrát tolik mi přijde už z principu prostě hodně tak s přihlédnutím k faktu, že je vrcholné období sucha a není dostatek vody se rozhodujeme, že z i demonstrativního vzdoru tam prostě nejedeme, strážcům parku dáme jasně najevo co si tom myslíme.
Pak se musíme kus cesty vrátit a zamíříme směrem k HELLFIRE PASSu, na velice známé místo na „železnici smrti“do Barmy. Hlavně s přispěním Austrálie tam vzniklo pěkné, malé muzeum této „stavby utrpení“. Cestou k Helfire passu navštívíme ještě městečko NAMTOK které se o víkendech mění na jednu velkou tržnici. Několik desítek metrúů od hlavní silnice jsou známé vodopády které jsou naprosto úžasně utopené v jungli a hlavně o víkendech se mění na jakousi piknik zonu. Jinak Namtok je poslední stanicí železnice kam se dá jet vlakem po staré „železnici smrti“. Cestou z Namtoklu k Hellfne passu jsme zcela náhodou objevili Sloní farmu, tak jsme nezaváhali a stavěli jsme se na prohlídku slonince. O majestátnosti tohoto zvířete asi nemá cenu se rozepisovat, i přes jeho úctyhodnou muskulaturu a fakt, že po komárovi je to nevětší zvířecí zabiják Asie z něj strach nejde. Prostě mírumilovné majestátní, poklidné zvíře poslušně vozící hordy tlustých Rusů se, ale v mžiku dokážou změnit na nespoutaného titána, pro něhož není nic a nikdo překážkou. My jsme také byli svědky jednoho takového vzdoru, to se pak klidí i jinak suveréni majitelé a cvičitelé slonů kteří jinak vypadají, že svými bodáky bezpečně těmto obrům vládnou. Naopak příjemným relaxem bylo setkání s mláďaty, obzvláště Helen se od nich nechtěla odtrhnout.
Poté už konečně legendární Hellere pass. Okolo muzea je po staré, již nepoužívané trati vystavěná naučná stezka, vše je v perfektním stavu i muzeum nepůsobí nudně a bylo velice zajímavé, informace o podmínkách které tady vládli působili dost hrůzně, bylo zde vystaveno i mnoho artefaktů z oné nebohé doby takže vše působilo dost autenticky. I procházka po staré trati byla mystická, nechtělo se mi odtud pryč, vyprahlá země, suché stromy a za údolím Barma, prožíval jsem takové malé historické inferno a samotný Hellfire pass, ikdyž jen výsek ve skále to byla síla….
Poté už sedáme na našeho motooře a míříme zpět na Kanachanamburi, skoro 80km po“opičí“silnici, opičí jsme ji nazval proto, že z výjimkou několika málo křižovatek jedete celou cestu rovně, ani sebemenší náznak zatáčky, prostě by to v pohodě zvládla i cvičená opice. Cestou se ještě stavíme na občerstvení, protože ve vyprahlé rudé krajině vysichá hrdlo poněkud větší rychlostí…
Po návratu do Kancha vracíme motorku a jdeme na trh na večeři, protože tržnice je hned vedle nádraží omrkneme si jak nám zítra jedou vlaky do Bangkoku.
Pak už jen obligátní večerní relax na terase a po velmi zajímavém dni uleháme…
18.února 2013
Hurá do Bangkoku…Ráno si klasicky pospíme a už záhy je jasné, že ranní vlak nestihneme…, za ubytování jsme již zaplatili tak se jdeme optat zda mají volno a jestli si můžeme ještě jeden denpřiplatit- není problém. Dnes to bude v poklidném tempu, budeme si jen prostě užívat pohody tohoto neskutečně bohatého místa na zemi, jeho lidí a všeobecné krásy….s krásou přírody by to mohlo být o kapku lepší, právě ty kapky momentálně chybía na konci období sucha působí příroda poněkud ošuntěle, ale své kouzlo určitě má, to když začne pršet, všechno se tady rozbují, to pak musí být neskutečné přírodní inferno.
Šli jsme omrknout buddhistickou slavnost na místním velmi známém tržišti. O kouzlu tržnic a trhovišť Asie jsem se již několikrát rozepsal a šlo by to 100krát a znova, stále dokola. Tentokrát jde o slavnosti s výrazným náboženským aspektem, ale ani co se týče všemožných pochutin bylo zde určitě na co se koukat a co ochutnávat i když jsem se snažil co mi síly stačily všechno ochutnat, prostě nešlo, rád dodávám, že mi po jídle nebylo nikdy špatně a to jsme se v této době stravovali již téměř výhradně na ulici. Chtěl jsem se podívat i na mstní hřbitov obětí II. Světové války, bohužel jsme dnes prošvihli uzavírací dobu, na tržnici nás, tedy hlavně mě zdrželo sledování jakési thajské variace na nohejbal, koukal jsme více jak půl hodiny a moc mě to bavilo… Pak už jsme zamířili do našeho bungalovu pečlivě si zabalit aby se neopakovalo dnešní ráno kdy jsme si vlak do Bangkoku prohráli svou nepořádností.
19.února 2013
Tentokráte se nám podaří vstát dle večerní dohody a celkem s rezervou vyrážíme na kilometrový pochod raním Kanchanamburi na nádraží. Za“turistickou“cenu kupujeme jízdenky na Bangkokské nádraží THON BURI. Ráno máme na nádraží spoustu času dát si kafčo a něco na zub, náš vlak má 40 minut zpoždění…. Na nástupišti jsou místní a turisté tak půl na půl, počet vzrušených lidí kvůli zpoždění = 0.,tady ten klid a pohodu prostě nasáknete, když se něco nestihne dnes tak se to prostě stihne zítra, pokud se něco opravdu musí stihnout, třeba letadlo, tak je dobré mít fakt vydatnou rezervu.
Po celkem poklidné jízdě a dalších nabraných minutách zpoždění přijíždíme na nádraží Thon Buri asi z 50ti minutami. Od nádraží Thon Buri se momentálně potřebujeme dostat k hlavnímu nádraží v Bangkoku které se jmenuje HUA LAMPONG.
Po výstupu jsme hned vtaženi do reje velkoměsta, na nádraží je nalepena budova obrovské tržnice, koktejl asijských vůní a pachů se míchá v těžkém a vlhkém bangkokském vzduchu. Dalším dílčím cílem je řeka CHAO PRAYA která je místní dopravní tepnou a asi nejlevnějším způsobem Dopravy, jeden dotaz stačí k nalezení přístaviště, kupujeme lístek a naše loď už stojí přiražena k molu, zvonec se rození a lodí šrouby začínají drtit Prayu, na poslední chvíli stihneme nastoupit… Na lodi je až překvapivě hodně turistů, čekal jsme, že toto bude Doprava spíše pro domácí. Potřebujeme na zastávku u velitelství thajského námořnictva, trochu mě vyděsí, že loď nestaví na všech zastávkách, ale občas nějakou vynechá naštěstí k té naší přiráží, vystupujeme jen my, je to rychlovka Helen sotva stačí vyskočit… I když víme, že jsme od oblasti kam míříme nedaleko bereme si rykšu, místní typické vozítko označované TUK-TUK. Za 5 minut jsme na místě, před stylovou budovou bangkoksého hlavního nádraží. Všude to žije, tak nějak jsem si představoval pulsující asijskou metropoli.
Ubytování moc neřešíme, první hostel který nám přišel pod ruku bereme, sice nic moc, ale atmosféru rozhodně měl takže jsme se sem později ještě rádi vrátil.
Po zabydlení jsme vyrazili hledat pobočku letecké společnosti China airlines. Necháme si poradit autobus a po pár minutách jsme u luxusního obchodního centra kde se pobočka nachází, vyřizujeme co potřebujeme a zpět už jdeme po svých, užíváme si pouliční atmosféry, dobrot a příjemného počasí. Na nádraží zjišťujeme v kolik nám jede vlak do našeho dalšího cíle a pak už jdeme na náš thajskou atmosférou nabitý pokoj který nám silně připomínal ten ve kterém po příletu do Bangkoku bydlel Leonardo di Caprio v kultovním snímku Pláž.
Hned pod naším hostelem se přímo na ulicinacházeli čtyři malé restaurace, takže problém nebyl s tím kde se najíst ,ale spíše co si vybrat…
20.února 2013
Ráno vstáváme už v pět hodin, míříme do velké neznámé, do země která je ještě opředena pavučinou neznáma, nedůvěrou, obavami, do země nad níž ještě leží temný stín teroru Rudých Khmérů, míříme do KAMBODŽE…
Kambodža byla před naší cestou asi jediná větší neznámá, pociťoval jsem intenzivní směsici obav a očekávání. On přídomek nejzaminovanější země světa a zároveň země ve které je největší a nejkouzelnější chrámoví komplex světa už sám o sobě činí tuto zem tak trochu rozporuplnou…
Ráno po šesté hodině jsme už připraveni v krásné staroanglické budově bangkockého nádraží, kde to už takhle brzo ráno docela žije, dáváme si kávu, pokoupíme něco zásob na cestu a hlavně jízdenku jejíž cena je docela směšná. Najivně jsme si myslel, že tento druh Dopravy budeme využívat jen my a pár blouznivců, tedy co se turistů týče, ale omyl nádraží bylo plné turistů a většina z nich měla stejný cíl jako my.
Cesta v thajské „trojce“ byla zážitkem sama o sobě, venku sice není kvůli končícímu období sucha na co moc koukat, jedině tak na rolníky kteří horečně vypalují stará rýžová pole připravujíc je na novou setbu, díky čemuž je všude dostatek kouře a prachu… ani o občerstvení není nouze, prakticky neustále vlakem procházejí domorodí občerstvovači a za příjemný peníz jsou schopni vám sestavit prakticky kompletní menu ala´III. třída thajských železnic.
Vlak zastavuje ve stanici ARANYAPRATHET a i přes to, že koleje vedou do kambodžského hlavního města Phnom Phenu vlak tady končí, o tom jak se provozuje železnice na druhé straně hranice se dozvíte později. Z vlaku vystupuje asi tak 70 turistů, cíl všech je stejný….
Při hustotě provozu na thajských železnicích je toto jediný vlak kdy je možno v tentýž den vyjet z Bangkoku a dostat se do Kambodže což samozřejmě vědí i místní majitelé všemožných dopravních prostředků a ty jsou potřeba, protože hraniční přechod je asi 8 km daleko.
Čekal jsem přechod ála Tři veteráni, kdy kambodžskému Lasicovy dáme jedny velbloudy, on nám dá razítko vyříznuté z batátu a hurá do Khmerlandu…. Opak byl pravdou, město POY PET, obrovský úl ve kterém to hučelo, rej dělnic a dělníků podplácejících uniformované trubce, zástupy turistů v obou směrech, nekonečná lidská masa proudící horkou a zaprášenou hraniční ulicí tam a zpět…
Věděli jsme, že od kambodžských celníků můžeme čekat pokus o vyžádání úplatku, protože do Kambodže je potřeba vízum, takže počítáme i s tím, že tady nějakou dobu strávíme, to jak dlouhá ta doba bude máme tak trochu i ve svých rukou. Po bezproblémovém odbavení od thajců se dostáváme pod vlajku s nezaměnitelnou siluetou Anghorwatu …, zatím standartní postup, vyplníme si žádost o vízum, platíme standartních 10 USD a pak jsme vyzváni k zaplacení dalšího poplatku ve výši 60 bathů, podmínky proč je máme platit jsou nepasné rukou na obyčejném papíru a nejedná se o nic jiného než o úplatek, celník si o něj žádal tak nějak nesměle, byla to spíše prosba. Teď je na vás jak se zachováte….do Kambodže se dostanete tak jako tak, ale můžete to mít s kompletní prohlídkovou šou a klidně může tento nechtěný program trvat dvě-tři hodinky, nebo ty peníze dáte a za půl hoďky jste venku, takže buď sklouznete po korupční skluzavce do prohnilého systému, nebo se vzepřete trochu ušetříte peněz a přijdete o čas. To jak jsme situaci vyřešili my vám záměrně neřeknu….
Po vstupu na Khmerskou půdu se chvíli rozkoukáváme, mladý muž stojící opodál si našeho tápání hned všiml a bryskně nás navedl do autobusu stojícího opodál, prý jede na autobusové nádraží a tam my potřebujeme takže není co řešit a nastupujeme. Když úslužný průvodčí odmítá za cestu zaplatit s tím, že je to zdarma víme, že asi něco bude v nepořádku. Dokonce s námi prohodil pár slov perfektní češtinou, až moc velká pohoda to se mi nezdá. Bus nás odvezl asi 5 km za Poy Pet, někam do širokých a dalekých polí. Tam stála vznosná, nová budova autobusového nádraží, veškeré osazenstvo turisté, místní žádní… Nad pokladnami obrovská cedule s cenami jízdenek do několika nejprofláknutějších turistických destinací a to byl samozřejmě ten problém. Příjemný mladík na hranici vyseparoval bohatou část světa od „asijské chudiny“ a bez soudu nás internoval v jakémsi koncentráku uprostřed polí a bez soudu nás odsoudil k nákupu předražených jízdenek. Několik lidí se tomuto“odsouzení bez soudu“ postavilo, ale nakonec všichni podlehli okolnostem a zaplatili. Vzhledem k tomu že, Kambodža byla jakousi vynucenou zastávkou z důvodu potřeby prodloužit si víza, jeli jsme sem jen na dva dny. Chtěli jsme si ji tak nějak ušetřit na jindy, tak jsme záměrně nezvolili cíl jako většina turistů z koncentračního autobusáku, kteří jeli téměř výhradně do Angkhor Watu, nebo Phnom Phenu, my jsme si vybrali, myslím dobrou alternativu, staré francouzské koloniální město BATTAMBANG.
Asi po dvouhodinové jízdě jsme byli na místě.
Město působilo docela příjemně to, že je na konci období sucha všude spousta prachu je prostě fakt. Hned po výstupu nám jeden z „lovců duší“ nabízí ubytování, po zážitku z Poy petského autobusáku k němu přistupujeme se značným despektem a nedůvěrou, ostatně stejně jako ke všem jemu podobným, ale jako u všeho se to nesmí přehánět, neb i tyto vtíravá individua bývají často posly velmi zajímavých nabídek a mohou vám dosti ušetřit starosti a život vůbec. Byl docela příjemný, ale hlavně nebyl vtíravý a neodbytný, což byly dobré předpoklady k tomu aby jsme se s ním dali do řeči. Provedl nás po dvou hotelích, oba vypadali slušně a byly skoro zadarmo. Vybrali jsme ten druhý, ubytování přímo na střeše hotelu kde byla i malá restaurace s houpací sítí, krásným výhledem na město pokryté rudou prašnou mlhou a slunce v něm zahalené které zářilo silou tropické mocnosti, i když celý den schované pod škraboškou rudého měsíce….
Protože jsme měli na Battambang jen jeden celý den rozhodli jsme se pod tlakem času najmout si průvodce. První nabídka za 15 dolarů pro oba, s cenou jsme problém neměli, byla celkem v pohodě a náš cestovní rozpočet celkem vycházel a s blížícím se koncem naší expedice nebyl důvod k nějakému šetření.
Večer jsme vyrazili k tržnici pokoupit něco k jídlu a tady už to opravdu byla exotika se vším všudy. Jedna z vymožeností kterou tady pro místní obyvatelstvo připravil komunistický diktátor POL POT bal hladomor, takže tady je „konečně“ naprosto běžné vidětkonzumaci legendárních „potvor“ hlodavců, brouků, stonožek, koníků, pavouků…. V Indonésii, Malajsii a Thajsku jsme nic takového neviděli, nu hladomor naučil kampučijce housti…,samozřejmě nechybí ani klasika kuřecí, vepřové a ryby. Platí tady kontinuálně dvě měny, americký Dolar a kambodžský Real myslím, že kurz byl 1:100, takže přepočet byl v pohodě, že by někdo preferoval nějakou měnu jsem nezaznamenal, každý chtěl peníze, jaké, mu bylo jedno.
Po večeři už se vracíme do našeho střešního „ráje“ nad battambangskými střechami a těšíme se na to co Kambodža zítra připraví za překvapení.
21.února 2013
Ráno nás čekal smluvený průvodce, co jsme smluveno neměli bylo, že se k nám připojí ještě jeden turista, ale mladý Kanaďan působil sympaticky a navíc byl z Calgary, z města kde Helen trávila převážnou část svého ročního pobytu v Kanadě.
Nejdříve jsme jeli sice vyprahlou, ale i tak velice zajímavou krajinou. Míříme k prohlídce a projížďce po kambodžské železnici, proč jí říkají „bambusová“ železnice bylo záhy na snadě, po skroucených kolejích se poměrně slušnou rychlostí řítí malé drezínky, na dvou malých nápravách spojených jen bambusovou podlážkou a vzadu na kozlíku sedí usměvavý strojvedoucí. Jízda po této jediné provozované železnici v Kambodže trvá asi 25 minut, dojedete ke stanici kde je starý železniční genus locí ještě cítit, ale jinak už je to naprosto zašlá nefunkční budova kterou okupují místní a využívají ji jako prodejnu různých cetek.
Pobíhající děti nás nalákali na exkurzi po malé manufaktuře na zpracování rýže, kambodžské děti jsou kouzelné, nepůsobili vtíravě, jejich výklad roztomilou angličtinou byl úžasný.
Po zpáteční jízdě nasedáme opět na náš Tuk-tuk, projíždíme zajímavými vesnicemi, náš průvodce a řidič v jedné osobě nám ukazuje různé plodiny které tady rostou. Projíždíme i chudou rybářskou vesnicí, místní obyvatelé na Kambodžu poněkud neobvykle vyznávají islám, ale jsou tak chudí, že Minaret za vesnicí rozhodně neuvidíte na rozdíl i od nejchudších vesnic v Indonésii nebo Malajsii kde jsou mešity opravdu všude.
Z vesměs rovinaté KRAJINY jasně vyčnívá jeden výrazný pahorek a ten je momentálně naším cílem. Na jeho vrcholu se nacházel starý khmérský chrám takový malý Angorwátek. Spolu s vyprahlou krajinou působilo místo až mysterijně. Ke chrámu se stoupalo po dlouhých, starých a prudkých schodech. Všude v lese vedle schodiště se nacházeli tabulky s nápisem “DANGER MINES“ 
toť důkaz o zaminovanosti tohoto krásného koutu světa.
Dole pod schody byla příjemná občerstvovna, k svačině dám několik švábů a kobylek a jedeme dál…kobylky jsou lepší….
Dále míříme k jednomu významnému chrámovému a poutnímu místu. Cestou se ještě zastavíme v jedné vsi, stojíme pod obrovským stromem který slouží jako nocležna pro obrovské netopýry- Kaloňe. Jsou to až překvapivě majestátní zvířata, hlavně když jich jsou stovky po hromadě jde z nich docela strach.
Když jsme se mezi políčky a vesničkami prokličkovali až k chrámové hoře náš průvodce se nám omluvil, že nahoru s námi nepůjde, že ostatně jako skoro každá kambodžská rodina přišel konkrétně zde také o část své rodiny, že se mu do „jeskyně smrti“ nechce bylo pochopitelné.
Představa, že tito usměvaví lidé ještě celkem před nedávnem žili v té šílenosti jakou byla vláda Rudých Khmérů byla až bizardně kontrastní. Tady mi lidé přišli nejméně chamtiví, nejméně lační po penězích asi proto, že tady možná z celé zeměkoule vědí nejlépe co opravdu cenu má a čeho si vážit. Na druhou stranu vláda kapitálu, peněz, majetku tady také dříve, nebo později zvítězíje to nevyhnutelné a záleží jen na tom za jak dlouho to bude a jakého stupně bizardnosti to dosáhne. I když z toho rozhodně nemám radost a mrzí mě to, asi těžko jim lze upřít touhu si přilepšit, jen proto, abych sem mohl jezdit jako do jakéhosi skanzenu chudoby.
Konečně se vydáváme na „chrámovou horu“,její pahorky byly posety několika budovami z nich vyčnívali i zářili zlaté špice buddhistických chrámů. Hora sama nebyla až tak veliká, ale fakt, že vyčnívala z krajiny ála Polabí tak působila monumentálně. Hora měla dva pahorky na jednom se dříve nacházel koncentrační a vyhlazovací tábor rudých Khmérů, byl tady památník, několik buddhistických staveb a hlavně tak zvaná Jeskyně smrti, strž do níž zfanatizovaní, psychopatičtí vojáci shazovali odpůrce khmerské krutovlády a to většinou zaživa. Kambodžané na toto místo moc rádi nechodí, za diktatury všichni věděli co se tady děje, stejně tak se nám omluvil i náš průvodce,že sem jít nechce….
Mezi dvěma hlavními pahorky se nachází velký zlatý Budha naproti němuž je menší sousoší jeho pomocníků. Druhý pahorek oné Hory už byl zcela zasvěcen Budhovi, bylo zde několik chrámů s pozlacenými věžemi, byli zde i různé oltáře a modlitební místnosti. Celý komplex sloužil i jako klášter. Okolo celého pahorku se nacházelo několik vyhlídkových plošin ze kterých byl daleký výhled o kambodžské KRAJINY. Trochu jsme měli problém s té zněti sakrálních budov najít východ, dokonce jsme zbloudili do hluboké a temné propasti, ale nakonec jsme ty správné schody našli. Dole jsme se pěkně vyprahlí občerstvili kokosem a zamířili jsme zpět do Battambangu. Ve městě jsme vegetili na nábřeží místní téměř vyschlé řeky a popíjeli jsme kambodžské velmi dobré pivo. Pak procházka uličkami francouzského střihu a pak míříme na tržnici, ta pro nás byla malinko zklamáním, tuny a tuny různých látek pak nějaká šunrovní elektronika a pak velké NIC…to důležité se dělo spíše za branami velké tržnice, tam se hlavně vyvařovalo a v Kambodži to je skutečně opravdová kulinářská exotika….
22.února 2013
Dnes opouštíme Batttambang, na začátku to vypadá na autobusáku vše dokonale, autobus který má odjíždět v 9:00, je přistaven už v 8:45, všichni mají svá místa dle rozpisu a chvilku po deváté šlápne šofér na plyn a jdeme směr hranice. Sem jsme jeli dvě hodiny, pak jen chytit na hranicích povoz na nádraží, vše by se mělo v pohodě stíhat…Počáteční autobusová dokonalost se trochu zasekla ve městě SISOPHON, tam všechny cestující směr Poi Pet vyhánějí bez předešlého varování z autobusu na rozpálenou ulici, jeden z obchodů tam fungoval i jako čekárna, nakonec tady strávíme hodinu…Naše rezerva na přechod hranice se poněkud ztenčila, ale pořád mi dvě hodiny na hraniční procedury přišli dostatečné a to i z cestou na nádraží. Chytit zrovna tento vlak sice nebylo životně důležité, ale pokud by jsme do Bangkoku chtěli dojet dnes tak ano, neboť tam jezdí jen dva vlaky denně a ten náš ve 14 hodin je pro dnešek poslední. Když přicházíme k hraničnímu přechodu a vidím tu frontu jak se pomaličku posouvájsem pořád celkem v klidu, říkám si, že to přeci nemůže jít pořád tak pomalu?!? Stovky turistů z celého světa postupují ve frontě malými, cupitavými krůčky, z nudy propočítávám kolik lidí je odbaveno za 10 minut a propočítávám naše šance, spočítal jsme, že pokud to takhle půjde dál nemáme šanci to stihnou a už pomalu přemýšlím o noclehu v tomto zapomenutém koutu Thajska. Najednou se tempo přeci jen malinko zrychluje, ale nic závratného, ale přeci jen svitla naděje…Opravdové hraniční drama pokračuje, Helen stoupá adrenalin a neustále vymýšlí nějaké fíglíky jak ušetřit, alespoň nějakou minutku. Já už jsem více méně rezignoval… Je 13:47 a odbaveni opouštíme brány celnice…Helen je pořád rozpálená touhou chytit vlak, já už se příliš nevzrušuju, ale přeci jen se nechávám malinko strhnou a nechci její snahu sabotovat. Klušeme k místu kde by měli stát tuk-tuky, hned nás zmerčí naháněč autobusové společnosti, letmo se ho ptáme na cenu jízdenky do Bangkoku naše reakce je jasná“ je to drahé, jdeme na vlak“ chlápek s toho byl naprosto mimo, odmítal pochopit co se nám na ceně nelíbí a kam se ve 13:50 ženeme na vlak??? Na místě kde při naší cestě do Kambodže stáli tuk-tuky nic… nakonec jeden přijíždí, bez zeptání uděláme ve vteřině anšlus tuk-tuku. Říká si sice 100 bathů což je malinko nad průměr, ale ze starého stroje ždíme co se dá, své peníze si zaslouží… Během jízdy počítáme bathy a ať děláme co děláme nedáme dohromady víc než 75 bathů, pak máme jen tisícovku. Po zastavení mu vrazíme do ruky hromadu bankovek a mincí, sebereme batohy a letíme k vlaku. Vlak je tady ,ale výpravčí už je evidentně nadrženej zvednou výpravkua poslat ho na Bangkok, gestikuluje k pokladně, okínko je naštěstí směrem k vlaku a z venku budovy. Pokladní nám řekne cenu, dáváme jítisícovku a je problém, nemá zpět to nééé na tomhle to přece nekrachne, teď zamachroval výpravčí, přiskakuje k nám rozměňuje, jen se moje noha odlepí od peronu vlak se dává do pohybu. Díky souhře několik náhod a Helenčině neutuchajícímu optimismuse nám nakonec povedlo nemožné, že si vlak přiváží do Bangkoku hodinu a půl zpoždění máme naprosto na háku….Cesta probíhala v povznešené atmosféře, jen mírné vzrušení díky „šikovnému“ bagristovi který nám poslal jeden vzrostlýstrom přímo do kolejí.
Po příjezdu do Bangkoku jsme ještě obešli několik možných i nemožných ubytovacích zařízení, ale nakonec se rádi vracíme do naší dobře známé přinádražní temné romantiky…
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Khao Hin Son
Půjčovna aut