Jihozápadní Kréta
Počtvrté jsme vyrazili na Krétu, tentokrát tak trochu ve stopách prvních dvou dílů románu Roberta Fulghuma "Třetí přání", který se zčásti na Krétě odehrává.
Při odpoledním letu z Ostravy pilot letadla nešetřil technickými detaily, takže teď víme, že trasa Ostrava-Chania měří 1744km, že naše vzletová rychlost byla 320 km/h, průměrná cestovní rychlost 890 km/h, během letu jsme spotřebovali 5800 kg paliva a přistávali jsme rychlostí 270 km/h.
Za dvě hodiny a deset minut jsme se ocitli na důvěrně známém letišti blízko Chanie a brzy na to i v autobusu směřujícím na jihozápad Kréty do letoviska Paleochora.
Za vytrvalého deště jsme projeli horami a po dvou hodinách dorazili na místo. Letos byl místem našeho ubytování apartmánový dům Savas na okraji Paleochory. Ubytování docela ušlo až na pár drobných detailů - v pokoji byla pouze miniaturní skříň, do které nešlo naskládat ani těch pár svršků, co jsme vzali s sebou, a tak valná část věcí zůstávala v kufru pod postelí, navíc přestože jsme byli upozorněni, že se bude uklízet každý čtvrtý den, dočkali jsme se po urgencích pouze jediného úklidu uprostřed pobytu. Nikde jinde jsme se zatím s tak laxním přístupem nesetkali, takže z celkově slušného soukromého ohodnocení tohoto ubytování jsme museli strhnout pár bodů.
Paleochora (česky Staré Město), do které jsme se po třech letech znovu vrátili, je sympatická tím, že zde žije asi 1200 stálých obyvatel, takže si nepřipadáme jako v umělé rezervaci pro turisty, ale můžeme nakouknout tak trochu do běžného života Kréťanů. Městečko je postaveno na malém poloostrově a sám název vypovídá o tom, že zde lidé žili od nepaměti. Na malém kopci nad městem zůstaly rozvaliny benátské pevnosti Selino, kterou asi v roce 1539 dobyl slavný pirát Chajruddín Barbarossa. Z kopce se zvlášť v podvečer v zapadajím slunci otevírá pěkný pohled na město a okolní hory. Přímo pod pevností začíná hlavní třída, která se večer uzavírá pro Dopravu, a to je čas pro majitele taveren a barů, aby vytahali stoly a židle do ulice a může začít ten správný večerní mumraj, kdy se místní promíchají s turisty a všichni se u dobrého jídla a pití příjemně baví.
Paleochora nabízí i pěkné koupání v Libyjském moři - z jedné strany se táhne dlouhá písečná pláž rozdělená na textiláckou a nudistickou část, z druhé strany je pláž kamenitá (jsou to velké kameny a vlez do vody je proto obtížnější). Kromě toho vozí každý den loď turisty na pláž Elafonisi, ale o ní až dále.
Na rozdíl třeba od ospalé zářijové atmosféry na Lefkadě vstávají obyvatelé Paleochory dost brzy, takže kromě kvokající drůbeže a psů nás budil i hluk jejich motorek a aut. Zas tak moc nám to nevadilo, protože záhy jsme začali vyrážet na několik celodenních výletů na motorce a potřebovali jsme vstávat co nejdřív. V půjčovně Notos jsme zapůjčili na 4 dny motorku Suzuki 200ccm celkem za 80 EUR. Zjevně měla už něco za sebou, jak jsme brzo zjistili, nefungoval tachometr a rychlost jsme mohli jen odhadovat, ovšem na krétských silnicích se stejně většinou moc rychle jezdit nedá, jeden nikdy neví, co ho čeká za nejbližší zatáčkou.
První výlet jsme si naplánovali na severní pobřeží. Z Paleochory jsme jeli přes Kandanos a Voukolies až k severnímu pobřeží, tady pokračovali kus směrem na východ po jediné krétské "dálnici" a z ní odbočili do zálivu Souda. Je to nejvýznamnější přístav na Krétě a využívá ho i NATO jako strategický přístav ve Středozemí. V severozápadním cípu zálivu, přímo na břehu moře, asi 1 km od města Souda leží vojenský hřbitov, kde je pochováno kolem 1500 spojeneckých vojáků padlých při bojích na Krétě během 2. světové války. Mnohým z nich nebylo víc než dvacet let. V řadě zářivě bílých náhrobních kamenů nacházíme i hrob archeologa J.D.S. Pendleburyho, který po Arthuru Evansovi převzal správu vykopávek v Knóssu (ten, kdo četl knihu Třetí přání, ví, jak mimořádně zajímavý člověk to byl - stručný životopis anglicky zde:. Je to místo nabité emocemi a vypovídají o tom i zápisy v pamětní knize.
Opustili jsme smutnou minulost a zamířili dál na poloostrov Akrotiri. Po troše bloudění kvůli chybějícím směrovkám jsme se dostali na severozápadní cíp poloostrova, do vesnice Stavros s velkou pláží. Po pravdě řečeno, na Krétě jsou mnohem úchvatnější místa, ale tato vesnice proslula natáčením filmu Řek Zorba s Anthony Quinnem v hlavní roli. Přijeli jsme tam v pravé poledne, krétské slunce předvádělo, jakou má ještě v druhé polovině září sílu, proto jsme prchnuli do stínu taverny a dali si řecký salát a skvělý džus z čerstvých pomerančů. Při jídle jsme promýšleli další část cesty. Čekal nás ještě německý válečný hřbitov v Maleme. Opět jsme se lehce bloudili na silnicích Akrotiri, skončili jsme málem až na letišti, nakonec jsme ale našli správnou cestu, která nás vyvedla na dálnici a dál na západ směr Maleme. Míjeli jsme do nekonečna se táhnoucí řadu letovisek západně od Chanie, na jejím konci pak leží Maleme. Pořád tady funguje malé vojenské letiště, kde se v květnu 1941 uskutečnil výsadek německých vojáků a za těžkých bojů jich zde zahynulo přes tři tisíce. Hřbitov leží na návrší, někdejší kótě 107. V zemi jsou zasazeny náhrobní kameny, každý patří dvojici mrtvých vojáků. Taky tento hřbitov je pečlivě udržovaný, ale i přes rozkvetlé květy a vzrostlé stromy je to místo plné smutku. Zapsali jsme se do pamětní knihy a pomýšleli na návrat.
Cestou nás čekalo ještě jedno zajímavé místo, inspirované taky knihou Třetí přání. Byla to vesnice Ano Vouves a v ní nejstarší olivovník na světě. Těsně před začátkem vesnice Voukolies při cestě směrem od severního pobřeží je odbočka Doprava a stoupá mírně do hor. Značení tady bylo docela slušné a brzo parkujeme na návsi v Ano Vouves. A tam doopravdy stojí - majestátní strom s obvodem kmene 12,5 metru a starý podle odhadu přes tři tisíce let. Hned se k nám vrhla panímáma a řecky něco drmolila, nic moc jsme nechápali, kromě toho, že se ptala, odkud jsme - Česká republika ani Československo jí nic neříkaly, ale hned přinesla pamětní knihu, abychom se do ní zapsali. Zápisů v ní bylo hodně, našli jsme nějaké Slováky, ale asi jsme byli první, které sem přivedla kniha Roberta Fulghuma. Většina znala tento strom spíš z olympijských her 2004, kdy z něho odřezali větev na ratolesti pro vítěze. Jednu spadlou větvičku a olivu jsme si vzali na památku. Mezitím přišel syn, který mluvil slušně anglicky, tak jsme mu při kávě vysvětlili, jak jsme se v jejich vesnici ocitli. Asi se mu náš příběh líbil, přinesl láhev raki (po krétsku tsikoudie) a připili jsme na slávu olivovníku. Domácí tsikoudie byla výjimečně lahodná a přestože ji neprodávali, nakonec jsme si odvezli plnou plastovou láhev.
Večer už zbyly síly jen na vydatnou večeři v jedné z taveren v Paleochoře a prodebatování druhého výletu.
Místem, na které jsme se už dlouho těšili, byl poloostrov Gramvoussa a zátoka pirátů Tigani Balos na severozápadním cípu Kréty.
Z Paleochory jsme vyrazili znovu na sever, tentokrát ale jinou cestou (s fantastickými výhledy) přes Voutas, Strovles, soutěsku Topolia do města Kastelli neboli Kissamos. Odtud pak směrem na Tráchilas a Kaliviani. Tam už začíná do moře vybíhat poloostrov Gramvoussa a na jeho severozápadním konci se ukrývá nádherná laguna. K ní ale vede 9km cesty plné kamení a prachu. Cesta končí na malém parkovišti. Odtud už jsme museli vyšlapanou stezkou po svých. Za chvíli se před námi otevřel pohled na lagunu v celé její kráse s téměř bílým pískem a barvami moře v různých odstínech modři. Úžasné prostředí, příjemné koupání, málo lidí. Ve dvě odpoledne jsme se v pražícím slunci doplazili zpátky nahoru na parkoviště. Nutně jsme potřebovali doplnit vodu. Vzpomněli jsme si, že cestou jsme míjeli kapli Agia Irini, u které má být podle průvodce pramen vody. Opravdu tam byl, přivedlo nás k němu malé stádo koz, které si nás zvědavě prohlížely. Dostatečně osvěženi jsme se mohli vydat na zpáteční cestu.
Vraceli jsme se úmyslně stejnou cestou se zastávkou u vesnice Topolia. Hned za ní začíná soutěska Topolia, asi 1,5km dlouhá. Silnice vede ve strmých skalních stěnách a v jednom místě se musí projet úzkým tunelem hlídaným semafory. Stojí za to se tady na chvíli zastavit a porozhlédnout. Jen o kousek dál velká cedule upozorňuje na pěknou krápníkovou jeskyni s kostelíkem Agia Sophia. Jeskyně byla poslední zastávkou na naší druhé cestě. Večer při návratu do Paleochory se nebe pokrylo zajímavými kruhovými mraky, nejprve nám připomínaly létající talíře, o něco později se změnily jakoby ve vznášející se medúzy s hustým závojem spadajícím dolů. Čekali jsme, co se z toho do druhého dne vyvine.
Následující ráno bylo počasí naprosto super, zmizel silný opar z předchozích dní a viditelnost byla přímo ideální pro náš plánovaný třetí výlet. V průvodci po jihozápadní Krétě jsme si našli pěší trasu v pohoří Lefka Ori nad soutěskou Samaria k horské chatě Kallérgi. Z Paleochory jsme se museli dostat na náhorní plošinu Omalos. Zvolili jsme cestu přes Azogires a další malé vesnice směrem na Agia Irini. Cesta (asi 60km) nám trvala skoro dvě a půl hodiny. Často jsme ale zastavovali kvůli focení, krajina v této části Kréty je nepopsatelně krásná. Brzy se po pravé straně začaly rýsovat štíty Lefka Ori. Asi 10km před planinou Omalos vede cesta po horském hřbetu a je odtud severní pobřeží s městem Chania. Konečně jsme dorazili na parkoviště Xyloskalo u vstupu do soutěsky Samaria ve výšce 1250m nad mořem. Podle průvodce měla hned u tohoto parkoviště začínat stezka k chatě Kallérgi. Nebyli jsme jediní, kdo ji hledal. Stejný cíl cesty měla i skupinka Angličanů. Nakonec jsme všichni zahlédli červenou značku na jednom z kamenů a současně přispěchal ochotný Kréťan a ukazoval, že to je ta správná cesta na Kallérgi.
Cesta k chatě trvá asi 1,5 hodiny, stezka se napojuje na širší kamenitou cestu, po které se dá opatrně k chatě dojet i autem. Výhledy na náhorní plošinu Omalos, do soutěsky Samaria a okolní hory rozhodně stojí za trochu námahy. Chata Kallérgi stojí ve výšce 1680 m n m. Na internetu jsme zjistili, že chatu provozuje Rakušan a měli tam dělat dobrou nudlovou polívku. Jak se ukázalo, nebyly naše informace zrovna nejčerstvější. Nahoře nás čekalo velké překvapení - rakouský provozovatel je již starý pán a tak si najímá na sezónu brigádníky. Již třetí sezónu tady pracují Češi. Nejdřív se k nám chovali dost odtažitě a ani nechtěli moc komunikovat česky, ale když zjistili, že uděláme nějakou útratu, docela se rozpovídali. Asi mají s Čechy špatné zkušenosti. Polívku jsme si dali, ale vynikající rajčatovo-čočkovou. A taky pivo a dostali jsme i raki. Chvíli jsme příjemně poklábosili a hlavně se z terasy kochali pohledy na soutěsku Samaria, Gíngilos a Volakias a další vrcholy Bílých hor.
Po nějaké době se začalo ozývat naléhavé volání přírody. K tomuto účelu mají u chaty kadibudku z roku 1999 a ta je fakt zážitkem. Stojí rovnou na srázu příkře spadajícím do soutěsky a pohled otvorem v prkně do zející propasti posezení značně urychlí jen na nezbytně nutnou dobu. Bohužel čas nás tlačil, takže jsme se stačili ještě podívat kousek cesty dál směrem k vrcholům Psari a Melindaou a vraceli se dolů na parkoviště Xyloskalo. Naplánovali jsme si ještě krátký výstup cestou vedoucí na Gingilos na opačné straně soutěsky, protože je odtud krásný výhled přes Samarii na nejvyšší vrchol Lefka Ori - Pachnes 2453 m n.m.
Udělali jsme pár záběrů a brzy nato se vrcholy hor zahalily do temných mraků. K motorce jsme se vrátili pokropeni pár kapkami deště. Vypadalo to, že cestou zpět do Paleochory se budeme koupat v dešti. Naštěstí se dešťové mraky hnaly jen nad nejvyššími horami. Hledali jsme místo, odkud jsme dopoledne zahlédli kus severního pobřeží Kréty. Nakonec jsme vyjeli na kopec k nějakému vysílači a odtud mohli pozorovat panorama jasně se rýsujícího pobřeží. Ke sjezdu z kopce jsme si vybrali jinou šotolinovou cestu, která vypadala, že se o kus dál napojí na asfaltovou silnici. Napojovala, jenže i se zamčenou závorou. Nezbývalo, než motorku pod závorou opatrně podsoukat. Při návratu do Paleochory jsme pozorovali z hor obrovský dešťový mrak a závoje deště snášející se na moře. Dole nás ale přivítalo podvečerní slunce.
Poslední výletní den už byl spíš odpočinkový. Vraceli jsme se na místa, kde jsme byli před třemi lety. Z Paleochory se dá přes hory dojet k plážím Kedrodassos a Elafonisi. Asi polovinu trasy je ale nutno jet po kamenitých cestách. Pláž Kedrodassos leží jen kousek jižně od Elafonisi. Rostou na ní cedry a je velmi fotogenická a liduprázdná. Při koupání je nutno počítat s tím, že do vody se musí přes hladké skalní plotny.
Asi největším šokem pro nás ale byla pláž Elafonisi a její proměna za pouhé tři roky. O pláži samotné s růžovým pískem a mělkou vodou už toho jinde bylo napsáno hodně. My jsme ji zažili jako příjemné místo, které sice vždy lákalo poměrně dost turistů, ale dal se i tak najít kousek soukromí. Dnes bohužel komerce a masová turistika úplně pohřbily přírodní krásu této pláže, tak jak se to často stává na mnoha jiných místech. Řady slunečníků a lehátek, dva bufety s posezením, hluk a nekonečné davy lidí byly příčinou našeho předčasného a překotného úprku pryč do ticha hor a Paleochory, jejíž písečná pláž byla oproti Elafonisi oázou klidu a pohody. Večer jsme vrátili motorku. Odhadem jsme najezdili asi 550 km.
Následující den jsme prolenošili na pláži v Paleochoře. V sobotu jsme busem vyrazili v 7.15 z Paleochory do Chanie. Jízdenka stála 5,80 Eur na osobu. Za dvě hodiny už jsme procházeli nám známá místa, která stojí za návštěvu. Nejdřív jsme prošli městskou tržnici a místní trh s ovocem, zeleninou, květinami, sýry a rybami v ulici na nábřeží u starého benátského přístavu, kde se stánkaři vyvoláváním předhánějí ve vychvalování svého zboží. Stará část města s benátským přístavem a pobřežní promenádou má své kouzlo - pěkně je popsáno v Krétském deníku ve Fulghumově románu. Letos jsme si udělali čas na prohlídku námořního muzea na samém konci promenády. Bylo to docela zajímavé. Pak už jsme se vnořili do spleti úzkých uliček a zákoutí. Polední vedro jsme přežili v taverně u sklenice piva a zeleninových salátů. Ve čtyři odpoledne odjížděl autobus do Paleochory. Přestože při koupi je na lístku vyznačena i místenka, nikdo z místních si na to nehraje a do autobusu se nasedá stylem urvi místo kde můžeš, poté co rozhlas na autobusovém nádraží řecky a anglicky vyhlásí, které číslo autobusu odjíždí správným směrem.
V šest večer jsme byli zase zpět na jižním pobřeží a tím naše cestování po ostrově skončilo.
Dva zbývající dny do odjezdu jsme si ještě vychutnávali teplé moře, slunce a po večerech nezapomínali na kulinářské požitky. Střídali jsme různé taverny, ale nejvíc jsme si oblíbili tavernu Aposperida u hlavní cesty směrem na Chaniu s výtečnou domácí kuchyní a příjemným posezením venku pod klenbou hvězdného nebe a stříbrných větví olivovníků. Králiči stifado, papoutsakia neboli zapečné lilky a soutsoukakia, výborně kořeněné mleté maso patřily ke skvostům zdejší kuchyně. V tavernách na nábřeží jsme si zase oblíbili třeba mix různých grilovaných mas a hlavně marides, drobné rybky, laciné a chutné, které se jí vcelku. Těmi jsme zakončili poslední den v poledne i náš pobyt a u sklenice bílého vína jsme z taverny na nábřeží v Paleochoře loučili s tímto nádherným ostrovem.
V 18.40 byl plánován náš odlet z Kréty. Podvečerní čas byl docela příznivý na pořízení pár posledních fotek z letadla, takže jsme usmlouvali palubenky u okýnka na pravé straně. Do letadla jsme sice usedli včas, jenže kvůli nějakým chybějícím dokumentům se odlet zdržel o téměř tři čtvrtě hodiny a místo zapadajícího slunce ozařovaly poloostrov Akrotiri už jen světla hvězd a pouličních lamp a z focení nebylo nic.
Za námi pomalu mizelo severní pobřeží Kréty a uzavřela se poslední kapitola z našeho "krétského deníku."
Starší cestopisy na http://dovolena.mmsoft.cz
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Řecko
Půjčovna aut