Jizerky cyklo 2010

 

Jizerské hory 21.8.-24.8.2010.

 

Při jedné zimní vyjížďce na běžkách do Vlčího dolu jsem se dozvěděl o chystaném cykloturistickém výletu do Jizerských hor, který se měl tradičně konat v druhé půlce srpna prostřednictvím učitelského sboru 4. Zš, díky němuž jsem již navštívil řadu zajímavých lokalit nejen v naší vlasti. Tudíž nezbylo jen zavčas reagovat na danou skutečnost, objednat účast, zaplatit zálohu a bylo.

Den odjezdu byl stanoven na 21. srpen, neblahé výročí naší historie, ale nějaké osudové předurčení v tom snad nebylo. Bohužel zhruba před 14 dny jsem se dozvěděl, že kvůli zranění nepojede naše kamarádka Marcela kvůli zranění, které ji při venčení způsobil pes....

Sraz k nalodění byl o šesté hodině na parkovišti u Alberta, kde je přece jen více místa než u ZDŠ. Vyfasovali jsme pěkný bílý autobus s nápisem propagující značku nedalekého pivovaru, nacházejícího se v lůně hor. Kolem sedmé bylo vše naloženo, můžeme tedy vyrazit. Trasa směřovala přes Suchý vrch, Jablonné, Žamberk, Vamberk, atd, Hradec Králové a Jičín, za kterým jsme už vzpomínali na jeden z předchozích zájezdů do Českého ráje, za Turnovem pak již naším průvodce byla řeka Jizera, která nás dovedla téměř k místu našeho pobytu. Ubytovaní jsme byli v osadě Horní Polubný, části Kořenova. Hotel Sport se nejevil vzhledově nijak špatně, bohužel nemile nás zaskočila zpráva o tom, že zálohu na pobyt defraudoval bývalý nájemce a současný šéf začal chybějící peníze po pochtívat. Řešení jsme odložili na pozdější dobu, jali se ubytovat a připravit se na krátký odpolední výlet.

Účastníku zájezdu bývá pravidelně přes čtyřicet a všichni se rozdělí na malé skupinky, které mají již téměř tradiční složení a tyto si volí každá vlastí program a trasu. V naší skupině bývá většinou na mě (čímž se nechci chlubit, to je prostě fakt) abych rozhodl kam se pojede, naštěstí mi v tom občas pomáhá kolega Petr a v jednom případě (později) i skvělou radou Lenka.

Navrhuji tedy pro odpoledne výlet na Štěpánku. Od Polubného je to necelých 4,5 km, po silnici, mírně do Kořenova, prudčeji do Příchovic, nejprudčeji poslední km na vrchol Hvězda. Téměř nahoru vede asfaltka až k chatě nazvané podle vrcholu, posledních 150 m pěšky k rozhledně. Ve výšce 959 m je postavena Rozhledna Štěpánka, jejíž výstavba byla započata r. 1847. Je nejstarší rozhlednou Jizerských hor. Jméno nese po arcivévodovi Stephanovi, který však upadl u dvora v nemilost, takže stavba byla zastavena, dokončena až o 40 let později. I proto je rozhledna patrně menší než byly původní plány, na mohutný základ přilehá poměrně subtilní pokračování štíhlé věže. Ale asi právě díky tomu je Štěpánka jedním ze symbolů Jizerských hor a dokonce je označována za nejkrásnější českou rozhlednu. Což nebudu vyvracet. Výhled je na západní Krkonoše, téměř celé Jizerské hory, samozřejmě Kořenov, Polubný, Tanvaldský Špičák, Ještěd, Smrk, Jizera, V Krkonoších pak např. Sněžné jámy, Lysá hora za dobrého počasí i Sněžka, tu jsem v oparu nerozluštil, na jihozápadě se mi podařilo objevit Bezděz. Paráda. Pamětní deska pod rozhlednou upozorňuje na českou expedici na Altaj, která pojmenovala jednu z hor po patrně největším Čechovi. (hoši, kteří zde byli o dva dny později zde potkali Petra Bruknera, co sleduje dálkově) Pod Štěpánku nás dojeli i naši kamarádi ze Starého Města, takže dál už pokračujeme v téměř klasické podobě. Po žluté turistické značce sjíždíme pod hřebínkem pomalu k silnici, po které jsme nedávno autobusem dorazili. Jsem však trošku výš, projíždíme nad Pasekami, známými ze Zapadlých vlastenců. Z otevřených luk je krásný výhled na Lysou horu se sjezdovkami a Rokytnici nad Jizerou. Po necelých 7 km dojíždíme na cestu a přes Kořenov se vracíme k našemu bydlišti. Večer nás zastihla zpráva o nešťastné události, která postihla jednoho z výletníků, což poněkud umocnilo naše rozpaky, které jsme měli po příjezdu.

http://picasaweb.google.com/114618530849847762962/Stepanka210810#

 

22.8.2010

Nicméně pokračovat se musí a nakonec k našemu milému překvapení nás ráno čeká bohatá snídaně, čehož většina výpravy využívá k nabrání dostatku sil. My máme v plánu hlavní část Jizerských hor a půjde-li to tak i Smrk – nejvyšší horu Jizerek. Odbočku máme hned u hotelu, pohodlnou asfaltkou tedy stoupáme asi k nejkrásnější části hor – Jizerské louce a osadě Jizerka. Je to necelých 6 km a už jsme v části Mořiny, odkud se otvírá výhled na celou louku. Dřívější hospodářské budovy jsou dnes většinou rekreační objekty, takže tu není nouze o občerstvení všeho druhu, najdeme tu Horskou službu, v bývalé sklárně je tělocvična, najdeme tu i malé muzeum. Loukou protéká říčka Jizerka, odvádějící vodu z náhorní plošiny, kterou vytváří tato část Jizerských hor. Plochý reliéf brání rychlému odtoku, takže tato část Jizerských hor je tvořena rozsáhlým rašeliništěm a připomíná i severskou tundru. Ostatně výška kolem 900 m už zaručuje poměrně drsné klima. V nedávných dobách bývaly Jizerské hory značně postiženy exhalacemi a lesní porosty byly tvořeny převážně odumírajícími suchými kmeny, dnes už se vzmáhá nová vegetace, převážně smrku pichlavého, který by měl být odolnější, doufejme že to tak bude. Pokračujeme tedy dále po Jizerské magistrále a lesních cestách směrem ke Smrku. Většinou to jsou zpevněné cesty (asfaltky, částečně betonky) případně pěkné pískované lesní cesty. Pod samotný smrk nás dovádí červená cyklotrasa, pod stoupáním cedule upozorňuje na prameny Jizery (jsou dva, jeden český druhý polský) ovšem pramen samotný vypadá dosti rozpačitě, taková kaluž. Na Smrk jsem chtěl vystoupit od křižovatky zvané Nebeský žebřík (po modré značce prudce vzhůru, Jana by pohlídala kola), ale po „dobré radě“ zde svačících turistů a naléhání části výpravy jedeme dále ke křižovatce Tišiny – prý odtamtud cyklisté nahoru jezdí. No asi jezdí, ale ztratili jsem asi 60 m výšky, přidali si 2,5 km a cesta je tak škaredá, že to nemá cenu za každou cenu tlačit nahoru. Takže odtud jdeme pěšky, kola jsme s Janou nechali na křižovatce. Zkratka na Smrk je zajištěna kamennými přehrážkami, které brání větším sesuvům, je však vidět, jak nedávná blesková povodeň i tady předváděla své umění.

Poměrně náročný výstup trval tedy necelou hodinu, jsme však nakonec odměněni výhledy z rozhledny do širokého okolí. Nová rozhledna byla postavena r. 2003, je volně přístupná s dvěma vyhlídkovými patry.

Sestup je již rychlejší, po půlhodině jsem u Tišin a vyrážíme stejnou cestou zpět. Pokračování by nás totiž zavedlo do Hejnice, pěkně dole, v Jizerkách je potřeba udržovat výšku. Za křižovatkou rozhraní jedeme po zelené značce k horské chatě Smědava, kde nás čeká zasloužené občerstvení. Pak už pokračujeme tzv. Panoramatickou cestou k Mořinám a raní cestou do Polubného. Večer malý večírek.

 

23.8.2010

Už při příjezdu mě zaujala konstrukce, která je od našeho hotelu vidět na severovýchodě v Krkonoších. Je to samozřejmě slavný Harrachovský mamut, čili skokanský můstek K-180, což rozhoduje o dalším směru naší výpravy. Cesta nás zavádí do údolí, nejdříve k Jizeře, kde obdivujeme řečiště s obrovskými balvany, takových potoků v Jeseníkách tolik nemáme. Svědčí to o daleko větší síle které mívají zdejší toky přece je díky větším srážkám i charakteru pohoří. Kolem hlavní cesty do Polska nás pak již provází Mumlava, tekoucí z Harrachova. Odbočujeme tedy do významného horského střediska. Nemám zcela vymyšlenou trasu, ale na podnět Lenky vyrážíme k lanovce na Čertovu horu, která by nás mohla vyvést na kopec a po pohledu do mapy sjišťuji, že by to mohla být dobrá trasa. V hospodě u lanovky tedy absolvujeme malé občerstvení, jak nám tvrdí někteří loupžníci u vedlejšího stolu, prý tu mají Vašáryovou. No mají tu Postřižinské pivo z Nymburka, ovšem filmový pivovar byl v Dalešicích tak nevím co je správnější...

Výjezd lanovky je vždy v celou nebo o půl, kola jsou v ceně, tedy vzhůru. Nahoře si ještě dáme kávu, kterou máme v ceně jízdenky, příjemný bonus a můžeme vyjet. Volíme modrou turistickou značku, souběžnou cyklotrasu, mírně klesneme a projíždíme kolem chaty u Studenova, kde vidíme že i sem dorazilo ryzí pivo z hor, vzápětí opět stoupáme ke křižovatce Ručičky, patrně podle množství cest, rozbíhající se do pěti stran. Na následujícím sjezdu přesto, že jedem po asfaltce se mi podaří defekt, takže máme drobné zdržení, nejdřív jsem chtěl zalepit, ale nechytlo to dokonale, tak jsem nakonec vyměnil novou. Trasa objíždí vrch Plešivec, postupně vystoupáme do 1080 m, před rozcestím Krakonošova snídaně pozorujeme první peřeje na horní Mumlavě. U rozcestí pomalu začíná krápat tak rychle vyrážíme dolů do města. Přesto však nezapomínám sledovat řeku Mumlavu. Vodnatá a prudká řeka teče kameným korytem, jaké se jen tak nevidí. Podle vývěsní mapy jsem odhadoval, že u Mumlavského vodopádu dávají lišky dobrou noc, značka s liščí hlavou však označuje hospůdku U Lišáka. Zde přečkáváme největší vodní příval, já využívám stativ abych měl pěkně rozmazanou vodu. Podle pohlednic vidím, že máme štěstí na pěkný průtok, jindy to tak nemusí téct. Do Harrachova je to už jen kousek, tak projdeme pomalu městem a abychom nejeli úplně stejně, jedem kolem nádraží. Nádraží je v osadě Mýtinky a je tu i taková hospůdka na mýtince (bylo mi tak nějak divně, chtěl jsem rum a oni neměli žádnou kořalku). Pomalu docházejí nějací turisté a houbaři, my pak sjíždíme k Dolnímu Polubnému a pomalu vzhůru. Večer mi bylo pořád nějak divně, tak za pomocí různých antracitů a endiaronů léčím potíže.

 

24.8.2010

Po marném dohadování s hoteliérem vedoucí zájezdu Miluška rozhodla, že to tedy zabalíme o den dříve, odjezd bude po páté hodině z Tanvaldu. Ráno se tedy balíme, nakládáme zavazadla do autobusu a razíme. Už předem jsem věděl, že musíme dojet do Smržovky. Nejdřív však vyjíždíme k přehradě Souš, zásobárně pitné vody, za hřebínkem ve vedlejším údolí je Protržená přehrada z l. 1912-15 – byla špatně postavená takže po deseti měsících se protrhla, 62 mrtvých. Odtud již prudce klesáme do Josefova Dolu, kde absolvujeme malé občerstvení a údolím Kamenice projíždíme do Albrechtic. Zde se podíváme na spodní část největšího lyžařského areálu Jizerských hor na Tanvaldském Špičáku, a dál. Po dvou km zabočíme na Smržovku, stoupání nás dovede pod velkolepý železniční viadukt do centra Jizerského městečka. V informačním centru mi slečna prozradí, kudy do Pivrncovy hospody, kterou by žádný návštěvník této oblasti neměl opomenout. Je to kousek od centra. Kromě pana vrchního má z naší návštěvy radost i pejsek, kterého jsme vytrhli z jeho samoty na zahrádce. A nás kromě Svijan potěšila i výzdoba zdejšího slavného malíře.

Pak už po hlavní cestě do Tanvaldu, jsou to nějaké 4 km, občerstvení v hotelu Grand (dost dobré), naložení kol u nádraží, a cesta domů. Příjezd k Albertovi kolem 22.00 hod, cesta vcelku bez problémů až na některé hochy které v závěru trasy tlačil měchýř.....