Jizerky

9.10.2005

Po zjištění, že majíce Jizerské hory, takříkajíc přímo za humny, je vůbec neznám, bylo mi nabídnuto seznámiti se snimi poněkud podrobněji. Takže obtěžkáni důkladnou svačinou a hlavně zásobou tekutin, jsme jednu mrazivou sobotu, vyrazili vlakem do Josefova Dolu, místa začátku naší nízkohorské turistiky. Nic nemeškáme a ihned po příjezdu vyrážíme po žluté značce kolem Jedlového potoka. Začínáme pomalu stoupat úzkou cestičkou lemovanou zjedné strany lesem a zté druhé už výše zmíněným potokem. Je až neuvěřitelné kolik překrásných zákoutí, dokázala vtěchto místech příroda vykouzlit. Samé vodopády, tůňky a zátočiny, od kterých se cesta chvilkami vzdalovala, aby se vzápětí navrátila do těsné blízkosti téhle krásy. Jen si představuji, jaký to tady musí být na jaře, když je velká voda, asi prostě perfektní, hold budeme muset tuhle výpravu po zimě zopakovat. Ale to už se ty větší vodopády pomalu mění vty menší, až se voda úplně zklidní, což je neklamné znamení toho, že budeme pomalu na vrcholku našeho prvního stoupání. Tak ještě pár posledních pohledů věnovaných té vodní podívané a pokračujeme dál. Cesta nás vede po neuvěřitelně dlouhé a rovné betonové silničce, která se zdá být nekonečná. Alespoň už vykouklo sluníčko a začíná být krapítek teplo. Doplňujeme kalorie jedním plecháčkem, dokud je ještě příjemně vychlazený.

Konečně jsme dorazily na konec betonovky a začínáme opět maličko stoupat vzhůru. To „maličko" se mění stále víc vdost slušnej krpál. Jsem ujištěn, že po jeho zdolání už půjdeme jen po rovině a nakonec dolů. Jaké to překvapení. Zastavujeme se u dřevěné ohrady, která lemuje přírodní rezervaci Na Čihadle. Jde o plochu pokrytou rašeliništi a my využíváme postavenou rozhlednu kpokochání se tou krásou. Akorát malinko bych přistavěl pár pater, neboť okolní stromy, začínají zabraňovat výhledu. Ale jinak fakt dost super, opět nám příroda poskytla důkaz o své jedinečnosti. Pokračujeme dál vputování a dorážíme ke kiosku Na Kneipě, zčehož jsem dost překvapen, že i vtěchto místech má turista možnost dopřát odpočinku, jak sobě tak i svým nohám a přitom se příjemně občerstvit. Naše další cesta vede po Jizersko-krkonošský magistrále, která je knašemu zděšení pokryta neuvěřitelným množstvím vymačkaných tub od různých proteinových dobrot. Dochází nám, že se tu včera jel cyklistický závod pořádaný jednou nejmenovanou soukromou televizní stanicí. Bordel!!!! Nemůžou si to po sobě ty prasata uklidit? Asi ne!! Čuňata!!! Pardon, ale musím si zanadávat zplných plic. Zbaťohu jsme vyhrabali igelitku a snažíme se likvidovat to co jiní napáchali. Vtom na nás jedna zprojíždějících kolistek, začala pokřikovat ať se jí nemotáme vdráze. Co následovalo, vám ani nemohu popsat, dostala takových jmen, že být to vtelevizi, tak by se ozývalo čtvrt hodiny jen pípání. Igelitku jsme záhy naplnili po okraj, takže ji zanecháváme na jednom zodpočívadel a pokračujeme na protrženou přehradu.

Překračujeme Bílou Desnou a nedá nám to, abychom si alespoň nesmočili nohy. Voda je jako led. Teda skoro jako led. My otužilci přece něco vydržíme. Holky jsme aspoň zkusili pocákat, já nevím co mají pořád proti té vodě. Jejich škoda, nás to příjemně osvěžilo pro další ukrajování kilometrů. Cestou kpřehradě, která byla přehradou jen deset měsíců, než se protrhla, potkáváme invalidní kobylku, chudáček. Pozůstatky nepovedeného vodního díla jsou opravdu monumentální. Na informační tabuli se dočítáme o katastrofálních výsledcích řádění nezadržitelného živlu. Tak teď už jen seběhnout do Desný a hlavně chytit nějakej vlak, abychom se dostali domů. Cesta vedoucí po silnici byla zatraceně dlouhá a vůbec neutíkala a nás už pěkně začínali bolet nohy. VDesný zjišťujeme, že nám vlak právě ujel a další že jede až za dvě a půl hodiny. Vyrážíme pěšky směrem na Tanvald, doufajíc, že potkáme nějakou hospodu, protože se přihlásil o svá práva u většiny znás žaludek. Hospodu jsme potkali bohužel až vTanvaldě, ale už je dobře, papáme, popíjíme a vůbec si krátíme čas do odjezdu našeho vlaku. Vlak má opět zpoždění, jaké to překvapení!!! Ať žijí ČD!!!

Fotogalerie