Jizerské hory - výlet: Jizerka – Pytlácké kameny – PR Černá jezírka – Černá Smědá – NS Tři Iseriny - Jizerka

Dnešním výletem chceme zakončit naše cestování v blízkosti Jizery. Některá místa této trasy nám byla doporučena, dokonce více lidmi. Jedna část 18 km dlouhé trasy vede po Středním Jizerském hřebeni, který se táhne jižně od Jizery. Vede hezkou krajinou přes kopečky se zajímavými skalisky, okolo zajímavých jezírek a vrací se podél Jizerky, která se v blízkosti našeho parkoviště vlévá do Jizery.

To naše parkoviště Jizerka - Mořina je pod Bukovcem - horou (1005 m), která se vypíná na severovýchodě. Je to jeden z největších čedičových kup v Evropě. Zaparkovali jsme hned vpravo ve spodní části parkoviště, kde je parkovací automat - na celý den to stojí 50,- Kč. Horní část parkoviště patří k hotelu a tam se platilo 100,- Kč.

Autem dál mohou jet pouze tam ubytovaní hosté nebo zásobování. Je tu klid, ani turistů tu moc není. Je poslední říjnová neděle, tak se sem asi moc lidí nehrne. A to se nám líbí. Vyrazili jsme po silnici po červené turistické trase. Cestou se kocháme nádhernou krajinou. Silnice vede z mírného kopečka do Jizerky. To byla jedna z nejvýše položených osad v severních Čechách, o které jsou první písemné zprávy již z r. 1539. Ještě v 18. století zde stálo jen sedm chalup, kde žili dřevorubci a pastevci. K rozvoji došlo až v 19. století. V letech 1828 – 1886 tady fungovala sklárna. Majitel Franz Anton Riedel si zde r. 1829 postavil roubený dům (známý dnes pod názvem Panský dům) s hospodářskými budovami. Další sklárna zde fungovala od r. 1866 až do r. 1911 (dnes penzion Sklárna). Tehdy zde vznikly i hospody a byla založena škola.

Procházíme osadou, před námi vidíme Hnojový dům, který má zajímavou historii. Byl postaven na přelomu 17. a 18. století. Když ho r. 1964 koupil Gustav Ginzel, cestovatel, sběratel kuriozit a fotograf, ale také jeden ze zakladatelů Jizerské padesátky, sloužil jako kravín a byl plný hnoje. Po jeho vyčištění si tam nastěhoval i sbírku ze svých cest, kterou zpřístupnil veřejnosti. Když byl na svých cestách v Austrálii, dne 24. srpna 1995 shořel dům se vším, co v něm bylo. Po svém návratu si zastřešil jedinou kamennou budovu – bývalou stáj a na jaře se pustil do stavby repliky shořelého domu. Pomohla mu řada dobrovolníků, dokonce i ze zahraničí, hlavně z Německa, odkud pocházel. R. 2000 se ze zdravotních důvodů přestěhoval k příbuzným do Německa, kde r. 2008 zemřel. Dnes je dům pro veřejnost uzavřený, občas tam však někdo jezdí.

Naše červená Hřebenovka, část Lasičí cesta ještě před Hnojovým domem odbočuje vpravo. Až po cca 1,5 km  z asfaltky odbočujeme na příjemnou mírně stoupající lesní cestu. První zastávku dáváme u vrcholu Jelení stráň (1018 m), který je nejvyšším bodem tohoto hřebene. Vítězí Otova zvědavost, šplhá vzhůru po skalách a kochá se nádhernými výhledy. Já chci ještě někam dojít, takže raději nahoru nelezu. Budou mi muset stačit fotky.

Po chvilce už před sebou vidíme Pytlácké kameny. Cesta je to pohodlná, dokonce z mírného kopečka. Je tady nádherně. V těchto žulových skalách se prý za napoleonských válek ukrýval král jizerskohorských pytláků Hennrich. Vrchol skály je upraven jako vyhlídka, výstup je částečně upraven, takže jsem se pokusila se také nahoru dostat. Dalo mi to zabrat, ale zvládla jsem to. Výhledy jsem byla nadšená, i když prý z Jelení stráně byl výhled lepší (podle fotek doma se mi to však nezdálo). Mně tohle k radosti úplně stačilo. Kochala jsem se hodně dlouho. Je vidět na Jizerský hřeben, do údolí řeky Jizery, na Velkou i Malou Jizerskou louku a na Vlašský hřeben s rozhlednou Smrk.
V blízkosti skal jsme si našli místo na sluníčku a doplnili trochu kalorií. Tady docela tráví.

Hřebenovka je rovná skoro jak pravítko. Podle plánu jsme chtěli odbočit vlevo po neznačené České cestě. Měla jsem s sebou tablet, takže jsem byla přesvědčená, že cestu najít musíme. Neodbočovalo však nic, co by se cestě jen trochu podobalo. Zpátky se nám samozřejmě nechtělo, tak jsme pokračovali. Udělali jsme dobře. Dostali jsme se do přírodní rezervace Černá jezírka, kde jsou podmáčené smrčiny, klečové porosty a rašelinná jezírka. Najednou úplně jiná krajina, opět zajímavá. Cesta vedla po povalových chodníčcích.

Na rozcestí Zelený kámen jsme opustili červeně značenou Hřebenovku a odbočili vlevo po neznačené úzké asfaltce. To byl jediný kaz na této trase. Lépe by se nám líbila přírodní pěšina, ale co se dá dělat. Na křižovatce s další asfaltkou jsme odbočili opět vlevo po Smrkové cestě, až jsme se dostlali k uměle vytvořenému moc hezkému rybníčku Černá Smědá. Tady jsme to konečně stočili k výchozímu bodu. Odbočili jsme po neznačené cestě opět vlevo. Tato nezpevněná cesta Ke Koleníkově boudě malinko stoupala až na silnici, kterou jsme ráno opustili. Jen nevíme, kde měla být ta Koleníkova bouda. Ta už patrně dávno neexistuje, jen jméno cesty po ní zůstalo.

Jak jsme zjistili už ráno, je Jizerská silnice pro auta uzavřená, vede tu jen cyklotrasa, ale ani těch cyklistů tu moc nejelo. To už jsme věděli, že do cíle dnes už dojdeme. Sice jsme si trasu prodloužili asi o 5 km, ale tak se nám tu líbilo, že jsme nakonec byli rádi.

Na rozcestí Borkoviště začíná, resp. spíše končí naučná stezka Tři iseriny. Iserin je český název pro valounky Ilmenitu, které se ve větším množství nacházely na Urale v Ilmenských horách, ale které se objevili i ve zdejších vodních tocích. Český název dostali podle tehdy Iserinu, německého názvu řeky Jizery.

Naučná stezka chvíli vede při silnici s krátkou odbočkou k zajímavé části přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky, kde je množství rašelinných jezírek a kde roste i velké množství speciálních rostlinek.

Jen o kousek dál za mostkem přes Jizerku NS odbočuje vpravo od silnice právě podle toku tohoto potoka. Nelze asi říct, že to byl nekrásnější úsek trasy, protože celá trasa byla moc hezká. Ale byl to takový ten bonbonek na závěr. Podmáčené louky, smrky, kleč, bublající potok Jizerka s přítokem Safírového potoka, kde se dříve nacházely safíry. Popsat se to nedá, ale asi ani nafotit. Za lávkou přes Jizerku, nám potok mizí nejkratší cestou k silnici, my se k ní pomalu také přibližujeme.

Na Jizerskou silnici jsme došli v místech, kde jsme ráno už byli. Před námi máme osadu Jizerku a čeká nás už jen mírné stoupání na parkoviště. Původně jsme měli v plánu projít po NS až nahoru na Bukovec, ale nakonec jsme to zrušili. Místo plánovaných 13 km jsme nakonec ušli 18 km. Asi bych těch 1,5 km ještě ušla, ale stoupat se mi na vrchol Bukovce už fakt nechtělo. Navíc tento úsek je zvlášť hezký na jaře, když to vše kvete. Trošku víc mne mrzí, že jsme nedošli k soutoku Jizerky s Jizerou, ale další 3 km samozřejmě opět se stoupáním, to se mi tedy opravdu už nechtělo. O tom však hlavně rozhodla neochota personálu v hospodě Na Jizerce, kde jsme si chtěli trochu odpočinout. Ve výčepu byli asi čtyři stoly – plné, ale nosit pivo do vedlejší místnosti, to se jim zjevně nechtělo. Tak jsme raději sedli do auta a odjeli do Kořenova do pivovaru U Čápa, kde jsme se výborně najedli a občerstvili.

Jizerské hory - výlet: Jizerka – Pytlácké kameny – PR Černá jezírka – Černá Smědá – NS Tři Iseriny - Jizerka na mapě