Jižní Čechy - 3. den: parkoviště Soumarský most – Kulometné místo; okruh 12 km: Stožec – Nové Údolí (nouzové nocoviště, památník železné opony, čs. hraniční sloup, nejkratší mezinárodní železnice na světě a bobří hráz) – zaniklá obec Krásná Hora - Stožec

V noci se opět moc už neochladilo. I ráno je v autě přes 10 stupňů. Ota je hrozný spáč. Před 9. hodinou ho budím. Venku je sice zataženo, ale občas na nás vykoukne sluníčko.

Už včera večer jsme se všimli, že na parkovišti Soumarský most přibyl pomník osvobození. Ještě víc nás udivuje to, co je v kopci nad parkovištěm. Nepamatujeme si, že tam cosi bylo. Dnes ráno to jdeme prozkoumat. Podle mapy je to Kulometné místo. Ale až další den ve Volarech v infocentru jsme se ve Volarském zpravodaji o tom dočetli cosi, co zveřejnil člen spolku Muzeum liniového opevnění. Vše nasvědčuje tomu, že to tam bylo už dávno, ale že to bylo zarostlé. Vloni na podzim to bylo vyčištěno a odhaleno. Je to bývalé polní opevnění. Píšou, že se jedná o dva okopy (já tam vidím tři). Ze spodního byl dobrý výhled vpravo na most přes řeku a vlevo na železniční přejezd a také na brod přes řeku. Horní byl prý záložní. Oba byly spojeny zákopem. Doplňovaly tak zdejší opevnění – v blízkém okolí je celá řada řopíků. I když prý v archivech je celá řada informací k výstavbě liniového opevnění (bunkrů), tak informace o tomto polním opevnění nikde nejsou. Dokonce prosí tehdejší pamětníky i zaměstnance lesů, aby přispěli svými informacemi, příp. fotografiemi.

Po snídani se jdeme podívat k řece. Je nádherně čistá, vody je hodně. Večer se na parkoviště chceme vrátit. Už teď plánuji, ze se půjdu vykoupat. Tady je to k umytí jako dělané. Však jsme to už před 4 lety vyzkoušeli.

Odjíždíme do Stožce, který vznikl jako dřevařská osada. První písemná zmínka je až z r. 1769. V těchto schwarzenberských lesích tehdy byly pomalu rostoucí smrky s jedinečnými vlastnostmi. Proto tady byla r. 1855 založena pobočka továrny firmy Bienert na výrobu ozvučných desek, která od r. 1827 fungovala na Modravě na levém břehu Roklanského potoka. Tady byla ještě r. 1929. Odborníci se domnívají, že právě jedinečné vlastnosti dřeva ze zdejších lesů mají podíl na úspěchu hudebních géniů 18. a 19. století.

Obec se proslavila neslavnou událostí – v únoru 1850 zde byla největší pytlácká bitva v Evropě. Bavorští pytláci zaútočili na lesníky, kterým se podařilo opevnit se v tehdejším hotelu Pstruh. Přesto bylo několik mrtvých a mnoho zraněných na obou stranách. Když byl hotel ve 30. letech 20. století rekonstruován, našlo se v trámech roubené budovy velké množství kulek.

Po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, což byla většina obyvatel obce. Zbylo tu jen minimum českých lidí. Dnes je Stožec jedním z oblíbených turistických cílů.

Nejdřív zajíždíme k infocentru, kde je venku kohoutek s pitnou vodou. Sice zatím máme vody dost, ale je lepší mít vše plné, než pak ji někde pracně shánět.

Pak už jedeme na placené parkoviště, kde je závora a automat. Jiná možnost parkování zde není. Právě tady u parkoviště stále stojí výše zmiňovaný hotel Pstruh s restaurací.

Odcházíme po silnici po žluté . Na konci obce přecházíme nějaký kanál, který nějaký čas teče vedle silnice a pak se spojuje se Studenou Vltavou. Bohužel nevíme, ze kdy kanál je a k jakému účelu sloužil. Snažila jsem se něco zjistit, ale marně. Jediný kanál v těchto místech je snad Schwarzenberský, ale ten teče o kus dál, aspoň nyní.

Přecházíme přes rozcestí Oslí cesta. Na silnici je nepatrný provoz. Ta odbočuje přes železniční trať vlevo. My pokračujeme rovně po žluté. Je tu ještě pár domků a od r. 2020 dřevěná kaplička se zvoničkou. Cesta vede po silnici, je relativně rovinatá jen s nepatrným převýšením. 
Jsme na rozcestí Nové Údolí. Před chvilkou jsme si všimli odbočky k nouzovému nocležišti. Jsme v národním parku, kde se běžně spát nesmí. Proto je fajn, že tu na Šumavě bylo vybudováno celkem asi šest nocležišť, že se podporuje turistika.
To už jsme v Novém Údolí. To je zaniklá obec na německých hranicích. I tato obec vznikla jako dřevařská osada, a to r. 1795. Žilo zde dokonce víc obyvatelstva než ve Stožci. R. 1910 sem byla přivedena železniční trať a vybudována celnice. Trať vedla až do Pasova. Za první republiky zde žilo převážně německé obyvatelstvo, byla tu stanice četnictva i finanční stráže, dva ubytovací hostince, škola, obchod, hasiči. Po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, dokonce se sem ještě nastěhovali noví osadníci. Jenže r. 1948 tady byla vybudována železná opona a obec vystěhována. Několik desítek metrů kolejí bylo vytrháno, čímž byla přerušena trať na západ. Vlaky na naší straně končily ve Stožci. Sem jezdily jen pečlivě kontrolované manipulační vlaky se dřevem. Domy byly zbourány, v 80. letech byla zbourána i kamenná kasárenská budova, která byla původně postavena pro četnickou stanici. Pohraniční stráž se v té době přestěhovala do nové budovy ve Stožci. Jsme poměrně vysoko, sem ještě jaro skoro nedorazilo. Míjíme Památník Železné opony.  Sem byl umístěn r. 2013. Je tu ukázka zátarasů a strážní věž. Údajně má být přístupná, ale vstup na plošinu je přiklopený. Nevíme, zda je zamčený, ani jsme nezkoušeli tam vylézt. Je tu zima, že by nám snad i ruce ke kovovému žebříku přimrzly.
Raději pokračujeme dál k hranici. Tady je docela živo. Moc turistů tu není, jen pár, ale chystají to tady na sezónu. Vlevo je již otevřený malý obchůdek. Mne samozřejmě přitahuje o kousek dál stojící a kouřící parní lokomotiva. R. 1994 tady založila parta nadšenců spolek Pošumavská jižní dráha a společně vybudovali nejkratší mezinárodní železnici na světě. Na původní násep tratě přes státní hranici položili koleje v délce 105 metrů a obnovili přeshraniční provoz. Na trati v sezoně jezdí šlapací drezína nebo replika parní lokomotivy. Od skutečné se liší tím, že nemá motor a sama nejede, chlapi ji musí tlačit. Má však důležitou věc – brzdu. Jízdné je dobrovolné. Tady jsme uvědomili, že vlastně i o této trati byla zmínka v televizním seriálu Tajemství železnic, který uváděl Martin Dejdar. Lokomotivu „krmil“ suchou trávou a měl radost, že to jede. Prostě jako každá parní lokomotiva kouřit musí.

Samozřejmě jsem si šla lokomotivu prohlédnout. Zjistila jsem, že je u ní tepleji. Nakonec jsem se i svezla. Prostě už se vracím zpátky do dětských let. Dostala jsem červenou čepici a jízdenku pro hodné děti. Ota si hrál na fotografa, stál v Německu na kolejích, že jsem měla strach, abychom ho nezajeli. Naštěstí stačil včas uskočit. Lokomotiva v Německu zastavila. Je to i vyhlídková jízda. Vlevo byla vidět bobří hráz. Ještě před dvěma lety tam tekl Údolský potok. Tohle vše zvládli bobři postavit za necelé dva roky. Další informace se týkala únikové cesty přes hranici. Tajná cesta pašeráků prý vede v křoví tady od vlakové konečné. Při zpáteční cestě jsem se musela prokázat platnou jízdenkou, kterou mi proštípl a zase tlačil zpátky. To už je prý trochu z kopečka, to jede skoro samo. Prostě vyblbli jsme se oba a oba si užili legrace.

Pak jsem se samozřejmě šla na hranici podívat i po silnici, abych si zblízka prohlédla kopii historického hraničního sloupu, kterou tady vztyčili členové spolku Pošumavská jižní dráha 27. 10. 2018 ke 100. výročí znovu získání samostatnosti. Kopie není úplně na hranici. Tam je kamenný pomník s českým a německým nápisem „KRAJINA ROKU ŠUMAVA„ v letech 1999-2000.

Pošumavská jízdní dráha tady má odstaveny tři historické železniční vagony. V historickém chladícím vagonu z 20. let minulého století je muzeum Pošumavských železnic s unikátním souborem dobových fotografií bývalého nádraží Haidmühle, velkým trojrozměrným modelem bývalé osady Nové Údolí a dalšími zajímavostmi. Vagon Krčma slouží jako občerstvovna, kde mají i pohlednice, mapy, suvenýry a další. Nechá se posedět venku, ale vevnitř se topilo a bylo tam příjemně. A mají tam našeho oblíbeného Krakonoše. Dali jsme si tedy pořádné pivo, ohřáli se, ale také jsme zjistili, že odpoledne má začít pršet. Sice byla možnost vrátit se do Stožce vlakem, dokonce tam stál, ale to se nám nechtělo. Šumava je hezká i v dešti.

Opouštíme toto příjemné zákoutí, abychom další hezká zákoutí objevili. Jdeme po červené a po cyklostezce, okolo vlakové zastávky, po lávce přes potok a stále do kopce. Aspoň se zahřejeme. Je zataženo a fouká to stále víc. Rádi bychom se však někde najedli. Uvidíme, zda někde cestou něco šikovného najdeme.

Míjíme rozcestí Spálenec. Na dalším rozcestí V Podkově je lavička. Jsme na dnešním nejvyšším bodě, ale dnes to fouká všude. Navíc začíná drobounce pršet. Já vytahuji pláštěnku. Důvodem ani tak není to mrholení, ale ten vítr. Pláštěnka neprofoukne.

Jsme v oblasti zaniklých obcí. Nejblíž – na slunečných pastvinách byla obec Krásná Hora, německy Schönberg. Podle informací na nedalekého kameni byla založena r. 1795 a zrušena r. 1956. Podle jiných informací je první zmínka o této osadě z r. 1710. Obec se táhla podle hranice a byla rozdělena do tří částí Horní Krásná Hora, Dolní Krásná Hora a Spálenec. Většina obyvatelstva byla německé národnosti. Měli zde školu a dva hostince. Hlavní obživou pro ně bylo pěstování a zpracování lnu. V 50. letech 20. století bylo obyvatelstvo vystěhováno a domy zbořeny. Snad tam ještě jsou poslední dvě chátrající budovy, které využívala Pohraniční stráž.

Po svačině pokračujeme po neznačené Dolnokrásnohorské cestě, téměř stále už jen z kopečka až do Stožce. Stále drobně mrholí, ale rozpršelo se trochu víc, až když jsme v autě a vracíme se na parkoviště Soumarský most. To zase máme štěstí.

Shodli jsme se na tom, že výlet byl fajn. I když se nám počasí na výlet zdálo bezvadné, byli jsme asi jediní, kdo si to mysleli. Cestou jsme potkali 3 cyklisty a 2 turisty s 5 psy. Jen na hranicích v Novém Údolí bylo pár Němců. O to to bylo lepší. Přeplněné cesty a vyřvávající turisty nemám ráda.

Jen ten déšť mohl vydržet až na noc. Jenže větru a dešti člověk neporučí. Nedaleká Soumarská hospoda má dnes už zavřeno, tak nám nezbude nic jiného, než večer posedět v autě. Včera jsme koupili petku Klostermanna, ale možná dojde i na svařák. Strádat nebudeme.

Nakonec jsme večerní program trochu upravili. Na večeři jsme přejeli za trať k infocentru, kde už nikdo není a mají tam velkou verandu. Zima je všude stejná, ale tam aspoň neprší. Pod střechou hřeji večeři a u stolku večeříme.

Ráno jsme tvrdili, že se půjdeme večer vykoupat. Samozřejmě teď trochu váháme. Ale nakonec jsme usoudili, že je lepší se vykoupat v řece, než se v dešti mýt u auta. Z infocentra k vodě je to pár kroků. Ota je odvážnější. K vodě jde jen zabalený do ručníku. To já mám na sobě zimní bundu a svlékám se až u vody.

Na břehu je hustý strom, pod něj zatím neprší. Tam si necháváme ručníky a já bundu.

Bylo to kruté, voda je jako led, ať nám někdo říká, že je to Teplá Vltava. Odvážný Ota si do vody i lehl, já si jen sedla a záda si polila. Je tu dnes hodně silný proud, že mám i strach jít od břehu o kousek dál. Pod stromem se utíráme. Věříme, že v tomto nečase už sem nikdo nepřijde. Za chvíli je nám teplo. Jen já mám stále zmrzlé nohy.

Pod střechou jsme se oblékli, ještě jsem umyla nádobí, mezitím se nám ohřál svařák. Dáváme ho do thermosky a přejíždíme na parkoviště. Raději ať jsme odtud pryč. Neparkujeme zrovna na vhodném místě.

V autě dáváme svařák, nohy mi postupně rozmrzají. Cítíme se skvěle. Dokonce mraky se zvedly a zatím neprší.

Na závěr dne dáváme Klostermanna. To se bude krásně spát.

Dnes jdeme spát už po 9. hodině, venku je dokonce 10,5 stupně. To vypadá dobře, větší zima než včera není. Ještě jsme neusnuli, začíná pršet. Snad se přes noc vyprší. Zítra by se nám déšť skutečně nehodil.