Jižní Čechy - 5. den: Trojmezenská hornatina-okruh 17 km: Jelení - Schwarzenberský plavební kanál – Plešné jezero – vyhlídka a pomník A. Stiftera – Kučerova vyhlídka – vrch Plechý – nouzové nocležiště – kaskáda na Jezerním potoce – Rossenauerova kaplička

V noci bylo jasno, zdá se, že včerejší déšť je minulostí. Teplota v autě klesla na 6,4 stupně. Byl tady - u bodu záchrany 340 – Pěticestí, Slunečná však nakonec skutečně klid.

Vstáváme v 8, potřebujeme vyrazit o trochu dřív než jindy. Studeně to fouká, ale za větrem na sluníčku je příjemně. Občas kolem projede auto. Najednou u nás jedno zastavuje. Dozvídáme se, že tu prý nemáme vůbec co dělat a že za hodinu sem přijedou překládat kamiony. To je skoro jak za pašeráků – na takovém odlehlém místě. Ale to už bychom chtěli být pryč.

Nenecháme se vyrušovat, snídáme a balíme na pořádný výlet. Chceme na Plechý, odpoledne má zase pršet, tak uvidíme, zda nás to cestou spláchne.

Odjíždíme, kamiony jsme naštěstí na té úzké silničce nepotkali. Projíždíme Želnavou, kde odbočujeme vpravo do nitra Šumavy. V Nové Peci kupujeme chleba a ještě sladkou svačinku. Pokračujeme až na parkoviště Jelení vrchy. Dál se už autem nedostaneme.

I dnes jsme na místě bývalé dřevařské obce, která byla založena r. 1792 spolu s nově vybudovaným 419 m dlouhým Schwarzenberským plavebním kanálem, který umožňoval splavování dříví ze Šumavy až do Rakouska. I když se přestal používat r. 1962, jeho část se zachovala a je chráněn jako národní památka. Kromě dřevařů zde žili i kameníci, kteří zde často předváděli své umění.

V letech 1821 – 1823 byl ve skále pod sedlem mezi Plešivcem a Jelenskou horou vystřílen 389 m dlouhý další vodní tunel, který také sloužil k plavení dřeva a vlastně se stal součástí Schwarzenberského kanálu. Dnes tudy voda už neteče. Zachovaly se však oba portály – horní i dolní. A právě ten dolní portál je v blízkosti placeného parkoviště, kde jsme nechali auto. Jiná možnost parkování tady není, nedá se nic dělat.

Tady to trochu známe. Před 3 lety jsme tady byli, když jsme procházeli naučnou Medvědí stezku. Dnes odtud jdeme na opačnou stranu - po modré po asfaltce do mírného kopečka. Téměř na trase máme i horní portál vodního tunelu, který byl opraven v letech 2000 – 2004.

Sluníčka už moc nevidíme, ale zatím to na déšť také nevypadá. Zpočátku nám společnost dělá Schwarzenberský plavební kanál. Po deštích předcházejících dnů je v něm vody docela dost. Opouštíme ho i modrou značku na rozcestí Hlučina – potok a pokračujeme po zelené. Po levé straně je kámen s označením Rulf Weg 1885. Informace, co to znamená, jsem si musela najít až později. Johann Rulf byl syn bývalého knížecího stavebního ředitele Václava Rulfa z Prahy, on sám byl vrchním lesním v nedalekém Křišťanově a byl dlouholetým vedoucím plavby dřeva po Blanici. Na jeho památku byla pojmenována tato cesta.

Kus další cesty jdeme podle potoku Hlučina, který si tady vesele bublá. Okolí cesty je silně podmáčené, je skoro výhoda ta asfaltka, po které jdeme, i když raději bych měla pěknou lesní pěšinu.

Konečně jsme dorazili k Plešnému jezeru, 3. největšímu šumavskému jezeru (po Černém a Čertovu jezeru). Téměř současně s námi k jezeru přijela parta cyklistů, kteří se za hrází usadili. My jsme neměli chuť se tam mezi nimi motat. I z naší strany jsme měli pěkný výhled na jezero. Až později jsme zjistili, že právě na druhé straně hráze jezera má být pamětní kámen s knížecí korunkou a s iniciálami J. S. a datem 13 August 1868. Přesně v tento den zde byl osmiletý princ Jan ze Schwarzenbergu, který se později stal poslancem ve vídeňské říšské radě za šumavské okresy a který podporoval výstavbu železnice v této oblasti. O tomto památníku jsme nevěděli, takže jsme ho ani nehledali. Bohužel.

Na naší straně máme velké posezení, dáváme jen lehkou svačinku, abychom nabrali energii. Odkládáme bundy a mikiny. Čeká nás prudké a náročné stoupání, to se určitě zahřejeme.

Během stoupání jsme se shodli na tom, že včerejší odpolední procházka byla na dnešek dobrý trénink. Také jsme lezli přes kameny, ve vodě a po rozpadajících se povalových chodníčcích. Dnes je to však výrazně náročnější. Cesta je prudká, stoupá se po kamenech a kořenech, mezi kterými teče voda. Je nutno si vybrat tu relativně nejpohodlnější cestu, ale také suchou. Ne vždy se to daří. Naštěstí jsou tu stromky, smrkové větve, kterých se občas přidržuji. Tento druh cesty se mi však líbí, i když musím občas odpočívat. V kopci je pramen Ríša, který je prý pitný - na rozdíl od toho, co byl při silnici. Někdy však prý sotva teče.

Svah už je tak prudký, že cesta vede cik cak. Až sem je slyšet střelba z vojenského újezdu Boletice. Jak stoupáme, otevírají se nám pohledy na jezero a šumavské kopce. Škoda že je zamlženo, že výhledy nejsou nejlepší. Vidíme i vodní nádrž Lipno, později jezerní stěnu Plešného jezera. Je skutečně pěkně strmá. Raději na kraj ani nejdu. Jsem ráda, že už jsem dost vysoko, spadnout dolů v žádném případě nechci. Výhledy jsou čím dál zajímavější, nejde však jít a rozhlížet se. Tedy já to společně nezvládám. Buď jedno nebo druhé. Ale zase to má jednu výhodu. Když se kochám výhledy, trochu si odpočinu.

Konečně jsme na skalní vyhlídce, kde je pomník Adalberta Stiftera, německy píšícího spisovatele (1805-1868), který Šumavu miloval. Postavili ho kameníci z bývalé osady Jelení vrchy v letech 1876-1877. Výhledy jsou stále zamlžené, ale i tak jsme jimi nadšeni.

Zdolání této vyhlídky je pro nás znamením, že to nejprudší stoupání k vrcholu je téměř za námi. Ještě kousek polezeme skoro kolmo na vrstevnice, ale pak už to bude mírnější.

Cestou na Kučerovu vyhlídku jsme si trochu odpočinuli. Kousek se šlo téměř po rovině. Vyhlídka byla pojmenována po šumavském botanikovi Stanislavu Kučerovi (1944 -1992). Odtud však tak hezký výhled není. Skalní vyhlídky jsou naštěstí ohrazené. Mohu se tedy kochat a nemít strach, že se někam zřítím. Přesto jsem se tam málem přerazila. Všude je spousta vody, šlápla jsem na jeden plochý kámen, ten se se mnou zhoupl, já si zvrtla nohu, naštěstí jen lehce, a už jsem se viděla v té louži. Jak jsem to ustála a do vody neslítla, to nechápu. Inu občas mám přece jen štěstí.

Čeká nás ještě kousek stoupání po kamenech, kořenech a mezi vodou, ale za chvíli už jsme na náhorní plošině. Už tedy nestoupáme, ale charakter cesty se nemění. Je to tu samý kámen. Konečně vidíme vrchol – skalisko a na něm krásný zdobený kříž.

Plechý (1378 m) je naše nejvyšší šumavská hora. Konečně se nám podařilo ji zdolat. Je tu velké množství různých různých skalisek. Prostě je tu nádherně. Celou cestu jsme nikoho nepotkali (nepočítám cyklisty u jezera) a najednou nahoře u kříže postává jedna dvojice. Přišli z Třístoličníku, ale jak nás zahlédli, už nám na vrcholu uvolnili místo. Ať si ten vrchol také užijeme. To jsou moc hodní. Stoupáme na nejvyšší bod. Začíná drobounce mrholit. A samozřejmě to tady silně profukuje. Je mlhavo čím dál víc, takže bohužel daleké rozhledy nemáme. Přesto máme fantastický pocit.

Snad nám to vyjde příště. To chceme dojet na Třístoličník – z německé strany je velké parkoviště. A sem si to projít přes Trojmezí. Mohla by to být docela příjemná hřebenovka. Ale počkáme, až nám zrekonstruují restauraci na Třístoličníku. Nyní je zavřená.

Jeden čas jsme dokonce uvažovali o tom, že se přes Třístoličník vrátíme k autu do Jelení. Bylo by to však 28 km a při tomto náročném stoupání by to už na nás asi bylo moc. I když dnes se nám šlo docela dobře. Kdyby nepoprchávalo, kdo ví, zda bychom tím směrem nevyrazili. Občas děláme naprosto nerozumné kousky. Jenže je zataženo a pár kapek padá. Raději jsme se rozhodli pro ústup. Kdyby se pořádně rozpršelo, tak z těch skal by se moc dobře nešlo. Nakonec jsme si tu raději ani svačinku nedali.

Přeháňka se skutečně přehnala, ale plán neměníme. Raději ať jsme z kamenité cesty pryč.
Nevracíme se po stejné cestě. Pokračujeme po naší žluté a rakouské červené značce. Cesta vede podle rakouské hranice z prudkého kamenitého svahu. Raději se moc nerozhlížíme, hlavně já, a spěcháme dolů. Ota to zvládá obojí. Stále je hodně zataženo. Charakter cesty je podobný, snad trochu schůdnější, i když Otovi se to nezdá. Každopádně cesta vede přímo z kopce až na rozcestí Pod Plechým – hr. kámen I/6. Tady se cesty dělí. Červená vede do Rakouska, my pokračujeme z prudkého kamenitého kopce dál až na rozcestí Pod kamenným mořem. Až v závěru se cesta zdá trošku pozvolnější, ale voda a kameny tu jsou stále.

Tady nás žlutá opouští – vede k Plešnému jezeru. My pokračujeme po zelené, stále mezi kameny. Černé mraky se rychle blíží. Snažíme se jít, jak nejrychleji je to možné.

Zastávku jsme si naplánovali u přístřešku Jezerní stezka, který je u nouzového nocoviště. To je určeno pro jedno přenocování v době od 18:00 do 9:00 hodin. Přicházíme tam s prvními kapkami. Tak to nám to vyšlo dobře. Teď ať si klidně prší. Přístřešek je velký dovnitř neprší. Navíc sem ani nefouká. Jsou 4 hodiny, konečně obědváme.

Po krátkém odpočinku vytahujeme deštníky a odcházíme. Vím, že deštníky se do hor moc nehodí. Jenže když si vezmu pláštěnku, dojdu tak zpocená, že si myslím, že by to bylo stejné, kdybych ji neměla. A to jsem si koupila i drahé pončo, kde bych se prý potit měla minimálně. Teď ho má syn a je s ním spokojený. Mně však nevyhovovalo. Navíc když fotím, mám pod deštníkem fotoaparát schovaný. Ota dlouho chodil v ponču, ale nakonec ho taky zrušil.

Do cíle máme 6 km téměř po rovině po cyklotrase, takže by to měla být už cesta pohodlná. To je jedině dobře. Přístřešek opouštíme v poměrně silném dešti. Nejen, že prší, ale silně se ochladilo. Zpočátku jdeme rychle, ať se zahřejeme. Oblékat se zatím nechceme.

Po chvíli ze svahu stéká Kamenný potok, jeho bublání nás doprovází. Až později jsme zjistili, že těch potoků a pramenů je tu celá řada. Ve všech je hodně vody, i přes ten déšť to bublání slyšíme, i když ty potoky ani nevidíme. Na Jezerním potoce vlevo má být pěkná kaskáda. Měla jsem strach, že v tom kraválu ji neuslyšíme. Jenže to nejde. Tady je rachot ještě větší. Navíc z cesty odbočuje k potoku pěšinka. Ani tu nelze přehlédnout. Jak je všude hodně vody, tak tady to skutečně teče. To je nádhera.

Vpravo teče další voda, která byla od Jezerního potoka odkloněna. Tomu se tu říká Jezerní smyk. Jak jsem se později dozvěděla, tak dřevo se plavilo z Plešného jezera právě po Jezerním potoce a pak bylo směřováno do Jezerního smyku. Přicházíme na rozcestí Jezerní smyk. V těchto místech se kanál Jezerní smyk vlévá do Schwarzenberského kanálu, který zprava přitéká. Takže právě tady se dřevo z Plešného jezero dostalo do kanálu. Musím se přiznat, že žasnu,jak to bylo vše vymakané. 

Pokračujeme po modré, ale také podle Schwarzenberského kanálu. Vody je hodně, i když je to kanál, tak je slyšet, jak jím protéká silný proud vody.

Tady na trase nás čeká řada zajímavostí. Nejdřív je to malá dřevěná Rossenauerova kaplička, která je pojmenovaná po staviteli Schwarzenberského kanálu. Dříve zde byl svatý obrázek a právě u něho se zraněný stavitel modlil po napadení pytlákem. Jako poděkování za uzdravení zde postavil boží muka, která byla r. 1818 obestavěna touto kapličkou.

Tady je další rarita kanálu. Je zde akvadukt, do kterého je stažen Jezerní potok, aby se mohl zkřížit s kanálem. Pomocí stavidel je možno vodu připouštět i do kanálu. Akvadukty jsem již viděla, ale tady to je tak perfektně vše promyšlené. To jsem nikde neviděla. Ani mi nevadí, že prší. Stojím, fotím a žasnu.

Nakonec přece jen pokračujeme. Vpravo v údolí vidíme, jak tam meandruje Jezerní potok.

Pokračujeme po modré, stále v doprovodu plavebního kanálu. Blížíme se do cíle dnešního výletu.

Míjíme muzeum – expozici Schwarzenberského kanálu. K tomu účelu byla využita stodola domu čp. 13 v osadě Jelení vrchy. Hlavním exponátem výstavy je velká plastická mapa krajiny kolem Schwarzenberského plavebního kanálu.

Hned naproti domu se kanál zase rozděluje. Jsou tu zajímavé stavby.

Zbývá nám krátká cesta do mírného kopečka a jsme u auta. Jen občerstvení, které bylo dopoledne otevřené, má již zavřeno. Ale to nás neudivuje. Kdo by sem v tomhle počasí chodil. I parkoviště už je prázdné.

Už cestou jsme se domluvili, že sjedeme jen do Nové Vsi, kde je u restaurace U mostu tábořiště a kde jsme před 3 lety spali. Jen jsme nevěděli, zda bude otevřena hospůdka. Docela rádi bychom se někde trochu usušili.

Jenže hospůdka je zavřená, nikdo tu není. Je však možno tam zajet. Stále prší. Kromě restaurace s venkovním posezením je zde ještě kiosek, jehož střecha hodně přesahuje. Tam jsme nakonec zajeli. Když jsme otevřeli boční dveře, tak nám do auta nepršelo. Umyla jsem se, uvařila večeři, najedli jsme se v teple v autě. Nakonec to vše vyšlo perfektně. Ještě jsme si ohřáli vodu na grog a kousek přeparkovali, abychom spali na rovině a aby na nás ze střechy, ani ze stromů nepršelo. Udělali jsme si grog, dopili jedinou litrovku piva, co máme ze včerejška z volarského pivovaru Gabretus.

Mezitím přestalo pršet. Nakonec to vše vyšlo bezvadně, jen tu asi bude v noci chladno. Spíme vlastně u Lipna. V půl desáté je venku už jen 8,5 stupně, v autě 10. Jsme však spokojení, dnešní den se povedl. Ani nám nevadlo, že jsme cestou zpátky zmokli. Hlavně, že jsem mohla vařit schovaná pod střechou. Po dnešním náročném výletu plánujeme na zítra nějakou pohodovku. Jen by už mohlo přestat pršet. 

Jižní Čechy - 5. den: Trojmezenská hornatina-okruh 17 km: Jelení - Schwarzenberský plavební kanál – Plešné jezero – vyhlídka a pomník A. Stiftera – Kučerova vyhlídka – vrch Plechý – nouzové nocležiště – kaskáda na Jezerním potoce – Rossenauerova kaplička na mapě