Jižní Čechy a Šumava IV. (Kleť, Louzek, Tábor)

Nastal poslední plnohodnotný den naší jihočeské dovolené. Program dne byl poměrně jednoduchý – za každou cenu a jakýmkoliv způsobem dosáhnout nejvyššího vrcholu Blanského lesa a navštívit jednu nevelkou, ale půvabnou, hradní zříceninu, jejíž jméno se stalo jistým symbolem či heslem posledních dní. A přitom jsem s ní původně v „rozpisu týdne“ vůbec nepočítal …

Ani v pátek 16.9.2022 se na nás od rána slunce rozhodně neusmívalo a oblohu i nadále „zdobilo“ 50 odstínů šedi, navíc často vypouštějící zcela zbytečnou vláhu. Doufali jsme ovšem ve slibovanou změnu k lepšímu a navíc platila ta dohoda, že se v každém případě na okolní svět alespoň chvilku podíváme z vrcholu Kletě (1.087 m), která je součástí Šumavského podhůří. Navíc je potřeba si uvědomit, že Kleť nabízí minimálně dvě skvělé atrakce – Josefovu věž, což je naše nejstarší kamenná rozhledna, a hospodu, kde se točí pivo.

A protože je – jak všeobecně známo – skutečnou matkou pokroku lenost, rozhodli jsme se dobýt horu za pomoci jednosedačkové lanovky. Díky tomu jsme dosáhli vrcholu rychle a nevyčerpáni, takže jsme hned mohli vyrazit ke zdejší observatoři z roku 1958. Věděli jsme sice, že je zavřená, ale nakoukli jsme lehce alespoň přes plot. Potom jsme to vzali rychle zpět – kolem 175 m vysokého TV vysílače - k mohutné granulitové skalní hradbě (bylo potřeba se trošku zahřát, že ano). Ta je asi 120 m dlouhá, přibližně 15 m vysoká a připomíná spíše pomenší skalní městečko. A protože bylo všem kolem jasné, že se zde chvíli zdržím, vyrazili někteří do nejbližšího okolí cesty houbařit.

Po nedlouhé době jsem houbaře nesmlouvavě odvolal a společně jsme se vrátili do centra všeho dění, kterým je zde památkově chráněná Tereziina chata z roku 1925 (s restaurací) a nejstarší kamenná rozhledna v Čechách. Má 18 m, jmenuje se Josefova věž a v letech 1822 až 1825 ji nechal postavit Josef Johann Nepomuk ze Schwarzenbergu. Na vyhlídkové plošině rozhledny (vstup je za 50 Kč) je umístěn Zvon svobody a vidět odsud můžeme nejen okolní pohraniční šumavské hory, ale i Lipno, věže Temelína, Český Krumlov nebo zámek Hlubokou. A za hezkého počasí prý i Alpy (to ovšem v této lokalitě tvrdí všude).

Po opuštění rozhledny jsme konečně vyrazili do restaurace na Budvárek a výbornou česnečku. Pak ještě ke zvoničce, lehce „prošmejdit“ nejbližší skály i skalky a připravit se na lanovkový sjezd. Tento dopravní prostředek nás bezpečně dopravil až téměř k autu a my se mohli natěšeně a radostně vrhnout na plnění posledního bodu programu dne. Musím ovšem připustit, že patřičně radostný a natěšený jsem byl pouze já sám. Dodnes jsem nepochopil, že již vyslovení slovního spojení zřícenina hradu Louzek může někoho nechat chladným nebo že totální nadšení nevyvolá ani fyzické setkání s touto úžasnou památkou.      

Louzek byl založen na přelomu 13. a 14. století v blízkosti zemské cesty z Horního Rakouska do Čech (a na skalnatém ostrohu nad řekou Malší) a od počátku se zřejmě jednalo o hrad strážní. Napovídá tomu i jeho původní německý název, tedy Lauseck – což znamená Čihadlo. Do současnosti se z hradu dochovaly „jen“ nepatrné pozůstatky opevnění a část věže i hradního paláce. Prvními majiteli byli páni z Maešovice, ale později jej vlastnili i Rožmberkové (koneckonců, těm tady svého času patřilo téměř vše). Jako pustý je hrad poprvé písemně uváděn již v roce 1541.

Louzek se nakonec stal takovým symbolem naší týdenní jihočeské dovolené. V hlase některých účastníků akce byl sice cítit lehký – a naprosto nepochopitelný - potměšilý výsměch až pohrdání, ale odpustil jsem jim. Zřícenina je prostě zřícenina a Louzek svou autenticitou určitě předčí i o něco známější Karlštějn. No a pak už skutečně nastal čas nasednout do auta, jít se rozloučit do Slávie a začít balit.

Sobota 17.9.2022 se nakonec neplánovaně stala v podstatě pouze dnem cestovním. Sice jsme měli naplánovaný husitský Tábor, ale právě tato část jeho historie nás z města ihned „vypudila“. Vzhledem k tomu, že poměrně nepříjemně mrholilo – a i teplota šla tak nějak dolů – to ve finále mnohým ani tolik nevadilo. Já se ale až moc těšil, že konečně uvidím onen gotický muzejní sál, který je u nás druhým největším, že se podívám do táborského podzemí a že si projdu muzeum pivovarnictví, kde současně bohatýrsky popiju v pivovaru pod Besedou. Bdělí strážci převážně s ženským pohlavím nás ovšem kvůli husitskému festivalu „Táborská setkání“ nenechali na Žižkovo náměstí ani nahlédnout a spíše nás okamžitě poslali do … no vysvětlili nám, že můžeme přijít zítra nebo přijet kdykoliv jindy. A tak jsme se vypravili směrem moravským ….

Díky táborskému neúspěchu jsme – přes poměrně vytrvalé pršení – dorazili domů podstatně dříve než jsme předpokládali. Já se tak mohl okamžitě vrhnout na dovezené „artefakty" a přípravu speciální smetanovo-houbové omáčky. A ta už byla skutečným definitivním závěrem naší vydařené týdenní výpravy na jih Čech. Nacpali jsme se totiž tak, že jsme tentokrát vypustili i tradiční tiskovku na Koupáku.

Zcela na závěr ještě pár krátkých poznámek a postřehů:

Jižní Čechy jsou rozkopány téměř stejně příšerně a nekoncepčně jako naše rodná severní Morava. Všude objížďky, rozbité cesty se zátarasy, semafory … takže ať jsme jeli, kam jsme jeli, skoro vždy nám zůstávala k dispozici jedna jediná komunikace.

Pro nás – jako turisty ze vzdálenější lokality – byly daleko horší různé (většinou navíc zpožděné) rekonstrukce památkových objektů. Díky tomu jsme například z – jistě velmi krásného - poutního areálu v Římově viděli snad jen ten příslovečný prd a ani křížová cesta v okolí Římova se nám moc nepředvedla.

Problémy byly také s otevíracími dobami informačních center i některých památek, zejména placených zřícenin. Naprosto např. nechápu, proč mají v této oblíbené lokalitě a v turisticky vysoce atraktivním září jednotlivá IC naprosto rozdílnou otevírací dobu. Někde mají otevřeno jen o víkendech, jinde pouze v pracovní dny a vrcholem jsou ta zařízení, kde neplatí ani to, co mají napsáno na dveřích a webových stránkách. No a závěrečný Tábor byl jen takovým „bezvýznamným vyvrcholením“ (o kterém jsme navíc kdysi věděli, ale zapomněli).

Jižní Čechy jsou ovšem pořád stále stejně krásné a navíc určitě i podstatně levnější než jižní Morava nebo Beskydy (pomineme-li zámek Rožmberk, kde i turistické vizitky předražili na nemravných 20 Kč, a některé součásti Třeboně nebo Českého Krumlova). Počasí sice nevyšlo nejdokonaleji (několik týdnů před tím bylo, samozřejmě, v jednom kuse nádherně, ale na druhou stranu jsme už na dovolené zažili podstatně horší), ale pozitiva rozhodně převažovala. Nezbývá nám tedy než doufat, že se do jižních Čech i šumavských hvozdů vrátíme co nejdříve …