Kamenné náhrobky středověkých kacířů

Fotografie (13) • Foto: jakub

Najdeme je roztroušené v krajině. Někdy jednotlivě, jindy v celých skupinách. Jednou se bělají na holých úbočích hor, podruhé jsou skryté mezi neprostupnými keři. Přibližují tak, v našich krajích nepříliš známou, epochu středověkých dějin. Nazývají se stećci. Píše se desáté století. Bulharský kněz Bogomil ve svých kázáních ostře napadá tehdejší církev a stát, které pokládá za nástroj zla. Pozemský svět líčí, coby dílo Ďáblovo a vyslovuje se pro praktikování asketického způsobu života. Vychází přitom z učení paulikiánů, původně arménské sekty vyhnané právě na teritorium Balkánského poloostrova. Hlavní podstata učení klade důraz na již zmíněný vyhraněný dualismus dobra a zla, s vírou, že teprve až v Kristově evangeliu se objevuje pravý Bůh. Hnutí nachází značnou podporu mezi prostým obyvatelstvem a podle jeho jména dostává přídomek – bogomilství. Hereze se lavinovitě šíří na západ, kde dává vzniknout proslulému katarskému /z řeckého kathos = čistý, se později vyvinul výraz kacíř/ a albigenskému hnutí. Přestože počty přívrženců rostou, všude jsou vystaveni krutému pronásledování, ať už se jedná o země začleněné do západní papežské sféry, či východní byzantské. Jen na jediném místě se mu dostává podpory – ve středověké Bosně. Není přesto známo, kdy tu bogomilství nalezlo živnou půdu, ale roku 1203 byli zástupci bosenských mnichů nuceni se zavázat, že na svém území nebudou trpět žádné odchylky od katolické církve, z čehož vyplývá, že koncem 12. století zde mělo delší čas pevně zapuštěné kořeny. Ačkoli nepřístupná, hornatá a tudíž obtížně kolonizovatelná Bosna, byla formálně podřízena zprvu byzantské, později pak zejména uherské vládě, její vnitřní vývoj probíhal v podstatě zcela samostatně. V první polovině 13. století dochází k intenzivním pokusům o vymýcení kacířství – vysláním dominikánské misie, jejíž cílem bylo pacifikovat Bosnu, počínaje oblíbeným upalováním až k častým vojenským výpravám pod uherským praporem konče. Tato snaha však nepřinesla žádné výsledky a Bosna se de facto stala nezávislým státem. Zárověň tu bogomilové vytvořili vlastní církevní organizaci v čele s „djedem“ /biskupem/. Zmíněné události lze považovat nejen za počátek státnosti, nýbrž i za okamžik zrození bosenského národa, neboť obyvatelé sami sebe chápali nejen jako „dokonalé, pravé křesťany“, ale i jako odlišný slovanský kmen. Přes svůj původní odpor vůči feudálům a šlechtě se zde tato církev stala jedinou náboženskou součástí místního faudálního systému, přičemž udržuje kontakty se svými západními bratry – s katary. Během panování Tvrtka I. /1353-1391/ nastává pro Bosnu „zlatý věk“, provázený, mimo jiné i rozsáhlou územní expanzí, ale jak se často v dějinách stává, po smrti silného vládce propukají rozbroje a říše se utápí v následném chaosu, aniž by domácí šlechta postřehla, že od východu se pomalu, ale nezadržitelně valí další katastrofa. Vnitřních zmatků pohotově využil Štěpán Vukčić, když se roku 1448 prohlásil za vévodu- hercegu a stal se neomezeným pánem jižních částí Bosny, což byl jen další krůček k definitivnímu pádu království. Od oné doby je jeho země nazývána Hercegovinou. Ve chvíli, kdy turecká armáda již dotírá na hranice státu, začíná zaznívat patarenské církvi labutí píseň, neboť v zemi usazený františkánský řád se horlivě ujal rekatolizace. Izolovaným bogomilům zůstala odštěpená Hercegovina. Ovšem ani zoufalé spojenectví s Římem nezabránilo rychlému ovládnutí Bosny Turky. O dvě desetiletí později /1482/ byla definitivně dobyta i Hercegovina, čímž zanikla poslední výspa bosenské církve. Svéráznou upomínkou na její éru jsou právě stećci. V jižní Hercegovině, poblíž osady Radimlja u městečka Stolac, zůstalo zachováno až do dnešních dnů několik seskupení těchto kamenů. Na první a nepřehlédnutelnou nekropoli, čítající několik desítek náhrobků, rozesetých v hájku po obou stranách silnice Stolac – Čapljina, lze narazit krátce po klesání z náhorní plošiny do širokého údolí Bregavy, asi 600 metrů před prvními střechami osady. Pohřebiště patřilo v dobách předválečných k hojně navštěvované turistické atrakci, o kterou bylo náležitě pečováno – na několika kamenech jsou poznat stopy citlivých rukou restaurátorů. Nyní se mezi pomníky spokojeně popásají ovce a po komunikaci, dělící areál, vrčí obrněné transposrtéry SFOR, což s pietně-venkovskou atmosférou místa vytváří příznačný obraz současné Bosny, korunovaný vypáleným domkem na pozadí. Připočteme-li ještě vedlejší, zbrusu nový „umělohmotný“ obchod, vyrůstající uprostřed zelené louky, s rozšklebenou kulisou skalisek, odkud je do vesnice na míle daleko, dostaneme podobu celkovou. Náhrobky nejsou jednolité, nýbrž vykazují bohatou škálu tvarů. Jako surovina byl použit místní vápenec. Od kvádrů, přes kameny podobné tumbám, známým ze židovských hřbitovů, až po zdobené kříže. Také rozměry jsou odlišné. Ty nejmenší jsou sotva metr dlouhé a do půl metru vysoké, ty nejvyšší - obří bloky, skýtají nevšední rozhled. I reliéfní výzdoba je poměrně pestrá, byť poněkud primitivní, často se objevuje motiv kříže, respektive ukřižovaného Krista, u paty přecházejícího v kotvu, po stranách lemovaný vinnými hrozny, dále dvě hrubě vysekané postavy, či spirály, o nichž existuje domněnka, že se může jednat o relikt předkřesťanské symboliky. Boční strana prozrazuje události světského života, např. lovecké scény. Zajímavé, zvláště u sekty, jež se ve svém ranném období projevovala krajní askezí. Inu vítr italské renesance zavál i sem, vždyť Dubrovník a Benátská republika patřila nejen mezi sousedy, nýbrž i hlavní obchodní partnery. Na některých náhrobcích lze vystopovat zašlé epigrafy, celkové stáří nekropole spadá do údobí 13.-15. století. Druhá a podstatně skrytější skupina stećků, na kterou volně navazuje pozdější muslimský hřbitov, je situována přímo do centra osady. K nalezení není potřeba zvláštní námahy, rozkládá se v nejvyšším bodě silnice naproti rohovému koloniálu. Tady již náhrobky nejsou udržovány. Většina jich má charakter obyčejných hrubých kvádrů s málo zřetelnými reliéfy. U některých jen pravidelný tvar prozrazuje, že se jedná o dílo lidských rukou. Podle množství vyšlapaných cestiček a struktury odpadků není pochyb, že je ve své okrajové části využíváno k oblíbené mužské činnosti, tj. popíjení pivka, vydatnému pouřování a nezbytnému, zasněnému hledění do kraje. Zbytek dávného pohřebiště je pohlcován okolní macchií. Kromě Radimlje najdeme stećky i na jiných místech, například poblíž chorvatského města Imotski, k dalším lokalitám patří Blidinje jezero mezi horstvy Vran a Čvrsnica. Bezesporu nejznámější je bohatě zdobený stećak ze Zgošče, později přemístěný do Zemského muzea v Sarajevu, který našel své uplatnění i na současné bosenské bankovce. Společně s řadou pevností a několika písemnými památkami dokumentují pohnutou historii Bosny, sami však představují osobitý a čistě domácí druh umění. K odkazu středověké Bosny se nyní hlásí především muslimové, vždyť právě patová situace v bosenské církvi a nepopulární rekatolizace byly jednou z příčin rychlé a povětšinou dobrovolné islamizace obyvatelstva. V každém větším městě se najde ulice, nesoucí jméno krále Tvrtka, bosenské lilie zdobí mnohé muslimské hroby z poslední války a taktéž figurovaly na první vlajce nezávislého státu. Co se koncentrace zajímavostí týče, může se Stolac, mimo stećků, pyšnit rozvalinami ilyrského města Daorson, či impozantním vývěrem Bregavy. Jinak samotné městečko působí ospalým, provinčním dojmem, na němž se, zvláště v muslimské čtvrti, ošklivě podepsala válka. K zacelení jizev bude potřeba ještě mnoha let. Všechny mešity byly proměněny v hromady sutin, staré turecké domy na stolacké čaršiji pro změnu ve spáleniště, jen zčernalé obvodové zdivo smutně vzpomíná na časy bohatší, po nichž zbyly působivé kamenné vstupní portálky. Vybledlé stopy etnického cejchování příbytků (ty označené nastříkanou chorvatskou šachovnicí zůstaly téměř nepoškozeny, muslimské, se jmény majitele postihlo v lepším případě pouze vyrabování, spolu s nápisy a symboly obskurního státu bosenských Chorvatů, Herceg – Bosny) přinášejí svědectví o pekle intolerance, pouze katolický kostel září novou fasádou. Do města se však postupně vrací řada uprchlíků, mnozí s nadšením, jiní s nezhojenými a možná nezahojitelnými šrámy v duši. Trošku optimismu dodá pohled na intenzívní obnovu zničených domů, většinou financovanou ze zahraničních zdrojů, také počala i rekonstrukce mešity. A tak původní tvář Stolce přibližují už jen staré snímky a rytiny v baru Galerie, který večer kypí rušným životrem. Z ostatních památek ještě stojí za zmínku zřícenina hradu Vidoš, nad kterou se třepotá chorvatská zástava a především staré mosty, jejíchž oblouky se klenou nad chladnou Bragavou. Opravdu, patří-li ke Stolci něco, co mu dodává atmosféru, jsou to jeho kamenné mosty. Některé rušné a dosud používané, jiné, které pozbyly svůj význam, tiché, utopené v keřích fíkovníků. Text a foto Jakub Hloušek