Karajia, Pueblo de muertes (Mesto mrtvych)

Fotografie (1)

Vyjizdime od hotelu Revash v pul seste rano, abychom stihli cast silnice ve vystabe pred jejim uzavrenim. Auto nas vysazuje u zhrouceneho mostu. My se mame vydat pres pesi provizorni lavku, jenz vede vedle nej pres reku. Na druhe strane na nas bude cekat dalsi automobil. Most spadl pred tremi mesici po tom, co pres nej prejel nadmiru nalozeny nakladak. Pred ctrnacti dny napadlo nejakeho nadsence postavit alespon tuto lavku z kmenu stromu a prken.Jeden spadly most by nebyl takovym problemem, kdyby nespojoval jedinou pristupovou cestu do oblasti s okolo 15000 obyvatel. Navic kdyz tato oblast produkuje obrovske mnozstvi brambor, ktere se prave sklizi a po tom, co se pytle nalozi do nakladaku (jichz nastesti par v teto oblasti pri padu mostu zustalo), musi se u reky vylozit a prenest na zadech pres lavku, kde uz ceka dalsi nakladak.

Obyvatele odriznuteho koutu zeme si navic musi odpustit napr. Ovoce, protoze jeho ceny se vysplhaly kvuli narocnemu transportu do zavratnych vysin. I ridic, ktery jde pres lavku s nami si nese v kanistru benzin do vozu na druhe strane. Asi trictvrte hodiny od reky snidame ve meste Loya a v restauraci nas vyzveda nas pruvodce. Jmenuje se Rogelio a pracuje v mistni skole jako ucitel dejepisu. Ted jsou prazdniny a ma cas prohanet se s turisty po horach a ukazovat jim mistni predincke pamatky. Ve svem dome planuje otevrit jednoho dne vlastni cestovni kancelar. Ve volnych chvilich pestuje morcata. Je to desna veda vychovat ty spravne plodne sampiony, kteri by pak produkovali spoustu kvalitnich potomku na maso. Myslim, ze morcatum opravdu rozumi. Vzdyt v klickach se mu prohani pekni macci. Nejdrive mirime k Pueblu de Muertes. Po jizde autem a asi hodinove pesi ture prichazime k zamcene brane Mesta mrtvych.

Uz cestou jsme sledovali nadhernou krajinu, ale ve spojeni s temito pamatkami si to vychutavame dvojnasob. Prislusnici predincke kultury Chacha si zde- asi v polovine vysky ploche vertikalni skaly- postavili male dvoupatrove domky, jenz slouzili k uskladneni obilovin a kukurice klidne az do dalsiho roku. Domecky sedi na rimse ve skale zady na ni nalepene. Poskladane jsou jeden vedle druheho jako radove domky. Pred nimi vede cesticka nejvice tak metr siroka a pod ni dvestemetrovy sraz. V dobe kultury Chacha vse toto hlidal jeden strazce na zacatku cesty. Nikdo jiny v miste nezil. Cely spatne pristupny komplex vystaveli na ochranu svych zasob. Rogelio nas upozornuje na mohutne zarezy v protilehle skale. Lezi asi ve stejne vysce jako misto, se zasobarnami, kde ted stojime. V ryhach jsou vyrovnane hlinene oble sarkofagy pripominajici obtloustle kuzelky. Cim vys je sarkofag umisten, tim dulezitejsi clovek byl.

Zemreleho mumifikovali v poloze embrya- sedic, nohy I ruce skrcene k hrudniku. K telu nakladli sperky, keramiku, textilie- proste vse potrebne do dalsiho zivota. Okolo pak vztycili drevenou konstrukci, kterou pak obalili jilem. Na nekterych sarkofazich jsou jeste nyni patrne ruzne maluvky, jenz pry provadeli barvami ziskanymi z kamenu okolnich skal. Dle Rogelia I dnes nekteri z jeho nemajetnych zakusbiraji barvy pro vodovky v prirode. Zajimavy je I zpusob jakym sarkofagy umistovali do steny. Oba s Cubrikem jsme si lamali hlavu nad tim, jak se tam Chachove mohli dostat, protoze k mrtvym nevede zadna pristupova cesticka. Rogelio nam to cele objasnil. Pry predtim cesta existovala, ale ihned po usazeni sarkofagu do skaly ji za sebou strhli, aby se k nemu uz nikdo nedostal. Vracime se zpatky. Cestou nalezame spousty lidskych kosti, u kterych si libuje Klaus- traumatolog za prizvukovani dalsiho clena nasi skupinky- starickeho peruanskeho profesora fakulty mediciny. Za branou kde drive sedaval hlidac zasob uz se zase vice libi Biance, ktera beha s fotakem okolo orchideji. Obedvame v Loje ve stejne hospudce, kde jsme meli snidani. Odpoledne venujeme mistu nazvanem Karajia. Pamatka pochazi zhruba ze stejneho obdobi jako Mesto mrtvych- tedy 1200 AC.

Stavime s autem v male vesnici, kde se k nam pridava jedna z Rogeliovych malych zacek, aby prodala alespon neco z bratrovy rezbarske prace. Tape s nami blativou cestou v sandalkach a navic se ji to ocividne vubec z kopce nesmeka tak jako nam. Ukazuje nam, jak male krucky musime delat a smeje se tomu, jak jsme neohrabani. Vezme si na starost stareho profesora, aby se nekde neprizabil a celou cestu ho vede za ruku. Jako vsichni mistnaci I ona jencichla ohnem a sukynka drive ruzova, ted sise chyta odstin hnedosede. V tomhle bahne ale dite proste ani neuze zustat ciste. V Karajii zase s Rogeliem pozorujeme par sarkofagu ve stene. Tentokrat jsou ale mnohem blize k nam a vypadaji malinko jinak nez ty z opoledne- jsou vytahlejsi a vice pomalovane. Napocitame jich neco k desteti, ale Rogelio tvrdo, ze jestejeho babicka jich pamatuje stovky. Vykradaci je vsechny rozbili tim, ze na ne z cesty hazeli kameny a cekali, jaky poklad jim spadne do naruce. Tolik skody! Profesor klouzani dolu prezil a ted kdyz funime do kopce holcicka v sandalech beha okolo me a vyrabi mi nusnice z travy, prstynky z kytek, proste si hraje a zapomina, ze ma prodat drevene privesky na klice, co se ji houpou v igelitaku. Sama ji musim pripomenout, at mi je tedy ukaze a jeden si na pamatku kupuju. Cubry se navic ve vesnici zamiloval do drevene sosky od jeiho kamarada. To se nam zase zaplni batuzek.

Tisíce dalších zážitků z deníku Terky a Míši Urbánkových z půlroční cesty Jižní Amerikou najdete na EXPEDICE.TURISTIKA.CZ