Karakoram Highway

Fotografie (12)  • Foto: PetrHruska

Foto: PetrHruska

Jedna část rozvětvené Hedvábné stezky, středověké obchodní trasy směřující zAsie do Evropy, se kdysi táhla přes vysoká pohoří Pamíru a Karakoramu. Ještě dříve tudy procházel Alexandr Makedonský a buddhismus odtud poprvé putoval do Číny a Tibetu. Cesta hornatou oblastí byla vždy nebezpečným podnikem a karavanám oslů a koní trvalo týdny i měsíce než se přes pohoří dostaly ze středoasijských pouští do nížin řeky Indu.V polovině 60. letech 20. století se vlády Číny a Pákistánu dohodly na stavbě silnice, která by obě země spojila, kopírujíc starou trasu Hedvábné stezky. Na náročném projektu se podílelo přes 30 000 čínských a pákistánských dělníků. Extrémní podmínky, časté nehody, sesuvy půdy, letní vedra a zimní mrazy si jen na pákistánské straně vyžádaly skoro pět set mrtvých, jeden život na každých 1,5 km silnice. Po dvaceti letech úmorné práce byla Karakoram Highway, 1 300 km dlouhá silnice mezi čínským Kašgarem a pákistánským Rawalpindi, dokončena.

ZE ZMATKU VELKOMĚSTA

Rawalpindi je přelidněným velkoměstem schaotickým ruchem typickým pro všechna pákistánská sídla. Ulicemi rozpálenými srpnovými vedry se prohánějí staré autobusy, náklaďáky, tříkolé motorikši i koňské povozy a mezi nimi se prodírají chodci, většinou muži oblečení do šalvár kamízu - typického stejnokroje z pytlovitých kalhot a dlouhé košile. Na autobusovém nádraží narychlo kupujeme lístky a za chvíli už nám starý kuli přivazuje těžké batohy na střechu rozhrkaného busu. Vyjíždíme až když je vozidlo dostatečně nacpané cestujícími a jejich objemnými zavazadly. Za městem řidič přidává rychlost a žene vůz rozpálenými pláněmi.

Až o nějakých sto kilometrů dál ve městě Havelian, kde končí železnice, oficiálně začíná Karakoram Highway, familiárně zvaná KKH. Anglický výraz ´highway´ - dálnice - sice zdaleka neodpovídá úzké asfaltce, na níž se často spotížemi vyhýbají dvě protijedoucí auta, Pákistánci jsou však na svou KKH patřičně hrdí a nedají na ni dopustit. Krajina se pozvolna mění a znížin začínáme stoupat do zalesněných hor.

Nepřehlédnutelné jsou zdejší zdobené autobusy a náklaďáky, zpravidla značky Bedford. Na vyšperkovaných vozech snad nezbývá centimetr volného, tedy nepomalovaného místa. Křiklavé vzory a obrazy pokrývají celou kabinu i zadek vozů, blatníky, nárazníky, kola, světla, dokonce i okna, skrz něž řidič sotva vidí. Řetízky a rolničky zavěšené na náraznících cinkající při každém pohybu, vlaječky, stužky, cvočky nebo plastikové květiny dokonale dokreslují kýčovitý obrázek. Vysoký štít nad kabinou náklaďáků je nejdůležitější a proto nejzdobenější částí, obvykle vyhrazenou Alláhu - modlitbám, pasážím zKoránu, obrázkům Mekky a jiným náboženským motivům. Výjevy na ostatních částech vozů jsou často na hony vzdálené realitě. Vyobrazená letadla, parníky, alpské vesničky, fantastičtí ptáci a motýli snad vyjadřují tajné sny svých tvůrců. Tradice krášlení vozidel pravděpodobně pochází ze starověku. Tehdy se velbloudí a oslí karavany obchodníků dekorovaly talismany a modlitbami, které měly odvracet nebezpečí na cestách.

AFGHÁNCI A PAŠTŮNI

Poklidné město Mansehra proslulo především svými třemi obrovskými balvany, do nichž před 2 200 lety král Ašóka vytesal několik svých nařízení. Kameny snevýrazným a nevyluštitelným písmem jsou však poněkud nudnou atrakcí. Město samo je daleko zajímavější, už jen pestrým složením svých obyvatel. Vrelativním míru a pokoji zde pospolu žijí národy Paštůnů, Paňdžábců, Kašmířanů a uprchlíků zAfghánistánu, pro něž nechala pákistánská vláda na pokraji města vystavět uprchlický tábor. Bydlíme tady vrodině paštůnského učitele Nasima. Do jeho školy nás na exkurzi byrokratický ředitel nepustil („Musíte nám nejdříve napsat žádost, my ji za čas zvážíme a pokud jí vyhovíme, dáme vám někdy vědět."), a tak si užíváme pohostinnosti Nasimovy rodiny. Svou až téměř sebevražednou pohostinností jsou Paštůni, příslušníci hrdého a bojovného národa, proslulí a všichni se mohou přetrhnout, abychom se u nich cítili jako doma. Džaved, Nasimův mladší bratr, studuje vKaráčí politologii a je zatvrzelým komunistou. „Naši zkorumpovaní politici se topí vpenězích a obyčejní lidé umírají hlady. A to já změním!" tvrdí mladík přesvědčivě.

PUPEK KKH

Federálně spravovaná oblast Severních oblastí leží vchoulostivém regionu vblízkosti hranic Pákistánu, Indie, Číny a Afghánistánu. Oblast velikosti Irska je také místem, kde se setkávají horské masivy Hindúkuše, Himálaje, Karakoramu a Pamíru.

Administrativním centrem Severních oblastí a stejně tak středem celé Karakoramské dálnice se stal Gilgit. Když ještě silnice neexistovala, jediná možnost jak se sem dostat bylo letadlem nebo na koních, což zabralo asi deset dní. Před nezávislostí Indie a Pákistánu se často jezdilo přes Kašmír. Město je skutečným kaleidoskopem národností žijících vdosahu tisíce kilometrů. Můžete tady potkat jak Paňdžábce znížin, tak i Ujgury ze vzdáleného Kašgaru a slyšet všech šest hlavních jazyků používaných mezi Rawalpindi a Kašgarem.

Mohlo by se zdát, že odlišné národy spojuje jejich náboženství - islám, ale zdaleka tomu tak není. Lidé na jih od Gilgitu zpravidla vyznávají sunitský směr islámu, zatímco ti na severu se většinou hlásí kšíitské větvi nebo kismailismu. Vsamotném Gilgitu se všichni vyznavači obou hlavních směrů setkávají a často dochází kjejich násilným konfrontacím. Nejkrvavější střet mezi sunity a šíity se odehrál před deseti lety, kdy zahynulo přes sto lidí. Od té doby panuje vcelém regionu náboženské napětí, které se dere na povrch především při větších muslimských svátcích.

MÝTICKÁ ZAHRADA RÁJE

Rozlehlé údolí Hunza považuje mnoho cestovatelů za perlu na celé Karakoram Highway. Zelená krajina posetá obilnými políčky a jednoduchými kamennými domky se táhne kolem kalné řeky stejného jména a nad ní se majestátně tyčí hradba horských velikánů se zasněženými vrcholky, jimž vévodí 7 788 m vysoký Rakapoši. Úrodné zemědělství umožňuje důmyslný zavlažovací systém kamenných kanálů, které rozvádějí vodu do údolí zhorských ledovců. Slída však znečišťuje protékající vodu natolik, že je i po převaření šedivě zakalená.

Hunza byla po staletí odloučenou a těžko přístupnou oblastí, proto tam vznikla ojedinělá kultura, vmnoha ohledech značně odlišná od ostatních částí Karakoramu. Karakoram Highway spojila údolí se zbytkem Pákistánu i sČínou a ukončila tak dlouholetou izolaci, tradiční zvyky tady však často přetrvávají. Místní obyvatelé mluví jazykem burušaski, který není příbuzný žádnému jinému známému jazyku. Nikdo také nezná pravý původ těchto lidí; uvažuje se o tom, že přišli zRuska, Mongolska, Kašmíru nebo Persie. Existuje však teorie, podle níž jsou lidé několika odlehlých částí severního Pákistánu potomky vojáků Alexandra Makedonského, kteří zajeho vojenského tažení ve 4. století př. n. l. zběhli a usadili se zde. Této domněnce dnes věří snad jen Řekové a několik těchto národů, záhadou však zůstávají někteří jedinci sblonďatými vlasy a modrýma očima.

Většina obyvatel se, podobně jako jiné národy Severních oblastí hlásí kismailismu. Toto náboženství vzniklo v 8. století jako odnož šíitského směru islámu. Několik milionů vyznavačů dnes žije vodlehlých oblastech Pákistánu, Indie, Íránu, Sýrie a východní Afriky. Ismailité se nemusí řídit tak striktními pravidly jako přívrženci Koránu. Modlí se jen třikrát denně - před východem slunce, kolem poledne a večer. Místo mešity slouží tzv. džamat chana neboli společenská budova. Ženy ismailitů málokdy žijí tak izolovaným životem vústraní svého domu, jak je vpákistánské společnosti zvykem. Hunzské ženy se zpravidla oblékají do pestrobarevných šatů, někdy doplněných placatou vyšívanou čapkou.

Vedle alejí topolů, jabloní, broskvoní, ořechovníků a vinné révy jsou symbolem léta vseverním Pákistánu všudypřítomné stromy obsypané meruňkami. Meruňky jsou hlavním zdrojem obživy horských obyvatel. Jen vHunze jich prý roste 22 druhů. Zralé plody lidé nejdříve setřesou ze stromů, pak je vypeckují a nakonec usuší na rovných střechách svých domů nebo na větších plochých kamenech. Sušení trvá tři dny a jedna rodina se na zimu zásobuje sto až sto padesáti kilogramy sklizeného ovoce. Zbytek prodávají do nížinných oblastí, především provincie Paňdžáb. Meruňky se využívají při vaření většiny místních jídel, hlavně husté ovocné polévky. Zužitkovávají se i jadérka zpecek, znichž se připravuje kuchyňský olej.

VYSOKÁ HRANICE

Osada Passu leží ve výšce 2 400 m uprostřed oblasti Godžál. Přestože je jedním znejstarších obydlených míst vSeverních oblastech, stavba silnice na zdejším rozvoji téměř nic nezměnila. Povodně a ledovce tady často zničily více než polovinu domů a malá vesnice se nikdy nerozrostla vměsto, tak jak tomu bylo vpřípadě většiny osad na silnici. Až 60 km dlouhé ledovce Passu a Batura nestále obkličují vesnici a nedávají místním lidem příliš prostoru kobdělávání půdy. Ti proto hledají obživu na druhé straně řeky, kam přecházejí po dvou vratkých visutých mostech. Zbytek starého zničeného mostu dává tušit, jak vysoko až sahala poslední velká voda.

Brzy ráno stopujeme zPassu směrem kčínské hranici. Do vesnice nás předešlý den vzal obchodník vozící drahokamy do Číny. Autostop není vtéto oblasti problémem, ale vodlehlejších částech je při slabém provozu třeba dlouho čekat. Po půl hodině nám staví první vozidlo - pestře pomalovaný náklaďák. Kabina je plná, a tak šplháme na štít vysoké střechy. Nahoře si leháme na složenou plachtu do prostoru asi dva krát tři metry. Je to zatím naše nejpohodlnější cestování v Pákistánu, jen si občas musíme dát pozor na prověšené dráty elektrického vedení. Silnice se táhne do holých skal, kde už skoro nic neroste a nikdo nežije. Na druhé straně řeky lze někdy zahlédnout zbytky staré Hedvábné stezky, úzké cestičky vytesané do strmé skály.

Řidič nás vysazuje vSustu, posledním městečku na pákistánské straně. Celé místo se vlastně skládá jen zněkolika hotýlků, obchodů sčínským zbožím, celnice a záplavy náklaďáků čekajících na proclení. Čínská celnice je odtud vzdálená 150 km. Mezi oběma zeměmi probíhá vládní výměnný obchod. ZPákistánu se do Číny vyváží cigarety, sušené ovoce, nádobí, nylonové látky, žiletky a bylinky a zČíny se naopak dováží kola, bavlněné látky, čaj, nářadí, prošívané deky a samozřejmě hedvábí. V roce 1963, kdy vzájemný obchod začal, se vyvezlo a dovezlo zboží vhodnotě 10 000 dolarů. Roku 1997 už to bylo 5 miliónů dolarů.

Stopovat nám pákistánští celníci zakázali. Existují jen dvě legální cesty přes hranici - na kole nebo autobusem státní společnosti NATCO. Kolo nemáme, a tak musíme za oněch 150 km zaplatit přemrštěných 20 dolarů. Spolu snámi jedou další cizinci a pákistánští obchodníci. Nikdo jiný nemá potřebu této linky využívat. Klikatou cestou pomalu stoupáme kChundžerábskému průsmyku, který odděluje Karakoram od Pamíru a tvoří také hranici mezi Čínou a Pákistánem. Chundžeráb znamená vtádžickém jazyce vakhi „údolí krve". Ještě do konce minulého století totiž byla oblast plná hunzských a tádžických banditů, kteří rádi přepadali projíždějící karavany. Vzimě je průsmyk pod sněhem a naprosto neprůjezdný. Tady ve výšce 4 730 m se už těžce dýchá a teplota značně poklesla. Pákistánský voják nám jen mávne zbudky, odkud se mu viditelně nechce, projedeme okolo rudé vlajky se žlutými hvězdami a jsme vČíně.

TÁDŽIKOVÉ

Čínští vojáci nás o něco dále jen tak snadno nepropustí a kontrolují obsah všech zavazadel. Jejich kapitán mi po šťáře podává ruku a děkuje za spolupráci, poněkud neobvyklé gesto u nevrlých čínských oficírů. Bus se teď řítí zkopce travnatou krajinou. Nedaleko odtud leží hranice Tádžikistánu. Na čínském území žije přes 20 000 obyvatel této zakavkazské republiky. Vesnice kolem silnice tedy zdaleka nevypadají čínsky. Většinou vidíme jurty, mongoloidní děti, občas kolem projede pastevec na koni nebo oslí povoz.

VTaškurganu, administrativním centru Tádžického autonomního okresu, dostáváme vstupní razítka do pasu a teprve teď oficiálně vstupujeme do Číny. Ospalé město vypadá jako zašlá karikatura celé Číny. Rovně narýsované ulice, uniformní zděné domy sopadanou omítkou, slogany Strany na zdech a rázné pochody vyhrávající od rána do večera zampliónů snad vkaždé ulici. Idylicky vypadají jen pláně za městem spasoucím se dobytkem a tádžické ženy spestrobarevnými šátky na hlavách. Zříceniny pevnosti na předměstí připomínají staré časy, kdy byl Taškurgan nejvzdálenějším hraničním městem dynastie Tang, vládnoucí od 7. století. Příjemnou změnou je dobré jídlo a pivo, obojí nedostatkové zboží vPákistánu.

JEZERO KIRGIZŮ

Stařičký čínský autobus se snámi plouží rychlostí nejvýše 20 km/h. Řidič navíc zastavuje každému, kdo na něj na silnici zamává. Funguje i jako průvodčí. Kvůli každému novému pasažérovi vypíná motor a jde ho dozadu zkasírovat.

Po dlouhotrvajících deštích se okolní svahy často trhají a na silnici se sesouvají obrovské masy hlíny a kamení. Jeden takový sesuv zavalil kus silnice před námi natolik, že nelze projet. Před námi a brzy i za námi stojí zdánlivě nekonečná kolona aut. Řidiči vozidel znalecky diskutují nad zoufale blátivým úsekem, ale nikdo se kžádné činnosti nemá. Po hodině přijíždějí silničáři voranžových vestách, pokyvují hlavou a pak bez náznaku jakékoliv činnosti usedají mezi netrpělivé řidiče. Nakonec se iniciativy chápe hrstka nás cizinců, jimž chybí orientální představa o bezvýznamnosti času, a házíme do neprůjezdného bláta kameny. Po chvíli se přidává pár místních a za dvě hodiny můžeme pokračovat vcestě. Profíci voranžových vestách ani nehnuli prstem.

Přijíždíme khorskému jezeru Karakul, což vpřekladu znamená ‚černé jezero‘. Napravo se majestátně tyčí zasněžená Muztagh Ata (doslova ‚otec ledových hor‘) a nalevo Kongur, svýškou 7 719 m nejvyšší hora Pamíru. Vesnice u jezera se stala turistickým centrem. Místní Kirgizové, kteří se sem stěhují na léto, pronajímají své jurty za nemalý peníz, na jídlo má monopol jediná, předražená restaurace a dědové vušatých čapkách prodávají suvenýry nebo vozí zájemce na svých koních a velbloudech. Velbloudi tady působí celkem exoticky. Jsme totiž vnadmořské výšce 3 800 m a teplota se vnoci i teď vsrpnu často blíží knule.

KŘIŽOVATKA NÁRODŮ A CEST

Kašgar byl odpradávna významnou obchodní křižovatkou. Tady se Hedvábná stezka dělila a její jednotlivé trasy se rozbíhaly do střední Asie, Afghánistánu a oblastí, jež dnes protíná KKH. Slavné časy Hedvábné stezky už dávno uplynuly, město ovládá čínská komunistická vláda a etničtí Číňané dodnes značně přetvořili tradiční tvář starobylého města. Některé části však stále vypadají, jako by se od středověku nic nezměnilo. Za moderními čtvrtěmi obývanými čínskou populací a sochou Mao Ce-Tunga vnadživotní velikosti začíná staré jádro Kašgaru spůvodními obyvateli - Ujgury.

Ujguři jsou muslimové turkického původu žijící převážně vautonomní oblasti Sinťiang. VKašgaru žijí dosud svým tradičním životem, jen málo poznamenaným moderní dobou a čínskou kulturou. Staré ulice jsou plné malých dílniček kovářů, hrnčířů, tesařů a jiných řemeslníků pracujících většinou ručně za pomoci jednoduchých nástrojů. Vútulných čajovnách spolu diskutují staříci sdlouhými bílými vousy a hranatou čapkou, oblečení do tlustých kožichů i vhorkých letních měsících.

Každou neděli se v Kašgaru koná ‚jekšenba bazaar‘ - snad největší trh svého druhu vcelé Asii. Na konec týdne se město o dvou stech tisících obyvatel rozroste o dalších sto tisíc, kteří přijíždí nakoupit či prodat až zmíst vzdálených stovky kilometrů. Téměř čtvrtina města se zaplní trhovci prodávajícími všechno od melounů přes košťata a látky po koně a velbloudy. Své oslí povozy zaparkují na některém zosmi prostranství ktomu určených a pak po celý den neopustí své stanoviště na ulici. Večer vše urychleně sbalí a shalasným pokřikováním „bóš, bóš" - Projíždím - jedou domů. Za týden je můžete najít na stejném místě.

VKašgaru Karakoram Highway končí. Dál do Číny se přes obrovskou poušť Taklamakan táhne rozbitá silnice, po níž jede autobus do Urumči, hlavního města Sinťiangu, celé tři dny. Relativní izolace tak dosud zachovává ojedinělou kulturu kašgarských Ujgurů. Nebude však trvat dlouho a do Kašgaru dorazí právě dokončovaná železnice zUrumči. Ta by měla spojit obchodní čínskou obchodní trasu sKKH a vytvořit jakousi moderní verzi Hedvábné stezky. Zároveň ale umožní masovou imigraci etnických Číňanů a připoutá tak muslimskou oblast krozpínavé Číně.