KAVKAZ 2014 díl II. Gruzie
26.červen
00:05 v Tbilisi jsme opět…naše naděje, že budeme spát na Tbiliském hlavním nádrží se hroutí v základech… ptáme se všudypřítomných policistů..zakrivať se bude v jednu hodinu. Vycházíme ven a dráždíme tím prvotní pudy taxikářů, jež nemohou pochopit, že teď o půlnoci nikam nechceme,když ani my sami vlastně nevíme co máme v plánu, kde a jestli vůbec chceme spát. Po chvilce rozhodování a krátké debatě se rozvinuje první karimatka, dnes spíme před tbilisským nádražím s hlavou opřenou o výlohu obchodu se spotřební elektronikou… takže vlastně se náš záměr přespat na nádraží docela daří, jen s tou malou obměnou, že nespíme na, ale před před…
Celou noc okolo nás létají taxíky, z motorů vyluzujíc se pazvuky všemožných tonů, jsou jich desítky za hodinu a celou noc pořád a pořád… nevím kam neustále jezdí, když poslední a na dlouho poslední vlak, který přijel byl ten náš… jak kluci říkali, několikrát okolo nás v noci projela i škodovka, toť v Gruzii známka bezpečí, neboť tady sedlají škody téměř výhradně policisté. Okolo šesté ráno se probouzíme a přesunujeme se do přeci jen příjemnějšího prostředí nádražního vestibulu, tady to žije, skoro si není kam sednout. Nynější nejbližší plán je pokoupit něco zásob, neboť se chystáme na útok na bájnou horu Kazbeg. Když objevíme ten správný magazín, nakoupíme co je potřeba, posilňujeme se ještě teplým chačapury… Poté se přesunujeme do metra a míříme na maršutkoviště, ze kterého by nás tyto dopravní legendy východu měli dopravit až pod Kazbeg.
Po výstupu ze soupravy metra slyšíme češtinu, pozdravíme, obyčejné ahoj, pozdrav z něhož nemá vzejít nic jiného než mírné a zanedbáníhodné povznesení nálady těch co zdraví a těch jež jsou pozdraveni, ale tento pozdrav jak se brzy ukázalo nabral mnohem většího významu, směr naší expedice se sice nemění, ale duch a ráz nabyl naprosto jiného, téměř fatálního významu. Potkáváme partičku úžasných lidí, o kterých bude na těchto stránkách ještě nemálo napsáno…. Parta potulných drtičů hor a piv ze severozápadu potkala partu dobrodruhů a drtičů stakanů slivovice a vína z jihovýchodu… Osud chtěl tomu potkat lidi z nejvzdálenějšího možného koutu naší země, už se pravděpodobně nikdy neuvidíme, ale na následujících pár dní budeme pro sebe navzájem velmi příjemným a přínosným obohacením… Jirka, Michal, Tomáš, Mára, Mokřa, Zuzka, Verča, Iva a Lucie- 43 písmen pod nimiž se skrývá devět úžasných lidí, se kterými teď spojíme své síly abychom dosáhli toho o co nám jde, strávit několik dní v roce tak, abychom z nich mohli čerpat energii na co možná nejdéle. Naše cesty se po onom původně bezvýznamném pozdravu a po několika prohozených frázích rozcházejí, aby se za pár minut zase spojily. Po boji obsazujeme maršutku. Naháněči nás samozřejmě s bágly na zádech nejprve nalákají na cenu 10 lari na osobu, když přicházíme k maršutkám a chceme se nalodit na palubu najednou chtějí o tři lari víc nejprve na tento trik nepřistoupíme a maršutku opouštíme a nastupujeme do jiné také proklamováno deset lari a tady také ….po procitnutí, že to co máme na zádech by jsme si také chtěli vzít sebou zvedají cenou o dvě lari, už se nám nechce bojovat, 24 korun navíc zaplatíme a obsazujeme zadní sedadlo… zbytek osazenstva naší maršutky tvoří B9 ,jak jsem si pracovně nazval skupinu našich nově objevených spolucestovatelů a dva polští bratři pracovně nazvaní Bolek a Lolek… Na B9 také zkusili trik z cenou deset a po nastoupení dvě navíc za batohy, oni si ale svou silou devíti lidí stojí za tím co si dohodli a roztomile nedokonalou ruštinou si svou cenu obhajují. Tak tedy vyrážíme, na sever je cesta dlouhá, cestu známe, neměníme směr… Po necelých třech hodinách na legendární military highway jsme pod Kazbegem. Hned po výstupu se na nás slétají černé vdovy, jejich cena 15 lari za ubytování není nijak veliká, ale my máme svůj luxusní stan s šedesáti metry čtverečnými, dvěma ložnicemi, sprchou a kuchyňským koutem, tak proč jej nevyužít. S jednou bábuškou si domluvíme jakousi provizorní úschovnu zavazadel, z batohů vyhazujeme vše nepotřebné na útok na Kazbeg, vytváříme jakýsi pátý batoh a ten si za pár lari uschováváme. Naším dnešním cílem je typický kostelík, jehož scenérie je jedním z pohledů který tvoří Gruzii, v moment kdy píšu tyto řádky mám v kapse 19 pohlednic od dvanácti lidí a ne náhodou se tento spektakulární obraz svatého místa a bájné Hory vyskytuje na pěti z nic, žádný jiný motiv se na pohlednicích neobjevuje více než jednou.
Vyrážíme ke kostelíku, je to tvrdý, náročný výstup, kopec na kterém stojí působí při pohledu z městečka téměř jako stěna, ale překvapivě za necelou hodinu jsme nahoře. Ondra s Jánošem si našli „zkratku“, kostelík je na severu tak se půjde na sever, co by jsme obcházeli… ke kostelíku přicházíme ve stejnou dobu já z Houskou v povznesené náladě příjemného pochodu oni vyflusáni po vytouženém „prvovýstupu“ jižní stěnou :)
Naše první kroky vedou k sakrálu, opět prakticky stejný kostelík jaké jsme tady a v Arménii hltali po několika kusech denně, zároveň je naprosto jiný svou scenérii, atmosférou, náladou… Když téměř sám procházím mezi těmito staletí starými zdmi nasáklými záhadným pravoslavím až v kýčovitém světle zapadajícího slunce, odehrává se mi v hlavě něco co si dovolím nepopisovat, i když ten kdo píše by měl psát hlavně to co na srdci má v tom je největší síla psaného slova, tohle nenapíšu nechám si tento kousek Gruzie pro sebe…
Prosáknuti temným sakrálem si na louce pod kostelíkem nacházíme jedno z mála relativně rovných míst a stavíme stan. B9 zatím nikde, ale když se objeví staví si stany nedaleko od nás až teď nastává ta pravá družba, Prométheova hora spojí osudy několika lidí ještě více. Není v životě lidském mnoho silnějších okamžiků, než těch ,které přicházejí s dobitím těžké Hory. V tuto chvíli se plánuje výstup na Kazbeg a tím pádem dočasné si svěření svých osudů do jiných rukou devíti lidí. Jdeme spát celkem brzy, přeci jen transport z Jerevanu, noc na chodníku před tbiliským nádražím a transport do Kazbegi se na nás podepsali a myslím, že na mírnou únavu máme svaté právo… A zítřejší dvanáctikilometrový pochod na chatu Bhetlemi hut pod Kazbegem jistě nebude procházka růžovým sadem. Ještě když ve stanu rozproudím modrou krev ve své tužce a píšu několik bukviček do cestopisu, slyším dusot kopit, přijel jakýsi samozvaný odborník na kavkazské izobary. Na černém mustangu brázdí kavkazské doliny a se svou rosničkou v torně a třemi ampéry pod kůží oblbuje turisty. Jeho předpověď na dnešní noc je téměř apokalyptická, budeme bohem hor rozdrceni jako nicotné červy, nezkrocený vichr nás zanese až na střechy kazbeckých chatrčí a nakonec nás o ně nemilosrdně rozdrtí a snad už se i chystá rozdat adresy domů na jejichž hromosvodech skončíme napíchnuti… Doporučuje nám místo na něž by jsme se měli přemístit, abychom byli v relativním bezpečí, holky na chvíli zaváhají a chtějí se stěhovat, pod tíhou únavy a chlapského zbagatelizování tuto čačapředpověd ignorujeme…
27.červen
B9 vstává a ukázkově se balí, později se ukáže, že sbalit opravdu umí…. 
Vyráží asi o hodinu dříve než my, jejich pokorná předpověď, že za hodinu je dostihneme se ukázala jako naprosto přesná. Přesně za šedesát minut se naše výpravy zmixují do silného koktejlu, který poté protéká kavkazskými horynami a dolinami. Fyzická náročnost výstupu, docela slušná, technická na škále 1-5, slabá 2 a to jen díky několika exponovaným přeskokům horských potoků a závěrečnému výstupu k chatě. Zajímavý je hlavně konečný výstup po ledovci , to už máme chatu Betlemi na dohled mylně se domníváme, že je vyhráno…Pod námi je krásně vidět ledovcové údolní průrvy, dnes už zašlá sláva………ledovce i když zašlá je v evropském kontextu asi silné slovo, moc bratříčků stejného rozsahu v Evropě asi nenajdeme. Pocit při pochodu na mase ledu? Smíšený, nejprve nadšení z toho jak je povrch stabilní, miliony malých kamínků vykukujících z ledu zajišťujích i při docela slušném sklonu dobrou stabilitu, na druhou stranu ledovcové trhliny a Luciino vyprávění o tom, jak spodek ledovce po našem nástupu začal dramaticky praskat nám jasně naznačuje, že obezřetnosti bude ještě potřeba. Víme, že pokud se zem nezatřese, nějaké masivní trhání ledovce nehrozí. Jako jednoznačně nejnáročnější se jeví konec výstupu, lezení u masivních trhlin, kde už chybí jen nápis “welcome tooo hell“ a rozbředlý sníh a led na okraji ledovce, kde už se ledovec mění spíše v jakousi ledovou bažinu dělají ze závěru výstupu trochu drama. Největší nápor na tělíčka nás čeká nakonec, Kavkaz nedá nic zadarmo… masakrózní výstup mi připomíná demoralizující výstup na Aragat. Ondra si fakultativně vytahuje cestu rovnou k chatě. Jánoš je nahoře první s úsměvem v šedém vousu. Ondra je uspokojen vlastní destrukcí… naprosto zdevastován se zmůže jen na svůj “hovaďácký“ úsměv a hodinové štronzo na karimatce. Stan mu roste před očima, večeře se vaří pod nosem, přeci jen jeho blbózní zkratky k něčemu jsou, má čím omluvit svoji neúčast na logistickém zabezpečení výpravy. Za stan platíme ožralcům ze stanice 10 lari a v kamenné ohrádce stavíme naše šapito o 60 metrech čtverečních… poté se už věnujeme výhradně jídlu. Hlavní kotevní lana našeho superstanu zachytáváme o opravdu obrovské střepiny Kavkazu což se ukazuje jako veliká výhra…
Celkově byl pro mě výstup jakousi „procházkou růžovým sadem“ cítím se neskutečně, náročnost bych srovnal asi z procházkou po Varské kolonádě,jsme v neskutečném laufu, asi tak na miliontinu vteřiny jsem zalitoval že Kazbeg je pro mě hora, kam jsem poslal spát lvy…
V plánu je den aklimatizace a poté útok deseti climberů na vrchol. K základnímu táboru u Betlemi hut přicházíme celkem brzo, chlapci laborují s myšlenkou zrychlené aklimatizace a útokem na vrchol již zítra ráno. Jsou v rozpacích Ano/Ne ??? nechat to na jistotu a jeden den si počkat, ale co počasí Kazbeg má přes 5000 m.n.m. tady končí veškerá sranda a nyní se podmínky jeví jako naprosto ideální. Nezávidím chlapcům jejich rozhodování… Ze svého pohledu fandím již zítřejšímu prvovýstupu, ale ani mě nenapadne je do něčeho tlačit, jen navrhuji, ať si předběžně sbalí věci, vstanou ráno a rozhodnou se podle momentálních stavů a podmínek, na což nakonec všichni kývnou. Debata ještě pokračuje, Ondra jakožto nejzkušenější přidává své postřehy, rady a upozornění, svou nemalou trochou do mlýna přispívá i vejprtský mačkynadze Jánoš. Diskuze je výživná na to, že mají budík nařízený na 01:00 ještě ve dvacet hodin vesele debatují, ale nakonec jsou v momentu všichni zabaleni do spacáků.
Dnes je až nehorsky klidná noc….
28.červen
01:00 Morcheeba rození stan… Den D, český výsadek na Kazbeg, teď nebo teď, není o čem diskutovat jde se teď… Ještě včera desetičlenná skupina se ještě před výstupem ztenčuje na šest lidí. Jirka nevyspán s bolestmi hlavy rozumně rezignuje na výstup. Když vidím Houskovu aktivitu po ranním koncertu Morcheeby vsázím i na jeho neúčast. Kluci poletují okolo stanu a chystají se na výstup, když rozetne ticho okolo stanu houskovo „Ondrooo já nejdu“ Následuje několik spíše zdvořilostních frází připomínajících přemlouvání. Ještě před odchodem zkouším s Ondrou vysílačky a pak už jde do tuhého… Lucia se chtěla dobře vyspat tak obětuje nějaké to mrzké lari a uchyluje se do relativního bezpečí zděné chaty= prohra… Rádoby meteorologové slaví od rána do noci, od noci do rána, jakýkoliv ohled k ženám platícím nemalou částku za nocleh –nulový. Obdivuju Luciin morál, je nevyspalá, gruzínští meteočačologové jí vlastně ani neumožní se probudit, kdo neusnul se vlastně ani probudit nemůže… i přesto je ráno připravena na útok na Kazbeg… 2:15 výprav vyráží, my s Houskou nemáme v tento čas problém okamžitě usnout. Po probuzení probíhá několik marných pokusů o navázání radiospojení, jde spíše o jakousi technologickou hru, neboť prakticky celá část výstupu je za horským masívem, na který naše radiohračky nemají recept. Po probuzení doháním deníkové manko, když tu mužské fyzično rozdrtí lepí ženský hlásek... Lucia, není možné 10:30 a zpět? Z Kazbegu? Zmýlená platí, nevyspání a nepřipravenost na zimu udělali své, dle domluvy to Mára na její výzvu otáčí cca ve 4500mnm, příkladná horská spolupráce. Ale i tak pro mě… oba tam byli… Můj respekt ke Kazbegu se v jejich stínu jevý jako zbabělost, samozřejmně jen na první pohled člověka, který o horách nic neví… Den trávíme zevlingem, na rozdíl od včerejška nám počasí moc nepřejeje,je sice slunečno, ale fouká prudký a studený vítr. Poklid ve stanu občas rozčeří pokus o navázaní spojení. Kolem 13:30 se rozsvítí vysílačka,ozývá se Jánoš.. asi za půl hodiny se objevuje Ondra a Michal, už na ně čeká lovečák, chleba s paštikou a teplé kafe. Udělali ho, hrdý Kazbeg je připustil a umožnil jim na “minutočku“ využít svého vybavení, zkušeností a sil a na moment dopřál tomu nejryzejšímu mixu českých horolezců malé skromé nahlédnutí, oni ho neudělali, to on jim dovolil nahlédnout… Zaplatili za to totálním vyčerpáním, toť jedinou měnou, kterou Kazbeg bere, nezná lari, dolary či eura, bere jiné měny, zaplať nadšením a vyčerpáním a pustím tě... Chlapci zaplatili a cca v 9:15 Ondra, Tomáš, Michal a Jánoš dostali od Kazbegu „razrešenije“
Jen pro zajímavost, naši polští dokonale vybavení superborci (prý „nepijůt“) Bolek s Lolkem, to otočili ještě níže než Lucía s Márou pro výškovou nemoc...
Jánoš s Tomem dorazili asi půl hodiny po Ondrovi s Michalem, čekala je stejná podaná ruka, stejné pohoštění …“maladci“
Ondra s Michalem si po občerství a dobré české kávě pohrávají s myšlenkou dnešního sestupu alespoň pod ledovec. Po návratu Jánoše s Tomem se čeká na jejich vyjádření. Nejhůře se výstup na Kazbeg podepsal na Tomášovi, který přesně v liteře horského zákona a práva nejslabšího dnešní sestup ruší.
Vše je pro dnešek vyřešeno, je sice odpoledne, ale všichni se uchylujeme do stanu, neb venku nás nic dobrého nečeká, v 16:30 jsme všichni zavrtáni ve spacákách. Společnost nám dělá severočeský sprosťák Baumaxa a jeho slovohrádky. Nesměle vkládám bukvy do deníku, nálada je povznesená až nad Kavkaz, jediné co ho dokáže bezprecedentně pokořit je právě dobrá nálada a ta zde vládne v rytmu našich sester a přijely všechny tři… rozezníváme údolí , posíláme se „do vole prdele, kupujem holkám dárky a tváříme se vesele“ o čemž ví až dole v Kazbegi, neboť tóny našeho libozpěvu klouzají po ledovci až dolů do údolí…
Asi po hodině usínáme, tedy relativně, neboť nás dnes čeká noc snů, které se nezdály. Kazbeg fackuje náš stan tu zleva, tu zprava, chvílemi mi připadá až neskutečné, že stan drží. Všichni ležíme vedle sebe, koukáme do stropu a poslucháme stejnou kakofonickou devátou symfonii na Kazbeg… symfonický orchestr v sestavě deset blesků, miliony větrů, na statisíce ledových krup a pět sesuvů kamení hrají a nikoho se neptají zda se jim sny zdají…
Nejhorší noc mého života je v plném proudu….
29.červen
Po ránu se mi podaří snad na deset vteřin usnout… v tom přichází Tom… “borci, jako to s váma vypadá?“ Nikomu se ven moc nechce, ale nakonec se po minutovém váhaní vyhecujeme a začínáme balit a připravovat se na sestup. Jánošovi dnes balení zrovna nejde… Jde se dolů, už tady nechci být ani vteřinu navíc.
Ze začátku jde sestup docela rychle, je 7:30 ráno a svrchní ledová vrstva ledovce je ještě docela promrzlá a tím pádem pevná. Jdeme dolů trochu jinou cestou než jsme stoupali, ukazuje se to jako menší chyba, na konci ledovce je suťoviště v ledu, nikomu se nedaří vyhnout se pádu i já si střihnu pár dramatických skluzů… Při jednom z mála ohlédnutí dozadu koukám, jak je mocný Kazbeg zahalen neprostupným temným mrakem, opravdu nezávidím těm několika lidem co potkáváme při jejich výstupu nahoru. Vypadá to, že se nám podařilo odejít opravdu v ten pravý moment. Sestupovou družinu vede Houska a doslova letí, je třetí den bez piva, smutný osobák o který nestál, snad od deseti let nebyl tak dlouho bez svého moku fatále… Když se nám podaří opustit suťoviště, sestup už jde rychle, ale i tak to vypadá, že nás mrakomor nakonec dostihne a také se tak stává. Po překročení “křížového“ sedla si musíme vzít pláštěnky, jsme dostiženi. Za několik minut se z příjemného pochodu stává blátivá a klouzavá nepříjemnost. Už jsme na dohled od kostelíku, ten nás odměňuje nádhernou podívanou, nacházíme se přímo ve středu jakési sendvičové oblačnosti, nepamatuji se, že bych někdy něco podobného viděl. Městečko v údolí je zahaleno do bílého hustého mraku, pak jsme my v naší vrstvě momentálně krásného počasí a nad námi opět, tentokrát šedý neprostupný mrak. Kopeček na kterém stojí jedinečný kazbecký kostelík je ze třech stran zahalen do mlžného oparu, jsme v očekávání zda se mlhovině podaří cestu ke kostelíku odříznout úplně, nakonec se tak stane, deset metrů pod kostelíkem je na všech stranách neprostupný bílý mrak, je obklíčen, armáda mlhy ho na několik desítek vteřin naprosto odřízla od pevných základů, vypadá jako by se vznášel… foťáky jedou na 105%... Na závěr sestupu už jdeme v absolutním dešti, neustále přestává a začíná pršet, když už jsme v městečku doslova leje, míříme sice do jiné hospody, ale otevřené dveře v dřevěném srubu u lesíka říkají stručně a jasně „chlapci pojďte na jedno…“ Velice příjemný podnik s přátelskou obsluhou, dobrým pivem vynikajícím ostri. V okamžik když naše sestupem zpevněné zadnice dosednou na židle se venku tak rozprší, že není vidět na dva metry…
U stolu špekulujeme kam dál povedou kroky naší výpravy. B9 míří do Kachetie, zatím jen na půl slova padla myšlenka, že bychom mohli pokračovat v dobře rozjeté družbě a jet s nimi. Tom s Michalem dají jen jedno pívo, neboť limit na vrácení lezecké výbavy mají do třinácté hodiny a ta už se kvapem blíží a zároveň dostávají za úkol optat se zbytku jihomoravské výpravy co by říkali na to, že bychom se ještě na pár dní připojili k jejich plánu. Asi po půl hodině mi cinkla o telefon jasná a stručná zpráva “pojeďte, 14:30, čeká maršutka na náměstí“ Času máme jen tak tak na dopití piva a vyzvednutí věcí které máme v naší provizorní úschovně. Jsem prosáklý až na kost kavkazským deštěm a navíc mě při sestupu začala pobolívat hlava, čím níže tím více, asi mám jakousi reverzi horské nemoci, zatím to jen vnímám, ale nepřikládám tomu nějaký větší význam.
Po klasické pres-akci při nástupu do maršutky míříme zpět do Tbilisi. Kombinací šílené jízdy a dalšího prudkého poklesu nadmořské výšky se bolest hlavy stupňuje, pokouším se usnout, ale Šumachradze jede jako blázen. Večer se chystá pařba a já už odpadávám ani nezačala. Zřejmě jakési gruzínské prokletí, přesně jako před dvěma lety kdy shodou okolností také v Tushetii chlapci slaví s bodrými horaly v Dartlu, já jsme se tenkrát vinou ukázkového úpalu účastnil spíše symbolicky, teď mi hrozí to samé, tentokrát by mě to mrzelo asi víc…
Že by záchrana, chemii se sice snažím vyhýbat, ale jsou v životě lidském okamžiky kdy nějaká ta sloučeninka přijde k duhu a ten okamžik nastává právě teď. Iva vytahuje malý na první pohled nevinný pytlíček…. jehož účinky se ukážou daleko dalekosáhlejší než jsem si uměl představit… 
Zafunguje, asi po půlhodině urputná bolest hlavy ustupuje, necítím se sice stopro, ale je to o mnoho lepší, ohlašuji svůj návrat do večerní pařící sestavy.
Verča která tady byla již v loni, navázala jakousi polobizardní družbu s jedním majitelem penzionu v kachetském městě Sighnaghi a právě tam teď míříme. Z Tbilisi máme domluvený transport přímo na místo, přesunujeme se metrem na určené maršutkoviště, po chvíli se nám daří odchytit toho pravého maršutkáře a vyrážíme do království gruzínského vína.
Ze Tbilisi do Sighnaghi je to nějakých 120 km, cesta probíhá naprosto v klidu, již známou krajinou kde hrají prim vinice. Z rovinaté KRAJINY najednou začínáme prudce stoupat, na dohled už jsou roviny Ázerbájdžánského západu. Sighnaghi je pro mne velikým šokem… Gruzie je jinak téměř dokonalou zemí, má vše potřebné, abych ji miloval, ale snad z výjimkou Tbilisi a Batumi nejsou Gruzínská města zrovna výstavní artiklem této jinak krásné země. Sighnaghi je opravdu úžasné, malé město jehož atmosféru budu ještě nasávat doušky věru vydatnými. Po příjezdu na hotýlek koulím očima podruhé, z venku tuctová budova s kýčovitým obrazem na zdi, ale za dveřmi se skrývá velice příjemné až luxusní ubytování tedy, alespoň vzhledem k ceně je to opravdu luxus. My se v zájmu toho abychom spali pohromadě uchylujeme do hotelového undergroundu, ve stínu krásně vybavených pokojů vypadá ten náš trochu žumpově, ale když vás spánek pohltí a příjemně odpojí od přívalu životních zážitků je naprosto jedno v jakém luxusu spočíváte. Při toulkách po rozlehlém a členitém domě zahlédnu přípravu večeře, vypadá to neskutečně, rychle se vracím do pokoje a barvitým popisem toho co jsem viděl chlapcům trochu podráždím smysly.
Po čtyřech dnech se dostáváme do sprchy, že budu mít z vlastním zkulturněním dost práce je mi jasné, ale zvládám to a jsem jako politý živou vodou, kdeže bolesti hlavy z maršutky jsou.
Už se doslova klepeme na večeři a rozhodně nejsme sami, B9 už nás popohánějí, obsazují hojně prostřený stůl, do čela si usedá Houska, dnes je svatého Pavla, on sice nikoliv svatý, ale přeci jen Pavel bere do ruky stakan a úžasně se ujímá čestné gruzínské funkce Tamady nádherně vystřiženým přípitkem spouští stavidla neskutečné oslavě plodů gruzínské země, vše evidentně z vlastních zdrojů, spousta talířkům z neskutečnými pochutinami, snažím se najít alespoň jeden talířek jehož obsah mi bude třeba nezajímavý, mdlý… hledat něco co by bylo vyloženě nedobré je holá utopie, ale ani to mdlé, nezajímavé se mi nedaří najít, vše je atličnoje, všichni jen chrlí pochvaly a tetelí se blahem… tenhle sešup o dva a půl tisíce metrů vrcholí touhle nádherou..od jídla už se samovolně přechází k pití, čača a dobré víno tečou proudem, nastává ta pravá družba, každý každého poznává toliko tím kolik mu ten kdo dává a dopřává a my si dnes všichni dopřáváme... s někým si rozumíme výborně, s někým dokonale, s někým perfektně…
Z nebe prší víno a v Sighnaghi spí lvi…
30.června
CZ13, na okamžik mám pocit, že to nejsou oni a my, ale jen my.
Dnes máme opět společný program, tedy mají, já jako jediný jsme se rozhodl včera na nabídku organizovaného výletu nekývnout, nějak cítím, že já a tohle město si chceme popovídat sami, šok který jsem tady včera při příjezdu zažil ve mně asi zanechal hlubší stopy tak jsme si řekl, že se v těch stopách chci projít, takže jestli bude možné někdy v životě být s tímto městem sám tak to bude tady a dnes…
Po odjezdu CZ12 vyrážím do ulic, jen já moje propiska Ballpoint HL-777A a můj supermoderní notebook z brněnských papíren. Jdu si hrát, hrát na něco co nejsem a bude mě to strašně bavit, dnes budu třeba mladý Alexander Dumas a Sighnaghi bude mým Montemarterem… Vcházím do několika podniků, všude je to stejné a všude je to skvělé, všude dvě deci červeného, které normálně nepiju, ale teď jsme bohém a ti přece pijou červený… všude kratší či delší rozhovor a všude vkládám více či méně písmen do cestopisu, někdy se naladím tak, že mám chuť psát téměř eposy… někdy jen strohý itinerář cesty, snažím se fakta neměnit, ale nálada a víno mě vybízejí ke hře se slovy s některými fakty si chci obzvláště pohrát, žádná slova mě nenudí. Bavím se, jdu se sešitem v ruce po městě a zdravím neznámé lidi, oni zdraví mě, jít u nás po městě a jen tak si zdravit neznámé lidi by byla jasná výzva „zavřete mě, jsme blázen“ tady si vykračuji ulicemi, plácám podrážkou o kočičí hlavy a občas vystřihnu „ghamardžuba“a jsou mi vraceny jen úsměvy a pozdravy… Jsem na Kazbegu a snad ještě o centimetr výše, sedám si na židli v dalším podniku, objednávám další bakal vína a dva metry vedle mě tančí úžasná malá holčička v rytmu gruzínského folkloru a já jsem na Kazbegu….
Je kolem půl páté a vzhledem k tomu, že mám klíče od pokoje už bych se mohl pomalu ze své nevinné Vinné road movie odpoutat a mrknout na hotýlek jestli se už CZ12 nevrátila. Vrátila před deseti minutami jsou v povznesené náladě, nečekal jsem jinak. Mohu jen ve zkratce a zprostředkovaně… Odjeli ráno maršutkou na exkurzi a než tam dojeli tak cosi popili, při té příležitosti Mokřa gruzínským vinařúm vzkazuje, že „ to se nedááá píít toto!“ že se to pít dá nám on sám večer dokáže opravdu velkolepým způsobem, ještě předtím jeden z mnoha monastýrů, nabídku na další exkurzi odmítají, momentálně dávají přednost vykoupání… odkudkoliv kamkoliv jedou, jen tak si užívají života v marašutce, kterou jeli a během cesty ji přeměnili na našrotku... je si jistě budou dlouho pamatovat a ze sedaček dlouho sušit víno.
Zažívám malý flashback, po návratu z výletu všichni chtějí jít do města, ze svým sešitem a propiskou kopírujeme pozpátku mojí dnešní cestu vína. Hned v první hospůdce zavládne výborná atmosféra a z její terasy jsou nádherné výhledy do dalekých rovných plání na východ od Sighnagai. Pak míříme do dalšího podniku, tady jsme dnes začínal jediný já pokračuji ve víně ostatní dostali chuť na pivo, za moment se objevuje největší gruzinský gigolo a majitel našeho penzionu George. Na stole přistávají dvě lahve čačy je hrozná, chutná jako výluh pekla. Georg s Verčou rozehrávají jakýsi mně dost nejasný a pěkně Ostrý kankán, připadá mi, že oba jsou dost mimo, do jejich hry se nám asi nikomu nedaří proniknout, v některých chvílích je to dost drama, ale nakonec se situace naštěstí uklidňuje a my můžeme dál oslavovat pohodový den… Na plácku před tou nejobyčejnější hospůdkou se rozjíždí velká oslava života. Nechybí ani malá kulturní vložka- má malá tanečnice roztáčí na tisíce otoček…. Dáváme se do řeči s partičkou tří mladých sympaťáků, jsou to bratři.. Naučí nás něco co umíme, tady pokud jde někoho učit to co umí … v Gruzii ANO… navzájem se proplétáme za lokty a střiháme vzduchem čaču a pivo. Giga jeden ze tři bratří se mě ptá jestli to také u nás známe, říkám že ano samozřejmě „a jak se tomu u vás říká?“ Tázavě na sebe z Houskou koukáme a nevíme, děláme to, známe to, ale vlastně to neznáme… V Gruzii tomuto přátelskému přípitku říkají Lachtanguri, přibaluji do batohu další gruzinský suvenýr… budu exportérem lachtanguri do Čech…. Jánoš je malinko mimo, trochu se obávám jestli dnes nebude jeho pověstné otrhávání květin… Chomutov ví a odpustí, ale tady by mohlo dojít k malému střetu kultur, pod Kavkazem se krev vaří nepoměrně rychleji než v Podkrušnohoří… Jánoš poletuje jako zloprcek mezi Gruzínci a mírně řečeno jim upravuje oděvy. Vysvětlovat jim proč jim, v lepším případě zapíná a rozepíná mikiny mi dá dost práce, mozkové centrum diplomacie jede na plné obrátky. Vysvětlení, že jsme přijeli z Kazbegu kde byla strašná zima a on má strach, aby nenastydli zabírá jen tak tak. Jeho další pokusy o navázání kontaktu tvrdě odrážím, vyloženě mě sere chci se bavit a ne tady dělat guarda mladým gruzíncům před zloprckovinami.
Po výtězném pochodu městem se vracíme na penzion jako okupační vojsko armády Čačastánu… Jánoš po malém „odkopávání“ usíná a po něm pomalu i zbytek hotelu…
1.červenec
Těžká jsou rána opilcova a někdy ještě těžší… hledá se Jánoškův telefon ,na hotelu evidentně není, podezření padá na včerejší bouřlivou noc. Telefonu v Ondrově péči se při divokých tancích mohlo stát cokoliv. Po snídani tvoříme pátrací komando a vyrážíme ve stopách včerejší noční divoké jízdy. V první hospodě si nás dobře pamatují, Ondra tady zapomněl peněženku a byla mu poctivě vrácena, takže není důvod nevěřit že zde o ničem nevědí, v druhé restauraci také nic nevědí a třetí kde byl včerejší sabath v proudu nejsilnějším je zatím zavřeno. Jánoš zkouší zaklepat na dveře a kupodivu se to setkává s odezvou. Vykukuje babuška a křičí na něj „telefona u menja, ty včera mnogo pil…“ Dostavuje se ten dobře známý pocit znovunalezení již téměř odepsané věci, ten dobrý pocit splachujeme nalivným pivem. Ještě ani nedopijeme a přicházejí holky s Michalem s informací, že za hodinu nám jede maršutka do Tbilisi a bude přistavena přímo k hotelu. Po nástupu naší CZ13 zůstávají v maršutce pouze dvě poslední místa. V Tbilisi jsme v povznesené náladě za necelé dvě hodiny. Necháváme se vyhodit u metra a míříme na nádraží. B9tce vřele doporučujeme jako Dopravu do arménského Jerevanu noční vlakové spojení . Cesta je sice asi o 4 hodiny delší což je prakticky při stejné ceně jako za maršutku na první pohled dosti nevýhodné, ale mimo delší jízdní doby vlaková pozitiva rychle odstrkují maršutku na pokraj zájmu. Vlak na cestu vyrazí po desáté večerní a v Jerevanu budou kolem osmé ranní, hlavně pohodlí na prostorných lůžkách v čistém povlečení je k nezaplacení... My se rozhodujeme že se pojedeme podívat na báťušku Stalina do jeho rodného GORI a kupujeme si lístek na vlak za jedno lari. A můžeme odstartovat malou a bohužel rozlučkovou perón párty. Od neskutečně pohodové paní domácí ze Sighnagi jsme dostali na rozloučenou demižon vína a litr vynikající čačy, takže je čím oslavu „zvlhčovat“ Čím bližší je čas našeho odjezdu, tím více se nám nechce loučit až to najednou vyletí „ co kdybychom jeli do Gori později“ ať můžeme rozlučkovou párty pořádně rozjet… Výborný nápad, ale rovnou namítám že večer do Gori nepojedu, všichni souhlasí a Gori tím prakticky odepisujeme bez náhrady… Poté se odebíráme v celé síle CZ13 do jednoho undergroundového podniku naproti tbiliskému nádraží…a na několik hodin z něho uděláme hučící doupě, českej rokáč v centru Tbilisi… Do malého podniku vcházíme po schodech dolů a jen co malinko přeorganizujeme nábytek a dosedneme sehraje se dramatické divadlo, jsme malinko rozladěni a v nejistotě zda to není kvůli nám, zda je náš nekompromisní anšlus nepobouřil nakonec shledáváme, že tou příčinou asi nakonec nebudeme my, ale jinak velice zajímavé představení, intenzita babořevu byla opravdu impozantní.. B-)
Naší rozlučkovou párty začínáme rozloučením s gruzínskou kuchyní, pak se loučíme a velmi vydatně i s gruzínským pivem tedy hlavně B9 se loučí... Já s Ondrou si budeme se zdejší kuchyní a pivem ještě pár dní potykávat. Pařbu dost rozproudí hlavně jukebox. Hit střídá hit, zpíváme, tančíme vzduchem lítají lachtanguri. Když Lucia požádá o zahrání své oblíběné písničky- Železa od Nirvany a Michal dá ukázkově Anguse Yanga a Houska Rickiho Martina vzduchem lítají blesky a pařbička je na vrcholu, ale bohužel za dobrou náladu se platí a nejtvrdší měnou bývá čas a ten se dosti nachýlil… Uspořádáváme na dvoustech metrech mezi hospůdkou a nádražím legendární kashurský pochod na vogzal. Na nástupišti oslava překvapivé přitažlivosti dvou polů republiky nekončí. Nemám moc rád loučení. ale tohle jsme si užili ve velké stylu, ani policejní komando nás nemůže zastavit „eto naše delo“… Čas se nachýlil, teď vás s poděkováním posíláme do náručí Arménie jen kdyby chudák věděla co se na ní za chvilku povalí Arménie teď pár dní oka nezahmouří… Tentokrát už rozloučení posunout nelze, arménská souprava se rozjíždí a nám tím pětidenní revoluce v plánech naší expedice končí… Co nám ale nekončí je dnešní noční jízda Tbiliská, jsme tak rozjetí, že si náš odchod z jedné hospůdky dokonce vyprosí slovy... jen jděte, ani neplaťte, jděte a hlavně už se nikdy nevracejte Pak už naše hlavičky plné dojmů ze dne který dojmy vyráběl měrou opravdu vrchovatou uléháme do našeho nádražního azylu už tento „camp“ na tbilisském nádraží dobře známe, tak proč jeho služeb nevyužít. Dnes pod vlivem nejen dojmů nemám o nějakých taxících jezdících mi 30 metrů od nohou ani tušení.
2.červenec
Čas ranního vstávání je přímo úměrný času večerního uléhání… toť pivní zákon o přímé úměře…Tento den se budeme zase dělit….a snad možná proto, se nám nechce nic moc dělat… campujeme na chodníku před Tbiliským nádražím, připadá mi, že už nejsme taková atrakce jako když jsme tady spali poprvé, asi už je náš způsob kempování dostatečně proslavený a nikdo už si nás více méně nevšímá.
Je celkem hezký den, užíváme si pohodičky. Jsme ještě trochu omámeni včerejší rozlučkovou párty, vaříme si kávičku, na patníku před nádražím dosušujeme mokré věci ze Sighnagi. Kolem poledne se z Houskou zvedáme a jdeme něco pojíst, trefa do černého, opravdu si pochutnáváme na rozdíl od Arménie je v Gruzii radost něco dobrého pojíst.
Z našeho improvizovaného tábora neustále někdo odchází, tu pro chačapuri, tu pro kávu. Ve vestibulu jsme objevili skromný stáneček kde sympatická paní vaří výborný kafíček, v džezvě projíždí rozpáleným černým pískem s pláží u Ureki, kde to dobře známe, je radost pozorovat tento originální způsob přípravy. Celá tato coffee show včetně finálního produktu vyjde bratru na sedm korun…
Odpoledne se přesouváme z našeho sockacampu do vestibulu. Jdeme s Jánošem koupit lístky na vlak on kupuje dva na letiště a já dva do Borjomi. Ceny lístku na vlak jen napíšu a zdržím se jakéhokoliv komentáře, neboť tady komentáře netřeba Tbilisi-Borjomi 230 km, 4 hodiny jízdy, 24 kč. Když Jánoš požaduje jízdenku na vlak na letiště, je i paní v pokladně malinko mimo, přijde nám, že v celém Tbilisi víme o vlaku na letiště jen my, s kýmkoliv jsme se o něm bavili byl překvapen, že něco takového existuje. Existuje!! Navíc je konečná stanice vlaku jen maximálně 500m od letiště!! Pak už jen rozlučkové pivo v nádražní restauraci, podání rukou a naše cesty se rozcházejí. Míříme na náš megacheap train do Borjomi.
Vlak je veliký, prostorný, pohodlný a což mě vzhledem k ceně jízdenky nepřekvapuje přeplněný… Sednout si se zadaří jen mě, když Gruzínci pobízejí Ondru ať si sedne ten, samozřejmě s díky odmítá. Propadám se do pohodlné prostorné sedačky a v dobrém rozmaru doháním cestopisné resty. Celkem poklidnou jízdu narušuje poněkud podivňoučká osůbka, mluví krásnou čistou ruštinou, ale nějak celou dobu nerozumím co po mě chce, vlastně jí vůbec nerozumím, rozumím prakticky každému slovu, ale vlastně jí vůbec nerozumím… jsme z ní malinko mimo, je to podivné individuum snaží se o kontakt, ale používá zmatených postupů vůbec v sobě nemá tu pověstnou kavkazskou přímočarost je to průhledný přízrak. Trochu se děsím toho, aby taky nejela až do Borjomi, ale naštěstí vystupuje několik zastávek před.
Jsme na dohled od Borjomi, od poměrně rychlé jízdy po hlavní trati se vlak snížil k jakési plazivé jízdě max 20km/h. v údolí řeky Mtkvari. Z přeplněného vlaku při odjezdu z Tbilisi se stal náš soukromý vlak, jsme tady sami. Do Borjomi přijíždíme po osmé hodině večerní a né že bychom se báli o ubytování, ale na nabídku chlapíka který prochází vlakem a ptá se zda potřebujeme nocleh se rozhodujeme zareagovat, proč se nepodívat. Cenu si celkem bez boje srážíme na naši požadovanou hladinu ještě na palubě vlaku. Trochu nás překvapuje, že nás pobízí k výstupu jednu zastávku před Borjomi, ale jsme ve známém prostředí, takže jsou naše obavy jen povrchní… Na zastávce už na nás čeká taťka s odvozem. Ubytování v zapadlém domku, v zapadlé ulici kousek od centra Borjomi je super, perfektně vybavená kuchyňka, čistá sprcha a to, že je to retroskanzen roku 1960 je jen přidaná hodnota.
Večer se ještě vydáváme na procházku, spát se nám moc nechce, na večeři kupujeme marinované ryby, výborné a zajímavé stáčené pivo, narážíme na jakousi neobvyklou petkárnu kde nabízejí ke stočení několik druhů piv, vybíráme jakýsi neúhledný nefiltrovaný nápoj… nejlepší pivo co jsem tady měl…. Pak už míříme do našeho retroskanzenu, uděláme si obložený stůl a plni očekávání jaké, že to bude zítra v horách národního parku Borjomi-Karagauli uleháme s plnými bříšky do postelí.
3.červenec
Ráno probíhá ve velmi poklidném tempu, před odchodem do hor je potřebné (nikoli nutné…) se zaregistrovat na správě N.P. kde dostanete zdarma mapu, vysvětlí a poradí co bude potřeba, zeptají se zda budete spát ve stanu, či v chatce, za stan se platí 5 lari za osobu, za chatku pak 10. Chatky v parku jsou volně přístupné, je jen na vašem uvážení co si zaplatíte a v čem budete spát. Do parku se dostanete úplně bez problému, v chatičkách u vstupů alespoň v době našeho pobytu nikdo nebyl.
Po desáté hodině opouštíme naše ubytování a již známou cestou jdeme ke správě N.P. Z naší návštěvy před dvěma lety si ji dobře pamatujeme, i paní která se nás ujímá si dobře pamatuji- to s ní jsme tehdy dohodli exotický nocleh na podlaze muzea N.P.
Po vyřízení registrace už míříme rovnou do parku, jdeme pěšky, v naději že si mávneme na nějakou maršutku, dlouho nic nejede, tak se rozhodujeme mávnout si na taxi, jsme ochotni dát maximálně 5 lari, první rezolutně odmítá naše drobáky, druhý se kupodivu chytí asi zná české přísloví o vrabci v hrsti. Jedeme asi 4 kilometry, z toho asi dva náš mercedes brázdí dosti krutou a k podvozku velice nepřívětivou cestu. Vystupujeme z mercedesu jako mastnaci přímo u brány N.P. BORJOMI-KARAGAULI. Vstupujeme do obrovské továrny na energii, les jakej svět neviděl, po spoustě měst, chrámů, cest a skal jsem se ptal co les? Nějakej by tu nestál…?? Jsme v Gruzii, takže stál… mají tady naprosto všechno a samozřejmě i les.
Je ideální počasí a my jdeme dokonalým lesem, pijeme vodu z potoka. Idylka končí, poklidná cesta se najednou prudce stočí do svahu, no přijít to muselo, teď hodinu a půl do prudkého kopce, poměrně rychle vystoupáme cca do 1300m.n.m. Les je úžasný, přímo okolo cesty sbíráme hříbky, Ondra už se třese na smaženici, sice nemáme sůl, cibuli, vejce, ale on Bíďa něco vymyslí … Pořádně zmakaní přicházíme na rozcestí cest, v tento moment víme, že máme za sebou dvě třetiny cesty. Doposud to byla tesařina marast a dřina. Tady padáme do trávy jsme krásně znaveni, nemluvíme jen na Ondru lehce poklepu, zvednu prst a ukážu směrem před nás… LILIUM CAUCASUS... Ondra ji hledal už v Tuschetii, ale až tady mu bylo dopřáno, dva tvrdí horalové se rozplývají nad třemi kvítky na stonku… Od křižovatky po zbytek cesty jen zíráme, ocitáme se na vrcholku polonin, tady už neroste moc stromů, jen občas nějaká ta jedle kavkazská, ale jinak je to tu Ráj na zemi spousta květin, široké a daleké výhledy, nikde není vidět ani náznak lidské přítomnosti, prostě příroda v té nejryzejší podobě. V jeden moment se z přírodou potkávám tváří v tvář… V jeden okamžik periferně zahlédnu že pod mou botou, která se nezadržitelně řítí k dalšímu dopadu na kavkazskou půdu se kroutí něco co tam být nemá… V půl vteřině zkamením, celý se zaletuji a dvě vteřiny nedýchnu a ani se nehnu, když vidím jak had odsouká své tělo z pod mé boty, zmůžu se jen na výdech a tiché“ ty krávo…“ Druhé, už ne tak dramatické setkání z kavkazskou přírodou přichází v moment, kdy jdeme rozpáleným kotlem okolo rozpálené skály, tady v periferii neznatelně zaznamenávám, že na skále je cosi divného celá se hýbe…. Asi poslední atrakcí kterou nám Gruzie nepředvedla a stoprocentně jí umí je zemětřesení, ale není ním dopřáno je to jen malé gruzínské raptotřesení, na skále poletují stovky malých ještěrek, celá skála se díky tomu jakoby hýbe. Po odchodu od „hýbající se“ skály už přesně víme kam jdeme, malá chatka na protějším svahu, chybí nám zhruba dva kilometry za chvíli už jsme na místě, dřevěná paletka, ohniště posezení a hlavně voda… chatka je evidentně otevřena, vcházíme dovnitř, jsou tu opřené dva batohy, na jednom je našitá malá vlaječka, moc se sice ve vlajkách nevyznám, ale tato mi přijde povědomá, modrý klín spodní červené a horní bílé pole….prostě před Čechy není úniku konkrétně Češka a Němec dorazili sem z Turecka, míří přes Gruzii do Arménie, Íránu a pak někam dál kam je jejich cestovatelský osud zavane.
Dávám se do vaření, vyloženě si to užívám, probírám zdroje a daří se dílo které asi nepřepíše dějiny gastronomie, ale my jsme momentálně okouzleni, tvořím houbovou směs kterou dáváme do chleba a vytváříme si jakési houbapuri, nikdo neřekne ani slovo, zíráme do hlubokého údolního kotle a užíváme si dokonalé chuti, recet dodám na požádání
Pak náš poklid rozčeří partička polských skautíků, evidentně řeší problém, někde se jim ztratila druhá polovina pochodu, dneska už se nenajdou, i když radiokomunikace je hodně rozjetá. Chceme spát venku, ale nakonec nás skautíci vykouří do chatky a pak už pod tíhou kavkazského hřibu upadáme do příjemného komatu…
4.červenec
Dobře vyspalí se po snídani vydáváme na horský pochod směr “Velký Choč“ jak jsme si pracovně pojmenovali vrcholek v jehož stínu jsme dnes nocovali. Ani jeden z nás tam nikdy nebyl, ale takhle nějak by třeba mohli vypadat Chočské vrchy na Slovensku…
Nádherné vysoké jedle, borovice, poloniny s pasoucími se stády koní a široké , hluboké a daleké výhledy… Výstup začíná pěkně zprudka, tři sta metrový výstřel ve čtyřiceti procentním svahu pak asi kilometr lesem a z ničeho nic se otevírá výhled a my jsme na těch nejkrásnějších poloninách jaké jsem kdy viděl, rozhledy jsou desítky kilometrů do všech stran, nikde ani stopa po lidské přítomnosti, jen kousek pod námi jedna malá chatrč s ohradou. Poté už stoupáme po horské pastvině až na vrchol, na kterém z trámoviště na dlouhé dřevěné tyči vykukuje hrdě vlající gruzinská vlajka. Je to taková velká pohádka o malém Kavkazu… Jdeme a najednou jsme pohlceni třicetihlavým stádem hrdých kavkazských koní, s několika z nich navazujeme nesmělý kontakt, na chvíli jim závidím tu svobodu, ten kýčovitý vítr ve hřívě, žádné ohrady, když se rozhodnou se rozběhnout tak je desítky kilometrů nikdo a nic nezastaví…
Už se chystáme k sestupu, v chatě vyzvedáváme naše batohy a vracíme se po známé cestě až ke křižovatce, kde jsme včera poprvé zahlédli lilii kavkazskou, znovu se tady zastavujeme a odpočíváme. Pak už se na nás chystá velká a náročná práce, velice prudký sestup, boty klouzají daleko víc než na ledovci, kdyby jsme nebyli v lese tak jdeme místy po velice exponovaném hřebeni. Někdy je sestup tak Ostrý, že nejde jinak než skákat od stromu ke stromu, jejich kmeny používat jako zarážedla. Konečně se dostáváme do trochu schůdnějšího profilu, ocitáme se v širokém údolí jehož okraje tvoří dramatické skalní komplexy a až tady potkáváme první lidské bytosti dnešního dne. Děda s malým chlapcem pasoucí malé stádečko ovcí, ptáme se jak daleko je to do první vesnice… “3 kilometry“ ani moc, ani málo…
Po celou dobu našeho pochodu jdeme v obrovském vedru, odhaduji kolem 35ti stupňů. Ondra si chce sestup malinko zdramatizovat tak navrhuje trochu sebemrskačskou vložku, neznaje vzdálenosti do prvního magazinu vyhlašuje jednostranně akci na vydráždění smyslů „od teďka nepiju“ první co vypiju bude vychlazené pivo v oroseném půllitru… samozřejmě se přidávám… Žízeň je veliká, jdeme svižně směr civilizace a momentálně máme jediný orosený cíl… Jistota, že v každé i té sebemenší „ďerevni“ je magazin tady bere za své… nakonec se zeptáme malé holčičky, ta nás ochotně vede do jakési parodie na obchod. Dědovi říkáme co chceme a on po chvíli přiběhne s vychlazenou petkou plnou Zadezanského pivního moku…
„Jsou chvíle v životě lidském kdy nad pivo není“ Teď kdyby přišla Claudia Schifer s nabídkou kvalitního sexu, tak jí střelím víčkem do oka a pošlu jí marš zpátky do Reichu… Teď nás polévá štěstí horalů, teď dostává hra na dráždění smyslů svůj smysl…
Poté příjemně osvěženi a v dobré náladě jdeme na stopa do Borjomi. Nejprve se moc nedaří, všichni se omlouvají, jen řidiči tureckých kamionů nehnou ani brvou, v koránu je asi autostopu vyhlášena fatva Na konec nás na kousek vezme maršutka jedoucí do Tbilisi. Odhadoval jsem naší vzdálenost od Borjomi na 5-7 km, ale bylo to dobrých 25…
Po vyzvednutí věcí z hostýlku už nemáme žádných cílů, jen tak bezcílně si užíváme toto sice živé a veselé jinak poklidné městečko. Tu dáme pivo, tam pivo někde ještě jedno a když už chuť na pivo nemáme tak si dáme ještě jedno… Vedeme hluboké filosofické debaty o nespravedlnosti světa a Ondra trhá rekord v papiroskách…
Když už Borjomi spí a nám se ještě nechce zaslechneme na nádraží docela čilý ruch. Nakoukneme, docela luxus bílé ubrusy, noblesní obsluha celkově taková ta typicky „ruská“ přehnaná nazdobenost. Ozářeni stroboskopem usedáme do stínu baldachýnu. Momentální sestava dvacet ženských 20-45 let na dva chlapy, baby jedou gruzínská „ovulační šou“ je v plném proudu a my žasneme, srkáme polívku a žasneme… Nakonec přichází nevyhnutelné, babí roj se řítí k našemu stolu a vyzývá dva exoty v pohorkách k tanci, což samozřejmě nelze odmítnout… je 1:30 a my tady dupeme v rytmu gruzinské národní…
Pak už se pomalu odebíráme najít si nějaké vhodné zákoutí u bojomského nádraží a těšíme se jak ulehneme. Foukaje do karimatky slino-pivní ozon spím ještě dříve než se má hlava zabrzdí o nafukovací polštářek… Ondrova neutuchající touha po kavkazských houbách jede na plné obrátky, kolem druhé ráno vzniká na prvním nástupišti borjomského nádraží pravá česká smaženice…
5.červenec
Po probuzení se na sebe podíváme a máme evidentně oba to samé na jazyku, je to zhruba něco o tom, že kdyby nás tady dnes v noci někdo okradla a znásilnil tak víme úplný….
Chvíli po procitnutí přijíždí náš vlak do Tbilisi. Jízdenky se snažím koupit v pokladně, ale tam nás odkazují do vlaku. Jedou tady dva vlaky za den a pokladní je tady jen proto, aby vám řekla, že vám nic nedá… tak tady klasická východní přezaměstnanost dosáhla svého absurdního vrcholu.
Ve vlaku oba pokračujeme ve spánku, v jeden moment jen tak na milimetr otevřu i-víčko a zdá se mi, že vidím přízrak, temná a záhadná žena která nám dělala „společnost“ při cestě do Borjomi teď sedí vedle Ondry a vtlouká mu své podivnosti do hlavy, ale ne, to bude určitě jen sen… NENÍ …je to ona vysavačka energie, divnožena s tou nejčistší ruštinou které není vůbec rozumět. Po výstupu v Tbilisi je na nás pořád nalepená. Jdeme si uložit batohy do úschovny… je pořád s námi, s Ondrou se zmůžeme jen na výměnu zoufalých pohledů, dává nám i nějaké dárky… Jdeme do metra jde snáma, naštěstí jen po turnikety až tady se od nás odpoutává… vzbuzovala v člověku lítost, chtěli jsme jí porozumět, ale její slova byla záhadně nesrozumitelná.
Míříme na tržiště Didube, tady to lítá, utrácíme poslední peníze. Utěšeně si kupujeme kyblíček čerstvých malin, sníme sotva polovinu… a jsme nuceni je vyhodit, jsme nacpaní, jsme naprosto zmalinovaní. Měli jsme prostě velké malinové oči Pak už se vracíme zpět na nádraží předtím se ještě naposledy projdeme uličkami Tbilisi, dáme si poslední kvas, u stánku s kvasem si nás dokonce pamatují a ptají se kde máme ostatní dva členy výpravy.
A je to tady náš vlak na tbiliské letiště stojí na první koleji, jezdí dvakrát denně a nikdo o něm neví a nikdo s ním nejezdí, alespoň jak kluci před čtyřmi dny tak my dnes s ním jedeme úplně sami. Jsme v obrovském vlaku úplně sami, já Ondra a naše dva batohy narvané produkty gruzínského hospodářství.
Na letišti nás čeká otravných devět hodin čekání, čas trávíme všelijak a vším možným. Z batohu vyndavám ještě napůl plnou plynovou kartuš a dávám ji pod sedadlo s tím, že tady zůstane a v tom slyším AHOJ… krajané, teď přiletěli a jsou lačni informací… rádi poradíme co víme, jsou malinko rozladěni z toho, že je zítra neděle a jim se zřejmě nepodaří někde zakoupit kartuš, šáhl jsme pod sedačku a s radostí, že jim pomůže jim jí dávám. Naskočili na zelenou vlnu „ tak ať se na té green wave vezete co nejdéle“. Devět hodin překvapivě uteklo a my míříme na odbavení. Let do Varšavy proběhl naprosto v klidu i 5 hodin čekání na přestup do Prahy uteklo jakoby nic. Pak už jen přeskočit Krkonoše a jsme v Praze, doma…
Další krásné dobrodružství je za námi, myšlenkami jsme ještě někde v Sighnagi... v Gruzii zemi zaslíbené … ale česká realita nás velmi rychle dohání…
Bylo to úžasných dvacet dní v úžasných zemích s úžasnými lidmi teď už nezbývá nic jiného než se těšit na další úžasná dobrodružství které nám přinesou časy budoucí…
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Ana
Půjčovna aut