Kinshasa - boj o přežití

Kam vyrazit na dovolenou? O tom jsem se dvěma kamarády dumali nad mapou. Hledali jsme státy, které nikdo z nás ještě nenavštívil a našli jsme je u Guinejského zálivu. Jako výchozí bod jsme zvolili Kinshasu, a protože se tam v době našeho pobytu hrálo utkání kvalifikace mistrovství světa Demokratická republika Kongo vs. Togo, zahrnuli jsme do svého itineráře i návštěvu tohoto zápasu.

První dojem po přistání v Kinshase byl příznivý. Nejen na webu ministerstva zahraničí ČR se můžeme dočíst, že po vstupní kontrole při průchodu letištěm cestující absolvují ještě dvě nebo tři kontroly, jejichž účelem není nic jiného než vymáhání úplatku. Nic takového nás nečekalo a před letištěm jsme si v klidu domluvili taxík. Nasedli jsme, ale neodjeli. Řidič musel sehnat funkční baterii. Po výměně baterií už nic nebránilo cestě k hotelu, který jsme měli zarezervovaný už z Čech. „Nebránilo“ je relativní pojem. Ulice patnáctimilionové Kinshasy jsou totálně ucpané a ani náš řidič se nevyhnul drobné kolizi, při které si urazil zpětné zrcátko a mikrobusu rozbil zadní světlo. Takové ťukance jsou tam bezpochyby na denním pořádku. Řidiči jen obhlédli škodu a ani se nepohádali. Jeli jsme kolem stadionu, před nímž se tísnily davy lidí, přestože do začátku zápasu zbývalo více než šest hodin. Vyvstala otázka, kde a jak koupit lístky. Naštěstí náš řidič věděl, kde se lístky prodávají a zavezl nás tam. Nejmladší z nás se postavil do fronty. Já jsem během čekání dal třem žebrajícím dětem po pytlíku bonbonů a holčičce jeden dolar. To jsem přehnal, protože za chvíli děti přišly s tím, že jich je šest a musím doplatit pět dolarů. Naštěstí už přišel kamarád s lístky a mohli jsme konečně odjet do hotelu. Jeden lístek stál 10.000 franků (1.000 CDF = 8,52 CZK).

V hotelu jsme se zdrželi jen krátce a taxíkem se vydali ke stadionu. Dav před stadionem mezitím zhoustl, i přilehlé ulice byly prakticky neprůjezdné. Upustili jsme od snahy dojet co nejblíže k bráně, vystoupili a začali se prodírat davem. Čím blíže ke vchodu, tím se situace stávala dramatičtější. Lidé bez lístku se ve vlnách tlačili k bráně a policie je teleskopickými obušky zaháněla zpět. Zakopnout a upadnout by znamenalo být ušlapán. Ve zdraví jsme se konečně prodrali na stadion, ale ne bez ztráty kytičky. Kamarádovi v tlačenici ukradli mobil.

V hledišti jsme jako jediní tři běloši mezi 80.000 diváky budili pozornost. Jak se záhy ukázalo, nežádoucí. Rozhlíželi jsme se marně po volných místech. Ujal se nás mládenec, který nás zavedl až na nejvyšší patro ochozů, kde volná místa byla. Brzy jsme pochopili proč. Prostor si vyhradili dealeři drog. Jeden joint za tisíc franků. Chovali se k nám přátelsky, až úslužně, ale nedělal jsem si iluze o jejich záměrech. Po zápase nás někam zatáhnout a v lepším případě jenom okrást. O přestávce situace zhoustla. Přišli dva hoši, jejichž gesta doprovázející žádosti o peníze byla zcela jednoznačná. Byli z konkurenčního gangu, který si vyhradil sousední prostor. Domácí je přes jejich odpor vykázali. Šéfové gangů se dokonce poprali. Usoudili jsme, že je nejvyšší čas odejít. Nebylo to tak jednoduché. Z ochozů se spolu s námi vydalo asi 20 chlapců. Pečlivě jsme si hlídali kapsy a batůžky, takže další krádež se nekonala. Pomohlo nám, že utkání poctil svou návštěvou Jeho Excelence prezident DRC Felix Tshiskedi. Areál stadionu byl plný vojáků a policistů, kteří naše nezvané a nechtěné průvodce odehnali.

Živí a tentokrát neokradení jsme se dostali před stadion, ale problémům nebyl konec. Kvůli panu prezidentovi byly ulice v okolí stadionu uzavřené a my jsme se potřebovali dostat do hotelu. Požádal jsem jednoho z policistů, zdali by nás nemohli k hotelu odvézt. Samozřejmě jsem to nechtěl zadarmo. Za normálních okolností by to asi možné bylo, ale kvůli panu prezidentovi nemohli opustit stanoviště. Alespoň nám zavolal taxík a my jsme konečně odjeli do hotelu.

Z fotbalu jako takového jsme nic neměli. Až na internetu jsme si přečetli, že Kongo vyhrálo 1:0.