Kokořínsko podruhé, 1. část (středověké fresky, romantický hrad i tajuplné skály)

Když jsme v červnu smutně a předčasně opouštěli oblast Mělnicka a Kokořínska, kterou několik dní skrápěl velmi intenzivní déšť, slíbili jsme si, že se sem ještě letos vrátíme. Stalo se tak hned na počátku září a počasí se naštěstí změnilo takřka k nepoznání. „Pár kapek“ vody na nás sice shůry opět spadlo, ale většinu plánovaného programu jsme splnili, i když jsme na vše tentokrát měli o půlden méně času. A přesto, že jsme zvládli vše víceméně zcela suchou nohou ani tentokrát se to nakonec neobešlo bez „dopomoci“ severočeského Ústeckého kraje …

Na cestu jsme se vydali v raně odpoledních hodinách a ve čtvrtek 3. září. Program dne byl jediný, ale o to významnější. Na třetí pokus jsem chtěl konečně vidět interiér kostela sv. Jakuba ve středočeské obci Libiš. Nevelký gotický svatostánek zřejmě postavil na konci 14. století stavební mistr Petr Lútka (kostelní věž je však o 150 let mladší) a zejména jeho interiér je skutečným klenotem. Nejde přitom ani o dřevěný kazetový strop lodi, žebrovou klenbu presbytáře nebo konzoly s „ksichtíky“, ale o pozoruhodnou – a jen ve 20. století třikrát restaurovanou – freskovou výzdobu, pocházející nejpozději z počátku 15. století. Vedle ní tak trošku zanikne i krásný křídlový oltář, který vznikl v I. polovině 16. století.  

Svatojakubský kostel se samostatně stojící, renesanční, dřevěnou zvonicí nás nadchnul natolik, že jsme se zdrželi, jak nejdéle to šlo (tedy já bych vydržel ještě minimálně 2x tolik, ale ostatní už trošku trpěli), a z číré radosti (po dvou neúspěšných pokusech už jsem byl lehce nešťastný) odměnili kostel, kostelníka i široké okolí (no prostě jsme si koupili knihu o kostele, která stála 550 Kč, vyšla jen v 500 výtiscích a je stejně skvělá jako kostel samotný).

Poté jsme už opustili oblast mezi chemickými Neratovicemi a vinařským Mělníkem a přesunuli se na ubytování v prostoru mezi Mělníkem a papírenským Štětí. Tady jsme se po necelém čtvrtroce radostně přivítali s personálem, zabrali pokoje a oslavili úspěšný den. Nejprve Fandou (pivo) a žebry, později různými dobrotami, růžovým vínem a 12 let starým nápojem skotských gentlemanů.

Nastalo klasické dovolenkové ráno, pátek 4. září, a na obloze - oproti slibům meteorologů - zrovna moc roztaženo nebylo. Na sluníčko jsme si prostě měli ještě pár hodin počkat a úvod Kokořínska s jeho CHKO nám v tomto směru ještě nijak zvláště nevyšel. Proti červnové návštěvě to však byl pořád neskutečný luxus. Pátek byl dnem asi turisticky nejnáročnějším, zejména pro ty. kteří nevynechali ani jeden bod naplánovaného programu (v naší skupině se ovšem našel pouze jediný takový). A nebylo to ani tak o množství kilometrů …

První – naprosto neplánovanou – zastávkou se stala (minimálně počtem obyvatel) nevelká víska Horní Vidim. A že tady je opravdu co vidět. My se spokojili alespoň s částí centra vesnické památkové zóny. V nabídce byl např. pseudobarokní zámek (dnes domov důchodců, takže v koronavirové době žádné návštěvy) z konce 19. století a jeho udržovaný park nebo o něco málo mladší kostel sv. Martina se sousední farou (dnes OÚ) na zdejší návsi. K tomu množství roubených domů, nějaká ta barokní soška – prostě úvod až překvapivě zajímavý.

Nás však už čekal jeden z vrcholů dne – Kokořín. S tímto jménem jsme si ovšem nespojovali jen známý „novohrad“, ale také nepřístupný barokní zámek z poloviny 18. století, skalní hrad Nedamy se stejnojmennou jeskyní, údolí říčky Pšovky zvané Kokořínský důl s několika vodními plochami, barokní sousoší sv. Mikuláše Tolentínského z počátku 18. století nebo známé skály Pokličky. Začínali jsme dole ve vsi – tedy barokem a pozorováním žab v nádrži před zámkem – ale brzy jsme se přesunuli do zdejšího podhradí. Stovka za parkování a vzhůru ku hradu.

Ten je pro mnohé sice nezajímavou pseudohistorickou novostavbou z počátku 20. století (a ani autor článku, který zde byl poprvé, jej rozhodně nepřeceňuje), ale přesto se již od roku 2002 jedná o naši národní kulturní památku. Asi proto, že někdejší šlechtické sídlo ze 14. století dodnes – pohledově velmi přitažlivě – ohraničuje válcový bergfrit a věžový palác. Na prohlídku hradu jsme sice nešli, ale výstup na věž jsme si odpustit nemohli. Nelitovali jsme, i když kromě okolních lesů a hradního nádvoří z ptačí perspektivy se toho moc nenabízí.

Po malé svačince některých členů výpravy jsme hrad opustili (právě včas, protože počty příchozích narůstaly geometrickou řadou) a vydali se – převážně silnicí – k skalnímu hradu a jeskyni Nedamy. Při výstupu k místu, kde stával dřevěný hrad, jsme poprvé zalitovali, že s sebou nemáme košík. Hub bylo jako po dešti, ale shodli jsme se všichni na tom, že kdybychom košík měli, najdeme … řekněme raději, že nenajdeme nic. Na vrcholu, který byl obýván ve 13. století i v období Třicetileté války, jsme si chvíli odpočinuli a poté pokračovali dál.

Následujícím naším cílem se stal známý skalní útvar Kokořínské pokličky. Výstup k nim byl sice poměrně náročný, ale odměnou nám byla nejen pěkná výhledová vrcholová plošina, ale i slunce, které konečně začínalo vítězit nad mračny. Skalní útvar připomínající houby, který vznikl pozvolným selektivním zvětráváním pískovce, sice zaujal všechny, ale s návrhem, abychom ještě pokračovali ke skálám Obr a Žába jsem už neuspěl a byl jsem demokraticky přehlasován. A tak jsme se lesní cestou – a po červené TZ – vrátili do kokořínského podhradí, konkrétně do restaurace Pobuda. Přes její název nás zde čekala příjemná obsluha a dobré jídlo i pivo …

Pak již nastal čas nasednout do auta a přesunout se Kokořínským dolem do nedalekého Vojtěchova. Vojtěchovským dolem se se mnou ke skalní reliéfové Kalvárii ještě vydali všichni, ale ke skalnímu útvaru Jestřebické pokličky už jsem stoupal sám. A je fakt, že to byl – zejména při následném sestupu – výkon takřka sportovní. V podstatě se ale opravdu jedná „jen“ o obdobu slavnějších kokořínských sestřiček, když i zde kryje železitější deska spodní měkčí pískovcovou vrstvu.            

Teď nás již čekal jen poslední bod programu dne. Tím bylo slavné skalní město Bludiště u městečka Mšeno. Jedná se o velice zajímavou záležitost, kde místy občas lehce zazlobí značení a někoho odradí „horní“ vstup s krátkým řetězovým sestupem. Díky němu jsem se do tajemného skalního labyrintu vydal nakonec opět sám. Byla to ale natolik atraktivní lokalita, že jsem nakonec – přes naprosto mizerný signál – na dálku přesvědčil zbytek výpravy, aby do Bludiště vstoupili z druhé strany, kde to bylo o mnoho jednodušší. Díky tomu jsme všichni společně viděli alespoň část chodeb mezi skalami, které jsou vlastně erozí se rozšiřujícími puklinami v pískovci. Vřele doporučuji.

A když už jsme byli tady, navštívili jsme krátce i samotné Mšeno; koneckonců bývá označováno za vstupní bránu Kokořínska. Přesto, že ještě nebylo ani pět hodin, bylo zde už téměř mrtvo. Díky Vietnamcům jsem si alespoň koupil jedno plechovkové do auta a rajčata na večer, k tomu jsme přidali výbornou zmrzlinu a vyrazili k našemu přechodnému domovu. Předtím jsem ovšem ještě alespoň letmo pohlédl na historizující kostel sv. Martina z poslední čtvrtiny 19. století a náměstí Míru s radniční budovou a sousoším Panny Marie Immaculaty z počátku 18. století.

Úplný závěr dne pak tvořila neplánovaná atrakce, kterou byl start horkovzdušného balónu s košem pro 17 osob, a plánovaná „besídka“ plná pochutin ve stavu pevném i tekutém, doplněných „písničkami na přání“. A při příjemném posezení s přáteli jsem si ani neuvědomil, že jsem se chtěl večer původně v TV podívat na to, jak ve fotbale tradičně porazíme bratry Slováky ...