Kolemnekolem po Blízkém Východu

Expedice kolemnekolem 2010 po Sýrii, Jordánsku, Izraeli a Libanonu

Cestování na kole po Blízkém východu je pro cyklisty docela příjemné. Silniční síť je tu dobře vybudovaná i přes pouště a na dálnicích jsou samostatné pruhy pro pomalá vozidla. Naše cesta začala odletem z Budapešti do Damašku 20. dubna. Podařilo se nám koupit u letecké společnosti Malev zpáteční letenku za 5500 Kč. Kola je lepší mít zabalená v krabici, ale vzhledem k tomu, že jsme letěli i zpět, použili jsme textilní vaky. Má to ale svá úskalí při přepravě, protože kola tak občas přijdou k újmě.

Po přistání v Damašku, kdy jsme čekali na rozednění, jsme poskládali kola a vydali se Sýrií směr Buraq a As Suweidá. Lehce nás sprchnul déšť, což je tady vzácností. V těchto místech je země suchá, vyprahlá a tak každá kapka potěší. A jak tak odpočíváme chvilku u mostu ve stínu, z protější strany silnice nás zdraví řidič nákladního vozu. Byl malé postavy s knírkem, v kostkované košili, nevypadající jako typický Syřan. Zval nás na čaj. Byla to velmi skvělá ochutnávka čaje z termosky, který byl sladký a příjemně voněl a chutnal skořicí. Čaj jsme mu pochválili a on nám nabídl, že asi za hodinu jede zpět (vezl velké plastové nádrže na ohřev vody) a vezme nás do Suweidy. Poděkovali jsme, ale čekat jsme nechtěli a pokračovali jsme dál v cestě. Nechali jsme to na náhodě, jestli se prostě na jeho zpáteční cestě potkáme. Bylo to více než za hodinu, ale nakonec jsme jeho nabídky využili a dostali jsme se s ním do městečka Qanawat. Bylo situované pěkně v kopci, ale zato malebné a s archeologickými zajímavostmi na jeho vrcholu. Těmi byly římské ruiny, kterých je v těchto zemích dostatek. Toto historické místo se jmenuje Seraja. Město leží v nadmořské výšce 1200 m.n.m. a nachází se v oblasti osídlené už v starší době kamenné Man. Ruiny Seraja se skládají ze dvou kostelů a atria. V jižní části se nachází chrám zasvěcený bohu Diovi. V severozápadní části je chrám boha slunce Helia a další z chrámů je věnovaný bohu vody. Náš průvodce se s námi rozloučil a samozřejmě jsme udělali společné foto. Nasedli jsme po krátkém občerstvení v cukrárně na kola a jeli jsme na Suweidu. Tam jsme na kraji města našli nocleh na stavbě. Dělníci nám půjčili svůj pracovní domek na přespání s upozorněním, že kolem třetí ráno bude houkat alarm. Nevzbudil nás nakonec alarm, ale přímo oni svou časnou ranní prací.

Kolem páté hodiny ranní jsme vyrazili směr Bosra. Nachází se asi 140km od Damašku. Město nejvíce rozkvétalo za vlády Římanů. V Byzantském období se stala Bosra sídlem arcibiskupa, pod kterého spadalo 33 biskupů v této oblasti. V roce 632 n. l. došlo k vpádu muslimů a začal vzkvétat obchod na cestě mezi Damaškem a Mekkou. Bosra je nejvíce známá svým nádherným římským amfiteátrem. Sedadla v divadle dosahují počtu 15000. V další části města patří mezi zajímavosti monumentální oblouk, římské lázně, Omarova mešita a další. Prohlídli jsme si včetně divadla všechny památky, koupili nějaké suvenýry a na náměstí před vstupem do amfiteátru jsme si dali kávu a polívku. Polívka byla zajímavá tím, že byla čínská pytlíková, ale nestála 6 Kč, nýbrž v přepočtu asi 40Kč. Uschovali nám ale po celou dobu kola, tak jsme to považovali, že v ceně polívky je i ta úschovna kol. Bosra byla moc pěkným městem, které na nás dýchlo římskou kulturou, zatím v Sýrii už podruhé. Naše cesta vedla dál směrem k městu Derra a zároveň k hraničnímu přechodu s Jordánském. Tam jsme museli vyplnit doklady pro pobyt v zemi a zaplatit 500 SYP za výstup ze Sýrie. Snažili jsme se v Jordánsku dojet do města Al Hamra, ale zůstali jsme kousek před ním, protože nás zastavili asi dva Jordánci a zvali nás k nim na návštěvu a na nocleh. Za chvíli bychom stejně museli něco najít a tak jsme pozvání přijali. V rodině bylo spousta dětí. Jeden klučina uměl pár slovíček anglicky a komunikace tedy probíhala trošinku anglicko arabsky, ale hlavně pomocí rukou. Hlava rodiny nám připomínala známého z Malenovic, proto od nás dostal přezdívku Koribanič. Jeho manželka byla v pokoji přes chodbu a tam zůstávala s malým dítětem po celou dobu návštěvy i na druhý den při loučení. Proto jsem přebíhala z pokoje do pokoje, aby z té naší návštěvy taky něco měla. Všechno řídit se snažila babička této rodiny. Vypadalo to, že má spolu s hlavou rodiny hlavní slovo.

Výborně jsme se u nich vyspali a ráno pokračovali na Al Hamru a dál směrem na Jeresh. Trochu jsme stoupali do kopce, ale krajina tu byla moc pěkná. Kousek před Jereshem jsme chtěli koupit vodu a zastavili jsme se na kopci u obchůdku. Opět následovalo pozvání na kávu u jednoho sympatického Jordánce. Jeho manželka mluvila anglicky, tak jsme prohodili pár slov, trochu spáchli prach z obličeje v jejich koupelně a jeli jsme dál. Dojeli jsme do Jerashe a hledali amfiteátr a ostatní římské památky. Toto město dostalo přezdívku Pompeje východu a bylo založeno 2000 l.př.n.l. Ve skutečnosti je to zřícenina řecko- římského města Gerasa. Patří k nejdůležitějším a nejlépe zachovaným římským městům. Významnými památkami jsou obrovské chrámy (Diův a Artemise), oválné fórum, kolonáda, 2 velká divadla, jižní a severní téměř kompletní obvod městských hradeb. Podívaná to byla velkolepá a hodně rychlou chůzí jsme to sotva prohlédli za 2 hodiny. Po zdech pobíhali gekoni a podivuhodně velké a černé mnohonožky. Po občerstvení kávou a čajem v restauraci, kde nám hlídali kola, jsme jeli směrem Sahib. Chtěli jsme jet přes rezervaci, ale na mapě se cesta ztrácela v lese a tak jsme opět jeli kopcovitými terény. Po čase nám u jednoho domu nabízeli nocleh, ale zkusili jsme jen jejich ayran a jeli jsme dál. Čekaly nás kopce, ale zároveň pěkné vyhlídky po stranách hodně frekventované silnice, kde občas stáli prodavači se zeleninou a ovocem. Koupili jsme si mišpule a našli nocleh v jednom ze svahů u zahradního domku, nikým neviděni ni neslyšeni. Ráno jsme jeli směr Kurayymeh, Dherah a Karamah. Opět jsme navštívili pár obchůdků pro doplnění vody, salámu ve střevě, jadelu a chobízu. Stoupání do kopců vystřídaly velké sjezdy krásnými údolími plnými olivových sadů. Krajina se dál měnila v palmové háje, okurkové a rajčatové plantáže pěstované v obrovských fóliovnících. Veškerá úroda tu byla zavlažována vodou z řeky Jordán. Karameh jsme chtěli navštívit, protože tu měla být skupina českých vojáků, kteří měli odminovávat údolí Jordánu. To místo jsme ale přejeli a nepostřehli jsme, že už tam jsme a zastavili jsme až v dalším městečku. Po návratu domů jsme četli, že ta odminovávací jednotka přijela až koncem dubna a my tam byli 24.4. Asi bychom se nesetkali. Zase jsme se tedy zásobili vodou, teplota vzduchu s přibližováním k jihu stále stoupala a bylo to znát i na pitném režimu. A udělali jsme tu malou zastávku u zlatníka, kde jsem dostala od Radka zásnubní prstýnek. Poptali jsme se na cestu k Mrtvému moři a vydali jsme vstříc jeho léčebným účinkům a povznášejícímu se pocitu, protože není nad to, být povznesen právě u Mrtvého moře. Cestu lemovala spousta akácií, pole rajčat, kterých je tady všude opravdu dostatek a tak je ke zdravé stravě hodně blízko. A jak tak jedeme a jedeme, najednou jsme u hledaného moře. V arabštině se toto moře označuje jako Al-Bár al-Majit. Moře smrti. My jsme většinou hledali Dead Sea a většina nám rozuměla. Mrtvé moře je bezodtokové slané jezero a nachází se na hranicích území Jordánska a Izraele. Vzniklo asi před 3 milióny lety a leží 420m pod úrovní moře. Je zde malá srážlivost oblačnosti. Většinu srážek zastaví přilehlé Judské Hory. Jeho délka je 75 km a šířka od 3-18 km. Do hloubky jde až do 365m. Obsahuje více než 30% minerálů, což je 10xvíce než jiná moře. Patří k nim chlor, hořčík, sodík, vápník, draslík, brom a další. Je tu v ovzduší i více kyslíku díky nadmořské níži. Místo je vhodné pro astmatiky a alergiky a lidi trpící kožními nemocemi. A pro nás je Mrtvé moře také zajímavé tím, že je to místo, kde se při svém letu z Česka zastavují čápi. Měli jsme skvělý pocit, že už jsme tu a připili jsme si na oslavu slivovičkou. Navíc je to v těchto krajinách velmi vhodné pít preventivně tuto medicínu. Zapili jsme to na vyhlídce kousek od jednoho hotelu a pláže. Bylo už k večeru a prchali jsme hledat volnou pláž s horkými prameny a sprchou, o které jsme se dočetli na internetu. Cesta byla kolem moře dost frekventovaná, ale snažili jsme se místo najít do tmy. Docela se už setmělo a mně se podařila nehoda na cestě, kde byl navátý písek, který jsem neviděla. Kromě pozdější modřiny a pohmožděniny se nic nestalo, ale raději jsme přespali na nejbližší odbočce k moři. Tam, kde jsme přespali pod širým nebem, byla vlastně vojenská stanice s hlídkovým posedem. Aha, pro to ty praporky, že se tam nesmí… no nic… vzhůru za gejzíry teplé vody a za koupáním. Jenže místo toho jsme potkali vařiče kávy, stojícího u pojízdné kafetérie u cesty, dále pole a pole zralých rajčat, barely se sladkou vodou na zavlažování políček. Chybu jsme udělali, že jsme se do jednoho z nich neskočili trochu spláchnout. Pláž se sprchou stále nikde. Asi jsme ji prostě neviděli. Jednoduše byla tak přírodní, že nám nespadla do oka. A tak z čistě zoufalého úmyslu jsme slezli na pobřeží a vlezli jsme do moře alespoň po kolena. Nohy jsme pak pořádně omyli vodou s PET láhve. Tak silná koncentrace soli by s našimi nožkami udělala hotové divy, ale bohužel v náš neprospěch. Nasbírali jsme valounky soli a další zastávka byla na místní vyhlídce, kde jsme na skále uviděli sochu Lotovy ženy. Ta podle pověsti v první biblické knize Genesis zkameněla, když se při úprku z města Sodoma a Gomora otočila a tak neuposlechla boží rozkaz. Pod skálou jsme potkali nějaké turisty, kteří zase na nás zkoušeli angličtinu.

Až na samém jižním konci Mrtvého moře jsme se chtěli u jednoho městečka občerstvit a zůstat tu chvíli kvůli velkému vedru. Zašli jsme do obchodu, něco málo nakoupili, pak jsme po chvíli přišli k sousednímu obchůdku, kde měli přístřešek a židličky a v klidu jsme tu přečkali kousek horkého dne a zjistili jsme, že by se dalo jet do Aqaby autobusem. Našli jsme půl km vzdálenou zastávku, odstrojili jsme brašny z kol a čekali, až co přijede. A kupodivu nepřijel autobus ale auto se čtyřmi policajty, kteří nám za úplatu nabídli odvoz. Bylo to o cosi levnější než bus a hlavně to bylo jisté, takže hupky do auta. A tak se nám stala cesta pouští příjemnou za hlaholu arabských písní a smíchu místní policie. Naši spolucestující postupně opouštěli vozidlo a zůstávali ve svých služebních rajónech. Po příjezdu do Aqaby nám náš řidič nabídl případnou pomoc, dal nám telefonní kontakt a dovezl nás až k pláži. Na pláži bylo celkem rušno, ale nikdo v plavkách. Ženy byly klasicky muslimsky oblečeny v dlouhých šatech, na hlavách s šátky. Muži, většinou mladší, měli i bermudy, ale jinak klasický oděv, kalhoty košile. Projeli jsme si městečko a vrátili jsme se na pláž, kde jsme ten den přespali na lavičkách. Trochu jsme poklábosili s pánem, co měl výletní loď a Radka pak oslovil mladý muž, který bydlel v Aqabě, ale obchodoval v Číně. Vyfotil si ho na kameni u moře a nabízel nám druhý den přespání doma.

Ráno jsme se ubytovali v jednom z levných hotelů ( ten náš jsme pojmenovali „U mrtvého švába“ ) a celý den jsme prožili u moře a procházkami po městě. Bylo velmi horko a tak jsme se dost schovávali pod slunečníkem. Občas pobíhali po pláži prodavači všeho možného, od dětských oblečků až po „kafe tý matanáč“. Pro vysvětlení- byl to Jordánec prodávající z termosky kávu, čaj a v igelitové tašce měl takové kynuté koláče s tvarohem, mákem a ořechy. Tito prodavači tam pobíhali skoro 24 hodin v kuse. Další den ráno a to bylo 26. 4. v úterý, jsme pohledali zastávku autobusu jedoucího do Petry. Měli jsme jet velkým busem, ale řidič na protější straně cesty nás přesvědčil, že jede do Maanu a odtud pak jede další autobus do Petry. Nasedli jsme s kelímky kávy v ruce a začala organizace odjezdu. Vypadalo to, že se vůz ani nerozjede. Pak raději udělal zkušební kolečko kolem města a už jsme mohli vyrazit směr Petra. Po cestě dostal řidič pokutu za telefonování za jízdy, ale jinak se nic zvláštního nestalo. V Petře nás zase přemluvil taxikář na cestu k památkám, jeli jsme tak 2 km. Opět vedro a my hledali vstup do skalního města. Když jsme se informovali na vstupné, mysleli jsme, že nás odvezou. Mohli jsme tam strávit jen pár hodin a za to jsme každý měli zaplatit v přepočtu asi 2000Kč. S mrzutostí jsme se vrátili zpět, prohlédli si městečko a odpoledne strávili u aqabského moře. Prošli jsme si večerní město a prošli pár obchodů.

Ráno jsme se rozloučili se starožitníkem, koupili jsme si chleba na cestu ( v pekárně nás provedli po celém provozu a dá se říci, že nás skoro naučili dělat chobíz) a namířili jsme to směrem k mořskému akváriu, a to bylo asi 10 km od Aqaby. Rybky tam byly nádherné, ale občas jsme byli zdrojem pozorování i my, protože bylo poledne a akvárium navštívilo i spousta dětí ze škol. Za akváriem asi 1km odtud byla další pláž. Nebylo tam moc lidí, ale pobřeží bylo skalisté a nedalo se chodit v moři bosky. Všude se to hemžilo malými kraby, rybičkami, bylo tu celkem živo. Později odpoledne jsme se vrátili do Aqaby a přenocovali jsme na pláži. Večer jsme ještě strávili se skupinou hasičů, kteří si k nám přisedli, uvařili kávu a kouřili jsme u toho vodní dýmku.

Na druhý den jsme hledali cestu k jordánsko - izraelské hranici. Tam vznikly menší potíže s úředníkem, který dal Radkovi razítko do obou pasů a pak to celé rozmazal do nečitelnosti. Měli jsme dostat ty štemply jen na samostatnou kartu, ale prostě mu ujela ruka. Celou cestu jsme trnuli, co to pak udělá na hranicích. Suverén ě jsme tvrdili, že to byl „error office“a všude to chápali. Radka sice ještě vyslýchali kvůli množství razítek v pasu, ale skončilo to vždy dobře. Eilat, město, které je u moře naproti Aqaby, nebylo tak pěkné. Hemžilo se to tu turisty, zvučela hudba z hotelů, tržiště bylo plné cetek a v obchodech bylo neskutečně draho. Vyzkoušeli jsme moře a využili sprchy na pláži a vydali jsme se vstříc poušti Negev. Skrz ní vedla asfaltová cesta, a tak bylo cestování bezproblémové. Záviselo to jen na sluníčku a přísunu potravin. Se sluncem to šlo, dokonce jeden den nám pršel příjemný deštík, ale s jídlem to bylo horší. Po cestě byly jen kibucy (malé zemědělské osady), v kterých byly obchody otevřené jen pár hodin denně a my jsme na žádný otevřený nenarazili. Zbývaly už jen benzinky, sice v provozu, ale potraviny tu byly opravdu dražší. Ale jíst se musí. První dva dny pouští se všechno hodně sobě podobalo. Tyto pouště nejsou ale jen pustiny, uvidíte tu spousty palmových sadů, různé keříky, akácie, spoustu pouštních rostlin, buď tlustolistých nebo porostlých chloupky proti odpařování vody. Spali jsme na benzince a v jednom kibucu, kde večer nacvičovali africké písně a vytvářeli tak iluzi Afriky. Třetí den v Izraelské poušti představovaly Hory a nadějné vyhlídky, že za nimi snad najdeme nějaký zdroj potravin. Po cestě jsem nacházela rozházené cibule. To byla velmi vhodná kombinace s naším zbytkem chleba. Krajina byla pro své Hory úžasná. Dokonce jsme jeli přes most, kde někdy musela téct i řeka, nyní jen suché koryto. Po pěkném výšlapu se nám zjevila benzinka se zavřeným obchodem. Takže následoval krátký odpočinek a pak další cesta. Ta nás provedla kolem továren zabývajících se výrobou soli. Okolní břehy mrtvého moře byla vysušující se solná políčka, sůl tu krásně krystalizovala a před zpracováním měla oranžovo růžovou barvu. Čekal nás odpočinek s obchůdkem a dosažitelným jídlem. Koupili jsme chleba, čokoládu, jogurty a džusy a udělali jsme si siestu před následujícím hledáním pláže u Mrtvého moře. Odtud jsme si pak vyšlapali větší kopec a dál sjížděli k přímořským hotelům. Pláže byly za vysoké poplatky, ale my jsme chtěli najít volnou pláž se sprchou. U posledního hotelů nám rusky poradili, že máme zajet ještě tak 2 km a tam to je. Radka před pláží zdravil český turista, který si vyběhl směrem k hotelům. Pláž byly velká, s několika sprchami, všude to vonělo od grilů plných dobrot a my jsem byl šťastní, že konečně zkusíme sílu tohoto moře. Byla to nádhera, nechat se nadnášet vodou a jen si pádlovat jako na lodičce. Úžasné… Naráz se ale zatáhla obloha a spustila se bouřka s deštěm. Moc nám ale nevadila. Na chvíli jsme se schovali, ale za moment už vyšlo slunce a zase bylo dobře. Asi po 2 hodinách jsme nastartovali své oře a vydali se zpět k hotelům na autobusovou zastávku.

Kolem sedmé hodiny večerní nám jela linka do Jerusalému. S koly nebyl problém a tak jsme navečer už za tmy vystoupili v centru města. Na nádraží byly rentgeny, kterými jsme museli projít. Trochu nečekané. Pak jsme hledali nocleh, a tentokrát to bylo v mini parčíku na rušném místě a s ranní sprškou z oblohy. Znatelně se ochladilo. Našli jsme Staré město s Damascénskou bránou a prošli jsme si starý trh se spoustou ulic a uliček. Občas tudy prošli vojáci, někde jen drželi stráž a před Zdí nářků pouštěli lidi dovnitř přes rentgen. Prostor před zdí je rozdělen na mužskou a ženskou část. V návštěvě posvátného místa jsme se střídali, protože tam kola nesměla. Taky jsme nemohli do všech uliček kvůli kolům. Co se dalo, jsme prošli, jako cyklisté s naloženými koly nemáme takové možnosti jako turista pěšák a snažili jsme se najít cestu z města, která pro nás představovala výstup na Olivetskou horu s prudkým a kluzkým kopcem. Odměnou byly krásné výhledy. Zato jsme si pak užili sjezdů, ale taky defektů s Radkovým kolem. Kolečko pěkně zlobilo, ale Radek na něj vyzrál. Stálo to ale nervy. Spaní jsme si vybrali pod kopcem na benzince a co jsme netušili a zjistili až ráno, spal kousek od nás velbloud. Ranní očista proběhla naproti u restaurace, kde sice byla drahá káva a o ostatním ani nemluvě, ale využili jsme vody na umytí a taky toalety. Před námi byla krajina, která byla krásná pro své kopečky, hojnosti zeleně a spousty zeleninových a ovocných polí. Projeli jsme Jerrichem, kde jsme konečně zajásali nad příznivými cenami. Za Jerrichem jsme projížděli kolem banánovníků a cesta nás svedla k zelinářům, prodávajícím u cesty. Pozvali nás na meloun, na který jsem zrovna měla velkou chuť, ale tahejte se s 10kg. Zelináři, otec se synem byli moc přátelští a zvali nás i domů. Trochu to působilo jako agroexkurze, protože jsme byli pozváni na prohlídky dvou políček, s melouny a pak s okrou neboli bamií. Jsou to zelené tobolky ibišku, které se používají v kuchyni ke smažení nebo zapékání. Dostali jsme na cestu tašku zeleniny a ovoce a jeli jsme k hranicím s Jordánskem. Na tu jsme přijeli kolem sedmé hodiny večerní. Nejdříve nás převezli autobusem až o 200m dál z jedné hranice (Izraelské na druhou Jordánskou) a vyinkasovali si od nás pěkné přepravné. Jinou možnost nám ale bohužel nedali než tento transport. Před nedávnou dobou jsme absolvovali výstup z Palestiny s bedlivou rentgenovou prohlídkou a před sebou jsme měli výslech na Jordánské hranici. Jakmile se dozvěděli, že chceme jet večer dál a někde přespat pod stanem, pustila se do nás turistická policie. Snažila se nám vysvětlit, že sami dál nemůžeme. Objednali nám taxi do Irbidu a chtěli, ať se tam ubytujeme v drahém hotelu. Ten jsme pak na místě odmítli a do rána jsme přečkali v rozestavěném domě. Od té doby jsme se snažili nepřecházet hranici navečer. Ráno jsme dorazili do Derry a našli si autobus do Damašku.

Ten jsme krásně projeli v pěti šesti proudovkách a hledali jsme hotel, kde Radek spal před dvěma lety s kamarádem Peťou. Tu ulici jsme našli, ale hotel byl plný hostů, Peršanů. Hned ve vedlejším hotelu jsme si našli taky pěkný pokoj asi za 180Kč na noc. Velmi nás na pokoji překvapila lednička a koupelna s evropským wc. Druhý den utekl jako voda procházkou po tržišti a odpočinkem v hotelu.

Třetí den jsme jeli směr autobusové nádraží s cílem dojet na libanonskou hranici. Dlouho jsme se mořili v horku a do kopce a nemohli najít autobus do Libanonu. Zkusili jsme stopovat a zastavil nám obchodník cestující do vnitrozemí Libanonu. Cestovné bylo gratis a ještě nám dal telefonní číslo, kdybychom jej potřebovali. Libanonská první noc byla v malém městečku v místním parku s jezírky a spousty laviček. Ani tady nebylo stejně jako v Aqabě nedostatek komárů, o ty bylo všude dobře postaráno a poctivě jsme je krmili (nedobrovolně). Po celkem klidném spánku jsme chtěli dojet do městečka Sajdá u Středozemního moře. Den byl nádherný, kraj byl hodně malebný proto svou zeleň, úvaly plné vinohradů, potůčky, křesťanské kapličky, pěkné domy. Po krajích cest jsme zahlédli i hadí díry a dokonce i samotné hady, živé i přejeté. Jeli jsme na Jezzine s cílem dojet do pobřežní Sajdy. Před Jezzine nás ale Hizbalah vrátil zpět. Prošli jsme dvěma policejními kontrolami a ta druhá nás odmítla pustit dále. Pro nás to znamenalo jet stejnou cestou zpět a do večera být na našem tábořišti v parku. Opět jsme jeli kolem krásného velkého jezera Qasaoun s přitékající řekou Litani. Tento den jsme viděli nádhernou krajinu, v jednom obchůdku při nákupu jsme ochutnali místní specialitu z mletého masa a piniovými oříšky. Potkali jsme zubaře z Bejrútu, který mluvil česky a jel kolem nás. Studoval v České republice v Olomouci a naši zem každoročně navštěvuje. Bylo to před dojezdem k našemu parku, kde jsme opět chtěli složit hlavu. Byl pátek a každý pátek mají v arabských zemích svátek a pořádají pikniky. Pár lidí už sedělo u stolků a baštili svoje dobroty. Nás lákali taky, ale po té cestě jsme si už chtěli odpočinout. Po dalším noclehu jsme jeli na Bejrút, cestou do prudkého kopce asi 15 km dlouhého, hodně frekventovaného se spoustou náklaďáků, vojenských transportérů, prostě děsběs pro cyklisty. Na vrcholu kopce (na půlcesty do Bejrútu) si Radek všimnul nějakého obchodu s kameny. Návštěva toho obchůdku s polodrahokamy byla moc příjemná, protože tu jednak byl chládek a taky spousta nádherných věcí z kamenů od hodin, šperků až po vykládané stolky. Asi po půlhodině brouzdání po obchodě a obdivování kamenné nádhery jsme absolvovali konec úmorné cesty do Bejrútu plné děr, hrbů… Byla to velmi špatná cesta a dole jsme měli ruce ztuhlé od brzdění. Bejrútem jsme projeli za hustého provozu a nakonec jsme našli i pláž, a protože už bylo kolem večera, tak jsme postavili vnitřní část stanu. Já jsem vydýchávala smog z plic nabraný po cestě a společně jsme si pak užívali idylky u moře a odpočívali před následnou cestou do jeskyně Jeita v příštím dni. Opět jsme ráno našlápli kopec, abychom spatřili další krásy světa a jeskyně pro nás byla velkým zážitkem. Lanovka nás přepravila k první větší jeskyni, která byla skutečně nádherná a velká. Před vstupem do ní jsme odložili foťáky a osobní věci do trezorů. K druhé jeskyni jsme došli pěšky a povozili jsme se na lodičkách. Prošli jsme pak celý areál kolem jeskyně včetně malé zoo a zahrady. U vchodu nám hlídali na parkovišti kola a tak jsme byli rádi, že se můžeme volně pohybovat.

Zpáteční cestu jsme zvolili trochu jinou, ale v každém případě jsme chtěli ten den dojet do Byblosu. Tak se i stalo a večer jsme už spali na jiné pláži za městem pod plantážemi banánovníků. Byla tam večerní oslava a k ránu nás trochu stihl déšť. Byl drobný, ale schovali jsme se. Po deštíku jsme se vrátili do města, abychom si ho pořádně prohlédli, protože je známé pro svou hlubokou historii. Je to antické město, které bylo osídleno kolem roku 5000 l.př.n.l. Je to jedno z nejstarších osídlených měst. Osídleno bylo již od dob neolitu. Byblos je spojen s historií šíření fénického písma. Město bylo významné svým obchodováním s papyrem, podle něhož nese i své jméno. Nachází se tu spousta historických památek od opevnění Crusader, brány římské kolonády, malé divadlo, fénické hradby, tři chrámy, pohřebiště, zbytky neolitických obydlí. V roce 1984 bylo město zařazeno mezi památky UNESCO. Ve městě je velmi rušno, má své starobylé tržiště, restaurace, pláže a hotely. Pěkně jsme se všude podívali a vyfotili jsme se také u restaurace „U Pepého“. Na tržišti jsme potkali tři české cestovatele. Vyhledali si nás v obchodě, před kterým jsme měli zaparkovaná kola s českou vlajkou. Škoda jen, že neměli čas se déle zdržet. Po rozloučení jsme si nakoupili zase nějaká rajčata, vodu, chobíz, lančmíty a sýry a jeli jsme do Tripoli. Zastavili jsme se v Batrounu, kde jsme se seznámili s jedním obchodníkem, trochu si odpočinuli a vyfotili se. Dali jsme si jeho dobrou a silnou kávu, Radek bira a pak jsme se prošli po městě. Krásné staré uličky byly protkané krámky se zeleninou, masem, výrobnou na sýry, rybími prodejnami. Narazili jsme i na nádhernou katedrálu Sv. Štěpána, kde bylo co obdivovat. Z města dýchaly pohoda a klid. Večer jsme usnuli na pláži před hotelem. Mladí Libanonci si tam užívali siesty a ráno jsme se probudili mezi samými malými kraby. Pláž byla písečná, kola se nám bořila, ale místní nám je pomohli vytlačit na cestu. Posnídali jsme ve stínu palem a jeli jsme dál na Tripoli. Bylo teplo a tak jsme dělali zastávky u malých marketů. Občerstvovali jsme se ovocnými džusy, nanuky, pivkem a lančmítem s chobísem. Tripolim jsme jen projeli, snažili jsme se sice najít pláž, ale nějak se nedařilo. A tak jsme se vrátili a jeli za Tripoli směrem k hranici se Sýrií. Jedeme stále kolem moře. Pláže už tu ale nejsou. Projíždíme kolem obchodů plných alkoholu. U cest jsou prodavači s banány. Stánky jsou jimi naprosto obležené. Večer zastavujeme asi 4 km před hranicí a hledáme nocleh. Už je to tu silně cítit Sýrií. Spousta Arabů. Nedaří se nám najít nocleh a nechceme jet až na hranici, aby nás zase nechtěli někam dopravit taxíkem. Na noc není dobré vstoupit na hranici. Objevili se dva kluci na motorkách a chtěli nám ukázat místo na spaní. Zavedli nás někde kousek k poli. Trochu jsme měli divný pocit, zvlášť když za nimi přijelo auto. Řidič s nimi začal o něčem vážně debatovat a oni nám naznačovali, jako že se neznáme. V každém případě jsme se sebrali a jeli pryč. Za chvíli za námi zase dojeli, ale to už jsme se k nim nehlásili. Jeli jsme kolem velké zahrady s domem u moře. Dům měl zděný plot a u něho seděl stařík. Napadlo nás se zeptat, jestli nás nechá přespat. Trochu se choval jako že je hluchý. Ale on nám jen nechtěl porozumět. Za chvíli ale přece a ukázal nám místo, kde můžeme rozdělat stan a pak na nás jen stále houkal. Jenže on vlastně čekal na svou rodinu, která se vracela z pole. Pak jsme s jeho ženou a dospělými dětmi poseděli v domě u moře. Syn se snažil naučit nás pár slovíček v arabštině, ale anglicky uměl ještě méně než my. Nakonec všichni jeli domů a nás zamkli na zahradě s tím, že nám v šest ráno odemknou. V noci se ozývala spousta zvuků od drůbeže, psi se nám dostali ke stanu a štěkali kolem nás. Noc byla zajímavá. Nad námi létali vrtulníky. Naštěstí nikdo nepřistál ani nic nehodil dolů. Ráno jsme se rozloučili, ale nesměli jsme se s pánem domu vyfotit. Dojeli jsme na hranici, kde odbavení trvalo asi ¾ hodiny.

Dalším navštíveným městem u moře byl Tartus. Cestou k němu bylo dost horko. Odpočinuli jsme si chvíli pod železničním mostem. Po chvilce spánku jsme dostali pozvání na čaj k mladé rodince s dětmi. Čaj měli dobrý a při loučení jsem je obdarovali klíčenkami a bižuterií. Radkovi bylo pořád dost horko a stále měl žízeň. Jeli jsme na Banyiás. Mali jsme štěstí na jednoho Syřana na motorce, který nás zavedl na nedalekou pláž. Byl to majitel výletiště u moře, který tu měl dvě restaurace a řadové přímořské domečky. Velmi jednoduché, ale na přespání stačily. Dovolil nám ubytovat se před domky na verandách hned u pláže plné černého písku a oblázků. Radek se zkusil zchladit, ale moc to nepomáhalo. Nechtěl ani jíst a konverzace s naším hostitelem byla na mně. Byl dost hovorný a zcestovalý. Navštívil Brazílii, Argentinu, Cejlon… V Sýrii zůstával jen malou část roku. Ukázal nám i svou druhou restauraci, které šéfoval jeho synovec. Noc jsme přečkali za divokého hodování místních komárů a Radek za střídání zimnice a teploty. Ráno vstáváme o půl sedmé a za hodinu po sprše jedeme směr Latakie. Jedeme na Jablun. Po cestě snídáme kafe a sýr s chobísem. Radek si dává pivko ale moc mu dnes nejede. Ještě zdaleka není fit. Máme taky oba dva trochu střevní potíže. Projížděli jsme pak dost pěknou krajinou, domy a zahrady kolem plné pomerančovníků. Dokonce naproti jednoho obchodu byla herna s dřevěným fotbálkem. Naprosto archaická záležitost. Po chvíli nás na cestě zastavili kluci na motorkách. Odpočívali jsme na autobusové zastávce a po menším rozhovoru se k nám vrátili s mangovými džusy. Chvíli si s námi povídali a pak nás pozvali do nedaleké restaurace. Moc se nám nechtělo jíst, ale dali jsme si pak kuřecí kebab a falafel. Kluci nám to zaplatili, i když jsme nechtěli.

S poděkováním jsme se rozloučili a jeli do Latakie. Na dálnici tímto směrem je po krajích spousta pekáren, kde se pečou placky. Jen tak jednoduše v primitivních kamenných pecích. Ale jsou moc dobré. Odpoledne jsme dojeli do centra města. Z Latakie jsme chtěli odjet do Arihy a autobusem. Hledali jsme autobusové nádraží, které nám poradil najít jeden Polák. Napsal nám arabsky na lístek, co hledáme. Nakonec jsme to našli, ale do Arihy jsme dojížděli před devátou večer. Vystoupili jsme před městem a přespali u restaurace u cesty. Kluci z restaurace se o nás postarali a na terase nám vymezili místo na spaní, aby nás nikdo nerušil. Ráno jsme u nich posnídali a jeli do Arihy odtud kopcovitým terénem směr mrtvá města. Po 25 km jsme si jedno z nich prohlédli. Spousta starých domů v suché pustině. Kolem poledne jsme si odpočinuli u marketu. Bylo velké horko, kolem 35‘ C, a tak jsme raději sedli k obchodu , v klidu pojedli a něco vypili. Když jsme toto město opustili, zastavili jsme se o kus dál v dílně na zpracování mramoru. Podívali jsme se, co tu tvoří, a zchladili jsme se v kanceláři majitele. Vyzkoušeli jsme i osvěžující zmrzlé datle. Odpoledne jsme sjeli na dálnici směr město Hama, na které jsme se těšili kvůli obrovským dřevěným vodním kolům. Ještě než jsme tam dojeli, přenocovali jsme večer na benzině, kde jsme při čaji chvíli „klábosili“ s jejím majitelem. Ráno pak vstáváme v pět hodin a po hygieně a čaji jedeme do města.

Máme před sebou asi 30 km. Dojeli jsme tam asi kolem osmé a podle mapy jsme si našli súk a Staré město. Nejzajímavější je Hama pro svá největší vodní kola na světě vybudovaná na řece Orontes, která se jmenují Núríja. Největší kolo má v průměru až 20 m. Kdysi byla součástí zavlažovacího systému, dnes jsou v provozu pouze v létě. V poledne jedeme z města a po pár kilometrech zjišťuje Radek píchlé kolo. Zastavili jsme se u cesty pod stromy, podél protékal vodní kanál s docela čistou vodou. Hned vedle odpočívali na židličkách dva kamioňáci. Sotva jsme zastavili a zjistili, že máme defekt, donesli židle, abychom si na nich mohli odpočinout, a pustili se do opravy kola. Radek si chtěl kolo opravit sám, ale donesli absolutně všechno včetně hrnce s vodou, aby zjistili závady. Mě donesli na pití studenou coca colu a nesměla jsem kromě sezení na židličce nic dělat. Pak jsme začali probírat rodiny, děti a kam jedeme. Nabídli nám odvoz do Homsu. Nabídku jsme přijali. Byla to paráda sedět tak krásně vysoko a prohlížet si okolí z nadhledu. Uvědomili jsme si, že my cyklisté jsme pro kamioňáky naprostí mravenci. Cesta byla příjemná a při rozloučení jsme ještě dostali na cestu okurky a chladnou vodu. Měla jsem u sebe ještě pár kousků bižuterie, tak jsem je našemu milému řidiči dala pro ženu a jeho dcery. On pokračoval dál na Tartus a my zase do Homsu. Za chvíli jsme tam byli a už jsme si prohlíželi staré tržiště. Koupili jsme si tam malé koflíčky na kávu a nafotili pár řemeslných dílen. Lidé se s námi chtěli pouštět do rozhovorů, a tak jsme párkrát naznačili naši cestu, odkud kam jedeme. Za tržištěm jsme si dali výborný kebab sendvič. Lepšího jídla není. S kebaby, které se snaží prodávat naše české bufety, to nemá absolutně nic společného. Tohle je prostě lahůdka. Po asi 2-3 hodinách jsme opouštěli třetí nejdůležitější město Sýrie, které leží na hedvábné stezce. K večeru jsme si našli místo na spaní na opuštěné benzině. Kousek vedle byla restaurace a jiným směrem u cesty byl karaván s kávou, čajem a laskominami. Postavili jsme si stan a šli jsme na kávu. Noc byla klidná, pěkně jsme se vyspali, v klidu nasnídali a v 5.30 zase jeli dál směrem k Damašku. Na silnici byl velký provoz a krajina se měnila v polopoušť. Na jedné zastávce u malé pojízdné prodejny jsme se trochu občerstvili, koupili vodu z mrazáku a jeli dál prašným horkem. Celkem z nás lilo. Bylo i dost dusno. Obloha se zvláštně zatahovala. Vody celkem ubývalo a terén byl pořád pozvolna do kopce. Další zastávka byla u obchodu, kde jsme koupili i chleba a lančmít. Já jsem sháněla marmeládu, ale prodávali jí tu jen ve velkých nádobách. Jejich rodiny jsou velké a téměř všechny potraviny jsou baleny ve větším množství. V pozdějším marketu jsem ale koupila jednu malou meruňkovou s extra velkými kousky ovoce. Takže spokojenost byla na mé straně. Při zastavení a odpočinku u autobusové zastávky jsme zažili menší překvapení v podobě motorkáře Portugalce mluvícího anglicky. Jel až na jih Afriky. Byl strašně upovídaný, na sobě měl arafatku a na nohách žabky a kraťasy. Byl plně naložený i s náhradní nádrží na benzin. Trochu jsme si vzájemně zapózovali před svými fotoaparáty a rozloučili jsme se.

Naše cesta později pokračovala údolími plných tújí. Bylo to pěkné, začalo zapadat slunce a my jsme opět směřovali k hledání noclehu. Ten jsme našli na kraji města Maloula. Ustlali jsme si na betoně vedle rozestavěného domu a za brzkého rána jsme se vydali vzhůru malému městečku v horách, kde ještě přetrvává řeč aramejština – starobylý Kristův jazyk. Městečko má asi 2 tisíce obyvatel a mluví se tu aramejsky, francouzsky a arabsky. Když jsme projížděli bránou města, zůstali jsme stát a poslouchali jsme ranní zpěv z chrámu Sv. Tekly. V těch skalách se to krásně rozléhalo a byl to velký zážitek. Centrum tohoto malého města byl malebný a všechno bylo pěkně nakupené na sobě, aby využili co nejvíce prostoru mezi skalami. Navštívili jsme dva chrámy a prošli kousek skalních chodeb, kam bohužel kola nesměla.

Z města jsme v poledne odjeli do Damašku. Využili jsme poslední stop na velmi rušné silnici, kdy nás zase kupodivu ochotný řidič dovezl až k hotelu, kde jsme prve bydleli. Ochota přes všechno odmítání tady opravdu nezná mezí. V hotelu bylo volno o patro výš, ale nic méně to byl stejně pěkný pokoj jako minule. Večer jsme se naposledy prošli po Damašku, nakoupili trochu Efesu a oříšků a užívali si orientální siesty u kašny. Přisedl si k nám jeden inženýr z petrolejové společnosti v Iráku a získali jsme zase jeden z pěkných rozhovorů v této zemi. Na druhý den jsme si ještě koupili nějaké kávy a kebaby a odpoledne kolem páté hodiny jsme dojeli za město na letiště. Bylo vzdálené asi 20 km. Měli jsme zrovna „štěstí“, že podél cesty až na letiště byly policejní hlídky a nesměli jsme se zastavovat. Jak jsme se později dozvěděli, čekali tu krále ze Saúdské Arábie. Vrátili se k nám, když jsme si jen odskočili za keřík. Ale neodmítli vodu, když jeden z nich žíznil. Na letišti jsme pobyli pár hodin do odletu a šťastně jsme doletěli do Budapešti. Doma zrovna byly záplavy, takže jsme přešli do tvrdé reality a taky zimy, která se tu zrovna v polovině května držela zuby nechty.

Poslední aktualizace: 31.8.2010

Kolemnekolem po Blízkém Východu na mapě