Korfu ve stopách Durellů

Kdesi nad rozhraním albánských a řeckých kopců stoupalo slunce a žhavilo svůj středomořský gril. Dopili jsme kávu a plivali na terasu apartmánu semínka opuncie. Dole se jich ujímali velcí mravenci. Klekli jsme si, abychom mohli zblízka sledovat jejich štrapáci směřující pod olivovník v zahradě. Z dálky několika desítek let se ozval hlas: Co ti mravenci provádějí, je nad lidské síly. Pro ně je takové semínko totéž, co by pro tebe znamenalo přinést domů v náručí slona... To byla naše ranní mše za přírodovědce Geralda Durrella (1925-1995) a jeho bratra Lawrence (1912-1990). Možná budete mít za zvláštní, že někdo podniká dlouhou cestu na tenhle krásný řecký výběžek, kde jsou jeho společníky jen skály, vzduch a moře... Oba dva strávili nejkrásnější roky svého dětství a mládí, ještě než z nich vyrostli známí spisovatelé, na ostrově Korfu. A pro oba se později stal někdejší ráj slonem, kterého vláčeli domů celý zbytek života. Chtěli jsme si ho taky potěžkat. Rapsodie v modrém Když se člověk blíží k nějakému ostrovu, snadno podléhá literárním vzpomínkám: bude to ostrov pokladů? Pak často přichází zklamání. Cestou na Korfu v roce 1933 tomu u osmiletého Gerryho Durrella bylo naopak - první ranní paprsky slunce odhalily šedou siluetu, která nebyla nepodobná Gerryho představě pusté, holé skály. Později však stál chlapec u zábradlí, už zaujatý jeskyněmi a plážemi, kolem nichž loď projížděla... Stejně rychlá změna pocitů zastihla I nás hodinku před přistáním trajektu Express Aris na trase Brindisi - Kérkyra. Jen s tím rozdílem, že slunce zapadalo. A první ráno nám uchystalo další kontrasty. Obloha byla jasně modrá, jak ji Gerald tolikrát popsal: přesně ta modř sojčího pírka a drobných plamínků polykajících olivová polena. Zářivé ráno! Snídaně. Denní plán lenošení I poznávání. Inspirace četbou... Jaká rozkoš, rozhlédnout se po krajině a jejích barvách. A struktury: skály, kůra stromů, věci na dotek téměř jako by se daly jíst... Ženy však někdy bývají praktické. Zapomněly, že jsme na Balkáně, a bědují nad místní verzí konání nejběžnější lidské potřeby. Nejde o nic menšího, než o toaletní papír... Nejstarší z Durrellových bratří jim za nás odpověděl stejně přímo, jako kdysi své sestře: S ohledem na poněkud excentrický systém místní kanalizace je ta bedýnka na WC opatření... abychom tak řekli na odpad, když jsi vyhověla nutkavému hlasu přírody... Tím však bylo záporné saldo našeho řeckého konta hned napoprvé a pro zbytek dnů vyčerpáno. Zmiňuji ten případ jen jako instrukci pro turistu neznalého řeckého potrubí... Možná že při prvním pohledu na Korfu je lepší spoléhat o něco míň na mapu a o něco víc na Geralda - ostrov se skutečně podobá zahnutému luku, či na Lawrence - uvidíte, že ostrov leží proti pevnině přibližně ve tvaru srpu. Srp, luk, nebo kosa - Drépanon (jeden ze starověkých názvů ostrova) - jeho severní hrot se skoro dotýká Albánie. Na straně přivrácené k pevnině je nepokojná modř Jónského moře ostře vsávána mezi vápencová žebra a písečné rošty. Nejlépe je to vidět z vrcholu nejvyššího korfuského kopce Pantokratoru (906 m n. m.), částečně třeba z Císařského trůnu, panoramatické vyhlídky nad městečkem Pélekas. Odtud už německý císař Vilém II. někdy po roce 1907 pozoroval krásné západy. Ale pokud slunce praží a nebe halící se do mlžného oparu plane - v další přiléhavé durrellovské metafoře - modří, jakou spatříte, vhodíte-li do ohně hrst soli, to vůbec nejlepší, co asi může člověk udělat, je ochutnat moře. Na otevřeném Západním pobřeží víc fouká a surfař se těší z příbojových vln. Na chráněném východě je zase moře teplejší a tvoří velkou, klidnou, skoro vnitrozemskou zátoku. Její uzavřený bazén působí jako mírná, ve vlahém vánku vlídně se čeřící modravá louka, chvílemi popírající běžné barevné spektrum. Hladina se mění od téměř fialové modře duhy až po ultramarin, přecházející do nefritově zelených mělčin. Vstupovali jsme do moře a nechávali se - jako chlapci Durrellovi - nést tváří ke dnu, na rozdíl od nich však vybaveni základním potápěčským náčiním, přes skaliska a mezi chomáči mořských řas. Chvílemi jsme se potápěli, jak píše Gerald, abychom vynesli na povrch něco, co upoutalo naše oči: lasturu, jasněji zbarvenou než ty ostatní, nebo kraba poustevníka nesoucího na své ulitě mořskou sasanku... Ale také solí nasáklou tenisku, autobaterii či pneumatiku. V době mládí Durrellů trofeje spíše nečekané, pro nás smutně samozřejmé. Daň civilizaci, nebo tradiční návyk domorodců považovat moře za skládku? Vzdor tomu je Jónské moře stále ještě považováno za jedno z nejčistších v Evropě... Bílý dům "To se ví, já tě vozím všude. Jenom řekneš," ujistil nás lámanou angličtinou řecký šofér autobusu, jehož klimatizace marně bojovala s vůní česneku stoupající z černých šátků korfuských venkovanek. Řekli jsme Kalami a Kouloura, dvě půvabné sesterské zátoky, slibující letmé stopy po bratrech Durrellových, a dokonce po Henry Millerovi. V první z nich vznikly Larryho kniha "Prosperova cela" popisující Korfu v dobách, kdy ještě nebylo v turistickém obležení, a náčrt Millerova "Kolosu z Maroussi". Ve druhé prý Gerry psal světoznámou kroniku svého korfuského dětství "O mé rodině a jiné zvířeně". S dorozumíváním nejsou na ostrově velké problémy - základní angličtinou, podobnou té šoférově, mluví snad kromě vnitrozemských vesničanů skoro všichni, stejně jako italsky - opos agapáte - jak je libo. Čecha zahřeje, že s přílivem našinců na ostrov v posledních letech přibylo korfuským číšníkům a prodavačům už I pár českých slůvek. Zdálo se nám, že milý prim mezi nimi hraje "Děku...", za jehož nedonošenost si můžeme sami polykáním koncovek. Naopak, jako všude jinde v cizině, je dobré znát pár místních slov, která zase z cizích úst zahřejí vstřícné Korfany. Kaliméra (dobré jitro), kalispéra (dobrý večer), parakalo (prosím) a evcharistó (děkuji) celkem stačí. Opustili jsme česnekový autobus v zákrutě nad Kalami a sestupovali pěšinou mezi ošklivě starorůžovými bungalovy, které tu za časů Durrellů nestály, až se nám v průzorech mezi olivovníky a cypřiši nabídl příslibný pohled, který staršího z bratrů zasáhl už tenkrát: bílá zeď, na níž se sušily rybářské sítě... zapomenutý balkon... bílý dům sedící jako kostka na skále, ctihodný svými jizvami po větru a vodě... Holý výběžek kamene krytý olivami a cesmínou, ve tvaru Venušina pohorku, který se stal naším vytouženým domovem... Právě prázdniny v Kalami stvrdily počátek celoživotního přátelství dvou osobností literárního světa, Henryho Millera a Lawrence Durrella. Sedmadvacetiletý Larry, který pobýval na Korfu nejdřív s maminkou, sestrou a bratry, a poté s manželkou Nancy, tu přivítal o dvacet let staršího přítele na prahu války, v roce 1939. Zatímco Miller považoval ty prázdniny a setkání s Řeky za svůj nejvýznamnější životní objev a jeden z nejsilnějších zážitků, Larrymu zpívalo poslední korfuské léto labutí píseň. Po válce se na ostrov už nikdy na delší dobu nevrátil. Henry, Larry i Nancy se cákali v Jónském moři nazí - ovšemže za nocí, protože jinak by u tehdejších ortodoxních ostrovanů budili stejné pohoršení jako u těch dnešních, kteří nudismus (neoficiálně) tolerují jen na dvou plážích v Myrtiótisse a Pélekasu... Ostrov byl pro to perfektní, jako kulisy pro film, s cypřiši trčícími rovně vzhůru, s olivovými hájky namalovanými proti hvězdné obloze, s velkým měsícem vznášejícím se nad vodou... Ochutnávali svobodu a radost z dlouhých osamocených vycházek, těšili se z typicky řecké filótimo, tiché důstojnosti a hrdosti domorodců. Okouzlený a překvapený Miller, zdá se, našel na Korfu sám sebe: Řekové mě postavili tváří v tvář sobě samotnému, očistili mě od zášti, závisti a intolerance... V taverně uvnitř "bílého domu" shlížejí oba mistři slova ze zarámovaného novinového výstřižku s lehkým zarmoucením na skupinku svých spoluobčanů odkojených skotskou whisky, jak s rozpaky konzumují objednané ouzo. Ani pikantní bourdétto, bílá ryba v Ostré paprikové omáčce s olivovým olejem, podávaná po národním aperitivu, zřejmě neodpovídá britskému ideálu stánkové fish and chips. Domácí číšník s rozpačitým úsměvem, ale nikoli bez stopy hrdosti, vysvětluje: "Sorry, sirs, todle taverna, ne žádná fást fúd..." Ostrov Korfu býval podle Larryho místem, kde čas neznamenal víc než slovo a vzdálenost se měřila délkou pokouřeníčka... Zeptej se korfuského rolníka, jak daleko je do nějaké vesnice, a obvykle ti odpoví, že je to záležitost tolika a tolika cigaret... Podle tohoto měřítka je to z Kalami do sousední Kouloury sotva jedno nacpání dýmky. A tam, v útlé intimní zátoce kryté cypřiši, další vila na pobřeží, utopená, zamčená na řetěz a nepřístupná v husté zeleni. Sotva krůček od břehu, kde mlži uzavírali své ústní otvory před přívalem písku, krabi na sebe pokládali sasanky, aby získali mimikry, nad tím vším průzračné moře a ve stejně průzračném vzduchu v pableskujícím listoví se milovaly kudlanky nábožné a samička pojídala hlavu samečka... Odstavec nad sto bedekrů! V korfuské "durrellografii" je původních příbytků, které rodina ve třicátých letech vystřídala, ještě víc. Jen je najít... Do třetice jsme pátrali v zálivu Gouvia, který dnes už tvoří spíš předměstí Kérkyry. Dům měl být podle Geraldova svědectví ve vesničce Kontokali, ležící mimo hlavní silniční tah, a nás lákala nejen durrellovská stopa, ale i pikantní historie příbytku, svázaná s bezhlavým zvoníkem. Tenhle zvoník byl zloduch, který kolem roku 1604 vykonával na Korfu funkci kata a představeného místní mučírny. Nejdřív své oběti podroboval rafinovanému týrání, a než je nakonec sťal, chodil jim zvonit umíráčkem. Obyvatelé Kontokali, kteří už měli jeho běsnění plné zuby, vtrhli jednoho dne do vily a uřízli mu hlavu. Od té doby se nebožák zjevuje v podobě bezhlavého strašidla, jehož objevení vždy předchází hlasité zvonění... K našemu smutku jsme dům nenašli a bezhlavého zvoníka nepotkali. Na Korfu mu zřejmě odzvonili. Možná trochu neuváženě a předčasně, jako sousední vesničce Dassia, tvrdošíjně vydávané ještě posledními bedekry za působivý živý skanzen korfuské lidové architektury a starých řemesel. Roztroušené smaragdy Kdybyste se pokoušeli telefonovat z Česka nějakému Korfanovi - třeba majiteli apartmánů - mezi třetí a pátou odpolední, setkali byste se nejspíš s nevraživou reakcí. Na ostrově, stejně jako všude na jihu, tou dobou vládne všemi ctěná siesta. Život se zklidní, obchody zavřou a cizinec, který si nahlas pouští hudbu či rámusí s pronajatým skútrem, riskuje pokutu. Venkované zavřou okenice a malý korfuský svět na dvě hodinky spočine v náručí Morfea, syna boha spánku. Zastihne-li ta téměř povinná pauza člověka pod širým nebem, mohou mu přinést úlevu po úmorné cestě slunečním žárem temné a chladivé stíny olivových hájů. O jejich hojnost se kdysi, během několikasetleté okupace, zasloužil benátský námořní stát peněžními prémiemi za každou stovku vysázených olivovníků. Zato s cypřiši je třeba vycházet opatrně, jako se strašidly. Korfané naléhavě varují pod nimi usnout, protože kdybyste pod cypřišem usnuli, až se probudíte, budete jiní. Zatímco spíte, jeho kořeny vám vrostou do mozku a ukradnou vám rozum... Vyjma siesty však ostrované občas osvědčují podivně zacílenou živost, tu jako by podléhali zvláštnímu ostrovnímu kouzlu, tu zas přirozené impulzivnosti... Když řecký venkovan navrhuje hotel, dopadne to někdy tak, že špatný vkus provinčního Francouze vypadá jako dílo génia... Snad nikdo nezásobil stránky knihy "O mé rodině a jiné zvířeně" výstižnějšími historkami o povaze onoho ostrovního kouzla, než doktor Theodor Stephanides, první Gerryho korfuský učitel a vychovatel. Nebylo možné si jej nepřipomenout ve chvíli, kdy jsme v závěsu za kolonou pronajatých džípů, obsazených podroušenými Západoevropany, klesali nebezpečnými úzkými a Ostrými serpentinami k Paleokastrítse... Kdysi se tu dva autokary řízené místními šoféry rozhodly závodit. Lepší vyhrál. Poražený soupeř skončil v rokli, na což jeden pasažér doplatil zlomenou nohou... Budou-li vám průvodci tvrdit, že Paleokastrítsa je nejkrásnější scenerií celého Středomoří, snadno jim uvěříte. Především z nadhledu vesničky Lákones. Šestice malých zátok zahalených do hávu olivovníků, citronovníků a cypřišů vybízí k průzkumu mořských jeskyní činících si nárok na královské sídlo bájného Alkinóa. Jenže mytické kouzlo sotva přežije dovádivou rallye směrem dolů k pobřeží. Pátrat po tom, zda Odysseus, kterého tu prý kdysi vyvrhlo moře, dosud bloudí mezi davy turistů přelévajícími se od stánků s kýči a suvenýry k hamburgerům, je úkol titánský... Ale ještě počátkem století v tomto středisku, nyní znetvořeném vředy hotelů a vil, neexistovalo nic jiného než klášter a chatrč na pláži, kde prodávali garnáty... Korfu (či spíše také Korfu) se rádo prodává jako "smaragdový ostrov". Ale člověk bažící i po vnitřních prožitcích z prázdnin shledá ony smaragdy patrně už značně roztroušené. Platí to o čisťoučkém malém klášteře, zdobícím hlavní zalesněný útes Paleokastrítsy, kde pod typickou zvoničkou, symbolizující svatou trojici, mnišské cely i kádě na šlapání vína zejí prázdnotou, střeženy dobromyslnou matičkou poněkud příliš uvyklou portrétování. A stejně třeba o zámečku Achilleón, místu těžkých osobních splínů rakouské císařovny Alžběty (Sissi), jehož korfuskou nepatřičnost ospravedlňuje snad jen romantická zahrada plná krásných průhledů na moře a ošklivých soch. Mnohonásobně "nadživotní", skoro pětitunový Achilles, jak jej pojednal Johann Goetz, nikdy nedohoní želvu z oblíbené logické hříčky. Ba nedohnal by ani svého želvího jmenovce, ke kterému tak přilnul malý Gerry: ...ovoce, které měl Achilles nejraději, byly lesní jahody. Sotva je spatřil, počínal si přímo hystericky, pajdal sem a tam a natahoval krk... Jen tato představa nás pod jedenáctimetrovým germánským kolosem dokázala pobavit. Čest a slávu mytických řeckých hrdinů zachraňuje naopak v zahradě kolosův umírající dvojník, který má mnohem blíž nejen k mytologické pravdě, ale také k řeckému pojetí krásy. Družina smutné Sissi se chtě nechtě patrně stala na sklonku 19. století předvojem korfuské turistiky, která později odřízla pobřeží od vnitrozemí ostrova, prakticky nedotčeného, změtí chromu a skla, obrovských hotelů... A přece ještě za mládí Durrellů bývalo na ostrově, jen pomyslete, dokonce i padesát turistů, kteří vyvolávali nepopsatelný zmatek a chaos. Mohli jsme je sledovat podle sloupců zvířeného prachu na obzoru a utíkali jsme na opačnou stranu, abychom se jim vyhnuli... Kdo se chce dneska vyhnout, musí opravdu hlouběji do nitra Korfu. Snad někde tam, v uličkách horského městečka Sinarades, pod benátskou kostelní věží, oprýskanými omítkami pokrytými vodopády květů, pod malým pootevřeným okénkem, z něhož se ozývá tichý, leč důrazný chropot venkovské siesty, na terase prostého kafepantopoleíonu obsluhovaného podsaditou Řekyní s tmavým knírkem, kde se po stropě prohánějí gekoni, na vás korfuské kouzlo dolehne tak jemně, jako pyl. Zrádný mladičký burčák ze sinaradských vinic má, pravda, ještě dlouhou cestu k báječným zásobám vína, které Řekové pijí při všech příležitostech. Ale kupodivu vás, stejně jako kdysi malého Gerryho, naučí krásnému pozdravu Chairete, neznamenajícímu nic víc a nic míň, než "buď štastný". Cožpak se člověk tehdy mohl cítit jinak než šťastný? napsal Gerald Durrell o pár desítek let později, se smutným důrazem na slovo tehdy... To když už cítil destruktivní účinky překotné turistiky. Návštěvníci moc neutratí. Jedí v hotelích, opékají se na pláži a jediný zisk, který městu přinesou, spočívá v tom, že si koupí pár pohlednic. To je jejich příspěvek k ekonomice ostrova. Všechno ostatní jde tour operátorům a vedení hotelů, takže Korfu je dál chudé... Jsou ostrovy s památkami na dotek, ostrovy s bahenními koupelemi, ostrovy dobré na astma. Korfu - mimo svá nejrušnější střediska - však dosud nabízí jinou medicínu, obdivuhodně působící stejně dnes, jako v době, kdy si tu Miller psal poznámky ke "Kolosu z Maroussi". Být zticha celý den, nevidět noviny, neslyšet rádio, neposlouchat drby, být skrz naskrz netečný k osudu světa, to je ta nejlepší medicína, kterou si člověk může naordinovat. Slunce zapadlo za hradbu Pantokratoru. Na terasu apartmánu klesl stín noci. Čekali jsme, až nás odvezou do Kérkyry k půlnočnímu trajektu. Za vzdálené melodie syrtaki, nesoucí se z blízké taverny, jsme sloužili večerní mši za Gerryho a Lawrence Durrellovy. Mladší z nich se vztyčil a začal na špičkách tančit kolem bratra. Ostrov, zklidněný v moři barvy tmavého vína bezpečných třicátých let, dál působil svým kouzlem na oba muže, ačkoli dnes už k němu měli jiný vztah. Nikdy se nevracej tam, kde ses cítil šťastný, bylo Larryho přesvědčení, zatímco Gerryho stále pudila touha vrátit se na ostrov... Sdíleli jsme ji s ním. Citace v článku pocházejí z knih Lawrence Durrella "Prospero s Cell", Geralda Durrella "O mé rodině a jiné zvířeně" a "Zahrada bohů", Henryho Millera "The Collosus of Maroussi" a Davida Hughese "O Durrellovi a jiné zvířeně". Napsal Michal Mašek Převzato z geografického magazínu Koktejl - září 2001 http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl

Fotogalerie