KRÁLÍKY 2014 - 1. Procházka městem a cesta na Svatou horu

Začátek měsíce srpna probíhá v urychleném chystání věcí na naši týdenní dovolenou - tentokrát padla volba na město Králíky, a hned druhý den ráno vyrážíme na cestu. Cesta ze Zlína do Otrokovic a odtud do Olomouce proběhla v maximální pohodě, zato ten zbytek byl opět ve znamení kiksů od Českých drah! V olomoucké nádražní hale chybí informace o našem vlaku, čas kvapí, a tak nakonec na poslední chvíli vletíme i se zavazadly do toho narvaného na Zábřeh. Stojíme tam jak paka, než přijde průvodčí a informuje nás, že jedeme dobře, ale máme si přejít až do posledních vagónů, zbytek vlaku prý bude v Zábřehu odpojen. Prodíráme se tedy lidmi, stojícími na chodbičce, až do toho posledního. Jediné volné místo se nachází na konci vagonu, v místech vyhražených pro jízdní kola. Kromě nich se s námi o tento stísněný prostor dělí nejen jejich majitelé, ale rodinka s uplakaným dítětem v kočárku a štěkající pes - no je to děs běs! V Rudě se k nám nahrnou další kolaři, kteří se právem rozčilují na průvodčího, že měli objednán celý vagon a ČD se na ně vykašlaly! Ve strašlivých podmínkách - jako bychom jeli v dobytčáku - se s Janou naštěstí dožíváme dosažení Hanušovic, kde nás čeká urychlený přestup. Já valím co můžu, abych nám chytil místa ve vlaku do Dolní Lipky, a pak čekám a čekám - výpravčí už se chystá pískat odjezd - ale manželka nikde! Vyletím jak střela ven... a ona si cérka spokojeně stojí na chodbičce sousední lokálky, která jede pod Sněžník!

Závěr cesty už je naštěstí pohodový, ve slunečném dni se ve skle oken vlaku míhají odrazy čarokrásné KRAJINY a po skoro hodinovém čekání v Lipce na přípoj dosahujeme před polednem cíle naší cesty - městečka Králíky. Napřed se jdeme pochopitelně ubytovat. Naším přechodným domovem se na týden stává ubytovna na spodním rohu náměstí. My tu už kdysi jednou byli, ale tehdy to zde vedla jiná paní, která měla společenskou místnost vyzdobenu jako obývák a v ní spoustu časopisů na čtení. Teď je to trochu jinak - čtivo sice chybí, kouřit se smí jen dole u vchodu u kotle, ale zase je zde výborně vybavená kuchyňka a náš pokojík je umístněn stranou maloměstského ruchu na náměstí. V první řadě si s Janou rozdělujeme teritoria, vybalujeme věci a jdeme do nejbližšího obchodu nakoupit poživatiny. Na oběd nám choť uvaří jakousi pytlíkovou polévku, ještě si dopřejeme poobědňajší kávičku... a pak už foťáky do hrsti... a vzhůru do ulic města!

V dávné minulosti Králíky kupodivu bývaly zcela regulerním hornickým městečkem a v jejich okolí se dobývalo stříbro a železná ruda. Byly založeny v první půlce 14.století a tehdy se staly nejvýchodnější částí žampašského panství. Centrem toho samostatného se staly až r.1568 a o necelých deset let později jim pan Zdeněk z Valdštejna u dvora vymohl městská práva. Když obyvatelé vše kolem dostatečně vykutali a museli pověsit svůj hornický cajk na hřebík, nezbylo, než se poohlédnout po jiné výdělečné činnosti: z podvodů a jiných nekalostí, známých ze současnosti, se ve středověku žít nedalo! Králíčané se tedy, dle své nátury, začali věnovat řemeslům a jiné činnosti. Hodně lidí se začalo živit tkalcovstvím, jiní dali přednost výrobě upomínkových předmětů s náboženskou tématikou - jak vidno, výroba tzv. suvenýrů nenastala až s osvíceným novodobým věkem - a tyto produkty nabízeli poutníkům, zdolávající výšiny Mariánského kopce. Jak známo, panovník Josef II. nenáviděl církev a tmářství, a tak když poutě na "svatý kopec" zakázal, projevili domorodci značnou flexibilitu a přeorientovali se na výrobu domácích betlémů. Byl to dobrý komerční tah: výrobky obyvatel z Králíků se pod značkou "zaručeně pravých" vídeňských betlémků dobře prodávaly nejen po celé Evropě, ale i za Velkou louží! (Jest ale nutno připomenout, že před II.světovou válkou obývali Králicko především pracovití Němci...)

Tolik tedy stručně o dějinách města a teď už s Janou vyrážíme na Velké náměstí, které svou krásou a atmosférou útulnosti rozhodně patří mezi ty nejkrásnější v naší zemi, byť i je už postihla ta prokletá globalizace: naštěstí se prozatím změna dotkla jen zjednocené městské dlažby dle norem EU! V malém parčíku se zastavíme u empírové kašny z pol.19.století se zajímavou sochou Přadleny a pak už obcházíme kol dokola celý rynek. A obdivujeme krásné barokní, klasicistní nebo empírové fasády měšťanských domů, místy i s podloubím. Přízemní interiéry hotelu Zlatá Labuť se pyšní renesančními klenbami a na stolech s nabídkami menu cenami jak pro televizní a filmové umělce. Nádherné klasicistní exteriéry nedaleké bývalé radnice dnes hostí exponáty Muzea, ale tam se stavíme až po celkové prohlídce náměstí. A také sakrálního skvostu, jímž je kostel sv.Michaela. Stojí na místě staré luteránské svatyně a její barokní katolický nástupce z r.1700, vznikl přestavbou starého kamenného kostela. K mé velké radosti je dnes volně přístupný i jeho interiér, a tak se můžeme kochat i jeho skvělou výzdobou. Ta pochází ale až z roku 1768. (Mimochodem - zakladatelem nejen tohoto chrámu, ale i sakrálních staveb na Mariánské hoře - se stal osvícený královéhradecký biskup T.J.Beckel.

Dále nás čeká návštěva krásného králického Muzea. Už jsme v něm sice před léty byli, ale s radostí si v něm zopakujeme exkurzi - zvláště, když je nám v něm dovoleno volně fotit! A je opravdu co - kromě upomínky na historii Králík, městské spolky a výrobky řemesel tady můžeme opět shlédnout reprezentační ukázku tvorby domácích betlémů, další zajímavostí je ukázka z výroby varhan a v patře nádherná expozice o přírodě Králického Sněžníku. Jako bonus pak výstava obrazů soudobého umělce(ů)... Dlouhou ulicí, která je spojnicí velkého náměstí s tím Malým, dosahujeme sympatické krčmy U Lípy, kde nás personál zachraňuje od smrti žízní. Teprve po doplnění tekutin a obnově našeho normálního krevního oběhu jsme schopni pokračovat v naší další cestě. Než opustíme Malé náměstí, okoukneme ještě barokní morový sloup se sochou Panenky Marie a brzy poté už procházíme ozdobnou branou a stoupáme lipovou alejí k dominantnímu chrámovému komplexu, nacházející se zatím vysoko nad našimi hlavami východním směrem. Stoupání je čím dál příkřejší, naštěstí nejsou součástí této staré barokní cesty jen ty kaple, vypadající jako lucerny, ale také odpočinkové lavičky.

A jak tak - sice slimáčím tempem, ale zato vytrvale - postupujeme blíž a blíž k vrcholu, otvírá se nám na město a jeho okolí čím dál více líbeznější výhled. Brzy už nevidíme jen město samotné, ale také masív Suchého vrchu a na straně druhé se v plné kráse odhaluje podkova Králického Sněžníku. Konečně stojíme pod slavným schodištěm klášterního komplexu, ve kterém se nachází i trojlodní poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné. S popisem celé té barokní krásy vás ale zklamu: celé to bylo nedávno na tomto webu popsáno hned několika slovutnými autory, takže jen pro vaši informaci - celé to určitě stojí za návštěvu! A samozřejmě také ten božský výhled do kraje od poutního domu s restaurací. My dva ale pokračujeme ještě kousek dál - naším cílem se stává restaurace Kačenka na horním konci Dolní Hedče. Zde mne manželka zůstává čekat a já si ještě odskakuji na krátkou návštěvu zajímavé ocelové rozhledny, připomínající pohraniční špak a nesoucí prostý název Val. Výhled z ní obohacuje i duševní obzory a rozpoložení, a tak, když jsem si dostatečně vychutnal panoráma toho všeho okolního horstva, vracím se v dobrém rozmaru za Janou a společně s ní si v restauraci vychutnávám naši večeři - vepřové výpečky se zelím a se dvěma druhy knedlí.

Po chutné krmi a pitíčku zvolna sestupujeme po serpentinách silničky, procházející Dolní Hedčí a fotíme si roztomilé rekreační chaloupky a jiné zajímavosti, až šťastně vcházíme nazpět do králických ulic. Po sprše si při otevřeném oknu v pokoji všimneme, že se někde poblíž (podle typického ruchu), nachází jakási hospoda. Jdeme to proukoumat - a je to tak! A kromě jiného v ní mají také skvělé brusinkové pivo, které se jednoznačně stává naším "králickým hitem" Nr.1!