KRÁLÍKY 2014 - 6. Do Jablonného a na Hradiska

Po včerejší "polské vsuvce" se v Králících budíme do krásného rána. Dnes nás čeká návštěva půvabného městečka a okolí, nacházejícího se na řece Orlici. Tentokráte jedeme sami (Marek s Martinou přijedou až zítra) a jako dopravní prostředek volíme vlak. V Lichkově přestupujeme. Abychom na zemi našich sousedů hned tak nezapomněli, dál pokračujeme polským vlakem. Já už s ním jel, ale Jana ne, a tož se bavím tím, jak má z toho zážitku oči až navrch hlavy! Když pak řežeme první zatáčku a s hromovým rachotem se současně otevřou všechny dveře tohoto téměř "pravěkého" dopravního prostředku, neváhám a tasím foťák, protože průhled skrz celý vlak je v těch našich jev naprosto nevídaný! Když pak z toho "hrkotáku", který má dny své největší slávy dávno za sebou a už by si zasloužil důstojné zešrotování, ve stanici Jablonné nad Orlicí vystoupíme, oba si oddechneme. (V ceně za jízdu nám zapomněli připočínat poplatek za celkovou masáž těla... ale možná že to byl bonus.) Než se vydáme vzhůru do kopce do města, jdeme si prohlédnout starý historický most z poloviny 19.století, klenoucí se přes Tichou Orlici, ze kterého nás zvědavě očumují dva svatí.

Ten první -Jan z Nepomuku, není na mostě žádným překvapením, ale co tady dělá svatý Floriánek? Asi aby měl při vyhlášení požáru po ruce do své puténky dost vody... Most s kamennými oblouky spojuje Jablonné s jeho předměstím - Lubnicí. O náklady na jeho stavbu a výzdobu se obojí lidičkové podělili a jsou na něj dodnes velmi pyšní. Od 19.století se na něj přesunulo vybírání mýta, předtím provozované na místě na okraji náměstí, kde dodnes stojí restaurace Na mýtnici. Než se mírným stoupáním vydáme na obhlídku krás města, zaujme nás ještě výloha Zverimexu, kde mají i výstavního leguánka. Pak už kráčíme vzhůru k Náměstí 5.května, ale než vejdeme mezi první oblouky podloubí, mineme již zmiňovanou osvěžovnu, jejíž vyvěšené menu (a příznivé ceny) naladí naše žaludku do velmi příjemného rozpoložení. Ale - napřed "práce", potom zábava, že?? On je průzkum místního náměstí ale činností velmi příjemnou, neboť tento ryneček zdobí mnoho krásných měšťanských domů, z nichž se zachovalo několik ryze barokních a dva z nich jsou roubenky s lomenicí, které mu dodávají takovou zvláštní, až domácí útulnou atmosféru. Nebýt silničního tahu, který ho rozděluje na dvě poloviny a nebýt parkoviště aut zrovna u jedné z dřevěnic, která je hotelem s restaurací, byl by tento ryneček jeden z nejkrásnějších u nás! (Však se na ty všudypřítomné vozy škaredě dívá i sama Panenka Marie z morového sloupu. Od roku 1748 už toho viděla jistě hodně, ale takový chaos, jaký se děje teď, určitě nee... a jistě už se přimluvila u Nejvyššího, aby zase co nejdřív zdražil benzín i naftu!)

Z náměstí, jehož jedna půle se nachází ve svahu - a zdobí jej velikánská dřevěná lžíce a květinová výsadba, pokračujeme do pořádného kopčiska ke kostelu sv.Bartoloměje. Postavili jej v roce 1680, ale r.1725 se dočkal od stavitele Kastelliho barokní přestavby a ve stejném roce u něj vznikla i patrová fara. Do uzamčeného interiéru kostela jsme se bohužel nedostali a nemohli si tak prohlédnout převážně rokokovou výzdobu interiérů - škoda! Ale on byl velmi pěkným zážitkem nejen pěší obchvat okolo chrámu a pohled na jeho členitou stavbu s hranolovitou věží, ale také výhledy dolů na památkově chráněné centrum a malebné okolí města, kolem něhož se vlní jeden táhlý kopeček nad druhým. Město Jablonné nad Orlicí je věrohodně připomínáno už r.1304 a jeho jméno prý vzniklo podle slova "gablona" - celnice. Nejprve přináleželo zbraslavskému klášteru, později Kostkovi z Postupic či pánům z Pernštejna, ale nejdéle jej vlastnil urozený rod pánů z Lichtensteinu - od čtvrtiny 17.století až do r.1918! Ačkoliv má dnes Jablonné jen asi tři tisíce obyvatel, má toto městečko bohatý průmysl. Začalo to už ve století páry, kdy místní šikovní řemeslníci začali ve velikém s výrobou klihu, knoflíků, kostelních rouch, kartáčů a výrobků ze dřeva. No a ve 20.století tu pak vznikly nejen továrny na nábytek a elektrozařízení, ale i na telefony a rozhlasové přístroje.

Od kostela se s chotí vracíme dolů na rynek a nyní si jej obcházíme proti směru hodinových ručiček. Sluníčko hřeje už moc, proto nastal čas na chvíli průzkum města přerušit, vzpomenout si, že jsme vlastně na dovolené a U Černého medvěda posedět u žejdlíku piva. Pak znovu do rozpálených ulic. Naštěstí se začaly tvořit veliké fotogenické mraky, které v určitých intervalech to protivné slunko na chvíli skryjí a nám se tak mnohem lépe kráčí Slezskou ulicí k jakési další přívětivé krčmě. Ve stínu parčíků zůstávám čekat, než si manželka zajde vyfotografovat chráněný Žižkův dub, a pak už proti slunci stoupáme Hradiskovou ulicí až na městskou periférii s areálem koupaliště a stylovou restaurací. Je bohužel zavřená. Tady nechávám ženu, aby si nafotila co chce, odpočinula a ždála mého příchodu z krátké túry po Hradiskách. Že nevíte, co jsou to ty zdejší Hradiska? No - to je takové jablonecké přírodní výletiště: vede tudy silnička do Orliček, odkud směrem od nich protéká Orličský potok a ten si ve zdejších mocně vyskládaných rulách prořezal cestu, díky čemuž vzniklo 4 km dlouhé a romantické kaňonovité údolí. Přes Hradiska prochází cyklostezka, procházející mezi několika poldery s retenčními nádržemi, mokřady, Ostrými zatočinami toku a skalnatými břehy po jeho nivním dně.

A pak je tu okružní a 8 km dlouhá, červeně značená Jiráskova stezka pro pěší, která je téměř dobrodružným zážitkem: strmé stráně Hradiska - a někde i vrcholky nízkého hřebene - jsou ozdobeny množstvím skalních útvarů. Kromě toho se múže pěšák na rozdíl od cykloturistů potkat s některým zástupcem živočišné říše - s krkavcem, výrem, čápem černým anebo s užovkou či se zmijí. Milovníci botaniky zde "objeví" bledule Jarní, jestřábníky a několik druhú kosatců. Než jsem vyrazil na krátký odskok, důkladně jsem si za koupalištěm prostudoval informační panel s mapou a obrázky Hradisek. Zajímavostí je tu požehnaně - (však jsem se o nich zmínil už v mém samostatném článku o Hradiscích) - pro nedostatek času a horko volím jen kratší procházku údolím a průzkum Panské skály.

Už začátek je moc krásný a romantický: po cestě mezi upraveným korytem Orličského potoka a na druhé straně rybníčky s lekníny, vstupuju do krátké skalní soutěsky, nazývané Branou. Na potoku se objeví kaskády, okolí se mění na divočinu a Ostré zákruty silničky prochází okolo dalších zajímavých skalních stěn - na Zdenčině skále je obrázek sv.Bartoloměje. Naproti se v lesní stráni ukrývají další populární horolezecké terény jako Žižkova skála či Tlama, ale přes hustou clonu vegetace nejsou vidět. Dále míjím zajímavé načervenalé skalní bloky, které na rulu nevypadají ani náhodou - však jsem se potom kdesi dočetl, že se tu někde poblíž v lomu kdysi těžila načervenalá žula, kterou místní používali jako stavební kámen a zbylý štěrk na zpevnění cest. Skalisko u soutoku Dolského potoka s Orličským je ale už zase rulové, stejně jako mohutný skalní útvar - asi 50 m dlouhý a z údolní strany téměř 20 metrů vysok - který se nazývá Pánskou skálou.

Na skalní hřeben ze silnice prudce odbočí i ta moje červená značka. Vrchol skaliska zdobí reliktní bory, on sám je docela zajímavý (výhled zde ale nečekejte), mnohem impozantněji ale skála působí od kaskád Dolského potoka, odkud se divoký skalní blok zdvíhá do své největší výše! Však jej také mají v oblibě i horolezci, kteří si zde užívají cest se škálou stupnice 4 až 6. Podle legendy skála dostala jméno po rytíři Walterovi z Bystřeku, kterého zde občané jablonečtí ukrývali a on jim potom z vděčnosti celá Hradiska věnoval. Po důsledném obejítí celého krásného skalního útvaru se vracím pěšinou, skrytou v kapradí, ke skále u ústí Dolského potoka. A pak po silnici mně už známým úsekem kolem Orličského potok zpět na okraj Jablonného za manželkou. Do centra města zamíříme zkratkou po hlavní ulici Aloise Hanuše. Cesta klesá k náměstí, nás už žene veliká žízeň a hlavně hlad, ale meníčka v restauraci U Černého medvěda už došly, nezbývá než zamířit k té první hospodě, na kterou jsme dnes v městě narazili - Na mýtnici.

A nakonec jsme jí víc než nadšeni (mají tu fantastickou svíčkovou) a i nahlas čtený výběr toho, co jsme neochutnali, komentují naše žaludky víc než spokojeným brumláním. Výborný oběd spláchneme pivem, ptáme se, jestli mají otevřeno i zítra - čeká nás totiž poslední výlet s našimi přáteli a jedním z jeho cílů bude opětovné setkání s tímto městečkem - a po kladné odpovědi spokojeně vyrážíme do ulic. Protože ještě máme čas, jdeme prozkoumat jednu strmou ulici nad náměstím, která nese jméno po Českých bratřích. Zaujme nás tady další roubenka a také zajímavá budova tzv.Staré školy, vypínající se na tomto místě od konce 19.století. Cestou zpět na vlakové nádraží si za náměstím ještě pochutnáme na zmrzlině a vedle objevíme miniparčíček, kde mají pod sklem model Kramářovy chaty a rozhledny na Suchém vrchu, kam se podíváme zítra...

(Že nejsou turisté na světě stejní, o tom svědčí ti nově ubytovaní v místě našeho noclehu. Když jsem se z ženou už potmě vraceli z ochutnávky brusinkového piva z blízké hospůdky, sedělo na chodbě osazenstvo dvou pokojů a hlasitě se dohadovalo, kam zítra na výlet - zda na zámek do Častolovic anebo na ten do Doudleb nad Orlicí. Diskuzi vedla jedna dáma, od pohledu "intoška" a oponoval jí stejně postižený jedinec mužského pohlaví. Když ta hlasitá diskuze pokračovala i po desáté hodině... a my kvůli tomu nemohli usnout, naštval jsem se a vyběhl jim velmi nahlas sdělit i můj příspěvek do diskuze! A informoval je o tom, že na taková fóra - aby jeho účastníci nebyli, nedejbože, rušeni spícími spolubydlícími - je tu k dispozici společenská místnost! No - a pak už byl klid!!)