Královéhradecký kraj – 11. den: Jestřebí hory – okruh cca 8 km: přechod Petříkovice/Okrzeszyn NS Petříkovice u Trutnova–pramen a bývalé poutní místo Pod Janským vrchem-Krausova vyhlídka–Janský vrch-Okrzeszyn-přechod Petříkovice

Až do 5 hodin jsme měli pootevřené dveře. Zatím stále neprší, ale je zataženo. V autě je 19 stupňů. To už můžeme zavřít. K ránu trochu sprchlo, ale spíš to pokropilo jen prach.

Vstáváme v 9 hodin, je zataženo, občas vykoukne sluníčko, ale hlavní je, ze neprší. Zatím. Houby stěhuji na sluníčko, uvidíme, zda uschnou. Zatím však neschne nic, ani ručníky.

Na výlet bychom měli odejít odtud, Ota je plný elánu. Já, když vidím ten kopec, který musíme zdolat, mám po elánu. Ale zdá se, že mi nic jiného nezbývá, než se vzchopit a vyrazit. Ota má dnes narozeniny, tak mu je nemohu zkazit.

Úplně původní plán nám tak trochu nevyšel. Rovnou z parkoviště jsme chtěli vyrazit po zelené podle skal po polské hranici. To bychom šli po okraji Jestřebích hor. Jenže ta zelená začíná tak, že je nutno se vyšplhat na kamennou zídku, možná metr vysokou. Od ní je vidět krkolomná cesta vzhůru. Ota zkouší vylézt, moc mu to nejde, ale asi by se tam dostal. Na rozdíl ode mne. Já bych to určitě nedala.

Nakonec trasu jen lehce měníme. Kousek jdeme po silnici na naši stranu. Z Petříkovic, kde jsme včera večer objevili perfektní koupaliště, vede žlutá značka, my po ní odbočujeme vpravo. Také stoupáme, ale cesta je o trochu pohodlnější a vede vzhůru po okraji lesa. Jen ty skály na hranici zpočátku nevidíme. Ale zase máme výhledy do zalesněného údolí Jestřebích hor, které jsou součástí Broumovské vrchoviny. Dokonce si kousek těchto hor projdeme.

Díky této změně jsme objevili jen kousek od silnice silný pramen vody. Nevíme, zda je pitný, ale dochází nám všechna voda, takže i užitková je dobrá. Sem se budeme muset ještě dnes vypravit.

Ani tato cesta není moc pohodlná. Jde se po kamenech, po kořenech. Nakonec jsme vpravo zahlédli i ty skály, podle kterých bychom asi šli. Nevadí. Vytrvale stoupáme. Pro mne - astmatika je takový začátek vždy kritický. Trvá mi dlouho, než chytím pořádně dech.

Zhruba po ¾ km přicházíme na hodně zajímavé místo. Tady se dozvídáme, že tady bývalo poutní místo. Tady vyvěral pramen údajně s léčivými účinky. U něho r. 1872 vybudoval petříkovický mlynář Johann Ulbrich kapli, ke které dokonce vedla z obce křížová cesta se 14 zastaveními. Ta byla komunisty zničena. Obrazy byly zachráněny a jsou uloženy v Petříkovicích v kapli Sv. Rodiny. Dnes tady dřevěná kaple už nestojí. Postupem času podlehla povětrnostním vlivům. Její poslední zbytky byly odstraněny r. 2002, když se začalo s plánováním obnovy tohoto místa. V té době byla i studánka v žalostném stavu. Některé kameny byly vypadlé, stěny se nachýlily. Ale až r. 2007 se začalo s její opravou. Na jaře byl postaven i krov se střechou – obnova se podařila díky dobovým pohlednicím.

R. 2012 byla vybudována naučná stezka Petříkovice u Trutnova. Tady je její 3. zastavení. Při té příležitosti byl na místě původní kaple postaven dřevěný přístřešek s lavičkami a luxusním ohništěm. Udělali tady skutečně moc hezké místo.

Jediné, co nám není jasné, je nedaleko položená kovová kytara, kde je vyraženo jméno Haťapka, asi začátek písně Kalíme... a nějaký podpis … možná Pavel??? Nevím. Možná mi to někdo z místních vysvětlí.

Od pramene jsme vystoupali na malý kopeček, kde je rozcestí se zelenou. Sem bychom přišli, pokud bychom vylezli na začátku na tu příšernou zídku. Zajímá mne, o co jsem přišla, jdu se tedy po zelené vpravo kousek podívat. Ota se přidal a společně na ně lezeme. Správně tušíme, že odtud budou pěkné výhledy. Skutečně jsme se dostali na vrcholek vysokých skal, vidíme hlavně směrem do Polska, občas také vidíme skalní průrvy. Hezky se na to kouká. Nejdeme však daleko. Přece nebudeme klesat, když jsme sem tak pracně vylezli.

Vracíme se proto na rozcestí a pokračujeme po žluté, ale také už po zelené, ale i po státní hranici. Samozřejmě opět do kopečka. Jdeme po hřebeni Jánského vrchu. I tady občas mineme skaliska. Na jedné takové skále je udělaná Krausova vyhlídka se zábradlím, odkud jsou opět pěkné a daleké výhledy. I když se na ni jde téměř po rovině, tak pod ní je cca 20 m hluboký sráz. U vyhlídky byl v rámci naučné stezky postaven zastřešený altánek.

Ještě nás čeká poslední stoupání, opět mezi skalisky. Míjíme další zajímavý skalní útvar, zvaný Medvědí doupě. Je to oválná, asi 1 m vysoká a zhruba 10 m dlouhá chodbička, která vznikla pravděpodobně zvětráváním méně odolného pískovce. Nelze však prý vyloučit, že byla vyhloubena uměle.

Po 2 km od parkoviště jsme vystoupali na Janský vrch (697 m), náš dnešní nejvyšší bod. Tento vrchol na českopolské hranici má i svůj polský název Jański Wierch. Je to 4. nejvyšší vrchol Jestřebích hor. Nejvyšší je Žatman – tam jsme byli před 5 lety, stejně jako na tom druhém - Na Markoušovickém hřebeni. V pořadí 3. nejvyšší vrchol Markoušovický kopec byl o 2,2 km dál, tam jsme ale nedošli. Dnes tedy zdoláváme ten čtvrtý. I ten nám nabízí pěkné výhledy.

 

Pokračujeme ještě po žluté, ale ta pak vede do obce Rybníček, odkud jsme původně sem chtěli vyrazit. Jenže z Královce i z Trutnova jsou cesty uzavřené, smí tam jet jen místní obyvatelé. Protože jsme nechtěli riskovat pokutu, museli jsme to objet a vystoupat sem jinudy.

Žlutou necháváme jít do Čech a pokračujeme stále ještě po okraji Jestřebích hor a po českopolské hranici po polské zelené značce. Samozřejmě už cesta vede z kopečka.

Samozřejmě opouštíme i ty Jestřebí hory a pokračujeme po hranici dál v přímém směru. Cestou se domlouváme, co dál. V plánu jsme měli zajít se podívat na Bečkovský vodopád. Jenže o tomto 3 m vysokém vodopádu píšou, že je nejzajímavější po vydatných deštích. Zase takové deště nebyly. Navíc máme neustále před očima nádherný slovenský Šůtovský vodopád plný vody. Je horko, takže nás také odrazuje 1,5 km stoupání a následného klesání (vracet bychom se museli po stejné cestě). Vodopád rušíme. U polského přístřešku odbočujeme vpravo po modré a procházíme Polskem. To je nejhorší úsek. Cesta je zarostlá trávou. I když je částečně vyšlapaná, jde se po ní hrozně. To není cesta pro moje vyviklané kotníky. Je to horší než kamenitá cesta plná kořenů.

Konečně přicházíme na prašnou cestu, po které dojdeme do polského Okrzeszynu. Tady odbočujeme vpravo a po červené směřujeme ke hranici a k našemu autu. Kousek od cesty vlevo vidíme v trávě smírčí kříž - Krzyż pokutny. Podle cedulky na kříži pochází ze 14. - 16. století.

Na konci obce vlevo je v zeleni ukryt kamenný kostel sv. Michala Archanděla, který v letech 1580 – 1585 nahradil původní kostel z r. 1352. Tehdy se využíval jako farní, od r. 1690 jako hřbitovní. Poslední přestavba byla r. 1736. Kostel je porostlý zelení. Je z něj vidět jen osmiboká zvonice s jehlancovou stříškou. Přístup ke kostelu je zarostlý, dost možná cesta vede i přes soukromé pozemky.

Tady se silnice zužuje na prašnou cestu a po ní jsme za chvíli u auta. Cestou bylo chvílemi zataženo, ale teď krásně svítí sluníčko. Honem vyndavám houby. Bohužel parkoviště je na dost nešťastném místě, kam sluníčko téměř nesvítí. Tak je neustále posouvám za sluníčkem.

Ota jde k ráno objevenému pramenu pro užitkovou vodu, já jdu vařit oběd. Včera jsem koupila veliký květák. Dnes sníme půlku se strouhankou - já to miluji, Ota to přežije. Zvlášť když k večeři má slíbenou klobásu. Zítra udělám polévku a ještě zbude květák na placičky. Ty máme rádi oba.
Původně jsem myslela, že se dnes někam přesuneme. Zítra se chceme pohybovat v blízkosti Adršpachu, ale tady je to fajn. A bude-li ráno pršet, je tu přístřešek. Na noc a zítra předpovídají silné deště.

Ota jde na koupaliště na pivo a pro pivo, já jsem u auta a neustále přesouvám houby. Nakonec se mi podařilo ty starší dosušit. Včerejší jsou hodně proschlé. Na dnešek jsem dala zákaz sbíraní hub, ale bylo to zbytečné, dnes jsme o žádné houby nezakopli.

Ota se vrátil poměrně brzy, na koupališti byla dnes hospůdka zavřená, našel aspoň obchod, kde si koupil plechovky a přišel si to vypít k autu. Já využívám většího množství vody, která se nechá ještě zítra doplnit, a krásně se ve škopku mohu umýt.

Brzy po večeři se stěhujeme do auta, venku se docela rychle ochlazuje. Možná to dělá ten chladný větřík, který se zvedl. V žádném případě není teplo jako včera.

V radiu je zajímavý porad o Evě Olmerové s jejími písničkami a hned potom pořad s Václavem Koptou. Ten už chci poslouchat vleže. Stěhujeme lednici a vše ostatní dopředu a jdu si lehnout. Když jedeme na tak dlouhou dobu, musíme mít s sebou spoustu věcí a jinak to nejde, než to neustále přenášet. Nemáme karavan, jen malou dodávku. Ale už jsme konečně vymysleli, jak interiér přes zimu upravit, abychom aspoň tu lednici nemuseli stěhovat. Je docela těžká.

Za chvilku na Otu volám, že začíná pršet. Ale ten se nenechá vyrušovat. Pořad končí, když už leje. Naštěstí máme vpředu jeden deštník, tak se taky zvládl přestěhovat.

Venku stále prší, auto je docela vyhřáté, je tu 21 stupňů. Nechat dveře otevřené nelze. Musíme to přežít.

Královéhradecký kraj – 11. den: Jestřebí hory – okruh cca 8 km: přechod Petříkovice/Okrzeszyn NS Petříkovice u Trutnova–pramen a bývalé poutní místo Pod Janským vrchem-Krausova vyhlídka–Janský vrch-Okrzeszyn-přechod Petříkovice na mapě