Královéhradecký kraj – 12. den: vyhlídka nad Chvalčí; Broumovská vrchovina-okruh cca 5,5 km: Zdoňov-Zdoňovské menhiry–skalní křížová cesta–zřícenina kostela Panny Marie na Kopečku–kamenný kříž s druidským hájem–Zdoňov (kostel Nejsvětější trojice, pranýř)

Pršelo snad půlku noci, podle vody ve škopku docela dost. K ránu klesla teplota v autě na 19 stupňů, takže moc chladno nebylo, ale nakonec jsme se vyspali dobře. Vstáváme v půl 9, nebe má barvu ocelové šedi. Ale neprší. Zatím. Takhle asi ty houby nedosuším.

Podle předpovědi mělo pršet až k ránu a pak celé odpoledne. Jenže už večer a v noci bylo vše jinak, co bude přes den, to poznáme. Snídáme v suchu pod přístřeškem, venku je 17 stupňů, ale nefouká to, v mikině je příjemně. Ota jde ještě doplnit užitkovou vodu.

Toto příjemné místo definitivně opouštíme v půl 11. Stále zůstáváme tady na severu v Broumovské vrchovině. I včerejší Jestřebí hory byly její součástí.

První zastávku děláme na vyhlídce Nad Chvalčí – jen kousek za tratí. Je tady přístřešek a zajímavý kříž na vysokém kamenném podstavci. Je to jen na malém kopečku, ale výhled na východní část Krkonoš a Královecký Špičák je perfektní.

 

Za chvilku už pokračujeme směr Adršpach. Centrum zdejších skal jsme prošli před 5 lety, tentokrát bychom se chtěli jen zajít podívat na Starozámecký vrch, kde je zřícenina hradu. Jenže to necháváme na všedni den, kdy tu snad bude méně lidí. I když je ošklivě, cedule na vjezdu nás upozorňuje, že parkoviště jsou plná.

My se jen zastavujeme u zámku, kde je infocentrum a kde mají své parkoviště. Renesanční dvoupatrový zámek byl postaven r. 1580 na místě starší tvrze. Na začátku 17. století byl rozšířen do dnešní velikosti. Koncem 19. století a ve 2. pol. 20. století byly prováděny stavební úpravy. V zámku je muzeum horolezectví – jsou tu expozice, která se věnují historii pískovcového lezení i vysokohorskému lezení. U zámku byla čtvercová francouzská zahrada a anglický park s ojedinělými vzrostlými stromy, ale oboje je zanedbané. Okolo areálu je vysoká kamenná omítnutá ohradní zeď.

Začíná drobně mrholit. V infocentru se dozvídáme, že dnešní předpověď není až tak špatná. Žádný velký liják být nemá, má jen drobně pršet, asi od 12 do 15 má být dokonce bez deště. Pak má pršet dlouho, ale drobně. Pokud to vyjde, tak to by nám vyhovovalo.

Ota ještě na záchodě objevil kohoutek nad výlevkou, že tam lze natočit vodu do vysokých lahví. Sláva, budeme mít i pitnou vodu. Konečně budeme mít pár dnů bez starosti.

Projíždíme obcí a jedeme do Zdoňova, kde si chceme udělat krátký a snad zajímavý výlet. S parkováním je to tady však horší. Žádné vhodné místo na zaparkování tu nemůžeme najít. Nakonec jsem zašla poprosit na zahradu jednu paní, zda bychom mohli u jejího domku, bývalé hospody zaparkovat. Tam jedině je snad volné místo. Paní je zlatá, ještě nám vysvětlila, kudy k ní máme zajet.

Již pěšky se vracíme obcí na jih. Kousek za zajímavým křížem na hezkém kamenném podstavci odbočujeme vpravo na žlutou. Konečně jdeme téměř po rovině.

Je vidět, že jsme v oblasti pískovcových skal. Vlevo na kopci vidíme shluk vysokých pískovcových sloupů. O chvilku později vidíme mezi stromy pěkně ukrytou kapličku sv. Jana Nepomuckého. Tady se dozvídáme informace o kapličce, ale také že procházíme Hrnčířským údolím. Prý tady od r. 1728 stávala dřevěná kaplička, kterou tu nechal postavit správce zdejšího panství. Jenže ji nikdo moc neudržoval a kaplička chátrala. R. 1880 proto nechala manželka císařského dvorního muzikanta tady postavit kamennou kapličku. Ve své závěti odkázala peníze církvi, která se zavázala se o kapličku starat. Starali se o ni i příbuzní stavitelky až do svého odsunu. Pak se na ni nějak zapomnělo. Naštěstí r. 2005 se jí ujalo město Teplice nad Metují, kaplička dostala novou střechu i novou fasádu. Během let 2007 a 2008 se do dalších oprav pustili dobrovolníci, opravili přístup ke kapličce, dlažbu, vyrobili krásnou novou mříž.

My pokračujeme po žluté podívat se na Zdoňovské menhiry. Na kamenech různých velikostí jsou v kruhu umístěné symboly zvířat. Vytvořila je r. 2015 mezinárodní umělecká skupina z Čech, Rakouska, Německa, Slovinska a USA pod vedením slovinského velvyslance UNESCO. Je tu celkem 17 symbolů, které jsou rozděleny do pěti skupin: živel země (kráva, mlži a plži, had), živel ohně (včely, krkavec, vlk, kočkovité šelmy), živel vody (ryba, delfín, kůň), živel vzduchu (motýl, ptáci, netopýr) a poslední skupinu tvoří bájná zvířata (želva, kentaur, draci, sova). Na to jsem samozřejmě nepřišla sama, je to tady hezky popsáno i se symboly, které ta zvířata znázorňují.

Žlutá pokračuje dál do kopečka směrem ke Křížovému vrchu - ke skalám, které jsme před chvílí zahlédli. Tam někde má být křížová cesta. Ota vidí kopec a moc se mu tam nechce, ale mne tam žene představa, že se dostanu blíž k těm nádherným skalám. Co má Ota dělat, než jít se mnou. Moje nadšení pro skály všeho druhu zná. Musí přece na mne dohlédnout, abych někam nelezla a pak se někde nezřítila.

Asi po 300 m přicházíme k rozcestí Křížový vrch – vyhlídka, odbočka. Vlevo do skal vede dřevěné schodiště. Na rozcestníku píšou, že je to 0,5 km na vyhlídku na Zdoňov, Mirošovské stěny, Krkonoše a Javoří hory a že ve skále jsou obrazy barokní křížové cesty. To už i Ota říká, tam musíme.

Schody jsou víc než pohodlné, stupně jsou nízké, schodiště má mírný sklon a je opatřeno zábradlím z obou stran. Občas je mezi schody dřevěný chodníček. Zábradlí je dokonce i v místech, kde se jde po lesní cestě. Konečně jsme u skal. To jsou nádherné vysoké pískovcové sloupy. Současně se dostáváme i do skal a stoupáme okolo prvních zastavení křížové cesty. Jsou to litinové desky ze 17. století, které jsou umístěné ve výklenku ve skále. Jsou umístěny poměrně vysoko na nepřístupném místě, asi aby je nenechavé ručičky nezničili nebo neodmontovali a neodnesli. Na konci 20. století byly tyto desky zrestaurovány.

Zastavení jsou hezky zpracovaná, skály jsou nádherné, že jeden neví, kam se dřív podívat. Schodiště vede vzhůru mezi těmito nádhernými skalami. Až to poslední schodiště je strmější, po něm následuje cesta po skále, kde zábradlí nahrazují řádně oblýskané kořeny.

Po dřevěném chodníčku obcházíme skálu a po malém mostku se dostáváme na vrchol jedné ze skal, kde je vyhlídková plošina. První kříž tam byl vztyčen r. 1718, ten dnešní veliký kříž je z r. 1857. Samozřejmě tu jsou i nádherné výhledy. Jediný rušivý element je skupina lidí, kteří si myslí, že ten vrchol je pouze pro ně. Udělali si tady piknik, ale jsou roztaženi všude. Takže musím dávat pozor nejen na to, abych ze skály nespadla, ale také abych nezakopla o po porůznu roztroušené batohy, láhve s pitím a piknikové deky. Také proto jsme se dlouho nezdrželi. Rádi se na takových místech v klidu kocháme. Ten jsme tu však postrádali. Skoro jsme měli pocit, že jsme tam vůbec neměli co dělat.

Dole jsme byli za chvíli. Měla jsem strach, že prkna jsou po nočním dešti vlhká, že budou klouzat, ale kdepak. I dolů se šlo dobře. Teď je Ota moc rád, že jsem ho tam vytáhla. Tohle byl tedy neskutečný zážitek. A nebýt těch nahoře, tak by tady bylo skoro liduprázdno.

Vracíme se po žluté okolo menhirů a kousek před kapličkou odbočujeme vlevo po neznačené hodně strmé cestě na Kopeček (587 m). To je zalesněná homole, na jejímž vrcholu byl r. 1667 postaven barokní kostel Panny Marie. Nařízením Josefa II. byl r. 1786 uzavřen. Proto není divu, že je z něj dnes zřícenina, překvapivě docela rozlehlá. Objekt je volně přístupný, takže je jasné, že jsme to tam docela prolezli.

Od zříceniny pokračujeme dál z kopečka na louku, kde jsou další menhiry - kamenný kříž s druidským hájem. Je to prý energeticky harmonizační systém, který se skládá z několika částí. Hlavní z nich je kamenný kříž, který sem čeští druidové postavili v úplňkový den 24. 10. 2018. Je tvořen 13 kameny. Ten nejvyšší měří přes 4 metry. Tady je k těm menhirům větší povídání, vč. vysvětlení na co působí jednotlivé menhiry. My z toho prostředního menhiru čerpáme podle zde uvedeného návodu energii. Jen si nejsme jisti, zda nás to skutečně nabilo. Mezi kameny jsou zasazené břízky. Určitě to bude příjemné místo pro odpočinek.

Mysleli jsme si, že se dostaneme na cestu, která vede za těmito menhiry. Jenže to bychom museli přecházet přes pastviny, které jsou ohrazeny. Vracíme se k lesíku na Kopečku. Tam někde vidíme vlevo odbočující cestu, která na mapě zakreslena není. To nevadí. Doufáme, že se dostaneme někam k domku a po silnici se vrátíme do vsi. Tak jednoduché to však nebylo. Zpočátku jdeme téměř po rovině, ale nakonec jsme se stejně dostali jen kousek pod vrchol a po té krkolomné cestě, po které jsme šli vzhůru, se nyní vracíme ke kapličce a pak už nám známou cestou jdeme do vsi.

Ještě jsme se zašli podívat ke zdejšímu kostelu Nejsvětější Trojice. Tento areál kostela se hřbitovem, bránou, hrobkou a márnicí je dominantou obce. Je to nejstarší kostel Broumovska. Původně zde stál gotický kostel z r. 1384, který byl v 16. století renesančně přestavěn. Tady jsme v šoku, kostel je otevřený a moc hezký. Dokonce je částečně odsunutá deska, že by se nechalo vstoupit i do krypty. Bylo by to sice náročné, ale šlo by to. My se o to raději nepokoušíme. Na hlavním oltáři je obraz Nejsvětější Trojice z r. 1879, je tu renesanční kazatelna. Dokonce můžeme vystoupat do patra, kde si můžeme přečíst panely o historii obce, kostela a dalších malých staveb v obci. Tady jsme dočetli, že to, co jsme viděli před kostelem, je spodek pomníku padlým v 1. světové válce, který byl zhotoven v letech 1923 – 1924.

Nedaleko kostela je i pranýř, který připomíná dobu, kdy se zde uplatňovalo hrdelní právo. Na podstavci je několik nápisů, ze kterých se mimo jiné dozvídáme, že poslední poprava byla r. 1668. Tady však pranýř dřív nestál. Byl nalezen na louce blízko Metuje a sem byl následně postaven.

Vracíme se k autu, začíná drobně mrholit. Blíží se 15. hodina, zdá se, že předpověď vychází.

Autem popojíždíme kousek na louku za kostelem, kde je šikovné místo na uvaření oběda. Už je nejvyšší čas. Vařím jen květákovou polévku. Bude jí dost a je hustá, tak hlad zaženeme a za chvíli bude večeře. Jen jsem zjistila, že do polévky nemám doplňkové ingredience jako mléko a muškátový oříšek. Kuchařka si musí poradit. Dávám majoránku a česnek a vytvořila jsem tak pro nás netradiční, ale výbornou květákovou polévku. Netvrdím to jen já, i Ota ji chválí.

Než jsem uvařila, šel se Ota podívat po cestě vzhůru, kde objevil místo vhodné na spaní. Měl by tam být klid, jen přístřešek pro případ deště tam prý chybí. Jenže si cestou uvědomil, že nemá pivo. Po obědě v autě za drobného deště projíždíme obcí směrem na sever, kde si v kiosku kupuje lahvového a předraženého Krakonoše. Nic lepšího, ani levnějšího tu nemají, tak s tím musí souhlasit, pokud večer nechce sušit hubu, jak sám s oblibou říká.

Vracíme se na kopeček nad Zdoňov mezi pastviny. Dokonce tu není ani tráva, ani bláto, ale kdysi udělaný asfalt.

Téměř neprší. Využívám toho k umytí nádobí i sebe. Okolní kopečky se halí do mraků. Dlouho to bez deště nevydrželo. Zase už poprchává, ale zatím to není žádný velký liják. Je fajn, že výlet jsme zvládli bez deště. Teď už v autě do večera vydržíme. Velká zima zatím není, venku je 19 stupňů.

Jenže tu chytíme jen polské stanice, takže vůbec nevíme o čem mluví. Já mám aspoň možnost dobít si baterie fotoaparátu i mobilu. Když to dobíjím při puštěném rádiu, tak to ruší vysílání.

Po 8. hodině se konečně Otovi podařilo chytit ČR2. Venku se lehce ochlazuje a stále prší – dokonce čím dál víc. V 9 ještě posloucháme předpověď počasí, která nás nepotěšila. Meteorologové prodloužili výstrahu před silnými bouřkami, krupobitím a přívalovými dešti i na úterý. Takhle ty houby určitě neusuším. Navíc jsem zvědava, co zítra podnikneme. 

Venku déšť nepřestává, naopak neustále sílí. Nám nezbývá nic jiného, než to v dešti přestěhovat. Voda shora mi tak moc nevadí, víc mi vadí ta na zemi. Parkujeme na mírně šikmé odbočce z úvozové cesty a shora pod auto se valí červenající kluzké bláto. S tím jsme nepočítali. Nejsem žádný hrdina, a proto mám obavy, abychom se s autem neklouzali. Ota mne uklidňuje, že sjedeme max. na tu úvozovou cestu, kde se zastavíme o protější svah. Raději už nic nenamítám, i když si myslím, že přívalové voda v úvoze nás může bokem tlačit dolů - v tom lepším případě. Mlčím hlavně proto, že si sama uvědomuji, že je to blbost, že jsme skoro na kopci a kde by se vzalo tolik vody. Fantasii mám bujnou.

Když jsme to konečně vše urovnali, je skoro půl 10, v autě je 18 stupňů a venku leje. Aby byla nějaká změna, tak v dálce se blýská.

Ota ulehl a usnul, já dlouho usnout nemohla. Až okolo půlnoci déšť začal slábnout a já konečně usnula. Je to zvláštní, běžně mi déšť nevadí, naopak - uspává mme.

Královéhradecký kraj – 12. den: vyhlídka nad Chvalčí; Broumovská vrchovina-okruh cca 5,5 km: Zdoňov-Zdoňovské menhiry–skalní křížová cesta–zřícenina kostela Panny Marie na Kopečku–kamenný kříž s druidským hájem–Zdoňov (kostel Nejsvětější trojice, pranýř) na mapě