Královéhradecký kraj – 13. den: Broumovská vrchovina - okruh cca 10 km: Zdoňov – Mirošovské stěny (665 m) – Buková hora – Kříž smíření - památník obětem divokého odsunu - Zdoňov

Večer jsem nemohla usnout, i v noci jsem spala špatně. Pršelo do půlnoci, v noci už jen občas sprchlo. Když jsme v devět chtěli vstát, venku opět lilo a obloha byla jednolitá šeď. V autě teplota klesla na 16. Zůstáváme v suchu v autě, dokonce jsme ještě zdřímli. Vstáváme v 10 hodin. To už jen drobounce mrholí a kupodivu obloha je už jen zatažená. V jednom okamžiku na nás vykouklo i sluníčko. Než jsem stačila říct, že ty houby ještě usušíme, schovalo se za mraky.

V pohodě snídáme. Až na dva rušivé momenty. První je hned po 10. hodině, když okolo nás po úvozové cestě projíždí místní hospodář, který veze na pastviny krmení a dost nevraživě po nás kouká. Ten druhý je asi o půl hodiny později, když se vrací. Měří si nás stejným pohledem, ale nezastavuje. Aspoň to nás potěšilo. My přemýšlíme, zda se sem dnes na noc ještě vrátíme. Uvidíme. 

Už neprší, venku je 16 stupňů, na výlet docela vhodné počasí, tedy pokud nebudou cesty moc rozmáčené.

Autem popojíždíme na severní okraj obce na rozcestí Zdoňov – bus. Jeden kilometr jdeme po silnici a cyklo směr hranice. Na cyklorozcestí odbočujeme vpravo a pokračujeme po cyklo a stále lehce stoupáme. Procházíme horským hřbetem Mirošovské stěny, který je součástí Broumovské vrchoviny. Musím se přiznat, že jsem netušila, jak rozsáhlé, pestré a hezké je to území. Včera jsme jsme byli ve vysokých pískovcových skalách, dnes  tady skály nevidíme, ale zase je to zalesněná jen lehce kopcovitá oblast plná kvetoucích vřesovišť.
Protože jsem někde četla, že na vrcholu Mirošovské stěny (665 m) to je hezké, chceme se tam zajít podívat. Musíme však pečlivě sledovat mapu, abychom tam odbočili. Vede tam jen neznačená cesta. Zvládli jsme to. Jsme na našem dnešním nejvyšším bodě. Jsou tady zatravněné planiny, dokonce je na jednom místě i daleký výhled. Líbí se mi tady.

Přibližně na 3 km jsme téměř plynule nastoupali necelých 200 m. Nebylo to tedy ani náročné. Cestou kocháme pohledem na velké množství kvetoucího vřesu. Inu podzim je tady, na tom už nic nezměníme.

Po neznačené cestě se stáčíme vpravo, abychom se dostali zpátky na cyklo. Po ní pokračujeme z mírného kopečka, později skoro po rovině na rozcestí Buková hora.

Jsme v místě, kde se stala obrovská tragédie. Když po válce mělo dojít k odsunu občanů německé národnosti, bylo určeno 58 osob, které si směly vzít pouze majetek o váze do 25 kg. Dne 28. června 1945 byly odvedeny na Bukovou horu a odsud odeslány na území Polska. Jenže pohraničníci provizorní polské vlády si ponechali jen práce schopné lidi. Staré lidi a matky s dětmi v počtu 24 osob vrátili zpět. Jenže mezitím byl jejich majetek, vč. domů rozdělen. Neměli se tedy už kam vrátit a navíc se stali svědky něčeho, co neměli vědět. Tito lidé byli umístěni do místního vězení a v noci z 30. června na 1. července 1945 znovu odvedeni stejnou cestou na Bukovou horu, kde byli zastřeleni nebo ubiti. Oběti byly pohřbeny do připravených hromadných hrobů. Jediná, která tuto tragédii přežila, byla čtyřletá Irenka, kterou tajně předešlý večer odnesl z vězení její dědeček. Vyšetřování zločinu začalo v červenci 1947. Oběti vraždy byly exhumovány a řádně pohřbeny na hřbitově ve Vysoké Srbské. Po únoru 1948 bylo ale vyšetřování zločinu přerušeno a viníci nebyli nikdy potrestáni.

Z rozcestí Buková hora vedou tři žluté. Po jedné jsme přišli, druhá vede k Vernéřovické studánce. My jdeme po té třetí, která nás po 400 m dovede ke Kříži smíření. Není to klasická žlutě značená turistická trasa, ale je značená žlutou značkou ve tvaru obráceného písmena T. Nejdřív jdeme po dlážděném chodníčku k zajímavě zpracovanému smírčímu kříži, jak je uvedeno v mapě. Tady jsem teď narazila na problém. Přečetla jsem spoustu článků, nejen o tragédii, ale hlavně o dvou zde postavených stavbách. Kromě Kříže smíření tu má být i pomník. Vše nasvědčuje tomu, že tento smírčí kříž, který je umístěn v malém opuštěném bývalém lesním lomu, je Kříž smíření – stéla v podobě kříže a květiny. Tak je to uvedené v jednom z článků. Tady se právě stala ta tragédie. Z okraje lesa sem vede žlutým symbolem značená lehce vyšlapaná cesta s 23 kameny, které symbolizují počet obětí této tragédie. Na začátku této cesty - na okraji lesa jsou umístěny dva mohutné pískovcové obelisky se štěrbinou ve tvaru lidského těla. To je památník obětem divokého odsunu. Bohužel místní turistické rozcestníky i tabule právě tento památník uvádí jako Kříž smíření. Jenže ani tvarem to kříž nepřipomíná. A pak, kde by byl ten památník, který má být v blízkosti Kříže smíření. Nic jiného tu nikde není. Od památníku je i nádherný výhled do krajiny. Vidíme včerejší kopec s křížovou cestou a vrch Kopeček se zříceninou kostela Panny Marie.

Je tady i lavička, dáváme lehkou svačinu.

Teď se už po cyklostezce vracíme zpátky na rozcestí Buková hora, kde odbočujeme vlevo po žluté. Vracíme se cestou mezi pastvinami, spokojeni, že jsme nezmokli. Dokonce jsme se najedli malin a ostružin. Jen o jedlé houby jsme nezavadili. Zato jsme našli obrovské množství hřibů hořčáků.

Míjíme další ze zdejších křížů na kamenných zdobených podstavcích. Jen smírčího kříže u obce jsme se nevšimli. Možná i proto, že byl zarostlý trávou.

Už máme na dohled Zdoňov, najednou se zvedl studený vítr a hned se výrazně ochladilo. Vytahujeme bundy. Když přicházíme k autu, teploměr ukazuje 16 stupňů. To už se dnes asi neohřejeme.

Do autokempu na hranicích s Polskem si Ota jede koupit pivo na večer. Pak už chceme jen zaparkovat někde, kde zůstaneme na noc. Na dnešní nocležiště už jet nechceme. Stále máme před sebou nevraživý pohled místního hospodáře. Ráno to stačilo.

Z rozcestí, kde jsme parkovali, zkoušíme odjet cestou po modré turistické značce směr Libná. Na odbočce u křížku to vypadá dobře. Kdyby bylo teplo a nefoukalo tu, je to skoro ideální místo. Je tu rovinka a pěkné výhledy opět na místa, kde jsme byli včera. Jen ten vítr je víc než nepříjemný. Chci dělat květákové placičky s bramborem. Jenže nejdřív musíme vymyslet zátarasy, aby nám vařič nezhasínal. Nakonec se povedlo.

Než Ota oškrábal brambory, já už smažím placičky. Jenže v té zimě a větru to vše trvá strašně dlouho. Nakonec pánev přiklopím větší pánví, aby se mi tam udrželo teplo. Nejsou tak křupavé, ale jsou dobré. Na pokličce brambor je držím v teple. Konečně jsou uvařené i brambory. Ota jí v autě, já venku u vařiče, kde potřebuji dosmažit ty poslední. Venku se to začíná černat. Já doufám, že to snad ještě chvíli vydrží, než to dovařím. Konečně jsme oba najedení. Ještě dávám vařit vodu na grog, když Ota přiběhne uklízet, že prší. Sedím pod zadními dveřmi, ani jsem si toho nevšimla. Ale to už mi voda vaří. Dávám ji do thermosky, společně uklízíme vařič a rozebíráme zátarasy. Najednou na chvíli přestalo pršet. Honem myji nádobí, Ota utírá. Za chvíli jsme hotovi a já se konečně přesouvám do kabiny, kde je o trochu tepleji. Ota udělal grog, na chvíli jsme pustili i motor a zatopili. Je to hrozné, jak se najednou ochladilo.

Venku občas sprchne, ale zatím to na vytrvalý déšť nevypadá. Tak snad dnes budeme stěhovat v suchu.

Spát jdeme po deváté, v dálce blýská, ale tady neprší. Včera jsme stěhovali lednici a ostatní v dešti, dnes za mohutného ledového větru. Věru nevím, co je lepší. V autě je 12,5 stupně, vytahujeme peřiny. Jsme však spokojeni, že nám ten výlet opět vyšel bez deště a vlastně ještě za tepla. Na takovou zimu jsme snad s sebou ani oblečení neměli. Současně přemýšlíme, jaké počasí nás překvapí zítra a co budeme dělat. Ale to budeme plánovat až ráno.

Hučení větru je dnes hlasitější než včerejší déšť. Přesto brzy usínám.

Královéhradecký kraj – 13. den: Broumovská vrchovina - okruh cca 10 km: Zdoňov – Mirošovské stěny (665 m) – Buková hora – Kříž smíření - památník obětem divokého odsunu - Zdoňov na mapě