Královéhradecký kraj - 22. den: Týniště nad Orlicí – rozhledna Vodárenská věž; Poorlická naučná stezka - okruh 16 km: Štěpánovsko – Kopaniny - Káňský most - Petrovičky – Štěnkov – táborová osada Suté břehy s pomníkem letců - Štěpánovsko

U vlakové zastávky Bolehošť, kam jsme včera večer dorazili, byl skutečně klid. Ani vlaky nás nerušily. K ránu se skutečně ochladilo, teplota klesla k 11 stupňům, to jsme se zachumlali a spali dál. Vstáváme v devět hodin, obloha je jasná, sluníčko pěkně hřeje. Ještě si ho pouštíme do auta a užíváme si sladkého  nicnedělání. Pak už přece jen vstáváme.

Až ráno jsme zjistili, že nedaleko nás roste obrovské množství žlutých a červených špendlíků, některé jsou už nádherně zralé, některé potřebují ještě pár dnů. Trháme si je na cestu. I ty méně zralé, aspoň budou postupně dozrávat a vydrží i několik dnů. To bude příjemný doplněk stravy.

Před 11. hodinou odjíždíme do Týniště nad Orlicí. Tam byl při stavbě městské vodovodní sítě v letech 1925 – 28 vybudován 35 m vysoký věžový vodojem. Dokonce tady byla i přípojka do drážního vodojemu k napájení parních lokomotiv a ve špičce byly nainstalovány hodiny. R. 2002 byla ještě opravena fasáda věže, ale o osm let později přestal plnit svoji funkci. Interiér věže byl upraven a v létě 2010 zpřístupněn veřejnosti. Vyhlídkový betonový ochoz byl přistavěn o dva roky později. Výhled má být hlavně na samotné město. V prostorách věže je expozice o historii vodárny i rozvodu pitné vody. Také je tam prostor pro pořádání výstav. Tato rozhledna má však pouze omezený provoz. Je otevřena pouze v létě, a to ještě jen o víkendu. To jsme bohužel nestihli. Nedá se nic dělat. Ota si ji aspoň fotí, aby si ji mohl odškrtnut na svém seznamu rozhleden.

Jen na chvilku se zastavujeme ve městě. Ota potřebuje do bankomatu. Než si peníze vyzvedl, já se jen na skok podívala na Mírové náměstí. Je to hezky upravené trojúhelníkové náměstí. V jeho špičce je dominantou kostel sv. Mikuláše. Jako dřevěná stavba tady stál již r. 1361. Při požáru r. 1686 byl zničen kostel i velká část městečka. Na spáleništi původního kostela byla r. 1692 zahájena stavba zděného kostela, který byl během 18. století několikrát rozšířen. Spodní část současné věže je z r. 1794. R. 1941 bylo přistavěno patro s hodinami.

Víc se zde nezdržujeme a odjíždíme. Jedeme však jen kousek. Prakticky jen přes Orlici a přes Albrechtice nad Orlicí do Štěpánovska, což je vlastně součást Týniště nad Orlicí. Chceme si projít Poorlickou naučnou stezku. Je dlouhá zhruba 16 km a až na ojedinělé malé kopečky vede téměř po rovině. Část trasy vede přírodní památkou Orlice. Jde se lužním lesem podél meandrující Orlice místy se strmými podemletými břehy a okolo zbytků starých ramen řeky. O tom všem je možno se dočíst na 10 informačních tabulích.

Parkujeme ve stínu ve Štěpánovské ulici u dětského hřiště, kde naučná stezka začíná. Dáváme si svačinu a vyrážíme. Po silnici procházíme dál touto bývalou vsí, procházíme ještě bývalou osadou Kopaniny. Naučná stezka nemá své značení nebo jsme si ho nevšimli, takže trasu občas sledujeme na tabletu. Nyní jdeme po cyklotrase, která je tady značená názvem naučné stezky.

Když vcházíme do přírodního parku Orlice, odbočujeme po cyklostezce vpravo. Jdeme lužním lesem uvnitř jednoho slepého ramene, ve kterém je nyní prakticky stojatá voda. To si užívá hlavně Ota, který v lužních lesích Přerovska vyrostl. Po prašné cestě se dostáváme k Orlici. Po Káňském mostě pro pěší se dostáváme na druhý – pravý břeh řeky. Tady je na mapě dokonce místo označené jako pláž. Na chvíli opouštíme přírodní park. Pokračujeme přes louky. Kdyby nebylo tak hrozné horko, bylo by to příjemnější. I tak se kocháme krásnými vzrostlými stromy, které uprostřed louky rostou. 

Procházíme jižním okrajem další bývalé obce Petrovičky, která také patří do Týniště nad Orlicí. Vidíme pár domků a nějakou vodní nádrž plnou zeleného žabince. V obci cyklotrasa vede do obce, my odbočujeme vlevo po naučné stezce a pokračujeme opět přes louky, které jsou nyní čerstvě posečené. Úzká cestička je však znát. Co mne však udivuje, to jsou kvetoucí ocúny. Je jich tu hodně, nezničil je kombajn při sekání, ani nyní traktor s obracečkou, který se tady neustále točí.

Neustále vyhlížíme řeku, zatím jsme si jí moc neužili. Konečně to vypadá, že se k ní blížíme. Už jsme zase v přírodním parku. Nejdřív však opět vidíme slepé rameno s kalnou vodou, až potom Orlici – snad tu nejkrásnější část. Konečně vidíme čistou řeku, která tady poměrně prudce teče. Je vidět, že vody mívá dost. Ale také je vidět, jak tady meandruje a podemílá písčité břehy. Tady se konečně nabízí krasné pohledy na řeku. Ota mne samozřejmě už předem upozorňuje, ať nechodím moc na kraj, ať se to se mnou neutrhne a nemusí mne tahat z vody.

Procházíme opět okolo dalšího slepého ramene. Těch si tady užíváme dost, i když řeka by se nám líbila víc. Teď jsme rádi, že vody moc není, protože voda z ramene pomalu teče přes cestu do řeky a lávka tu není. Dnes se na druhou stranu dostáváme bez problémů. Když je vody hodně, možná se tady musí i brodit.

Opět jsme opustili přírodní park Orlice a pokračujeme dál přes louky. Po sluníčku přicházíme do bývalé vsi Štěnkov, která dnes pro změnu patří do Třebechovic pod Orebem. Dostáváme se až na náves. Cestou probíhala výstavba nový domků, rekonstrukce stávajících, ale teď jsme ve staré části, kde jsou vidět hezky opravené bývalé statky a mohutný kříž, který určitě také něco pamatuje. Jen kousek odtud je restaurace. Ota, jak ji vidí, už se těší na pivo. Ale má smůlu, otevřeno bude až večer. Ale pití s sebou máme dostatek, čekali jsme, že to tak dopadne.

 

Z rozcestí Štěnkov pokračujeme po žluté po silnici přes silniční most na levý břeh Orlice a kousek za ním se dáváme vlevo. Tady jsme se domluvili, že po naučné stezce pokračovat nebudeme. Ta vede lesem kdesi nahoře. Raději půjdeme po žluté turistické trase. Vede také převážně lesem, občas však při řece, kde se rozkládá i přírodní park Orlice. Měly by tady být i nějaké studánky, jen si nejsme jisti, zda voda bude pitná, tedy pokud poteče.

 

Konečně jdeme ve stínu, jsou tady staré, převážně dřevěné chaty. Občas zahlédneme řeku. Kousek za rozcestím U Králova stolu scházíme po neznačené cestě k jezu. Jsme tu zrovna v okamžiku, když ho sjíždí 2 lodě. To je paráda.

Nevracíme se zpátky na značku, ale procházíme po cestě mezi slepým ramenem a řekou. Se žlutou se scházíme až po chvíli. Po ní teď překonáváme malý výškový rozdíl, dokud nedojdeme na rozcestí Suté Břehy  Tady je táborová osada Suté břehy. Po rekonstrukci r. 2014 tu byl obnoven provoz. Nabízí ubytování v chatkách i ve vlastních stanech vodákům, cyklistům i rodinám s dětmi. Konají se tady i dětské tábory nebo školy v přírodě. K dispozici je hřiště, ping-pongový stůl, klubovna, ohniště, jídelna a kuchyňka. Téměř uprostřed – u lesa je Pomník francouzským a anglickým letcům a místním skautům, kteří padli během 2. světové války.

Cesta vede skutečně hezkým prostředím. Je pohodlná, skutečně si ji užíváme, jen já musím mít neustále nějaké problémy. Když nepadám, vymýšlím si jiné. Mám chytré hodinky a občas se mi stane, ze mi vyskočí tep do horentní výše. Není to tlak, ten mám nízký, ale skutečně tep. Občas se mi to stane, ale po chvíli zpomalení se to srovná. S doktory jsem to konzultovala, nemám se prý přepínat a tep si hlídat. Ale pěší turistiku mi v žádném případě nezakázali a to ví, že lezu i po horách.

Jenže dnes se tep srovnat nechce. Srdce mi buší jak splašené. Jdu pomalu, skutečně hodně pomalu, tep na chvilku trochu klesne, ale jak jen trošku zrychlím, letí opět vzhůru. Není to dobrý pocit tady uprostřed lesů. Tep jsem hlídala až ke kempu. Tady jsme si dokonce na chvíli sedli a odpočinuli si.

Dál pokračujeme po červené s tím, že do vsi dojdeme po neznačené cestě. Je to sice trošku delší, ale jde se lesem, tedy ve stínu a je to po rovině. To stále věřím, že se tep srovná a dojdu v pohodě. Jenže se nesrovnal, ani pauza nepomohla. Jen to srdce tak splašeně nebuší. Jak jsme vyrazili, tep si zase letí vzhůru. Tohle se mi ještě nestalo. Kdybych se řídila tepem, a šla co noha nohu mine, tak dorazíme za tmy. Šla jsem pomaleji, než chodívám, občas koukla na hodinky, jestli ten tep náhodou nedostal rozum. Nedostal ho tep, ani já. Jenže já moc možností nemám, autem se sem Ota pro mne nedostane. Přece nebudu volat záchranku. Když si tu sednu a budu na ně čekat, tak tep klesne a dozvím se, že si vymýšlím. Nebo mne odvezou do nemocnice na pozorování. O to taky nestojím. Teď se cítím dobře a tak pomalu pokračuju. Naštěstí jsem to přežila, ale k autu jsme došli až po půl sedmé.

Na spaní jsem vytypovala místo v blízkosti zastávky Lípa nad Orlicí. Jedeme se tam podívat. Projeli jsme okolo nádraží, za křižovatkou u prašné cesty a kousek od tratě je poměrně slušné místo. Není to ideální, ale moc možností už nemáme. Na vaření večeře tu není moc ideální místo, navíc za chvíli bude tma. Tep se mi konečně srovnal a zatím dělá dobrotu.

Vracíme se kousek zpátky do restaurace motelu Roubenka. Je to moc hezká stavba, postavená ze severoamerické douglasky. Snad tu budou i dobře vařit. Mají tady dokonce i menu s polévkou - za 150,- až 170,- Kč. To si vybral Ota. Já polévku nechtěla, dala jsem si halušky s cibulkou a houbami. Moc jsem si pochutnala, ale bylo toho hodně. Raději jsem polovinu dala do krabičky, abych se nenajedla moc. Pak v noci špatně spím. 

Navíc jsem tady objevila sprchu – za jeden žeton chtějí 20,- Kč. Sice mi tvrdili, že potřebuji tři, já byla přesvědčená, že by mi mohl stačit jeden. Kupuji si tedy dva, raději. Po večeři se jdu osprchovat a jsem jako úplně nový člověk. A to mi stačil jen jeden žeton, co teď s tím druhým? Nechala jsem jim ho tam k dišku.

Už po tmě jedeme na naše nocležiště. Teď je tam klid, tak snad to vydrží. Ještě večeři zapíjíme vlastním pivem z republiky Ovipistán a jdeme spát. Je stále teplo. V 10 hodin je v autě 19 stupňů. To je naše poslední noc v tomto kraji. Zítra už budeme spát v Pardubickém kraji.

Královéhradecký kraj - 22. den: Týniště nad Orlicí – rozhledna Vodárenská věž; Poorlická naučná stezka - okruh 16 km: Štěpánovsko – Kopaniny - Káňský most - Petrovičky – Štěnkov – táborová osada Suté břehy s pomníkem letců - Štěpánovsko na mapě