Krátká návštěva údolí Loiry - Amboise, Chenonceau, Chambord a Blois

Údolí kolem nejdelší francouzské řeky Loiry se pyšní největší koncentrací zámků na kilometr čtvereční na světě. Jsou zasazeny v nádherné klidné krajině, jejíž kouzlo je opěvováno již od středověku. Tehdy zde začali jezdit králové a šlechta za odpočinkem a zábavou. Vraťme se o několik století zpět a navštivme čtyři přepychová sídla.


Oblast zámků na Loiře prochází od Gien třemi starými provinciemi (Orleanais, Tourainje a Anjou) a klesá až k Berry na severu. Jednotlivé provincie se liší typem KRAJINY, ale mají podobné podnebí.

Krajina Orleanais je rovná a zalesněná s četnými rybníky, a mokřinami. Město Orleáns je známé svým pěstitelstvím růží. Touraine je převážně zemědělská oblast nazývaná „zahrada Francie“. Zvrásněná Anjou je nejvýznamnější ovocnářskou oblastí.

Tyto provincie spojuje řeka Loira pramenící ve střední Francii, jejíž vody líně tečou krajinou a vlévají se do Atlantského oceánu. Dříve po ní nákladní vlečné čluny převážely sudy vína, dnes je to nemožné kvůli nebezpečným proudům a posouvajícím se písečným mělčinám.

Celkový počet hlavních zámků se pohybuje kolem 120. Zámky stojí buď na břehu Loiry, či jejích přítoků Cossonu, Beuvron, Cher, Indre, Vienne aj. , ve stinném údolí, nad městem, nebo v lese.

Místní lidé jsou vlídní a přátelští, vždy ochotni pomoci. Údolí kolem Loiry je rodným krajem filosofa Descarta, spisovatelů F.Rebelaise, H. de Balzaca či Johanky z Arku.

Údolí prošlo dobami válek, násilí a náboženských svárů.

Mezi osobnosti, které v údolí zanechaly nesmazatelnou stopu patří kromě Johanky z Arku Karel VII., Karel VIII. a jeho žena Anna Bretaňská, František I. a jeho snacha Kateřina Medicejská.

Amboise a Clos Lucé- poslední roky života Leonarda da Vinciho

Na břehu Loiry, na skále nad městem se tyčí goticko-renesanční královský zámek.

Po dobu temných staletí od starověku do středověku byla skála Amboise opevněna dřevěnými a kamennými hradbami mezi řekou Loirou ze severní strany a řekou Amassou ze strany jižní.

Pevnost byla vydána na pospas četným útokům a obléháním vévodů z Anjou a hrabat z Blois. Hrad se dostává do držení rodu Chaumont-Amboise. V roce 1431 však po spiknutí Ludvíka z Amboise proti královskému oblíbenci panu La Trémouille propadá králi. Opevněný hrad je v průběhu 15. a 16. stol. přestavěn králem Karlem VIII. na renesanční sídlo určené pro zábavu a odpočinek. Z rozsáhlého hradního komplexu se dochovala jen malá část budov. Panovnický rod Alois a Bourboni pobývají na zámku až do francouzské revoluce. Dnes je zámek ve vlastnictví fundace svatého Ludvíka, které předsedá pan Hrabě z Paříže.

U pokladny nás příjemně překvapí česky tištěný průvodce zámkem. Vystoupáme po příjezdové rampě, po níž se v minulosti procházela stráž, až dojdeme k zámeckým terasám. Odtud je nádherný pohled na kamenné domky s břidlicovými střechami a Loiru.

Na kraji hradeb nad centrálním náměstím stojí pozdně gotická kaple sv. Huberta, která byla vybudována na základech bývalé oratoře. Uvnitř jsou uloženy ostatky Leonarda da Vinciho. Slavný italský malíř a vynálezce zemřel roku 1519 v Amboise. Původně byl pohřben v kostele svatého Florentýna z 12.století, který stál v areálu tehdejšího hradu. Kostel byl však v 19. století zbořen a Leonardovy ostatky byly uloženy právě do kaple sv. Huberta. Na místě, kde stával románský kostel sv. Florentýna je dnes umístěna bílá busta Leonarda da Vinciho.

Zámek má dvě křídla svírající pravý úhel. Západní křídlo Karla VIII. je vystaveno v pozdně gotickém stylu a nachází se v prodloužení hradeb. Z tohoto traktu byla střežena Loira.

Sály jižního románského křídla Ludvíka XII. sloužily jako apartmány a společenské prostory.

Malé místnosti jsou útulně vybaveny dobovým nábytkem, tapiseriemi a obrazy.

Kuriozitou je tragický osud francouzského krále Karla VIII., který se při procházení zámkem praštil hlavou do obruby nízkých dveří a na následky poranění zemřel v pouhých dvaceti osmi letech.

Když vyjdeme ze zámeckého komplexu (Heurtaultovou věží), vydáme se z náměstíčka úzkou uličkou mírně do kopce. Asi po půl kilometru dojdeme k sídlu Clos Lucé.

Zde žil a tvořil od roku 1516 až do své smrti v roce 1519 jako host Františka I. Leonardo da Vinci. Dnes sídlo slouží jako muzeum. Říká se, že podzemní chodba spojující sídlo se zámkem sloužila králi k návštěvám této významné osobnosti. Chodba je však nyní zasypána kamením a neprozkoumána.

Prohlídka zámečku a jeho parkového areálu nás seznámí se sbírkou návrhů Leonardových vynálezů, zmenšeninami prvního letadla, helikoptéry, auta, padáku, otočného mostu a spoustou umělcových obrázků. Pokoj Leonarda da Vinciho, jeho kuchyně s monumentálním komínem, renesanční sály z cihel a kamene jsou vybaveny dobovým vybavením.

Chenonceau – zámek šesti žen

Asi devět kilometrů jižně od Amboise se přes řeku Cher klene renesanční zámek Chenonceau. Říká se o něm, že je nejhezčí a nejelegantnější stavbou údolí Loiry. Za to vděčí šesti ženám, které se v minulosti podepsaly na úpravách zámku a jeho okolí.

Původní sídlo rodiny Marques odkoupil v roce 1513 pro svou ženu Katherine královský finančník Thomas Bohier. Kromě věže (donjonu) pevnost zboural a na klenutí starého mlýna dal budovat zámek. Stavební práce však řídila jeho žena. Zanedlouho zemřela a sídlo převzal král František I. V roce 1547 nastoupil na trůn jeho syn Jindřich II. a zámek Chenonceau věnoval své milence Dianě z Poitiers, která nechala na původních pilířích starého mlýna vybudovat most přes řeku Cher. Po nečekané smrti Jindřicha II. byla Diana nucena se ze zámku odstěhovat. Na Chenonceau se usídlila Jindřichova zákonná manželka Kateřina Medicejská. Na mostě nechala vybudovat dvoupatrovou galerii, která sloužila pro pořádání bálů a hostin. Kolem zámku vznikla nádherná zahrada.

Čtvrtou ženou byla Louisa Lotrinská. Po její smrti zámek pustl až do roku 1733, kdy jej pro svou ženu koupil generální nájemce Dupin. V té době zde pobýval jako host a jako učitel dětí paní Dupinové Jean Jacques Rousseau. V devatenáctém století odkoupila sídlo madame Pelouze a nechala většinu budov restaurovat podle původních plánů Thomase Bohiera.

Za první světové války byl zámek využíván jako vojenská nemocnice. Od roku 1913 je celé panství ve vlastnictví rodiny Menier.

Přístupová cesta k zámku je lemovaná platanovou alejí a z obou stran obklopena lesoparkem o rozloze sto padesát akrů. Před zámkem můžeme obdivovat zahrady Kateřiny Medicejské a Diany z Poitiers.

Zámecká budova má deset pokojů a tři poschodí a můžeme se po ní pohybovat dle libosti. Z přízemní části galerie lze vstoupit na druhý břeh řeky. Horní galerie je využívána jako výstavní sál pro významné současné umělce. Za prohlídku stojí dobově vybavená zámecká kuchyně vybudovaná téměř na úrovni hladiny řeky. Pokoje působí díky dobovému vybavení a vždy čerstvým květinám velmi útulně a živě.

Kromě samotné návštěvy zámku mají návštěvníci možnost si prohlédnout rekonstrukci vesničky z 16. století, v muzeu voskových figurín se seznámit s významnými osobnostmi, které na zámku pobývaly, občerstvit se v restauraci, vybudované z bývalé stáje, půjčit si lodičku a proplouvat pod zámeckými pilíři, či si koupit láhev pravého zámeckého vína.

Chambord – sen šíleného cukráře

Uprostřed parku o rozloze čtrnáct tisíc akrů obehnaného třicet dva kilometrů dlouhým zdivem se schovává největší ze zámků na Loiře unikátní renesanční sídlo Chambord.

Jako lovecký zámek začal Chambord budovat v roce 1519 francouzský král František I. na místě středověké pevnosti hrabat z Blois.Výstavba pokračovala i za vlády Jindřicha II.a nebyla vlastně nikdy dokončena.

Jméno architekta není známo, ale předpokládá se, že byly použity návrhy Leonarda da Vinciho. Tyto návrhy si lze prohlédnout v jedné z místností zámku.

Vybudování tak ohromného komplexu (440 pokojů, 74 schodišť, 365 krbů a komínů) si vyžádala mnoho peněz a času Františka I. Zámek o rozměrech 156x 117 metrů je postaven z bílého kamene z nedaleké Bourré a říká se, že čím je kámen, tím je bělejší a tvrdší. Chambord si díky svému tvaru a množství komínů vysloužil přívlastek „sen šíleného cukráře“, přičemž oním cukrářem byl právě král František I. Jako přechodné sídlo pro krále a družinu sloužil Chambord v době honů a při králem pořádaných slavnostech. Sám František I. na zámku strávil jen čtyřicet dní.

Kvůli velkým, těžko vytopitelným místnostem nebyl nikdy pohodlným sídlem a proto přecházel z jednoho vlastníka ke druhému. Žádný král odtud nevládl. Za Velké francouzské revoluce byl zámek vykraden a následně úplně zchátral. V roce 1932 odkoupil Chambord stát a zrestauroval ho. Od roku 1981 je zapsán v Seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO.

Osou zámku je hlavní dvojité točité schodiště, navržené Leonardem daVincim. zajímavostí je, že dvě osoby, jdoucí po něm proti sobě se nikde nepotkají.

Schodiště nás z přízemí zavede až na střešní terasu, odkud je nádherný výhled po okolí. Dvorní dámy odsud sledovaly průběh honů, Kateřina Medicejská pozorovala hvězdy.

Velké místnosti kolem schodiště jsou jen skromně vybavené- sem tam nějaký obraz, či truhlice. Zato menší místnůstky nabízejí pohled do minulosti- tapisérie, nábytek, obrazy či postel Františka I.

V přízemí je možno shlédnout vystavené kočáry. Zámek je dokonalým labyrintem. V každé místnosti je co obdivovat.

Park kolem zámku je vyhlášen národní rezervací zvěře a je střežen jízdními členy republikové gardy, která v zámku sídlí. Pro VIP osoby a hlavy států zde prezident pořádá hony.

Blois- královské město

Na pravém břehu Loiry mezi Orléans a Tours stojí město Blois, v jehož historickém centru se nachází zámecký komplex ovlivněný třemi architektonickými styly- pozdní gotikou, renesancí a klasicismem.

Původně na místě dnešního zámku stávala římská pevnost. V 9. století zde bylo vybudováno hradní opevnění. Roku 1230 zdědila pozemky rodina Châtillon, která nechala hrad přebudovat. Ve 14. století přešel zámek do rukou orleánského rodu. Za stoleté války obsadili město Angličané. Po jejich odchodu začala přestavba sídla. V 16. století se zámek stává královským sídlem. Pobývala v něm i intrikánka Kateřina Medicejská v jejímž pokoji si lze prohlédnout tajnou skrýš, v níž schovávala jedy.

Poslední přestavba proběhla v 17. století, kdy bylo přistavěno klasicistní křídlo.

Dnes je zámek majetkem města.

K jeho vchodu se dostaneme od kostela sv. Vincenta přes náměstíčko V. Huga ulicí Rue Pont du gast.

Na ploše před zámkem je vinotéka , kavárna a malá zahrada na terase, odkud je pěkný výhled na město pod námi. Zde jsou na místě původní římské pevnosti dochované části věže ze 13. století- Tour du Foix. Naproti zámku se nachází turisticky oblíbený „La maison de la magie“ (Dům magie).

Nad vstupní branou pozdně gotického křídla z cihel a kamene nás uvítá jezdecká socha Ludvíka XII.z 19. století nahrazující původní originál ze 16. století.

Na pravé straně vnitřního nádvoří stojí nejznámější část zámku postavená v letech 1515 – 1524 -křídlo Františka I. s renesančním schodištěm a lodžiemi s výhledem ven na náměstí V.Huga se zahradou A. Thierryho a kostel sv. Vincenta.

Druhou stranu nádvoří tvoří kamenné křídlo Gastona Orleánského ze 17. století vybudované podle návrhu francouzského klasicistního architekta F. Mansarta. Zde je umístěna veřejná knihovna.

Zámecké pokoje jsou skromně vybaveny dobovým nábytkem, stěny obložené tapetami a dřevem.

Na rozdíl od České republiky nejsou prohlídky francouzských zámků organizované v časových intervalech. Každý návštěvník se může zastavit v kterékoli přístupné části objektu na jak dlouho bude chtít. Zdrojem informací o zámku jsou letáčky v několika světových jazycích.