Křížem, krážem Spojenými státy část druhá

Fotografie (1)  • Foto: msch30

USA 2001 druhá část

5. 8.

Budíček je v šest nula, nula. Vítá nás dosti chladné ráno po propršené noci a tak horký čaj přijde opravdu vhod.

Vyrážíme na trek. Obcházíme jezero zprava a začínáme stoupat okolo horského potůčku do sedla. Děláme hodně zastávek a kocháme se výhledy na Jenny Lake a okolí. Dnes chceme spát u jezírka Holly Lake. Došli jsme akorát k večeři, hned po postavení stanu začínáme vařit. Táboříme úplně sami na malé loučce u jezírka s vyhlídkou na okolní štíty hor. Ležíme na karimatkách a nic se nám nechce. Po chvilce přece jen vstávám a přesně podle medvědích instrukcí věším veškeré jídlo a hygienické potřeby na strom. Není to tak lehké jako na videokazetě v návštěvnickém centru a myslím, že už jsme stejně všechny medvědy odehnali. Lucie svým smíchem a já pár jadrnými nadávkami, když mi plný obal od stanu spadl málem na hlavu. Po kulturní vložce se jdeme projít k Holly Lake, které je o pár desítek metrů výš. Voda je překvapivě teplá, ale i tak si namáčíme jen nohy (zas tak teplá nabyla). Tím také končí veškerá hygiena pro dnešní den. Po návratu ke stanu už jen sledujeme vystoupení místních zemních veverek (čipmunkové) a uleháme k spánku.

Ušli jsme 8 mil.

6. 8.

Vstáváme do krásného rána. Protože je Lucii trošku zle, balím stan, připravuji snídani a vařím čaj po kterém se už cítí lépe a tak můžeme vyrazit. Nejprve jdeme kolem Holly Lake a hned za ním začínáme stoupat přes občasná sněhová pole do sedla. Máme před sebou krásné výhledy na ledovcová jezírka. Ze sedla šplháme bez věcí na nejvyšší bod výpravy, horu vysokou 3386 m.n.m.. Kde při malé pauze doplňujeme energii v podobě malé svačinky. Z vrcholu začínáme sestupovat na druhou stranu k jezeru Solitude. Na břehu jezera usedáme na balvan a obědváme. Idylka jako z pohlednic. Od jezera Solitude už vede pohodlná pěšinka až k Janny Lake. Cestou pozorujeme letce na padácích a o chvilku později potkáváme dva Čechy, kteří jdou stejnou trasu jako my, ale v protisměru. Ještě malá zastávka u vodopádu a kousek dál se naloďujeme na trajekt, kterým pohodlně přeplouváme jezero až do našeho kempu. Nevynecháme zastávku na pivo a čokoládové mléko. Kdo měl co, se nemusím rozepisovat.

V táboře nasedáme do auta a jedeme vyprat a vysprchovat se do kempu, kde jsme spali předevčírem. Čekání vyplňujeme dopisováním deníku a doplňováním tekutin.

Po očistě se jdeme ubytovat do spacáků a téměř okamžitě usínáme.

Ujeli jsme 23 mil a ušli 12 mil.

7. 8.

Opět brzký budíček v šest hodin. Balíme a odjíždíme směr NP Yelloustone (první národní park na světě, založen r. 1872), kde se už o půl deváté ubytováváme v kempu v Canoyn Village (16,22 $). Nejprve navštěvujeme malé muzeum věnované bizonům v informačním centru. Některé fotografie jsou skutečně otřesné. Hromady bizoních lebek s hrdými lovci. Následuje krátký film, který zachycuje momenty, kdy nám lidem to bizoni pěkně vrací. Začínáme z nich mít opravdu respekt. Na konci expozice jsme svědky pasování jednoho malého kluka na „Mladého rangera“. Všichni jsme si zatleskali.

V obchodě se suvenýry potkáváme Patrika z Vyškova, který je tu na brigádě. Je na něm vidět radost, že si může s někým konečně promluvit i česky. I když Čechů tady prý potkal už hodně.

Okolo poledne se vydáváme projet jižní okruh parkem. Zastavujeme u bahenních sopek a jezer s gejzíry a obdivujeme barevnost usazených minerálů. Je to celkem zajímavé, ale trošku to tu smrdí. Přes bažiny vedou dřevěné chodníky s cedulkami, že šlápnutí mimo může ohrozit i život. Při jedné ze zastávek nám začal opět stávkovat náš Olda. Asi mu zdejší vzduch nedělá dobře. Ale po chvilce si dal říct a přejíždíme k největšímu gejzíru v parku, který stříká v pravidelných intervalech. Čeká tady už celkem hodně lidí, zřejmě jsme se trefili. Byla to zajímavá podívaná, i když je škoda, že made in USA. V jednom z obchůdků kupujeme sušené bizoní maso. Není to žádná sláva, ale za zkoušku to stojí.

Za Yelloustoun Lake začínají rozlehlé louky, kterými protéká Yelloustoune River. Pasou se tu stáda bizonů amerických (Bison bison). Je to nádhera, zastavujeme a fotíme. Je až neuvěřitelné, že můžeme tohle vše vidět na vlastní oči. V jednom místě přechází cestu a dostávají se i docela nebezpečně blízko. Když už ale, jeden obrovský samec začne nervózně funět, přestává byt čas na hrdinství. Nasedáme a mizíme. Cestou se nám naskytne ještě pohled na malou skupinku těchto obrovských zvířat brodící se přes řeku. Fotíme dlouhým sklem. Škoda, že už není ideální světlo.

V táboře vaříme večeři a usínáme plni dojmů.

Najeli jsme 181 mil.

8. 8.

Je tu docela dost Čechů. Večer jsem se šel umýt a ke stanu jsem se vrátil až za dobrou hodinu. Potkal jsem český zájezd. Dnes ráno totéž zažila i Lucie.

Dopoledne jsme se jeli podívat na Grand Canoyon of Yelloustone, kterým protéká řeka Yelloustone River s dvěma vodopády. K oběma později sestupujeme. Stěny jsou pestrobarevně zbarveny různými minerály od žluté přes červenou až do oranžova a občas zahlédneme i stoupat oblaka dýmu. Dále pokračujeme naši auto-prohlídku parkem severním okruhem. Krajina je zde hornatější, ale lesy jsou hodně poničeny četnými požáry. Zastavujeme se až v Mammut Spring, kde si procházíme vyhlášené terasovité, travertinové minerální bazény, které jsou vidět pouze tady a v Turecku.

NP Yelloustone opouštíme směr Montana. Cestou večeříme u Burger Kinga, kde zjišťujeme, že v Montaně se neplatí taxa (DPH). Asi si zde vybavíme pár nákupů. Stan stavíme v National Forestu u města Anakonda, kde je táboření povoleno zdarma.

Najeli jsme 315 mil.

9. 8.

Přesouvací den.

Hygienu a snídani odbýváme na odpočívadle. Další zastávka je ve městě Missoula, kde odbýváme slibované nákupy, e-mail v knihovně a oběd v mexické restauraci (buritos).

Cestu do NP Glacier (první Mezinárodní park míru na světě, založen r. 1932, a zahrnuje též Waterton Lakes v jižní Albertě v Kanadě) nám zpříjemňuje vyhlídka na krásné jezero Flatheat. Nemůžeme najít místo pro přespání a jedeme dlouho do noci. Nakonec nocujeme nedaleko silnice kousek od brány parku.

Najeli jsme 275 mil.

10. 8.

Do parku vjíždíme za chladného rána, a tak kafe v informačním centru přišlo celkem vhod. Přejíždíme přes sedlo Logan Pass na druhou stranu, kde vyřizujeme nezbytné formality pro čtyřdenní trek (4$ za noc a osobu).

Ubytováváme se v kempu Rising Sun (14$), vaříme oběd, balíme věci na zítřek a odjíždíme do městečka St. Mary. Je to jen taková díra se dvěma křižujícími se ulicemi. Pokračujeme proto až do Cut Banku. Není to o nic lepší, ale mají tady aspoň levný benzín. U obchodního centra se zastavujeme na jídlo. Objednali jsme si po dlouhé době pořádný americký steak. A já jsem to zapil dvěma pivy. Takže zpátky řídila Lucie.

S předzvěstí časného vstávání se brzy ukládáme k spánku.

Ujeli jsme 210 mil.

11. 8.

Tak nám ten den pěkně začíná. Po ujetí asi jednoho metru najíždím na balvan a vysypalo se nám zadní okno. Zajíždíme do St. Mary a lepíme okno igelitem z jednoho obchůdku.

Auto necháváme na Logan Passu a s malým zpožděním odcházíme do hor.

Cesta vede převážně po vrstevnici, vlevo se tyčí zasněžené štíty hor, počasí je také příjemné, a tak na nešťastnou příhodu z rána rychle zapomínáme.

Asi kilometr před prvním táborem jsme narazili na odbočku do jednoho sedla s výhledem na ledovce. Už jsme celkem ušlí, ale statečně se škrábeme nahoru. Stálo to určitě za to. Cestou jsme viděli a fotografovali samici hnědého medvěda grizzlyho (Ursus arctos horribilis) i s mládětem.

Nahoře bydlí jeden svišť horský (Marmota marmota), co se na funící a vyčerpané turisty vrhne a drze jim olizuje zpocené části těla. Mě dokonce chtěl sebrat i teleskopku, ale po chvilce přetahování jsem si ji vydobyl zpět. Lucie se zůstává kochat výhledy na ledovec s modrozeleným jezírkem a já si odskočil na jeden z okolních vrcholků (2410 m.n.m.). Místy jsem si i lehce zalozil. Drzý svišť nadále pokračoval v olizování našich věcí a částí těl. Nejvíce si liboval na Luciině lýtku. Ve finále shodil Lucii foťák. A to už jsme se vážně naštvali. Balíme a scházíme dolů.

Okolo šesté hodiny jsme se utábořili v kempu Granite Park. Tábor je vymezen jen přesně pro čtyři stany. Vše je ekologické, dokonce i potraviny se můžou konzumovat jen na vyhrazeném místě. Aspoň jsme se seznámili i s ostatními obyvateli tábora. Švédským manželským párem s americkou průvodkyní, Švýcarem s Kaliforňankou a dvěma dvojčaty z Montany. Švédi měli srandovní přízvuk a kamkoli šli, tak hulákali, prý k zaplašení medvědů. Společně jsme si uvařili večeři a poklábosili o svých domovinách. Samozřejmě proběhla i nezbytná exibice věšení jídla na speciální tyče, kvůli medvědům.

Začíná být chladno, a proto postupně odpadáme, každý do svého teplého spacáčku.

Ujeli jsme 29 mil a ušli 8,8 mil.

12. 8.

Vstáváme jako poslední. Vaříme polévku a čaj, ale snídáme sami, protože všichni už dávno vyrazili.

Ze začátku jdeme pořád po vrstevnici. Stále máme po levé straně výhled na vrcholky hor a počasí je taky pořád krásně slunečné. Opět potkáváme sviště, ale tentokrát není tak oprsklej. V poledne obědváme u odbočky do sedla, kde je výhled na jezero. Lucie hlídá věci a já jsem si vyběhl udělat pár snímků.

Lucie mezitím při fotografování horských koz zjišťuje závadu na objektivu svého fotoaparátu. Pokouším se ho po návratu opravit, ale daří se mi to jen částečně. Zůstává sice funkční, ale s obtížnější manipulací.

Pokračujeme dál. Asi po hodině zjišťuji, že jsem nechal část svého švýcarského nožíku v místě našeho oběda. Vracím se, našel jsem vše, ale ztrácíme hodinu. Zbytek cesty je už náročnější. Vede přes dvojité sedlo s odbočkou na vyhlídku, která nás tentokrát nechává chladnými. Do tábora přicházíme o půl sedmé. Rychle stavíme stan a jdeme vařit večeři. Chvilku ještě debatujeme a jdeme spát. V noci mě budí dupání a funění okolo našeho stanu. Musel jsem pořádně tleskat a křičet, abych TO zvíře odehnal. Zbytek noci proběhl klidně.

Ušli jsme 11,9 mil a já ještě o 2,5 míle víc.

13. 8.

K snídani vaříme fazolovou polévku a čaj. Mlsně se díváme po průvodkyni švédského páru, která jim vyvařuje snídani opravdu královskou. Obdivuji se jí, jak všechny ty suroviny a kuchyňské vybavení vůbec unese. Nakonec i nám káplo trošku na přilepšenou. Brambory na nudličky se zeleninou a tvrdým sýrem.

Tábor opouštíme jako první. Těsně za táborem stačíme na protější stráni zahlédnout i medvěda. Dnes nás čeká poměrně snadný trek lesem místy ovšem i vyhořelým. Po obědové pauze nám lehce sprchlo, ale nestálo to ani za vytahování nepromokavého oblečení. Do tábora Flet top přicházíme jako první. Stavíme stan a jdeme se osvěžit do blízkého potůčku. Ráz KRAJINY je už docela jiný. Vysokohorský terén vystřídal hustý, místy i těžko prostupný les. Ocitáme se uprostřed divočiny, daleko od civilizace, a možná nás odněkud pozoruje i hladový Grizzly.

Po večeři jdeme spát. Chceme vyrazit brzy ráno, abychom ještě stačili zajet s našim Oldou do servisu.

Ušli jsme 6,4 mil.

14. 8.

Tentokrát vstáváme jako první a po snídani začínáme sestupovat k řece. Většina cesty vede lesem. Asi po dvou hodinách přecházíme most. Na rozcestí odbočujeme doleva a zase se škrábeme dva kilometry do prudkého kopce. Cítíme konec a tak se naše tempo stupňuje. Konečně spatřujeme silnici. Lucie hlídá batohy a já začínám stopovat nahoru do sedla k autu. Zastavuje mi partička kluků ze státu Ohio v dodávce. Za chvilku jsem už opět u Lucie a opouštíme park. Kousek za branou se sprchujeme v jednom soukromém kempu a s lítostí zjišťuji, že nám ušla náplň z klimatizace. V městečku Columbia Fals zastavujeme u prvního servisu a ptáme se na zasklení našeho zadního okna. Tam nás, ale posílají o pět mil dál do „autoskloservisu“. Cestou stačíme ještě slupnout hambáče. V opravně se nás ujímá příjemný chlápek a pokouší se opravu vyřešit přes pojistku. Bohužel se dovídáme, že se naše pojistka na sklo nevztahuje. Cena opravy by byla 220$ a museli bychom čekat dva dny na sklo. Ještě nám ochotně obvolává vrakoviště, ale bezúspěšně. Loučíme se a odjíždíme hledat štěstí v Kallispelu. Odsud, ale také odjíždíme s nepořízenou. Nezbývá nám nic než pokračovat podle plánu k hranicím s Idahem a hledáme National Forest pro přespání. Také se definitivně rozhodujeme auto prodat a koupit jiné. V Libe zastavujeme u prvního autobazaru. Je tam celkem pěkný Oldsmobil z roku 81. Majitel je ochotný, nám našeho Oldu vykoupit za 1000$, což je super cena, ale doplatek je příliš velký. Také začínáme přemýšlet, že bychom si nové auto vzali sebou do Čech.

Míjíme další bazary, ale všechny mají už zavřeno. Přespáváme kousek za Libou s rozhodnutím se tam ještě vrátit.

Ušli jsme 6,3 mil a ujeli 166 mil.

15. 8.

Snídáme a vracíme se do Libi projíždíme pár bazarů a nakonec zastavujeme v jednom, kde mají dvě krásné Corvety za 6 až 7 tisíc. U nás bychom je bez mrknutí oka prodali i o polovinu dráž. Problém je, že naše zavazadla převyšují úložné prostory dvoumístného sporťáku. Ještě nám majitel ukazuje jednoho Mustanga za 5,5 tisíce, ale nezdá se mi zvuk motoru. Nakonec to vzdáváme a odjíždíme směr NP Mount Ranier ve státě Washington. Cestou stavíme ještě v pár bazarech, ale nic převratného neobjevujeme. Obědváme u Burger Kinga a místo klimatizace si kupujeme zmrzlinový shake. U benzinky doplňuji olej do motoru a pokouším se opravit klimatizaci. Potvrzuje se, ale moje diagnóza, že nám ve velké nadmořské výšce ušla náplň. Bez speciálního zařízení to neopravím a v servisu by to stálo 150 až 200$. Budeme se muset spokojit s "chlazením vlastním potem“.

Dále už jedeme non stop a na nocleh zastavujeme v National forestu nedaleko NP Mount Ranier. Mimochodem jsou to první stromy, které jsme v „Evergreen State“ viděli. Nic nevaříme, stavíme stan a jdeme si hned lehnout.

Ujeli jsme 413 mil.

16. 8.

Vstáváme brzo. Chceme ještě chytnout nějaké místo v tábořišti v horách. Máme štěstí a zamlouváme si permit s noclehem v základním táboře pod horou Mt. Ranier.

Celý park se rozprostírá okolo 4392 m vysokého vulkánu pokrytého ledovcem.

Auto necháváme na parkovišti u jednoho placeného kempu a po snídani začínáme stoupat do hor. Dnes nás čekají jen 3 míle, zato pořád do kopce a k tomu ještě v pěkném pařáku. Cestou potkáváme skupinky horolezců s mačkami a cepíny, asi to nebude žádná procházka. V základním táboře stavíme stan a jdeme omrknout trasu zítřejšího výstupu. Bohužel se ujišťujeme, že bez pořádného vybavení vrcholu nedosáhneme. Půjdeme ale, co to dá.

Po obědě si dáváme „dvacet“. K večeru se pořádně ochladilo, není divu jsme ve 2364 m.n.m.. Vaříme večeři a zahříváme se čajem. Zbytek času trávíme dopisování deníku za tři dny cesty.

Ujeli jsme 33 mil a ušli 3 míle.

17. 8.

V osm po snídani vyrážíme jen na lehko. Pití, tyčinky a teleskopky. Stoupáme trošku oklikou, abychom se vyhnuli ledovci, na který si bez maček netroufáme. Po hodině a půl pololezení se dostáváme do sedla. Dál to už opravdu nejde. Pokouším se ještě přelézt jednu skalku, ale Lucie se na to bez zajištění necítí. Vracím se zpět do sedla a kocháme se výhledy na ledovec s ledovcovými spárami končícími v překrásně modrých jezírkách. Cestu dolů volíme přímo k začátku ledovce. Ztěžují nám to častá suťoviska. Ještě se pokoušíme trochu nastoupat po ledu, ale opravdu to hodně klouže. Potkáváme také dva Američany, co vyrazili ještě včera dobývat vrchol. Přespali asi v půlce výstupu a vracejí se pro nevolnost jednoho z nich. V táboře balíme a sestupujeme dolů k autu a o po chvíli jsme už na cestě směr Portlend. V Ethel, poslední vesničce před dálnicí u jednoho autobazaru objevujeme Jeep Cherokee z 96. Vypadá velice zachovale a nemá ani moc najeto. Za hodinu a půl je už náš. Loučíme se s Oldou oceněným za 1000 $ (koupili jsme ho za 200 $). Musíme však trošku upravit plán cesty, protože techničák dostaneme až za tři dny. Rozhodujeme se pro návštěvu NP Olympic, takže hurá na sever. Noc trávíme v RV parku za 16 $.

Ujeli jsme 138 mil.

18. 8.

Po probuzení urovnáváme naše věci v novém autě, po třech dnech se sprchujeme. Já bohužel už jen ve studené vodě. Cestou do NP Olympic se na snídani zastavujeme v restauraci Taco Bell a současně i vypereme. Dál už jen nákup zásob a knihovna. K večeru přijíždíme do městečka Puerto Angeles. Je to velmi pěkné městečko na břehu Pacifiku, ostatně okolo jeho zálivu jsme jeli skoro půl dne. Koupat se ovšem nedá. Je docela chladno a fouká vítr. Před odjezdem ještě pozorujeme příjezd trajektu z Kanady. Je plný turistů. Z obavy z invaze do nedalekého NP spěšně Puerto Angeles opouštíme. NP Olympic je vlastně původní deštný les mírného pásma. Nachází se tu více než 250 let staré douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii) a borovice těžké (Pinus ponderosa). Vše je porostlé mechy a lišejníky. Bují tu divoká vegetace. Převážně kapradiny. Po kopcích se válí chuchvalce mlh. Tečou zde divoké říčky s nesčetnými vodopády a v údolích jsou krásně modrá jezírka. Prostě pohádka.

V prvním údolí dostáváme mapku a plánujeme zítřejší dvoudenní túru. Noc trávíme v jednom z kempů největšího údolí. Je totiž nejblíže našemu zítřejšímu výchozímu bodu. Máme štěstí. Mají poslední místo. (12$).

Po večeři si kupuji v nedalekém kiosku pivo, ale něco tak hnusného jsem snad ještě nepil. Je chladno, a tak jdeme brzo spát.

Ujeli jsme 186 mil.

19. 8.

Je děsná zima. Po rychlé snídani nabíráme vodu, balíme batohy a jedeme zaparkovat auto na parkoviště Seven Lakes Trailhead. Postupujeme hustým lesem porostlým mechem a vysokými kapradinami. Fotíme lesní vodopády, jsou právě krásně nasvícené. Padne rozhodnutí nechat batohy v prvním táboře u řeky jít jen na lehko s tím, že se do setmění vrátíme. Snad to zvládneme. Procházíme okolo jezer, která jsou obrostlá borůvčím. Nabíráme zde značné časové ztráty vyznačující se modrou pusou. S přibývající nadmořskou výškou se vytrácí mechová pokrývka a začínají krásně rozkvetlé alpinské louky.

Výstup do sedla pod Bogachiel Pk. 1668 m.n.m. nám trval bez mála pět hodin. Je odtud krásný výhled na celé pohoří Olympic pokryté ledovcem vč. nejvyšší Hory West Pk. 2427m.n.m.. Lucie zůstává v sedle a já ještě podnikám výstup na už zmíněný Bogachiel Pk. Fotografuji sedm jezer, po kterých je celý trek pojmenován, ale myslím, že jich je tam daleko víc. Připozdívá se, a tak obracíme. Do tábora přicházíme v osm večer. Jsme tu úplně sami. Padá na nás skličující pocit. Rozděláváme povolený oheň. Bohužel vše je tak mokré, že jsme museli použít „americký způsob“. Benzín z našeho vařiče. S prodlužujícími se stíny vypadají visící kapradiny a mechy dosti bizardně. Připadáme si jako v začarovaném lese. Spát jdeme po večeři asi o půl desáté. Ještě v polospánku slyšíme hlasy, asi budeme mít ráno souseda.

Ujeli jsme 2 míle a ušli 14,5 mil.

20. 8.

Po probuzení objevujeme kousek od nás černocha s obrovským batohem odcházejícího směrem do sedla. Musel vyrazit opravdu dosti pozdě. Nám po snídani trvala cesta k autu asi hodinu.

Chceme ještě navštívit Hoh Rain Forest, protože jednotlivá údolí na sebe nenavazují, jsme nuceni se vrátit.

U informačního centra procházíme okruh naučnou stezkou. Hodně fotíme, dokonce v jednom z jezírek pozorujeme i Volavku (Adrea herodias). Po procházce voláme domů.

Z NP Olympic se vracíme zpátky vyzvednout doklady od vozu. Vše proběhlo bez problémů, dokonce jsme zjistili, že nám za našeho Oldu odečetl z ceny Jeepa 1200 $, protože doplatek po vyzvednutí techničáku nepožaduje. Nezdržujeme se a pokračujeme po dálnici č. 5 přes Portlend dále na jih.

Noc odbudeme v lese, dokonce jsme využili i pohon 4x4. Stavíme stan přímo u lesní cesty a jdeme spát.

Ušli jsme 3 míle a ujeli 550 mil.

21. 8.

Ráno nás probudilo projíždějící auto. Balíme a odjíždíme směr NP Creater Lake ve státě Oregon. Těsně před parkem ztrácíme díky špatnému značení snad hodinu hledáním benzinky. Samotný park je vlastně obrovský vulkán s okrajem vysokým až 2477 m.n.m. a hloubkou kráteru 597 m, uvnitř je velké jezero s krásně modrou vodou a ostrovem. Jedná se o typický americký automobilový park s parkovišti a výhledy, ale je co fotit. Lucie si v jedné z restaurací v parku dala nějakou omeletu, ale donesli jí dva tukem nasáklé sendviče s plátkem sýra a připáleným volským okem. Ani to nedojedla.

Vracíme se opět na Pacifické pobřeží státu Oregon. Oběd jsme odbyli pizzou. Na pobřeží je státní park s písečnými dunami. Měli jsme ovšem trošku smůlu. Začalo drobně mrholit. Přesto jsme se vydali do dun. Předčilo to naše očekávání. Připadali jsme si jako v poušti. Vyškrabali jsme se na jednu dunu. Až kam oko dohlédlo byl jen písek. K moři bychom museli ujít náročným terénem asi dvě míle. Volíme ústup do auta, protože déšť začíná nabývat na intenzitě.

Pokračujeme dál po pobřeží a okolo osmé hodiny zabočujeme do KOA kempu (22$). Vysokou cenu kompenzují levným pivem, aspoň já si to tak vysvětluji. Pro Lucii to není argument.

Stále prší, stavíme stan, něco sníme a jdeme spát.

Ujeli jsme 402 mil a ušli asi 2 míle.

22. 8.

Ráno nevypadá o nic lépe. Pácháme hygienu, zase začíná pršet. Držíme se stále pobřeží. Cestu přerušíme jen v jedné malé rodinné hospůdce v Noricku na pravou americkou snídani: Vejce, slanina, hashbraun (směs strouhaných brambor a čehosi), kafe a koblih. Bylo tam na rozdíl od venku příjemně teplo. Ocitáme se asi v komunitě Amischů. Chodí tu velice zvláštně oblečeni. Ženy mají čepce a šaty jak z minulého století se zástěrou překříženou na zádech, ovšem paradox je, že k tomu nosí pohodlné tenisky. Všichni muži mají kalhoty s rozepínáním na boku a ti starší plnovous. Je vidět i hodně povozů s koňmi. Už jsem hodně o této zvláštní komunitě slyšel. Snaží se žít v souladu s přírodou. Věnují se převážně zemědělství a velice dbají na rodinnou soudržnost. K nám se chovali velice upřímně a přátelsky, na rozdíl od Američanů, které jsme na své cestě jen tak minuli.

Vjíždíme do NP Redwood. A jako zázrakem přestává pršet. Podnikáme dvě krátké procházky kolem obřích stromů, které dosahují výšky až 112 m a některé jsou staré i 2000 let. Průměr kmene se pohybuje okolo 3 - 4 m.

Další zastávka je na pobřeží. Počasí na koupání moc není, fouká studený vítr. Písek je černý a z moře ční řada útesů prapodivných tvarů. Dělá to na nás zvláštní dojem. Chvilku se procházíme a posedáváme na vyplavených kmenech stromů.

Zase uháníme po dálnici, zastavujeme jen doplnit zásoby do hor a pokračujeme až do pozdních nočních hodin. Dálnici opouštíme u města Corning, kde se má nacházet kemp. Žádný jsme nenašli, ale nakonec přespáváme v RV parku (20$).

Ujeli jsme 488 mil a ušli asi 1,5 míle.

23. 8.

Opět dálnice. Projíždíme Sacramentem hlavním městem státu California a u Fresna odbočujeme směr NP Sequoia. Všude jsou vidět cedulky s upozorněním na nebezpečí ohně. Půda je tu hodně suchá a kamenitá. U informačního centra při snídaní kroužkujeme oblasti s největšími stromy. Ten ze všech největší si prohlížíme už při první zastávce. Jmenuje se Generál Sherman (podle Williama Tecumseha Shermana 1820-1891, od r.1869 vrchní velitel armády USA) a jeho úctyhodné rozměry jsou: Výška 83,8 m.

Průměr kmene u kořene 11,1 m.

Stáří 2300-2700 let.

Sekvojovce (Sequoiadendron giganteum), na rozdíl od Redwoodu nedosahují takových výšek, zato se vyznačují větším průměrem kmene. Kůra je na omak velice jemná jakoby sametová. Člověk, který se prochází takovým lasem, si připadá jak Gulliver v zemi obrů.

Samozřejmě se v parku nachází hromada atrakcí amerického stylu. Tunel v kmeni stromu, most z jednoho kusu padlého kmene atd.. Vyznačují se velkými frontami na foto čekajících turistů.

Musím se také zmínit, že jsme v parku potkali trojici profesorů z brněnské MZLU, kteří nám ochotně lecos o stromech pověděli.

Pokračujeme dále s cílem dostat se co nejblíže městečku Lone Pine, kde se vyřizuje povolení k výstupu na nejvyšší horu USA mimo Alasku, Mt Whitney. Bloudíme a přespáváme kousek od silnice opět za použití náhonu na všechny čtyři kola.

Ujeli jsme 429 mil.

24. 8.

Pokračujeme v cestě do Lone Pine. Přejíždíme hřeben Sierry Nevady v sedle vysokém 2804 m.n.m..

Úspěšně dostáváme zdarma povolení pro výstup na Mt. Whitney. Podmínkou je jen pronájem tzv. medvědích boxů na jídlo (2 $ na den).

Dnešní den plánujeme návštěvu NP Death Valley.

Hned po odbočce začíná nehostinná krajina, pusté skály, písek a kamení. Nikde ani živáčka. Sem a tam honí vítr v prachu chomáče suché trávy.

I přes puštěnou klimatizaci se v autě potíme. Jak pak musí být potom venku. Chvílemi ji musíme úplně vypnout, abychom ulevili motoru, který se taky začíná zahřívat. My se ochladíme až v klimatizovaném informačním centru, kde si prohlížíme model celého údolí a s mapkou vyrážíme směr Bad Water. Cestou jen odbočíme do soutěsky nazvané Umělcova paleta. Fotíme úžasně barevně zbarvené skály od žluté přes oranžovou, růžovou až po zelenou, kterou má na svědomí mangan.

U jezírka Bad Water je voda opravdu špatná. Je několikrát slanější než voda mořská, o čemž se také přesvědčujeme na vlastní jazyk. Okolo jsou rozsáhlé, krásně bílé solné pláně. Hlavní turistickou atrakci z místa dělá informace, že se nacházíte na nejnižším bodě USA a to – 85 m.p.m. Venku se moc dlouho pobýt nedá. Přece jen průměrná roční teplota od 50-80 C mluví za vše. Horké klima je způsobeno okolními horami, které zabraňují cirkulaci vzduchu a srážkám.

Cestou zpět nakukujeme do zlatého kaňonu, ale pro 49 C ve stínu (15:00) si šestikilometrovou procházku necháváme ujít. Místo toho u informačního centra navštěvujeme muzeum těžby boraxu. Bohužel je už zavřeno. Musí nám tedy stačit jen prohlídka venkovních expozic.

První návštěvníci sem zavítali původně hledat zlato, ale nakonec našli jen v průmyslu využívaný borax. Těžba v těchto podmínkách byla nesmírně obtížná a mnoho lidí a zvířat tu také zahynulo.

Do kempu v Mt. Whitney Portal přijíždíme kolem osmé. Na parkovišti nás vyděsí medvědy rozbitá auta. Dveře některých aut jsou vyrvaná z rámů, jako by to byla krabička sardinek. Uvnitř je vše poházeno a roztrháno, úplná spoušť. Začínáme horlivě vyklízet vše do speciálních kovových medvědovzdorných boxů, sklápíme sedadla a otevíráme všechny schránky. Snad, to naše auto ty dvě noci přežije.

Stavíme stan (8$), ale protože je rozbitá schránka na peníze zatím neplatíme. Jdeme spát s modlitbami za ochranu našeho auta.

Ujeli jsme 478 mil.

25. 8.

Ráno míří první naše kroky zkontrolovat našeho Jeepa, naštěstí je v pořádku. Snídáme českou gulášovku a vyrážíme dobýt vrchol. Je krásné počasí. Nebe bez mráčků, sluníčko hřeje až začínáme pro odpočinek vyhledávat stín. Do základního tábora ve výšce 3665 m.n.m. není cesta nijak technicky náročná, i když jde o převýšení 1118 m. Já mám dobrou formu, ale Lucie má problémy s dechem. Musí častěji zastavovat a vydýchávat se.

Cestou míjíme i několik krásných jezer. Tmavě modré Lone Pine Lake, zelené Mirror Lake a z výšky se kocháme pohledem na velké jezero Consultion Lake obklopené skalami. Základní tábor se nachází na plošině pod sedlem u malého jezera. Břeh jezera i do něho vtékajícího potoka je obrostlý mechem. Modrá a zelená ostře kontrastují s šedí skal.

Sedíme na břehu a dopisujeme deník. Je tu božský klid.

Vaříme večeři a jdeme brzy spát. Zítra nás čeká náročný výstup. Jen dodávám, že jídlo a všechny hygienické potřeby musí být v zapůjčeném medvědím boxu daleko od stanu.

Ušli jsme 6 mil.

26. 8.

Budíček v 6:00. Vaříme polévku a v 7:00 jdeme do „stěny“(na lehko). Tak nějak vypadá cesta do posledního sedla před vrcholovou partií. Ze sedla pokračujeme náročnějším terénem pres balvany po vrstevnici až na vrchol, který jsme dosáhli v 10:30. Máme opět krásné počásko. Hůř se dýchá, ale výhledy jsou fantastické. Vrchol Mt. Whitney 4438 m.n.m., nejvyšší Hory USA mimo Alasku je dobyt.

Asi půlhodinku trávíme na vrcholu a sestupujeme do základního tábora. Rychlé občerstvení, balení věcí a už hurá k našemu autu stejnou cestou jako včera.

Ke konci se trhám. Na parkovišti ještě nacházím zánovní oakleye a našeho Jeepa bez škrábance. Balíme věci zpět do auta a jedeme vrátit medvědí box do půjčovny. Zkoušíme najít sprchu, ale neúspěšně. Rozhodneme se proto zase jednou přespat v posteli. Motel v Bishopu (48$ se snídaní).

Ujeli jsme 63 mil a ušli 15 mil.

27. 8.

Budíme se až o půl deváté. Jdeme na slíbenou snídaní (dva koláčky a kafe). Opět jsme ze sebe udělali lidi. Ještě knihovna, oběd, vyprat a hurá do NP Yosemity. Přejíždíme kousek odbočku do parku a zastavujeme u slaného jezera Mono Lake u města Lee Vining. Jezero je napájené prameny, vystupujícími mezi vrstvami slaných písků a odvodňované řekou Owens, vlévající se do Pacifiku. Z jezera vyčnívají tzv. tufy, které vznikají usazováním se vyvěrajících minerálů. Někde dosahují velikosti i několika metrů nad hladinu a tvoří překrásné skalky. Žije tu hodně hmyzu, který přitahuje stále větší množství rozmanitého ptactva. U jezera je malé muzeum (zdarma), kde je vše krásně popsáno a vyobrazeno vč. popisek druhů ptáků.

Vracíme se zpět k odbočce a vjíždíme do parku přes sedlo Tioga pass (3038m.n.m.). NP Yosemity je specifický mohutnými granitovými vrcholy s množstvím vodopádů a jezer. Je to ráj horolezců, všude je slyšet cinkání karabin a „expresek“. Neodoláme a chvilku skalní lidičky pozorujeme.

Stan stavíme v kempu White Wolf (12$). Vaříme večeří a plánujeme program na dva dny. Je tu docela chladno, ale jednomu pivu u stánku přece jen neodolám. Lucii je zima a jde spát. Já ji za chvíli následuji.

Ujeli jsme 121 mil.

28. 8.

Po snídani se vracíme zpět směrem k Tioga Passu se zastávkou u Tenoya Lake. Dnešní den zahajujeme procházkou na Lambert Dome. Jedná se o obrovský monolit uprostřed Toulumské louky. Cesta nebyla nijak náročná, zato výhledy stály opravdu za to. Je krásně jasno, který nám umožní daleký rozhled po okolních horách.

Obědváme v Tioga Pass u malého jezírka. Po obědě se vracíme stejnou cestou a míříme do Yosemitského údolí. Samozřejmě si neodpustím zastávku u nejslavnější horolezecké stěny El Capitáno s téměř kilometrovou kolmou stěnou.

V Yosemitské vesničce navštěvujeme informační centrum a indiánskou vesničku (museum) kmene Miwoků. Stavěli své příbytky stejně jako klasické tee-pee, ale jako materiál používali stromovou kůru.

Cestou do tábora jedeme opět kolem El Capitána a chvilku pozorujeme „tvrďáky“ horolezce ve stěně obřími dalekohledy, které tam měli rozestavěny jejich fandové. Běžně se stěna leze i čtyři dny. Je vidět jednu dvojici, která v nejbližších hodinách dosáhne vrcholu, další dvě se pomalu chystají k zakončení lezeckého dne na vysutých plošinách. Jako první Čech pokořil El Capitána, sólo, Miroslav Šmíd v r.1978. Do kempu přijíždíme za tmy a po večeři jdeme spát.

Ušli jsme 3 míle a ujeli 135 mil.

29. 8.

Po čaji, jedné krůtí konzervě a vyčištěných zubech nasedáme do auta a opět se vydáváme do Yosemitského údolí.

Chceme podniknout výšlap k Yosemite Falls. Z parkoviště vyrážíme po deváté. Čeká nás pět kilometrů přímo do kopce. Asi o půl dvanácté potkáváme jeden mladý pár, který nám oznamuje, že vodopád je vyschlý. A k tomu všemu ještě nemáme ani žádný výhled pro kouř z požáru na druhém konci parku. Zklamaně obracíme a vracíme se zpět.

Na jedné z vyhlídek zastavujeme na obědovou pauzu. Přisedají k nám jeden kluk s holkou a jedna starší žena. Přestávka se protáhne v příjemný rozhovor. Mladík je rodák z Moskvy, ale žije v New Yorku už 20 let, tak aspoň provětrám i svou ruštinu. Starší žena je ze San Diega a upřímně se zajímala o náš r. 1968.

Po sestupu přejíždíme autem k informacím, kde se doptáme na nějaký tekoucí vodopád. Nakonec nás žena v okénku přesvědčí pro procházku k Vernall Fals. Od informací jedeme kus shutle busem, který nás vyloží u výchozího bodu. Cesta vede lesem po vyasfaltované „dálnici“ až skoro k vodopádu. Tedy to co z něho v tomhle počasí zbylo. Znechuceně znovu obracíme a už nechceme o žádném vodopádu ani slyšet.

Po cestě do kempu ještě zatoužím aspoň kousek si nalézt do stěny El Capitana. Zastavujeme u jeho úpatí. Protože je pod stěnou celkem velké suťovisko. Lucie to vzdává a rozhodne se na mne počkat v autě. Nahoru se škrábu dobrou hodinu. Nakonec si svůj malý sen přece jen splním. Vracím se trochu oklikou, abych se vyhnul nepříjemnému kamení, když slyším nějaké volání. Přicházím blíž a nacházím mladíka s nohou ovázanou zakrvavělým šátkem. Zjišťuji, že jde o horolezce chystajícího se na zítřejší zahájení sólo výstupu, který si po třech dnech nošení materiálu pod stěnu škaredě rozřízl nohu o Ostrý kámen. Věci necháváme na místě a pokouším se ho dostat dolů k autu. Naštěstí cestou potkáváme jeho známé, s jejichž pomocí ho snášíme dolů a pak do nemocnice.

Když se vrátím k autu, Lucie spí jako dudek. Po probuzení na mě spustí, ale vše ji vysvětluji a zklidňuje. Zastavíme se už jen pro benzín a po večeří se věnujeme balení našich věcí pro zítřejší přejezd do San Francisca.

Ušli jsme 11,3 mil a ujeli 67 mil.

30. 8.

Přejezd do San Francisca není nijak zvlášť zajímavý, snad jen množství větrných elektráren, roztroušených po okolních, jinak pustých kopcích. Projíždíme město a sháníme ubytování. Máme smůlu, vše je buď drahé, nebo obsazené. Projíždíme městem, s cílem Golden Gate. Ulice jsou dosti prudké, přesně jak je známe z filmů. Dokonce jsme viděli i známou tramvaj. Jeden domorodec nám řekl: „San Francisco je ráj opilců, když člověk na jedné straně ulice spadne, tak se zastaví v protisvahu té druhé“. A měl pravdu, ulice opravdu na sebe takhle navazují.

Slavný most přejíždíme tam a zpátky. Fotíme, ale je škoda, že je klasická odpolední mlha. Prý je to tak každý den. Dopoledne krásně slunečno a teplo, odpoledne mlha, mrholení a chladno.

Po neúspěšných pokusech se ubytovat v centru jsme se rozhodli sehnat ubytování co nejblíže letišti, ze kterého za dva dny odlétáme. Ještě stačíme zahlédnout obávanou věznici „Skála“ a ubytováváme se v San Brunu v motelu Ritz in (60$ se snídaní). Pokoj je čistý a pěkně zařízený. Vybalujeme věci z auta a po nezbytné hygieně uleháme k spánku.

Ujeli jsme 277 mil.

31. 8.

Dnešní cíl dne je prodat auto. Nebylo to tak lehké, jak jsme předpokládali, ale nakonec se nám to daří u značkového dealera Jeep, jehož zaměstnanec nás pak odváží až do motelu vlastním autem, kde se věnujeme balení a televizi.

1. 9.

Ráno si jdeme do banky proměnit šek a couráme po městě. Obědváme v čínsko-korejsko-japonské restauraci. Jídlo je moc dobré. Ochutnáváme i různé druhy suši. Zajímavé, ale denně bych to jíst nechtěl. Vracíme se na pokoj a zbytek pošmourného odpoledne trávíme spánkem a opět sledováním televize.

2 - 3. 9.

Brzy ráno pro nás přijíždí sjednaný taxík a odváží nás na letiště. Letíme kontinentální linkou na letiště do Newarku. Jelikož se jedná o kontinentální let, nedostáváme žádné jídlo a pití kromě vody se platí. V Newárku přesedáme na linku ČSA do Prahy. Konečně na „domácí půdě“. Velmi chutné jídlo a výborné pivo. V Praze čekáme ještě na let do Brna a za necelé půl hodiny se už vítáme s rodinou.

Sepsal Marek Schauer