Křížem krážem za krásami Moravského krasu I. (mezi Holštejnem, Rudicemi, Blanskem, Svatou Kateřinou a Vranovem)

V jednom cestopisu z poloviny letošního roku jsem zavzpomínal na náš pobyt v jedovnickém kempu Olšovec, který těžce poznamenalo týdenní mládežnické hip-hop / techno soustředění. A protože se tenkrát – až na drobný fakt, že jsme 6 dní a 5 nocí v kuse nezamhouřili oka - jednalo o týden zajímavý až povznášející, sáhl jsem do paměťových análů, oprášil staré fotografie a vytvořil toto vyprávění.

Příběh, který se v něm bude odehrávat, je již velmi starý aneb – jak říká klasik – bylo nebylo, dávno tomu. V době tohoto našeho putování či kroužení Moravským krasem, kterému se občas také plným právem říká Moravské Švýcarsko, se psal rok 2008 a měsíc červen se pomalu připravoval na ono rozšíření o koncové –ec. Nebyly chytré telefony a my se ještě přepravovali pouze vlaky, autobusy, na kole a po svých (a ono to opravdu šlo, přátelé).

Ti, kteří mají rádi historické romány a hodlají číst dále, se teď mohou těšit na story o známých i méně známých pamětihodnostech Moravského krasu, o jeho nezpochybnitelných přírodních krásách i o setkávání se zajímavými lidmi tohoto nádherného regionu. A všeho výše uvedeného jsme zde potkali v množství až překvapujícím. Stejně překvapující také bylo, kolik jsme toho tenkrát – při absenci spánku a za necelý týden – prošli, projeli a hlavně viděli. A výběr to byl více než pestrý, částečně i díky tomu, že jsme se nebáli překročit hranice krasového území …

Protože jsem byl jedním z těch, kteří přívěs na prázdniny v Jedovnicích připravili, nechal jsem si v něm svou historickou favoritku. A tak jsem se mohl nedlouho po sobotním zabydlení na chvíli projet kolem Jedovnických rybníků (Olšovec, Budkovan a Vrbový rybník). Dopadlo to ovšem neslavně. Nějaká rodinka zabrala při procházce celou silnici a když jsem je chtěl objet, sundal mě z kola jejich pes. Oni nadávali, já zuřil (ale byl jsem sám proti šesti) a tak jsem raději pokračoval dál. Bohužel jsem brzy zjistil, že kolo dostalo docela zabrat a navíc jsem píchnul. 

Do „našeho“ přívěsu jsem se vrátil pozdě, unavený a pěšky. A večer pak lepil a léčil šrámy na duši kola i své. Vzápětí se za našimi okny rozduněl těžkotonážní rock a my byli až do 4. hodiny ranní nechtěnými účastníky srazu motorkářů. Alespoň výběrem hudby se jednalo o zážitek rozhodně příjemnější než ty, které nám připravily dny následující.

Abych zapomněl na všechny nespravedlnosti světa, vyrazil jsem hned ráno na první vyjížďku někam dál za humna. O místech, která bych rád viděl, jsem měl poměrně jasno. Tím prvním byla zřícenina hradu Holštejn, v minulosti podzemní chodbou spojeným s jeskyní zvanou Lidomorna. Do ní prý z hradu shazovali různé „neposluchy“, což nás možná znovu čeká. Poměrně rozlehlý a významný hrad byl na vápencové skále založen v roce 1278 a od roku 1531 je uváděn jako pustý. V každém případě vydařený start do nedělního rána.

Holštejn, známý též jako Hohlerstein (Dutý kámen) následně vystřídá Ostrov u Macochy, v jehož okolí se nachází množství skal a jeskyní v čele s PR Balcarova skálou a jeskyní Balcarka. Mně však tentokrát stačila krátká zastávka u zdejšího větrného mlýna holandského typu z roku 1865. A potom již nastal čas vrátit se k manželce a pěší turistice.

Naším prvním cílem se stala obec Rudice a její nejslavnější atrakce, tedy Rudické propadání. Jedná se v podstatě o jícen jeskyně, do kterého se v kaskádách – a do hloubky asi 86 m – propadá Jedovnický potok. Odsud jsme se kolem vápencových „westernových“ skal známých jako Kolíbky (zde se natáčelo např. Sedmero krkavců) vydali k rudickému větrnému mlýnu. Ten je stejně starý a vzhledově podobný svému kolegovi z Ostrova, jen v něm od roku 1994 sídlí malé muzeum s ukázkami dobového bydlení, speleologie, mineralogie, hutnictví, hornictví, historie obce a exponáty z archeologických výzkumů. Pak ještě krátká zastávka u moderní kaple sv. Barbory z let 1998 až 2002 a návrat k trýznění ušních bubínků a hudebního vkusu.

Pondělí pak mělo jako hlavní bod programu okresní město Blansko, resp. jeho nejvýznamnější sakrální památky v čele s dřevěným kostelem sv. Paraskivy. Ten byl postaven v letech 1601 až 1641 v podkarpatském Nižním Selišti a je tak nejstarším kostelíkem rusínské gotiky tzv. sedmihradsko-marmarošského typu, na který u nás můžeme narazit. Viděli jsme zde původní horní ikonostas, ikony z II. poloviny 18. století i restaurátory obrazů při práci. Tento kostel stojí v Blansku od roku 1936 a jeho mobiliář pochází z několika kostelů. Poté jsme se přesunuli ke kostelu sv. Martina, který založil olomoucký biskup Zdík v I. polovině 12. století. Dnes se však již jedná o stavbu z let 1672 až 1691, navíc upravenou a rozšířenou v letech 1708 a 1889. 

Ženu následně čekalo „plážové“ lenošení, mě tvrdé sedlo bicyklu a výprava ke dvěma velmi zajímavým a cenným památkám, na které jsem se upřímně těšil. Tou první byla vesnička Svatá Kateřina, přesněji řečeno gotický kostelík sv. Kateřiny nacházející se dnes už v obci Šebrov – Kateřina. Neskutečně půvabná sněhobílá stavba z II. poloviny 15. století je jako z jiného světa, protože tady se skutečně zastavil čas (jen mobiliář je už barokní). Původně byl tento svatostánek zasvěcen sv. Petrovi a Pavlovi a já ho budu mít už navždy spojen se smutným vyprávěním o tom, jak odsud byly za asistence sociálně-demokratického Ministerstva kultury ukradeny dvě vzácné, pozdně gotické sošky (o této události jsem již na Turistice psal).

Kateřinu měla ale zanedlouho vystřídat Marie a gotiku baroko. Mým dalším cílem totiž byl klášter paulánů s kostelem Narození Panny Marie nacházející se ve Vranově (u Brna). Tento raně barokní klášterní komplex z I. poloviny 17. století je spojován s několika slavnými jmény, z nichž bychom měli zmínit minimálně Maxmiliána z Liechtensteinu (který nechal kostel postavit), G.B. Ernu (autor projektu), Ondřeje Schweigela (sochař), J.J. Etgense (autor freskové výzdoby) nebo Paula Trogera a Martina „Kremser“ Schmidta (autoři oltářních obrazů).

Při návštěvě tohoto místa bychom neměli opomenout ani klasicistně - empírovou hrobku Liechtensteinů. Jedná se o stavbu arch. Karla Engela z roku 1820, jejíž předsíň zdobí sochy Symbolů Smrti od Josefa Kliebera. Stylový závěr úspěšného dne, že ano …

Po mém dojezdu do Jedovnice jsme se mohli začít těšit na úterý, které už mělo být konečně i o těch jeskyních a krápnících.