Květen 2023 v Podbeskydí– poněkud méně mlhavé pt. 2

20.5.2023

Klidně bych mohl přidat podtitul

Objezd Ondřejníku

Ano, je to tak, naše přechodné bydliště leželo na úpatí známého seskupení kopců v předhůří Beskyd. Otázkou je, jsou-li to už Beskydy, nebo samostatný útvar, co se týče turistiky, je to jasné, nicméně geologové i kartografové jsou pro samostatnou kategorii. To trošku na úvod.

Ráno vypadá bohužel hůř než včera. Poněkud nevěřícně hledíme na předpověď počasí i zprávy z domova, kde je údajně modrá obloha. Jestli včera vysely mraky nízko, dnes už jsou rovnou dole. Kolem našich chat (či domů) je značně hustá mlha, přes kterou není vidět ani tak daleko, jako včerejší den. Nicméně i takový pohled na ranně televizní Panoramu odhaluje fakt, že na Pustevnách svítí slunce, takže doufáme, vyjedeme-li vzhůru, naši hvězdu uvidíme.

Přeci jen výjezd je opět poněkud opožděný. Od našeho stanoviště je k dispozici relativně slušná polně-lesní cesta, kterou se dá překonat relativně prudký úsek, který směřuje do hory kolem nás. I tak je to dost do kopce, minimálně v prvním kilometru, kde část velkého oblouku krájí vrstevnice takřka kolmo. Naši kamarádi a známí vybavení elektrickou přípomocí tak pomalu mizí v dáli, na nožní pohon jsme vlastně zůstali už jen dva mohykáni. Po nějakém kilometru a půl náročného výjezdu se přeci jen cesta mírní do snesitelnějších sklonů, podle označení najíždíme na cestu Panská, která na Ondřejník stoupá od horního (jižního) konce Kozlovic. Důležitým faktem že se k cestě připojuje i zelená TZ od naší Lhotky. Cesta obtáčí severní úbočí masivu a ostře se láme k jihu v rozcestí Kubalánky. Brzy se objeví asfaltový povrch, což zase to šlapání ještě ulehčí. Nenápadně překonáme výškovou vrstevnici 700 m a dáváme pozor, aby nám v mlze nezmizela chata. Naštěstí na přítomnost turistického cíle upozorní zvýšený pohyb výletníků turistů, cyklistů a mimo to i závodníků, kteří tu měří své síly v jakémsi klání.

Samotná chata Ondřejník je dlouhodobě zavřená, peníze chybí všude, naštěstí je ale kousek pod ní nová Roubenka Ondřejníček, která uspokojí nezbytné potřeby vysílených příchozích. Sice do kelímků, ale mimo obligátního Radegastu tu točí i něco z Valašského pivovárku z Čeladné, takže tím nám nenápadně odpadl jeden zamýšlený cíl. I přes všeobjímající mlhu se na terase sedí celkem hezky, což protahujeme k příjezdy Vaška s Martinou s malou Jindřiškou spokojeně usazenou v sedačce za tatínkem. I přes tu mlhu je celkem teplo a byť skromně, několikrát se na obloze objeví jakési světlé kolečko. Že by to bylo to slunce?

Posezení se tedy protáhlo, ale ještě bychom něco ujet měli. Od chyty míří do údolí svižná asfaltka a protože je stále mlha nízko, moc výhledů nepotkáme. Cesta vede do okrajových částí Frýdlantu nad Ostravicí, kde bychom chtěli narazit na cyklotrasu 6007 do Pstruží, to se nám daří zkratkou kolem zahrádek, čímž jsme ušetřili nějaké metry. Pak už nás čeká vcelku příjemná asfaltová trasa s mírnými výjezdy a sjezdy, nenápadně se zlepšuje i výhled, dokonce jsem měl dojem, že je vidět i Lysá hora, ale bohužel počasí se nelepšilo tak rychle, jak bychom si přáli.

Snad až u Čeladné se udělalo tak hezky, že se nám nakonec odhalil v plné kráse hlavní vrchol Ondřejníku, tedy Skalka (964 m).

Cestou jsem se poněkud potrhali, ale scházíme se u areálu Beskydského rehabilitačního centra, což je jedno z terapeutických míst v Čeladné. Ono podobných sanatorií je v obci víc, mimo jiné i golfová hřiště, kde se dokonce konají občas poměrně velké závody. Nás ale víc zajímá nějaký ten oběd, případně svérázná rozhledna u brány areálu. Je tu i poměrně dosti jiných hostů, jakési podium či diskžokej, je zahájení lázeňské sezony.

Původně jsem toho asi chtěli najet i více, protáhlo se nám ale sezení na Ondřejníku, ale i tak si dáme k návratu libůstku v trase části Radegastova okruhu č. 3 (takové místní cyklotrasy).

Odbočka na něj je ve vedlejších Kunčicích pod Ondřejníkem a je to celkem pěkná trasa spíše po šotolině, občas louka, sem tam les, ale hlavně relativně ve vrstevnici, tedy bez výraznějších kopců. Z těch luk je občas něco vidět, velké vrcholy Beskyd (Kněhyně, Tanečnice nebo Radhošť) jsou stále zahalené, odhalené jsou ale nižší kopce za Pindulou (sedlo), tedy Veřovické vrchy. Náš směr provází i žlutá TZ, která nás v samotné trase dovede až do Kozlovic. Obec je poměrně dlouhá, takže do naší oblíbené hospůdky to ještě jsou nějaké dva kilometry. No a abychom nejezdili stále stejně, zkusíme to do Lhotky po pěší zelené. Odbočka na trasu je vlastně kousek od hospody. K všeobecné spokojenosti (zůstalo nás méně) to byla celkem pěkná cesta, chvíli sice po trávě, ale nic nepřekonatelného.

 

21.5.2023

Na neděli připadá odjezd, což platí i dnes. Tedy nějaké to balení, nakládání zavazadel, úklid, finanční vyrovnání apod. Ačkoliv nás tedy od rána provází sluníčko, přeci jen se zdá, že příroda nám ještě nějaké mráčky schovává i na dnešek. Poslední mlha se váli dole v Kozlovicích pod Palkovickými hůrkami.

Cyklistické části výpravy zbývá opět nějaký ten dojezd na nádraží, sice jsem uvažovali o něčem bližším (Studénka?), ale nakonec zopakujeme ty Hranice. Ale část bude přeci jen trošku jiná. Sjíždíme tedy silnicí do Kozlovic, konečně jsou k vidění i ty neviděné Beskydy (tedy zhruba ty kde jsou Pustevny, Radhošť, Veřovické vrchy aj. Z Kozlovic údolím Ondřejnice pod Hukvaldy, zde známý kopec kolem Janáčkova domu a pak víceméně přímým směrem přes Horní Sklenov, se studánkou Korýtka (část cyklotrasy 502), pak bez značení téměř přímo do Příbora, kde si dopřejeme po necelých 20 km zastávku u cukrárny poblíž náměstí (ta cukrárna je spojená s pivnicí). Po kratším projíždění západní částí Příbora najíždíme na místní komunikace, něco z toho jsou vlastně nové cyklostezky. Ty sledují blízkou D48, v podstatě kolem ní, pod most do Libhoště, pod další dálniční přemostění na jižní stranu dálnice, průmyslovou zónou do centra Nového Jičína.

Jsme zhruba v polovině cesty, i doba je dobrá k obědu k čemuž poslouží mexický restaurant. No i polévka byla na několika kusech nádobí, prý kvůli gurmánskému zážitku (naštěstí oběd nechutnal celkově špatně).

Tedy posilněni pokračujeme do předměstí Loučka, kde nás ale čeká poslední větší trápení, tedy kopec do Starého Jičína. Zde už jsme na příjezdové trase, z které příliš neuhneme, tady rovně do Starojické Lhoty, poslední sjezd do Dubu a pak už je to skoro rovina. Malé zaváhání u Polomských rybníků /naštěstí jen asi 200 m), pak už větší komplikace nehrozila, i do Bělotína nic zvláštního a k Hranicím je takřka cyklostezka. Odpolední vlaky zvláště v neděli bývají obsazené i co se týče místa pro cyklisty, takže žádný rychlík (spíš expres) nás nevezme, naštěstí kola berou osobáky, je sice víc přestupů, ale i ty osobní vlaky zas tak pomalé nejsou, čekání je tak v půl až třičtvrtěhodinách, nejdřív Přerov a Olomouc. I tak jsme doma celkem včas, abychom si dali jedno (asi dvě) u Dacana a vyzvedli si i zavazadla.


Pt. 1