Lamí Loudání 2012 - podél Vltavy až k pramenům...tedy Písku

Lamí Loudání

Nebylo to být nic moc obyčejného, přeci jen nějakou tu 24hodinovku si zajedou stovky lidí. I to je dostatečný zážitek, mě to například vydrželo přibližně půl roku. Poté přišli Alpy, ale to je z jiného soudku. Nicméně „Loudání Českou krajinou“ všechno ostatní posunulo o dva schůdky dolů.

Už v samotných propozicích člověka či spíše blázna varují, že když trasa bude měřit např. 640km – tak buď připraven 641km tlačit. Člověk si řekne, to by mě zajímalo, který ten kopec bych tak nevytlačil - no byla má fatální neznalost KRAJINY za humny - je jich spousta. A opravdu jsou vlastně moc imponující, už Jára Cimrman říkal něco ve stylu, že do kopce se jde nejlépe po schodech. Čímž krajina okolo Vltavy je velmi, ale velmi obdařena.

Samotná příprava byla víc jak náročná, nikdy jsem na takový outdoor-výlet nejel, a tak jsem nakoupil zadní a přední nosič, když brašny – tak vodotěsný… no a najednou 25 kilogramů navíc, 60 litrů úložního prostoru. Následující testovací jízda na Ještěd byla víc jak náročná, takže musela začít první část redukce. Přední brašny – zbytečná věc, zadní byla výborná na spací věci takže 5,2kg s nosičem na sedlovce a spaní do -8°C.. Zbytek dáme do baťohu a potáhneme to na zádech – chyba! Táhnout 640km na zádech 16kg – nemožné, minimálně při mé tělesné konstituci. Pravda je, že tam bylo jídlo na 5 dnů a 3litry vody. Ani nestačilo, že váha batohu se snižovala pojídáním zásob, speciálně na Loudání to je strašně moc. Co budu povídat, vyrážel jsem a s kolem jsem vážil 102kg (70kg z toho jsem byl já, kolo má nějakých 12kg). No a když už jsem u těch čísel, tak jsem se postupně zbavil 8kg jídla, 5kg vody a 5kg své váhy. Jenže váha klesala adekvátně s únavou, takže mi stejně připadalo, že stále táhnu s sebou alespoň 100kg. Z původního plánu nacpat do sebe 10Mcal a na kole utratit 8Mcal denně sešlo hnedka první den. Sníst denně 30dkg kešu oříšků je také špatný plán… stejně jako sníst dvacet tesco-tyčinek. Jediné na co jsem měl náladu byla ovesná kaše a můj speciální sirup „furtošlap“, který krom obsahu ionťáku, obsahuje haldu cukrů, vlákninu a taurin… toto mi jediné s kofeinem a postelí v penzionu se sprchou vracelo jakousi energii. Hlava byla víc jak v pohodě – představa, že to jedu a tlačím a jedu a tlačím mě irituje dodnes natolik, že už mám naplánovanou dovolenou na srpen a stůj co stůj to dojedu.

Ale i to co jsem prožil v té mé první třetině stálo za to. Začalo chvilku po osmé večer po příjezdu na místo činu – sportovní hala Slaný. Na první pohled bylo jasné kdo toho chce uvést na kole nejvíc, byl jsem to já a kolega Martin. Od vypuknutí v deset večer byla vidět před námi krásná blikající klikatice cyklistů, která dělila horizont na tmu zleva a tmu zprava s posledními odrazy dávno zapadlého sluníčka. Martin si splnil sen hnedle ze začátku, kdy pár sekund byl v „Loudání“ první. Zato já byl rád, že s mým občas svítícím světlem, jsem měl stále před sebou někoho kdo věděl kam se jede. Trasa vedla buď po silnici nebo po velmi příjemném singltrailu, obohaceným o pár lávek… Ehm, tímto bych se chtěl omluvit pár lidem… Přibližně u druhé nebo třetí lávky v levý zatáčce jsem zazmatkoval a prudce zaflekoval před ní. A určitě tam za mnou někdo lehce nadával… Ale ten zadní nosič mi trošku pozměnil ovládání. Takhle nějak tento večer pokračovala cesta až do obce Loděnice. Tu někdo prudce zastavil přede mnou – tu já někomu udělal něco podobného. Nicméně to bylo bez dotyku a všichni to brali sportovně, divné až úžasné - tolik podobných lidí na jednom místě. No pokračovali jsme přibližně do dvou hodin, když už jsme začali bloudit, dohodli jsme se, že ráno bude moudřejší večera a začali ujídat náklad a využili tábořiště u nějaké Kulturní památky (u nějakého dolu, bohužel první tři mapky posloužili k rannímu ohřevu nad ohništěm). Měl jsem pocit, že v noci dvakrát pršelo, ale co táhnout 5,2kg spacího náčiní bylo velmi, velmi…ehm…pohodlné. V tu dobu jsem byl rád, že táhnout 2kg spacák nebylo marné. Nádherně jsem se asi jako jediný prospal. Ani jsme nevadili mravencům, co sídlili vedle našeho přístřešku. K snídani jsem dal výborný (v tu dobu) kešu oříšky a výborný vlažný ionťák, co jsem si ohříval ve spacáku celou noc.

Nebylo nic hezčího, než popojíždět krajinou… tu a tam někoho dohnat, nebo někdo dožene tebe… Prohodíte pár slov… vyměníte pár tyčinek… a tlačíte dál…. Ano v tomto duchu se táhl celý první den. Kam se hrabou skauti s ranní rozcvičkou, proč si nevzít kolo na Bobovské vodopády. Kdybych tam byl sám, tak asi rozeberu kolo a přenesu ho po částech dolů… také se nabízela varianta kolo pustit a dole ho vytáhnout z vody, ale co bychom to byly za loudaly, pomůžeme si navzájem.. i bez lana. Pár foteček, pár narážek na trasu a jakési procitnutí, jaké to asi bude dál. A v tu chvíli v Čechách vyrostla Amerika, Američka a Mexiko. Také úžasné místo, a to jsme ještě nevěděli jak naše morálka opodál klesne. Co se nestalo, pravděpodobně nás dojela Terezka (kdo nezná, tak myslím druhá nejstarší závodnice v plné síle). V tu chvíli nám ubylo dost sebevědomí. Když jsme ji setřásly na singltreku okolo Štěchovické přehrady, tak jsme si to zdůvodňovali tím, že určitě vstávala dřív… přeci jen jsme vyráželi po osmé hodině. Krásný den nás čekal. V plánu jsme měli krásných 150km. Ale jak už to bývá, plány se dělají – platnosti zbývají. Cesta se dál klikatila okolo Vltavy… tu jedna přehrada, tu druhá. Zajímavé bylo, že před každou hrází takovéto přehrady byl extra-kopeček.. No kam by Rakušák natáhl lano a udělal z toho feraty, tam byla naše cesta. Hlídač ze Štěchovické elektrárny nám ukázal přesně cestu kudykam: „…jo, ráno se tam někdo drápal, když jsem byl mladší tak jsem tam chodil s jedním kolegou běhat, ale pro kolo to určitě není… já si teď koupil nový…“, a ukazoval na nové mtb Lapiera, očividně ho měl připravený až skončí ve své těžké práci, ve které si očividně neměl s kým pokecat. Nu dotankoval nám všem výbornou vlažnou vodu a jeli jsme hledat tu správnou cestu. A kdo neviděl ten krásný trail okolo vody, tak neuvěří… kam se hrabou Rychleby. Sice se tam kolega málem vykoupal, ale běhat z kopce to mu šlo a tak se ani nenamočil. Očividně jsme pobavili partičku pěších turistů taháním obaleného kola zpět na cestu. Děkujeme, že jste se nesmáli hlasitěji než my. Cesta poté probíhala skoro normálně kdyby najedenou… kolega, že potřebuje akutně na záchod... No ale zkuste se někde mezi srázem, skálou a vodou vykadit… No raději to nebudu víc komentovat. Další turisté u Svatojánských proudů na nás rovnou křičeli, ať neblbneme a na to kolo ani nenastupujem…. Což nás samozřejmě neodradilo a loudací rychlostí jsme pokračovali vpřed. Docela by mě zajímalo kolikrát jsem cestou vystupoval a nastupoval z kola, určitě by to byla zajímavá statistika vůči kilometru najetém. Výborně pobavil i kdesi v kopcích pracující dřevorubec a s úsměvem povídá: „…jo vy taky asi hledáte tu turistickou značku, kterou jsem loni pokácel…no dal jsem to nějakýmu místnímu turistovi aby to přeznačil, ale asi toho má moc… takže ne tudy, ale tamtudy“ a ukazuje na opačnou cestu než jsme původně chtěli.... Tak jsme poděkovali a pachtili se dál…. Pachtění bylo dost a začali jsme shánět nějakou občerstvovačku. Na pokraji jedné vsi byla docela sympatická teráska, ale vedlo k ní asi 10 schodů a nikomu se dolů nechtělo, tak jsme jeli dál do vsi, až jsme usoudili, že i těch 10 schodů není zas tak moc. Ok, tak otáčíme a stoupáme zpět na tu terasu… Všichni pěkně sneseme kola, někdo se zhroutí na nejbližší lavičce, jiní zjišťují jak je to s obsluhou. Nikde ani noha, jen jedno rozpité pivo a nakousaná sušenka… nu což, tak vytáhneme kola zpět po těch schodech nahoru a vracíme se zpět z kopce k vojenské zotavovně… znouzecnosti nepohrdeme čtyřhvězdičkovou kavárnou, kde na nás byli velmi příjemní i přes náš nelibý odér a trošku bláta… Ba i kola nám dovolili vzít si sebou dovnitř. Cenovou skupinu bych přirovnal k večerní Praze, takže jsme si vybrali jídlo v co největším množství...ano, vyhráli to těstoviny… někdo si objednal těstoviny s brokolicí (kterou nejí) a někdo musel přidat magnezium aby u toho jídla nezkolaboval a někdo si dal rádlera. Nacpali jsme se tak, že jsme pozapoměli na trasu jeli úplně mimo, naštěstí do místa kam jsme měli… Ano, byla to ta zelená hnedka za zotavovnou, od Čépy jsme se později dozvěděli, že šlo o obzvlášť vypečený kousek trati. Ale udělali jsme dobře vzhledem k našemu stavu. Ten den jsme ujeli přibližně 50km pod plán z trasy. Dopachtili jsme se až do Kamýku.

Těsně před Kamýkem jsme už byli tak vyčerpaní, že jsme začali shánět ubytovaní… Všude plno, chystají se nějaké koňské závody, tak je to nacpaný… Zaplaťpánbůh, že Maďarům se cestou rozbilo auto a tak spali jinde. Zaplaťpánbůh, že jsme u hospody potkali Čépu s dobrou zprávou, mají guláš, ubytko je volný jen jedno a hostinský je trochu pruďas, ale hodnej... I přes to, že nejím tlusté maso, guláš jsem zblajznul ani nevím jak, trošku doplnil tekutiny a už jsme se chystali za Čepou na Kamejk… sprcha, postel a ve 4 budíček.

Vyjížďka pokračovala klidně asi deset kiláků, pak mi praskl řetěz… a Čépa s Tomášem mizí v kopci, od té doby jsme je neviděli… páč řetěz v zápětí praskl znova, což mě pravděpodobně inspirovalo k tomu abych mu 4 články ohnoul a odsoudil se s cvakáním po zbytek cesty, ale naštěstí to přeskakovalo jen každé 4 otočení. Posnídali jsme na jednom z konců Orlíku výbornou ovesnou kaši a začaly potkávat loudaly, nejdřív ty ze Slovenska, poté toho z Brna. Náš cíl byl jasný, Žďárovský most. Výška toho mostu asi udolala kolegu Martina a propadl beznaději a odstoupil… Dvě hodiny jsem jezdil sem a tam a snažil se ho donutit k pohybu i přes loajální mé odstoupení propadl skepsi a nechtěl se ani hnout. Ale v tu mi přišla smska od Milči… „…a že je to škoda a ták…“ a tak volám a píšu, že jsem si to rozmyslel…Martina zanechávám na mostu s tím, že si pro něj do Příbrami přijedou rodiče.

Po mé reinkarnaci a prý vyvolání lehkého zmatku ve výsledcích jsem se určitě povědomě těšil na to peklo co mě čekalo. Nepřišlo tak naráz jak by člověk třeba chtěl. Nejdřív jsem po té tříhodinové demonstraci dojel Tomase ze Slovenska… Pěkně jsme si spolu zatlačili. Přišla smska od Tomáše a že prý jsou asi dvacet kiláků přede mnou. Takže výpad a hurá na ten kousek s Červenou n.V. … a ejhle… po 4h slézání a vylézání strží jsem asi metr od Vltavy. A co nevidím… rybářova chýš či bezdomovců slam? A hele… loďka… na pokraji zoufalství začínám hledat vesla…. Nejsou… no nic, vracím se zpět od Vltavy nahoru, zapnu navigaci a vyrážím přímou cestou necestou k první čáře. S intelektuálním nadhledem si začínám zvesela zpívat, zoufalství je zažehnáno, teď už stačí jen potokem nahoru a po třech hodinách bez vody mířím k prvnímu penzionu v Kučeři… a dozvídám se, že včera tam bylo taky pár takových Smraďochů s číslem na řidítkách… rekapituluji trasu a dozvídám se, že těch cca 20km trasy mě stálo asi 40km a 6 hodin. Uvařím si poslední jelení ragů co celou dobu táhnu s sebou a skoro v devět jsem v posteli s tím, že ve 4 vstávám a jedu dál..

Náhle po půlhodinovém oddalování zvonění budíku je 6 ráno a nasedám na cvakající velocipéd a jedu přes jakousi oboru směrem k trase. Cestu očividně používají hlavně srnky, jeleni, zajíci a cyklisti, proto ji vyasfaltovali… Dojíždím na Podolský most a koukám, jeden most mi chybí… a fotím ho hoooodně zdálky... nu což bude další… a vidím přijíždět Terezku.. Vypadá dost zachovale po deštivé noci venku a jedeme dál směr Dobešice. Občas si trošku za loudáme a opět se utvrzujeme v pravidlu, že když jedem dlouho z kopce tak jedem blbě. Dojíždíme do vsi Kluky, najíme se v místní sámošce a posbíráme poslední pocity z trasy, z dálky se podíváme na Velký Mehelník a smířeně odstupujeme a jedeme do Písku na vlak.

Koleno mě sice bolelo ještě asi měsíc, ale celou dobu přemýšlím kdyže si ten zbytek tak krásného výletu po Čechách dojedu. Příště si sebou vezmu jen ovesnou kaši, sušený maso a vodu, to by bylo neujet alespoň půlku v limitu J