Lanšperk,Žamberk,Litice,Metuje,Peklo,Nové Město n.Met.
Pondělí. Nevyhnutná povinnost něco si zařídit ve vzdáleném Náchodsku mně přiměla sehnat některého z mých kamarádů a udělat si z nutné potřeby výlet. Je to trochu problém, nejraději se toulám tam, kde jsem ještě nebyl. No, a takových míst už pro mě u nás i v Evropě ubývá. Po dlouhém čumění do map volím jako první zastávku na cestě zříceninu hradu Lanšperk, severovýchodně od Ústí nad Orlicí. K tomu jsem chtěl původně přidat eventuálně i kousek procházky okolo Tiché Orlice. Jenže si brzy uvědomuji doma zapomenutý kabel k navigaci a boty do horšího terénu. Zásadně neřídím ani ve šlapkách ani v pohorkách. Bez navigace bych se obešel, protože mapy nezapomenu nikdy, ale dobré boty jsou důležité. Otočka a zpátky. To ovšem nebylo všechno. V Ústí n.O. zase zastávka a kolegáček spěchá do bankomatu. Čas podezřele rychle uhání a vidím, že Orlice bude vypuštěna. V Lanšperku pro jistotu parkujeme už dole na větším parkovišti. Kdo ví, jak to bude vypadat nahoře. Nevýhodou je, že šlapeme na kopec trochu déle. V horní části Lanšperku hodnotím místní osvěžovnu a pokračujeme na hrad, který není žádný mladík. Vybudoval ho během osídlování okolních pustých pohraničních hvozdů v letech 1253 až 1278 král Přemysl Otakar II. na úzké šíji nad tokem Orlice. Asi třicet let ho pak také drželi husité a stejně vystřídal množství různých bydlících. Dnes zůstala zachována prakticky jen mohutnější hradební zeď po celé jedné straně hradu, jedno sklepení a další otevřený suterén, snad obytné budovy. Mimo jednoho velkého okna v hradbě je v jednom rohu z kovové rozhledny slušný výhled. Tak jsme se pěkně poprocházeli hradem, že je najednou děsně moc hodin. Nic naplat, vypouštíme i hrad Žampach, což mně mrzí. A ještě navíc nám ve zdejším kraji krade vzácný čas množství objížděk, kde viditelně bloudí i místní. Naprostá absence značení objízdných tras je pro nás hotová katastrofa. Začalo to vlastně už v Ústí. K odjezdu vlaku ze Žamberku do Litic nezbývá moc času a odstavujeme auto před rozkopanou silnicí u nádraží. Spěch je zbytečný, neboť celá trať je mimo provoz a po informaci od osamělé přednostky nádražíčka zjišťujeme informace o náhradní Dopravě. Prohazujeme tedy operativně plán a vyrážíme po svých do Litic podél Divoké Orlice. Z mapy to vypadalo zajímavěji. Poměrně nudná cesta se vylepší až za Bohousovou, kousek před Liticemi. Objevujeme pěknou skálu a zalesněné okolí. Požitek z pěkné přírody nám brzy zkazí místní páchnoucí a rachotící lom. Po projití obc šplháme na kopec. U dřevěné zvoničky a pár roubenek se cesta stáčí a ještě kousek výš přicházíme před zavřenou bránu hradu Litice. Samozřejmě víme, že je dnes pondělí a hrady jsou zavřené, ale jen tak, kvůli odstranění tukových zásob a prohlídky aspoň zvenčí jsme sem přesto vylezli. Je třeba trochu chodit a nahradit sezení u počítače pohybem. Z hradu tedy moc vidět není. Nezbývá, než se zase spustit dolů. Do odjezdu náhradního autobusu od železničního nádraží máme asi hodinku. A jsou to asi dva kilometry, není proč spěchat. Nasedáme do poloprázdného busu a chceme platit. Průvodčí nic nechce, že se platí až dál. Bus nás vyhazuje v České Rybné, kde čekáme zase půlhodinku. Teprve tady doplácíme jízdné za celou cestu. U zastávky náhradní jízdní řády tvrdí něco jiného než chytrý mobil z internetu, nebo původní originály. Je to stejně jedno, protože autobus si jede podle úplně něčeho jiného. Nám je to celkem jedno protože se blíží večer a po příchodu k autu v Žamberku se přesouváme na opačný konec do plánovaného minipivovaru Žamberecký kanec spláchnout prach z cest. Dnešních nachozených 18km nám stačí a po informaci, že plánovaná ochutnávka druhého místního minipivovaru Letohradský jelen odpadá pro neexistenci jeho pivnice, spokojeně zůstáváme odpočívat zde.
Úterý. Ráno odjíždíme k Náchodu, kde si vyřizuji potřebné. Další turistická část začíná za okrajem Náchoda u obce Bražec. Trochu ho obcházíme kvůli výhružné ceduli soukromého vlastníka a k řece Metuji se přidáváme po žluté TZ. Přírodní park Metuje, Peklo, jsem volil nejen kvůli nutnosti, ale i z jisté nostalgie zavzpomínat si na časy, kdy jsme sem s kamarády jezdili. Bohužel, jako i jinde, tady podobně nás čekal po létech šok z příšerné, do očí trempa bijící, široké asfaltové dálnice. Hrůza. Mám tu velké problémy občas zmáčknout spoušť foťáku tak, aby se do záběru krásné přírody nedostala ta velká asfaltová příšernost. A už to začíná. Znenadání za námi někdo pronikavě hvízdne. Udělejte místo, pán velkomožný jede! Místo pro sultánovy slony! Vozovka široká asi 4 metry a pánu cyklistovi v brnění nestačí polovina. Po chvíli ho dohání, neméně do slušivého brnění oděná, jeho paní. Ta sice neumí pískat, zato se o nás otře, přestože má pro sebe 2m šířky. Ale už se dostáváme k místu mně milému. Na Ostrovy. Tady bývala krásná romantická dřevěná hospůdka. Obehnaná jednoduchým zábradlím z podélné kulatiny. Jen přivázat koně. Osamocená, mimo civilizaci, bez elektřiny. Pivo čepováno ručně za svitu petrolejek. Pivo chladné, z kamenného sklepa. Kde je? Zmizela. Vedle asfaltové řeky je náhrada, naštěstí také přírodně dřevitá. Nám je ovšem milejší krásná řeka. Dvakrát překračujeme pěkné kryté dřevěné mosty. Já tu pamatuji jen mělký brod. Kousek dál si prohlížíme rozkvetlé arboretum s tulipány a pěknými okrasnými dřevinami. A stejně. Nejhezčí je jaro. Vonící a kvetoucí. U Králíčkova smrku se zastavíme ho obejmout. Když tu žádná není, aspoň strom. Ale na rozdíl od našeho prezidenta žádná síla do mě nevchází. Pokud mně něco nabilo, tak hned na začátku řeka. Člověk si musí to škaredé odmyslet. Za posledním mostem stojí u řeky budova starého mlýna částečně porostlá zelení. Odbočujeme kousek podle dravé Olešenky. Už z dálky spatřujeme malebné, roubené stavení penzionu-útulny Peklo s rukopisem architekta Dušana Jurkoviče. Ano, zde je vše, jak bylo, několik desetiletí netknuto. Venku stejný vodník na jezírku. Uvnitř ukazuji Petrovi vyřezávaný interiér s podivuhodným lustrem z dřevěného ozubeného mlýnského pohonu a plno čertů. I v krbu jeden sedí. Peklo opouštíme kousek po silnici, než ji cesta opustí přes další most. Kráčíme divočejší rezervací Peklo s občasnými skalami. V závěru šplháme vzhůru do Nového Města n.Metují. V parčíku ještě odbočíme ke Klosově vyhlídce na skalnaté výspě nad údolím Metuje. Blíže centru nám pak oči s úžasem spočinou na dvou mohutných rozkvetlých sakurách u kostela Narození P. Marie. Do historického malebného centra města se vchází okolo věže Zázvorka v místě bývalé Krajské brány. Už tady mám vytyčenou prohlídkovou trasu, kterou vodívám všechny, co tu ještě nebyli. Osobně se mi líbí Nové Město víc než rovněž krásná Telč. Tady se nacházejí v okolí hradeb romantická zákoutíčka a výhledy, které Telč nemá. Proto odbočuji okolo pranýře s okovy pitoreskní uličkou a zadem se dostáváme k zámku. Odtud je první skvělý pohled na náměstí. Napravo míjíme zámek a pokračujeme v okružní cestě podél hradeb až k jižnímu konci. Překročením silnice vystoupáme po schodech, až se dostaneme k muzeu. Máme štěstí. Je otevřeno sklepení pod ním. Opodál je další místo k průhledu na náměstí. Kousek odtud je na něm vyznačena původní studna. My na něj ale nevstoupíme a naše kroky pokračují po obvodu hradeb s výhledy do údolí Metuje. Pod námi strmě padají kolmo dolů skalní útesy. Přes pár průchodů se dostaneme až k místu, kudy jsme do historické části města vstoupili. A teď už zbývá se občerstvit a rozloučit s krásným městem.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut