Lanzarote aneb s batoletem na cestách

Vždycky jsem si myslela, že na Kanáry jezdí lidé, kteří se chtějí válet na pláži a usrkávat barevná pitíčka ze skleniček s paraplíčkem.  Výletu na Lanzarote s dvouletým batoletem jsem se trochu obávala.  Už na letišti ve Vídni se mé obavy ukázaly liché. Letiště bylo přeplněno důchodci  a páry s malými dětmi.  Kočárek se nepočítá mezi zavazadla a je možné s ním jet až přímo ke vstupu do letadla, kde si jej převezme zřízenec a odnese jej do zavazadlového prostoru. Do dvou let cestují děti zdarma bez nároku na místo k sezení. Rodič vyfasuje pásek, který si připevní na svůj pás a dítko má celou cestu přicvaknuté na klíně. Pro nejmenší miminka je vpředu před prvními sedadly postýlka.

Cesta tam probíhala bez komplikací, skoro celou dobu spal.

Krajina a městečka na Lanzarote jsou malebná,  zásluhu na tom má César Manrique, umělec , který se zasloužil o zvláštní předpisy o ochraně přírodního bohatství  na Lanzarote a stal se hlavním lanzarotským architektem. Proto na Lanzarote najdeme jen jedinou výškovou budovu v Arecife a nejsou zde ani žádné bilboardy. Ostrov si tak jako jediný ze všech udržel původní ráz a stal se Biosférickou rezervací Unesco.

Překvapilo mě, jak i v nejmenších horských vesničkách mají zařízená dětská hřiště. O hotelu nemluvě, tam se zaměření na rodiny s dětmi očekává, ale prolézačky a houpačky byly skoro na každém rohu. Taky prodejny kyblíčků, lopatiček a plyšových zvířátek – past na rodičovské peněženky. Ostatně kyblíček a pořádnou lopatku tu mrně užije,  pláže jsou krásné, čisté a i na těch nejmenších v turistických centrech nechybí sprcha. 

Kdo chce, může sedět celý týden v hotelu a nudit se nebude, ale nás by to nebavilo. Jakožto majtelé nosítka Ergo a rodiče hubeného potomka jsme mohli chodit po výletech kam je libo. Lanzarote nabízí šest hlavních center turistického zájmu a dům Cesara Manriqueho.

Půjčení toho nejmenšího auta Toyota Yaris nás vyšlo na 33 eur za den. Dětská sedačka byla sice hodně používaná, ale na ostrově to není nikam  moc daleko a provoz byl v listopadu velmi mírný (netuším, jak je to v sezóně, ale asi o moc horší nebude).  Vyjeli jsme na silnici.  Všude kolem byla pole plná opuncií, na  jejichž plodech – kaktusových fících žije brouk červec nopálový, z kterého se vyrábí přírodní červené barvivo košenila E120. Za  chvilku nás čekala první zastávka  - Jardín de casus – Kaktusová zahrádka. Architektem byl samozřejmě Manrque.  Je zde přes 10 000 kaktusů shromážděných z celého světa. Krom kaktusů je k vidění opravený větrný mlýn, kavárna , obchod se suvenýry a stylové záchody.

Pak jsme jeli k Jameos de Agua, což je systém lávových jeskyň, kde žijí slepí bílí krabi, ktaří normálně pobývají v hloubce několik kilometrů. Architekt Manrique zde vytvořil pozoruhodný komplex s kavárnou pod širým nebem, bazénem a budovou, kde je muzeum sopek.

Další zastávka byla až úplně na severu, na vyhlídce Mirador del Río. Jedná se o restauraci, kterou Manrique vytvořil v roce 1974. Vzhled je tak futuristický, že se tu natáčel seriál Doctor Who. Z vyhlídky je vidět na ostrov Gracióza. V restauraci bohužel neměli jídlo, jen kávu a nějaké sušenky, takže jsem museli na oběd do blízkého města Haría. Vyhlídková restaurace byla omšelá s chabou zásobou  jídla a umakartovými tácky, naštěstí přímo v Haríi je mnoho restaurací. Hnd na kraji jsme narazili na jednu velmi dobrou – Casa Arcadio. Očekávali autobus turistů, měli navařené švédské stoly – talíř za 7,50. Paellu, grilované kuřecí paličky, masové kuličky, saláty, brambory, rýži, ovoce a v ceně ještě dezert – zmrzlina.

Pak jsme se stavili na Playa de Famara. Byla sice zima (v listopadu asi 18 °C) a  foukal vítr, pro surfaře zřejmě ideální. Na páži byly samé pěkné kulaté lávové kamínky. Nazpět jsme se vraceli kolem Monumento al Campesino, což je památník věnovaný lanzarotským vesničanům. Autorem je, jak jinak, Cesar Manrique.

Poslední zastávka naší cesty byl dům Césara Manriqueho.  Jedná se o obydlí vytvořené z pěti lávových bublin, opět zajímavě architektonicky zpracované Manriquovým typickým stylem. K vidění je zde původní nábytek, krb, koupelna, charakteristický bazén, osvětlení. V části je galerie, venku pak kavárna a nezbytný obchod se suvenýry, kde si za 70 eur můžete koupit nepovedenou umělohmotnou napodobeninu Manriqueho nejbarevnější větrné sochy. Zajímavé je, že autor svůj dům věnoval nadaci pouze několik měsíců před svou smrtí.

Ve středu je tradiční odpočinkový den, proto jsme se jen procházeli po pláži, dobře poobědvali španělské jídlo a zapili červeným vínem.

Ve čtvrtek jsme si opět půjčili auto. Naše cesta vedla opět kolem Monumento  al Campesino, přes vinařskou oblast Mozaga do Národního parku Timanfaya. Sopečné pohoří a lávová pole lze navštívit pouze v autobusu. Příjezdová cesta vede na parkoviště, kde stojí tým poháněčů a organizují parkování. Naženou turisty do autobusu, kde zazní výklad o vzniku parku a vulkanické činnosti. Španělsky, anglicky a německy. Autobus zastavuje u každé zajímavé díry a výhledu, celá cesta trvá zhruba půl hodiny. Po návratu následuje ještě krátká ukázka sopečné teploty, kdy průvodce strčí do díry suché chroští, jež vzápětí vzplane. Jen kdyby tam nějaký petrolej. Pak naléval vodu do díry, aby vznikl mohutný gejzír – působivé. Nakonec jsme si mohli sáhnout na rozžhavený sopečný písek. Nejvíc se mi ale asi líbilo, jak na sopečné výhni opékají kuřata a ryby. V restauraci jsme si ale dali jen kávu – jako vždy vynikající, a jeli dál.

Na východním pobřeží je další zajímavost – El Golfo.  Zelená laguna v zátoce vznikla uzavřením mořské vody v prohlubni, barvu jí dávají řasy, které zde žijí.  Pláž je kamenitá, vlny veliké a není zde doporučeno koupání .  Vesnice El Golfo se nachází po pravé straně od laguny.  Je zde snad největší koncentrace rybářských restaurací na celých Kanárech. Ale na konkurenci a cenách se to zřejmě neprojevilo, proto jsme jeli na oběd jinam.

Přijeli jsme na jižní konec ostrova, do jednoho ze tří turistických center Playa Blanca.  Městečko vypadalo podobně, jako to naše – stejná promenáda kolem oceánu lemovaná hospůdkami. Našli jsme si jednu o ulici výš  - Restaurante Tipico Espanol. Objednali jsme si menu. Kdybychom na všechno nečekali tak dlouho, byli bychom spokojeni – jídlo dobré a cena slušná. Nakonec nám přinesli ještě panáčky se sladkým likérem, asi jako digestiv.  Pak už nás čekala jen cesta podél Západního pobřeží nazpátek kolem Arecife. Cestou jsme brali benzín.

V pátek trochu pršelo, ale stejně jsme neodolali a šli ještě jednou na pláž. Vratík tahal bójky a bral cizím dětem lopatky. Pak jsme mu museli taky koupit rýček.  Miláček našel na googlu tip na výbornou rybí restauraci, na druhou stranu od obvyklých turistických tras. Taková krásná malá hospůdka přímo na břehu s vyhlídkou na oceán. Obsluha a jídlo báječné.

V sobotu už jsme byli jen v hotelu, byla zima, pršelo, tak jsme si dopřávali na poslední den výhody all inklusive. Obědy probíhaly stejně, jako večeře. Být tam ještě další týden, přiberu tři kila .-)

Snad se na Lanzarote ještě vrátíme za nějakého lepšího počasí, abychom si užili liduprázdné pláže na severu a prohlédli turistické atrakce, které jsme nestihli.