Lednice, Mikulov

zámek Lednice  •  Fotografie (9)  • Foto: Ajrad81

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Morový sloup, Mikulov

zámek Mikulov

Vstoupit do fotogalerie (9 fotografií)

Sváteční červencové dny přímo svádí k výletu. My jsme také neodolaly a naše výprava ve složení Katka, Radka, Martina B. a moje maličkost vyrazila směr jižní Morava. První den našeho turisticko-poznávacího zájezdu jsme hodlaly strávit v Lednici. V Lednici s velkým "L" (lednice s malým "l" by se ale taky hodila, teploty přesahovaly tropickou třicítku).
U zámku nás Radka pobavila překvapenou otázkou: "Vy chcete jít dovnitř?" Když jsme ji ujistily, že proto jsme tady, tak prohlásila, že si tento zážitek ráda nechá ujít. Prý zde byla celkem nedávno a zámky ji zas tak neuchvacují, aby šla na prohlídku znovu. Že je to pořád stejné, modrý salonek, červený salonek... Pasovaly jsme ji tedy do role hlídače batohů a zanechaly ji před zámkem, kde si krátila čas pozorováním sokolníků a dravých ptáků (těžko říct, co ji zajímalo víc ).
My tři jsme si koupily lístky na I. prohlídkový okruh - reprezentační sály v přízemí - a šly jsme obdivovat interiéry zámku. Modrý pokoj, tyrkysový společenský sál, červený kuřácký salon... No, Radka se ve výčtu moc nepletla. Také samozřejmě knihovna (ty mám nejradši) s vřetenovým schodištěm z jednoho kusu dubu. Naše trio úspěšně pobavilo celou výpravu ve chvíli, kdy nás průvodkyně umozornila na existenci kouzelného zrcadla. Když se do něj podívá mladá svobodná dívka, do roka se vdá. My tři jsme shodou okolností stály zrovna pod tímto nebezpečným kusem skla a všechny jsme od něj začaly okamžitě couvat. Ostatní se tomu smáli - ale kdo by riskoval?
Po ukončení prohlídky jsme si vyzvedly zavazadla i Radku a vydaly se do zámeckého parku. Skleník jsme si vzhledem k venkovní teplotě raději odpustily. Využily jsme příležitosti a k dalšímu našemu cíli - Janovu hradu - se nechaly odvézt koňským povozem. Protože se chýlilo k polednímu, daly jsme si oběd v trávě a pak se rozhodly pro II. prohlídkový okruh - Ochozy ve druhém patře.
Ze všeho nejdřív jsme se dozvěděly, že se jedná o umělou zříceninu. Ti Lichtenštejnové byli koumáci!! Když nemám zříceninu, tak si ji nechám postavit! Prý se to dá poznat podle provedení některých stavebních prvků, třeba střílny by jako obranný prvek byly k ničemu, proto nikdy nemohly sloužit svému účelu. Dále jsme se dozvěděly, jaký obranný význam mají pravotočivá schodiště - útočníkovi by se s mečem v pravé ruce blbě mávalo, když napravo byl střed schodiště. Leváky tedy pravotočivé schodiště nemohlo absolutně rozházet. Prohlédly jsme si Maurský salonek a vylezly na Ochozy, odkud je celkem dobrý výhled. Po dalším točitém schodiště jsme se dostaly dolů na nádvoří a lehce jsme zmátly našeho průvodce - sympatického kluka - dotazem, jestli bylo pravo- či levotočivé
Dalším místem, které jsme rozhodně nemohly vynechat, byl Minaret. Pěšky jsme se vrátily do zámeckého parku a cestou nás zaujala torza suchých stromů. Minaret ční do výše, je na něj všude dobře vidět a to trochu klame - vypadá blíž, než ve skutečnosti je. Ale došly jsme tam. Původně prý měla být vedle Minaretu postavena i mešita, ale kvůli nestabilnímu podloží z toho sešlo. Vyšláply jsme celých 302 schodů na nejvyšší vyhlídku a okouzleně se rozhlížely. Po seběhnutí schodů jsme Minaret obešly v protisměru, aby se nám přestala motat hlava, a pokračovaly parkem kolem aquaduktu k zámku a dál na autobus do Mikulova.
Tam to po našem příjezdu vypadalo na déšť, pár kapem dokonce i spadlo, ale než jsme se ubytovaly a zkulturnily, nebylo po dešti ani stopy, zůstala jen zamračená obloha. Tak jsme se vydaly na obhlídku. Okoukly jsme náměstí, pojedly v příjemné restauraci, zorientovaly se v prostoru a čase a rozhodly se ještě před spaním vylézt Na Svatý kopeček. Katka to sice považovala za šílenost, začínalo se pomalu stmívat, ale přesvědčily jsme ji, že je přece ještě krásně vidět. A protože nám není svatý ani Svatý kopeček, první polovina cesty se bez šaškáren neobešla - v té druhé už jsme přece jen musely dávat pozor, kam šlapeme. Než jsme došly nahoru, byla už doopravdy docela tma, ale výhled na svítící Mikulov a na osvětlený zámek byl úchvatný. Chvíli jsme pozorovaly, jak se v Rakousku blýská, a když poryvy větru zesílily, raději jsme sešly dolů samy, než abychom se nechaly sfouknout. Cesta to byla zajímavá, neboť nebylo vidět na krok, takže nás i překvapilo několik lidí, kteří teprve šlapali nahoru.
Dobrodružná cesta Na Svatý kopeček nás probrala a tak jsme se ještě vydaly na toulku Mikulovem, při které nás penzion U Svatého Urbana zaujal natolik, že jsme se tam stavily na něco k pití. Nezůstaly jsme dole, ani jsme nešly nahoru na terasu, k posezení jsme si vybraly boční terásku, takový balkonek, kde bylo místo akorát na jeden stolek. Architektonické řešení přímo svádělo k romantice a skopičinám, tak jsme si zahrály Shakespeara. Já, jediná s vyloženě krátkými vlasy, jsem si střihla roli Romea, v pokleku pod balkonkem jsem vyznávala lásku Katce - Julii, která se ke mně (totiž k Romeovi) nakláněla. Chudák William!!
Druhý den jsme pokračovaly v cestě za poznáním. Zámek jsme pouze obešly kolem dokola, už jsme tam kdysi byly a kromě obřího sudu nás tam nic moc nezaujalo. Tak jsme si daly kávu a šly jsme navštívit Ditrichštejnskou hrobku s kostelem sv. Anny. Bohužel v naší skupině bylo i dost dětí, přes jejichž křik a výskání jsme slečnu průvodkyni téměř neslyšely, tak jsme se zabavily po svém - vybíraly jsme si rakev. Moc nás nepřekvapilo, že si Marťa vybrala tu ve tvaru psí boudy.
Protože se slečna zmínila o Černé Madoně v kostele sv. Václava, nakoukly jsme i tam. Dokonce se mi podařilo holky přesvědčit k návštěvě kostnice - jsem občas trochu morbidní .
Dalším místem ke kterému směřovaly naše kroky, byla Jeskyně Na Turoldu. Je sušší než jeskyně v Moravském krasu, s kapající vodou se zde moc nesetkáte. Jednou z mála výjimek je vstupní prostor, kde jsou kapky vody navíc opředeny pověrou - na kterou část těla dopadnou, ta ztuhne. Z naší party tou postiženou byla Radka, její rameno se tak stalo terčem našich žertíků.
Cestu zpátky do města jsme si ještě zpestřily návštěvou Kozího hrádku, dvoupatrové dělostřelecké věže, která svého času představovala důležitý obranný prvek Mikulova. Z Ochozu je nádherný výhled, tak jsme se naposledy rozhlédly po okolí.
Tohle byla poslední zastávka našeho putování a v autobuse do Brna jsme už plánovaly, kdy a kam vyrazíme příště.

Autor: Ajrad81

Další články autora: 28

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli